Neviditelny pes Neviditelny pes

Muži mají dnes špatné vyhlídky do budoucna

Cituji z deníku Guardian 8.října 1996

Být mužem se dnes rovná zdravotnímu riziku. Kouření, nadměrné pití alkoholu a obezita zvyšují u obou pohlaví pravděpodobnosti nemocí a smrti, u mužů je však daleko větší pravděpodobnost, že zemřou předčasně anebo se stanou obětí srdeční choroby před odchodem do důchodu.

Zvlášť špatně jsou na tom - alespoň v Británii - muži ve věku od 15 do 44 let. Zatímco úmrtnost ve všech ostatních věkových kategoriích klesá, úmrtnost mužů v těchto kategoriích v Británii v letech 1985 - 1995 stoupla o pět procent.

Co se týče citových problémů, mnoho mužů dává přednost tomu, se jim vyhnout. Nesnaží se je řešit, alespoň podle průzkumu, který minulý týden zveřejnila britská Asociace pro poradenství mužům. Mají-li muži emocionální problém, snaží se ho třikrát častěji než ženy řešit sportem anebo nějakou jinou energickou fyzickou činností. Dvakrát častěji než ženy používají muži televizi pro rozptýlení od starostí. Vážné problémy většina mužů ignoruje a doufá, že prostě sami zmizí.

Britští muži reagují obdobně na zdravotní potíže. Riskují víc a zanedbávají příznaky choroby déle než ženy. Domnívají se, že to nic není a že si nejlépe sami poradí bez pomoci lékaře. Muži velmi neradi přiznávají svou slabost a zranitelnost, zároveň zacházejí se svým tělem, jako by bylo nezničitelné a odmítají se přizpůsobit zdravému životnímu stylu.

Ve snaze snížit úmrtnost na srdeční choroby, na rakovinu plic,na úrazy v zaměstnání i jinde (viz níže uvedená tabulka) , organizuje britské ministerstvo zdravotnictvi tzv. "WELL MAN CLINICS", muži však do nich neradi chodí, a i když tak, tak jen v absolutní diskrétnosti.

Guardian pokračuje komentářem:

Kdysi to bylo lehké být mužem. Muži bojovali v kmenových válkách, existovali draci, před nimiž mohli muži zachraňovat krásné ženy a po zachránění s nimi mohli spát. Už to není. Kmenové války pominuly, zůstal leda fotbal. Sice ještě existují ženy, s nimiž je možno spát, jenže dnešní ženské moc zachraňovat nepotřebují.

Zachraňovat totiž potřebují muži, a to od krize, v níž se dnes octli. Ve škole a v univerzitách mají dnes na všech stupních v západní Evropě lepší výsledky ženy než muži. Získávají tedy po absolutoriu lepší zaměstnání, a to zejména v době, kdy radikálně klesá počet pracovních příležitostí pro tzv, "hrubou sílu? - málo kvalifikované, fyzicky silné muže. Většinu zločinů páchají muži, a mezi mladými muži vzrůstá počet duševních chorob a sebevražd.

K tomu se přičleňuje ještě to, že my muži nemáme tušení, jak se s těmito problémy vyrovnávat. Většinou nejsme ochotni o nich mluvit. Nedokážeme otevřeně hovořit na duševní či emocionální témata. S jedinou výjimkou: jsme schopni o těchhle věcech mluvit, když jsme vypili jedenáct piv.

Jenže vypijeme-li jedenáct piv, máme zase potíže s erekcí, což je další velký problém.

Statistiky:

Britští muži umírají dvakrát častěji než ženy na rakovinu plic způsobenou kouřením. Britští muži pod 65 let umírají třiapůlkrát častěji na infarkty než ženy. 21 procent úmrtí britských mužů ve věku od 15 do 34 let umírá při silničních nehodách.

V ČR je to ještě horší. V Británii umírá na kouření přibližně deset procent mužské populace, v ČR však celých dvacet procent mužské populace. ČR a střední Evropa drží v této oblasti světový rekord.

Průměrná délka života je v Británii u mužů 73 let, u žen 78 a půl let. V ČR je to u mužů 68,5 let, u žen 76,1 let.

(Vybráno ze statistik českého ministerstva zahraničních věcí zde na Internetu. Mimochodem, velmi zajímavé jsou i další statistiky. 23.8 procent lidí v ČR umírá na zhoubné nádory, tedy na rakovinu, 55,8 procent na srdeční choroby a 7,2 procent na zranění a na různé otravy jedy. Těchto 7,2 procent je v tabulce absolutní rekord. V Británii umírá na zranění a na otravu 2,2 procent obyvatelstva, v Německu 2,9 procent. Že by v to způsobovala obrovská úmrtnost na českých silnicích, která je šestkrát vyšší než v Británii, navzdory tomu, že v Británii žije pětkrát více lidí a jezdí tam daleko více aut?)

Těch 55,8 procent českých úmrtí na srdeční choroby je taky v tabulce rekord. V Německu je to 49,1 procent, ve Španělsku 42,6 procent, v Británii 46,1 procent a v USA 44,9 procent.

Tak promiňte, jestli jsem nás všechny tímto děsně zdeprimoval. Faktům se ale nevyhneme.


Něco trochu lehčího:

Tajný recept na Coca Colu bude konečně zveřejněn?

V americkém městě Atlanta probíhá u soudu jeden zdánlivě nevýznamný rozvod: až na to, že rozvádějící se manžel je potomkem zakladatelé impéria společnosti Coca Col. Tvrdí také, že vlastní původní tajný recept na Coca Colu a že je ochoten ho prodat.

Za posledních 110 let, od doby, kdy recept na Coca Colu dal dohromady atlantský lékárních John Stith Pemberton byl tento recept jedním z nejžárlivějí střežených podnikatelských tajemství.

V Atlantě se rozvádí jistý Frank Robinson, vnuk jiného Franka Robinsona, který byl nejbližším spolupracovníkem lékárníka Pembertona. Robinson senior vymyslel jméno Coca Cola a navrhl také dodnes používané logo firmy.

Dnešní Frank Robinson (57) byl sice kdysi dědicem rodinného jmění v hodnotě 16 miliónů dolarů, teď už ale nemá nic a trpí rakovinou prostaty. Potřebuje peníze na doktory. Proto je ochoten tajný recept na Coca Colu prodat.

Potíž je, že dokument je v držení rozvádějící se manželky Patti Robinsonové, která tvrdí, že ho dostala v roce 1991 od manžela jako dárek.

Coca Cola není podle britského tisku jen nevinný nápoj. Studie Harvardské univerzity v roce 1969 zjistila, že je limonády možno používat jako spermicidu. Studie také uvádí, že se Coca coly často užívá jako antikoncepčního prostředku v zemích, kde je nedostatek jiných druhů antikoncepce.


Dovoluji si vám závěrem dnes před oči - jako fejeton - předložiti článek, který pro PSA napsala na základě vlastní zkušenosti jedna česká dívka v Glasgowě.

AU PAIR - DĺVKA K DĚTEM

Hana Žižková, Glasgow
Očekávání

"Tak ahoj," řekla jsem mamince a nastoupila do autobusu. Byla jsem jedna z dívek cestujících přes tisíc kilometrů do Velké Británie, jedna z budoucích au-pair. Mnohé z nás jsme měly dosti mlhavou představu o místě, kam jedeme a ještě mlhavější o tom, co práce s dětmi znamená. Chtěly jsme se naučit jazyk, poznat novou zem, nebo třeba utéct od rodičů, ale mnohdy všechno dohromady. Po několika minutách otírání slziček a znovu nabírání kuráže jsme se dali do řeči se spolucestujícími.

Nevíte co se životem? - Staňte se au-pair!

"Kam jedeš?"

"Kolik máš dětí?"

"Kolik budeš mít?"

"Co dělají rodiče?"

... ptaly jsme se vzájemně a zhodnocovaly výhodnost té které rodiny. Jenže - co jsme tehdy věděly? Dostaly jsme desetiřádkový popis lidí, se kterými budeme žít celý příští rok. Těch deset řádků mohlo znamenat cokoli.

Stát se au-pair je asi jedna z nejlehčích věcí na světě. Stačí k tomu dvě průkazové fotografie, dvě fotografie s dítětem nebo zvířetem, určitá částka peněz, pas, jízdenka a úvodní dopis pro rodinu. A můžeme jet! Často ale předchází měsíce rozhodování, přehodnocování a sbírání odvahy - být odkázaná sama na sebe je poměrně velký krok do dospělosti.

Žádná z dívek přijíždějících do britských rodin, do úplně nového prostředí, netuší, co jí čeká. Žádná, ani ta sebelepší agentura nemůže zaručit, že si au-pair s rodinou bude rozumět. Záleží na štěstí, náhodě a přizpůsobivosti obou zúčastněných stran. Přesto se ale dá už v Čechách vytipovat vhodná rodina, nebo najít agentura, která poskytuje určité záruky a zajištění v případě náhlého ukončení pracovního poměru s hostitelskou rodinou.

Jsou to agentury, které vás přivítají v normální kanceláři, nikoli v bytě, jak se často stává, ukážou vám příklady au-pair, které jsou ve svých rodinách šťastné, uvedou řešení několika případů těch nešťastných, uzavřou s vámi oficiální smlouvu. Z celkové částky, která se pohybuje mezi 1500 - 3000 Kč, si agentura obvykle vezme určitou nevratnou část a o zbytek požádá při "zdárném ukončení operace?. Některé agentury nabízí seznamy už "zabydlených? au-pair v okolí, to, že v případě kolapsu vztahu s rodinou vám přednostně najdou jinou, nabídnou vám několik rodin, z nichž si můžete vybrat tu nejsympatičtější, doporučují a vyžadují několik rozhovorů či dopisů před odjezdem do Británie.

Můžete takhle zjistit, že jste se málem dostala do rodiny křesťanských fanatiků nebo k hystericky pořádkumilovné znuděné housewife. Takže - než odjedete - otevřeností se vyhnete problémům. Samozřejmě - zjistit všechny adresy známých v Británii je dobrá pojistka - pro případ.

Takže po všech těchto zařizováních a procedurách se můžete konečně vydat do nového světa!

Příjezdy

Bylo 3.00 ráno a my jsme se nalodili na trajekt mezi Ostende a Doverem. Tohle už byl real life. Musely jsme si anglicky objednat colu a musely jsme rozumět britským celníkům při interview. To je mimochodem velmi nepříjemná záležitost. Musíte s sebou mít zvací dopis od rodiny, protože jinak vás do Británie nepustí. Vyptávají se na nejrůznější nesmysly - kde jste pracovala, jestli máte přítele, jestli znáte rodinu, kam jedete ..... Proto je dobré zapamatovat si o vaší britské rodině co nejvíc. S odpovědí "já nevím" by se vám mohlo stát, že zůstanete na hranicích - což není zas tak neobvyklé.

Teď, v Británii, jsme už strach neměly. Respektive strach se změnil v něco mezi agónií a pocitem, že už se stejně nedá nic dělat.

Londýn - 7.00 ráno. Pro většinu dívek teď nastane ono Velké Setkání s rodinou. Vylézaly jsme jedna po druhé nesměle a ostýchavě z autobusu a ty, jejichž cesta zde končila, se rozhlížely po čekajících rodinách a hledaly mezi cedulkami svoje jméno. Napadla mě tehdy podobnost s trhem s otroky. Ale já jsem jela ještě dál, na sever, do Skotska.

"Dobrý den, vy jste Hanka, že jo?" ozvalo se mi za zády. Právě jsem vystoupila z autobusu Londýn - Glasgow a intenzívně jsem přemýšlela, co tu vlastně dělám. Po 32 hodinách cestování jsem měla dojem, že je v tom určitý sklon k masochismu. "Vypadáte jinak než na té fotce, kterou jste nám poslala". Ano - tmavé kruhy pod očima z nevyspání, poněkud rozcuchaná a zmačkaná - pravda, nebyla to top condition, ale zmohla jsem se jen na znavené: "Hm."

Rekapitulace

"Tak jsem tu už rok," pomyslela jsem si, když jsem opět vystupovala v Glasgow po letních prázdninách v Praze. Rok - 12 měsíců - 365 dní. Každý den přinesl něco nového, každý týden jsem se stával dospělejší a možná i víc sama sebou. Někdy jsem brečela steskem a někdy jsem tu chtěla zůstat napořád. Poznala jsem spoustu lidí, jiný způsob života, naučila jsem se poměrně dobře anglicky. Změnila jsem životní plány z práce v kanceláři na studium a cestování.

Život tady je jiný už na první pohled. Ulicím dominují tzv. corner shops - malé obchůdky se vším možným, které jsou otevřeny až do desáté večer. Vlastní je většinou přistěhovalci z Asie, kteří tvoří skutečně alespoň deset procent populace Glasgow. Tito lidé tvoří i většinu studentů mého jazykového kurzu. Bohužel jsou to ale lidé uzavření a trochu svázaní tradicí. Poznala jsem i jiné lidi - třicetiletého bývalého učitele z Makedonie, který se živí jako vyhazovač na diskotéce. Utekl před třemi roky před válkou a už se nechce vrátit. Ačkoli žije velmi chudě, prý se tu má líp než ve zničené vlasti.

Hodně dívek ze západní Evropy si v Británii najde přítele a pak tu zůstávají, Číňanky sem jezdí se svými manželi, kteří studují na jedné ze dvou glasgowských univerzit, spousta lidí z Evropské unie se tu prostě usadí, založí si restauraci, otveřou si obchod anebo pracují v nemocnicích jako ošetřovatelé nebo pomocné síly.

Glasgow je velká směsice všech možných národností. A původním "Škotům", jak říkal můj dědeček, to nevadí - je to pro ně plus. V téhle společnosti mohou žít jen lidé, kteří respektují společenská pravidla daná touto zemí, tedy - nepůsobí problémy. A tak se Skotové učí o jakési stydlivosti Číňanů, o uzavřenosti Arabů, o švejkovství Čechů. Kdokoli sem přijede, je originál, charakter své země. Po čase získává "kosmopolitní" vědomí a chování. Stává se otevřenější, aktivnější, prostě stává se Britem. Přijíždí sem lidé ze všech koutů světa a tvoří si své národnostní komunity, ale přesto se po čase stávají Brity s nádechem orientu, severu nebo jihu, nebo třeba Afriky. Osudy lidí co sem přijeli, ukončili jeden život a začali druhý, jsou nejrůznější. Někdy žijí dobře, někdy hůř, ale neznám nikoho, kdo by zůstal stejný.

A tak jsem si tak seděla v Glasgow na nádraží, přemýšlela o lidech, které znám a které budu znát, a byla jsem jednou z nich.

"Dobrý den, vy jste asi Hanka?" ozvalo se mi za zády. "Vypadáte jinak než na té fotce co jste nám poslala." Tak to je to můj "zaměstnavatel", kterého jsem se nejdřív bála, pak jsem ho nenáviděla a teď si z něj dělám legraci, i když si ho v podstatě vážím. Vůbec jsem měla štěstí, že jsem se dostala právě do téhle rodiny. Nikdo mě tu neterorizuje ani nevyužívá. Naopak - podporují mě ve všem, co si vymyslím. Očekávají zodpovědnost dospělého člověka, ale na oplátku se mnou jednají jako s dospělým.

Mnohé z mých přítelkyň z hodin angličtiny takové štěstí neměly. Jedna byla obviněna z krádeže peněz a ačkoli se peníze potom našly u jednoho z dětí, začala touto událostí nedůvěra a hádky. Během měsíce dívka rodinu opustila. Měla štěstí - jako Francouzka si našla práci v jeslích. Jiná má známá doplatila na to, že přišla jako druhá v pořadí. První au-pair téhle rodiny se skutečně sžila s prostředím a stala se rodinnou přítelkyní. Když se pak vrátila do Čech a na její místo přišla Dana, nic nebylo najednou dost dobré. "Nebylo" dostatečně uklizeno, "nestarala" se dostatečně o dítě, důvodem pro výčitku se stala i židle ne zcela zasunutá pod stůl. Nakonec musela odejít. A protože Česká republika není členem EU, nedostala pracovní povolení pro jinou práci a musela se vrátit domů.

Ale situace obecně není zdaleka tak černá. Nejdůležitějším pravidlem je tolerance a svědomitost. Pro neutřený prach neexistuje omluva, ale nikdo vás nebude nutit mýt okna dvakrát týdně. A tolerance? Kdo z nás nemá chyby?

Jedno můžu prohlásit - máte-li možnost - jeďte. Třeba to nevyjde, ale jestli ano, poznáte tolik, že se to nedá ocenit. Naučite se žít sami za sebe, s vlasními názory, s vlastním rozhodováním. Stanete se zodpovědnými za svůj život i za jeden rok života dětí. Stanete se daleko víc Evropany než v Čechách. A hlavně - přijmete za vlastní život beze strachu a podvádění.

Ani já jsem si neuvědomovala, že mnoho věcí v Čechách je doslova postavených na hlavu. To, že se připlouží prodavačka a s otráveným výrazem se zeptá: "Přejete si?" ("Když se na Vás dívám, tak už ne"), že číšník přihopsá, opře se o stůl a žertovně prohodí: "Tak, co to bude, madam?", že na úřadech se mnou jednají jak s nesvéprávnou a že kontrola jízdenek v metru připomíná zatýkání, to všechno mně nevadilo.

Ale už při návštěvě Prahy letos v létě se za mě moje rodina styděla, protože jsem se chovala jako člověk se sebeúctou a odmítla jsem hrát hru na to, že takhle to je a my s tím nic neuděláme. Usmívala jsem se na prodavačky, číšníka jsem požádala, ať se mi neválí po stole, a kontrolorů už se nebojím. To asi přesně vystihuje, co vám rok v Británii dá. Dá vám vědomí, že "Západ" nejsou jen barevné obchody, ale že to je zejména chování lidí. A pak vám přijde líto, že se do Čech už nemůžete vrátit a nechat si spokojeně dupat po hlavě, protože vám to už vždycky bude vadit.

A tak, stejně jako před sedmi lety na Václavském náměstí, když jsme si cinkali klíči, si vzpomenu na slova písničky: Jednou bude líp. Jen mě napadá - kdy už?

Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo.
Klikněte sem pro návrat do seznamu materiálů roku 1996, sem na aktuální seznam, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku.



7.10.1996

http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html