Neviditelny pes Neviditelny pes

Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo.
Klikněte sem pro návrat do seznamu materiálů roku 1996, sem na aktuální seznam, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku.




4.12.1996

Adventní kalendář na Internetu

Blíží se Vánoce. Od 1. prosince má pro vás skotská multimediální firma Inner Workings na této adrese otevřený adventní kalendář. Mění se až do Vánoc každý den. Podívejte se na něj, myslím, že se vám grafika bude líbit. Ale pozor, musíte mít Javu - tedy relativně novou verzi Netscapu či Internet Exploreru, a application má cca 500 kb, takže to chce trpělivost. (Tohle není reklama, nic neprodávám!!) Link je opakováním nepodařeného pokusu ze včerejška.

Zpráva o Havlově operaci v deníku Times

Článek o operaci, během níž chirurgové odstranili z Havlových plic maligní nádor, doprovázela v úterním deníku Times barevná fotografie Václava Havla, se skleničkou u úst a se zapálenou cigaretou v ruce.

Článek neopomněl konstatovat, že si před operací s Havlem dal čouda i český ministr zdravotnictví Jan Stráský.

List připomíná, že Havel je jedním z mála významnějších politiků ve střední a východní Evropě, který se může prokázat dlouholetým odbojem proti komunismu. V zemích jako Polsko a Maďarsko dominují politické scéně bývalí komunisté - a v Polsku bylo v úterý sděleno Lechu Walesovi, že bude možná pohnán před soud za to, že si odnesl z oficiálních míst, tajné dokumenty, když byl ve funkci polského prezidenta

Základní kvalifikací pro disidenta v sedmdesátých a v osmdesátých letech bylo, píše dále deník Times, být schopen silně pít a kouřit, přičemž se po mnoho hodin debatovalo. Tyto zvyky, vedle nichž také záporně působila nucená manuální práce a pobyty ve vlhKých vězeních, ochromily zdraví mnoha intelektuálů, kteří svrhli komunismus, míní list Times.

Britský deník připomíná, že Havel nemá skoro žádnou moc, je ale velkou morální autoritou a že mu v nedávném průzkumu veřejného mínění vyjádřilo podporu 80 procent českých občanů.

Předvánoční britský zájem o žebráky a bezdomovce

Jako každým rokem, i letos se před Vánocemi začínají britské sdělovací prostředky intenzívněji zajímat o osud žebráků a bezdomovců na ulicích britských měst. Paradoxně je však jejich postoj v podstatě opačný než postoj český. Vyzývají k tomu, aby se těm lidem pomáhalo. (Třeba je jejich situace trochu odlišná, než situace žebráků a bezdomovců v ČR, ale tolik to asi zas jiné nebude.

Zde je shrnutí rozsáhlého článku z týdeníku Sunday Times. Článek byl uveřejněn v souvislosti s předvánoční peněžní sbírkou tohoto velmi úspěšného pravicového britského týdeníku (kupují ho nyní každou neděli 4 milióny lidí) ve prospěch žebráků a bezdomovců.

Všimněte si, jak britští novináři individualizují. Žádná zpráva není neosobní notickou o tom, že někde, v nějaké zemi, zemřelo papírových 5000 lidí, nebo že v Londýně mají bezdomovci problémy. Znal jsem jednu dívku z Čech, která přijela do Británie a byla překvapena, že zatímco v ČR se zprávy o masakrech v Severním Irsku zdají být jen neživotnou statistikou (pořád říkám, že pro nás Čechy zřejmě nejsou lidmi ti, kdo nemluví česky) teprve před britskou televizí si člověk řádně uvědomí, jaké jsou to osobní tragédie. Každý problém v britských novinách je pro názornost zakotven do osobního, individuálního příběhu.

Alan Whittle byl v městečku Eastleigh v hrabství Hampshire známou figurou. Ať pršelo nebo svítilo slunce, seděl na lavičce ve středu města, oblečen v mnoha vrstvách šatů, s hlavou skloněnou, jako by plně zaměstnán vlastními myšlenkami.

Všichni ho znali a lidi, co s ním chodili do školy anebo někdy pracovali spolu s třemi bratry Whittleovými, se u něho občas zastavili na pár slov, anebo mu koupili hrnek čaje. Pro mnoho lidí byl Alan Whittle typickým gentleman of the road, pánem z ulice.

Avšak stejně jako mnoho jiných bezdomovců, Alan Whittle se měl stát obětí nesmyslného a hnus vyvolávajícího násilí. Letos v létě ho fyzicky trápila skupina mladistvých násilníků, kterou vedl třináctiletý chlapec.

Začalo to posměšky a skončilo to mučením: mladíci Alana fackovali, bili ho pěstmi a pak mu nad hlavou a krkem zapálili tašku z igelitu a nechali mu rozpálený igelit kapat na kůži. Nakonec, tři týdny před padesátými narozeninmi, zapálili mladiství násilníci Alanovi šaty. Ocitl se uprostřed plamenů. O tři týdny později Alan Whille zemřel v nemocnici na oddělení popálenin.

Whittlův případ je extrémní, avšak násilí vůči žebrákům a bezdomovcům je každodenním jevem. Ti, kteří posedávají ve dveřích obchodů anebo spějí v křoví, žijí v neustálých obavách ze zavírací hodiny hospod a z gangů fotbalových fanoušků.

Charitativní organizace Crisis, která pořádala průzkum mezi bezdomovci, zaznamenala jejich svědectví, podle něhož na ně fyzicky útočí i zaměstnanci finančnických podniků v londýnské City, kteří mají na sobě obleky, a dokonce i ženy. Běžné je, že se do bezdomovců kope, bijí e pětmi, útočí se na ně nožem, a plive se na ně.

Bezdomovce a žebráky, jak se zdá, mnoho lidí považuje za méně lidské než jsme my ostatní. Je ironické, že v obdobní předvánočních mejdanů se násilí vůči žebrákům a bezdomovcům zintenzívňuje. Opilí pracovníci úřadů cestou domů občas rádi pro zábavu zkopou tuláka.

Ve snaze poskytnout pomoc a úlevu, týdeník Sunday Times organizuje letos už po osmé svou vánoční sbírku na pomoc bezdomovcům. Za posledních sedm let bylo prostřednictvím sbírky sebráno od britských občanů celkem 1, 25 miliónu liber (50 miliónů českých korun). Odevzdáváme je organizaci Crisis, která za tyto finanční prostředky poskytuje teplo, útulek a potraviny pro nejzranitelnější členy naší společnosti.

Pro izolované lidi, nemocné a zdeprimované osoby jsou někdy Vánoce téměř nesnesitelné . Organizace Crisis poskytuje nouzovou pomoc po sedm dní vánočních svátků. Dává pohodu a dobré jídlo více než 2000 bezdomovců v Londýně a ve 30 střediscích po celé zemi. Financuje také rozdávání polévek, ubytoven pro bezdomovce a středisek, kam se mohou uchýlit přes den.

Nové výsledky analýz života bezdomovců ukazují, jak drastická je jejich existence. Úmrtnost lidí, kteří přespávají na ulicích bez střechy nad hlavou je nyní pětkrát vyšší než je průměrná úmrtnost britské populace. (V roce 1992 byla jen třikrát vyšší.) Ke čtyřiceti procentům úmrtí dochází v mrazivých měsících od listopadu do února.

Simon Ramsden, obvodní lékař v londýnském středisku Great Chapel Street se stará o londýnské bezdomovce a dobře ví, co dokáží zima, hlad a sebezanedbávání. Nejvíce ale šokuje násilí proti těmto ubohým lidem. "Nejčastěji se stávají terčem útoků staří muži. Jsou zranitelní, jsou totiž slabší a neshromažďují se ve skupinách. Jsou často velmi sadisticky zmláceni,? konstatuje dr. Ramsden. Dodává: Je to čistě sadismus. Ti lidé nemají nic, co by se jim dalo ukrást

Bezdomovce a žebráky obyčejně od společnosti izoluje jejich anonymita. Ale příběh Alana Whittla, jeho život a smrt dokazují, že za každým špinavým a rozedraným spacím pytlem, za každou papundeklovou krabicí, v níž někdo přespává, existuje lidská bytost, která má či měla příbuzné, osobní příběh a individualitu.

Když Alan Whittle zemřel, strávil na ulicích jako bezdomovec téměř dvacet let. V jeho vzdělání nebylo nic, co by naznačovalo, že vykolejí z životní dráhy. Alan byl jedním ze tří milovaných synů jednoho plukovníka, který se oženil s jednou dívkou z Hampshiru. Alan byl v mládí velmi slibným sportovcem a studentem.

Všichni tři bratři byli blázni do fotbalu, avšak Alan byl skutečný talent. Jednou pro místní tým ve městě Eastleigh vsítil za jedinou sezónu 112 gólů. Jako student byl velmi vzdělaný. Psával básně. Uměl malovat, šlo mu všechno.

Po ukončení školního vzdělání strávil tři roky v obchodním námořnictvu, pak se oženil se svou první ženou, Sheilou. Chodil v těch nejkvalitnějších oblecích, vyprávěl vtipy, v restauracích ho vyvolávali na pódium.

Pak došlo k tragédii. Jeho syn, Spencer, nevysvětlitelně zemřel v kolíbce, když mu ještě nebyl ani rok. (K těmto nevysvětlitelným úmrtím do jednoho roku dochází častěji, v ČR zřejmě nejsou evidována.) Alanovo první manželství se rozložilo, pak i druhé, a Alan začal fluktuovat od jednoho zaměstnání k druhému. Začal pít - i když celou řadu měsíců před smrtí už alkoholikem nebyl.

V posledních letech se Alanův bratr John s Alanem setkával každé ráno. Kupoval mu horký čaj a dával mu peníze, kdykoliv měl něco nazbyt. Vůbec nevěděl, že Alana pronásledují mladí násilníci. "Alan zemřel smrtí, kterou si nezasloužil,? konstatuje John Whittle.


Princezna Diana na obranu bezdomovců

Výše citovaná zpráva o operaci prezidenta Havla byla v Timesech v úterý kdesi na straně 11. Na straně 5 byl tento článek:

Diana, princezna z Walesu, charakterizovala mladé bezdomovce jako Angličany bez hradu. (Odkazovala tím na známé rčení Můj dům můj hrad.) Inaugurovala tento týden předvánoční finanční sbírku na pomoc dětem, které utekly z domova.

Princezna strávila pondělí dopoledne tím, že upozorňovala veřejnost, před zraky a kamerami sdělovacích prostředků, na složitou situaci mladých lidí a dětí, někdy ne starších 11 let, kteří se letos obrátili o pomoc na londýnskou charitativní organizaci Centrepoint.

Jestliže je Angličanův dům jeho hrad, co se stane Angličanovi, který nemá kde bydlet, ptala se princezna. A co když je ten Angličan mladý - je mu jen patnáct, dvacet let - nejsou rizika, s nimiž se musí potýkat, obrovská?

Bezdomovectví není podle princezny problémem jen před vánocemi, ale je to v mnoha britských městech problém každodenní. Potíž je, že věk mladých lidí bez přístřeší neustále klesá. Nejmladším z nich je jedenáct. Některé tyto děti prchají před fyzických či psychickým násilím, jiné před sexuálním zneužíváním.

Princezna zdůraznila: Jak si blíží vánoce, doufám, že si všichni uvědomíme, že jsou jedinci, kteří nemají kde spát a kam jít.

Posléze byla princezna Diana představena deseti mladým lidem bez domova. Dvacetiletý Jason poprvé utekl z domova, když mu bylo třináct. Matka ho pravidelně bila, a tak si dal do velkého igelitového pytle šaty a spal v jednom srubu v přírodní rezervaci ve Winchesteru. Posléze se stal sociálním případem, o který se staral komunální úřad, zadlužil se prodavačům narkotik a utekl před nimi do Londýna, kde spal na ulicích, dokud mu někdo nepomohl najít charitativní organizaci Centrepoint.


Měl vinu na silniční tragédii, v níž zahynul šéf automobilky Škoda Kalma, jen špatně zaparkovaný náklaďák

Přemýšlím o nehodě, při níž zahynul v minulých dnech šéf automobilky Škoda Kalma. Jedno mně trochu nejde na rozum. Podle britských dopravních předpisů je odpovědný za to, co se stane na silnici, vždycky řidič, který je vzadu. Ten totiž musí přizpůsobit způsob své jízdy situaci na silnici a stavu vozovky. Není divné, že pan Kalma nedával pozor, že by na silnici mohlo stát auto?

Na druhé straně je možné, že náklaďák skutečně zaparkoval špatně. (Viz níže.)

Na třetí straně je fakt, že struktura silnic a křižovatek je v ČR nesmírně nebezpečná.

V Británii a pokud vím i ve Francii jsou všechny křižovatky, které nejsou trvale řízeny světly, koncipovány jako kruhové objezdy. Automobily, objíždějící objezd, mají přednost.

Má to velkou výhodu. Když přijedete na křižovatku, nemusíte se rozhlížet třemi směry, nebezpečí hrozí jen z jediné strany (které dáváte přednost). Tak se pravděpodobnost případné srážky redukuje velmi výrazně.

Projížděl jsem letos v létě automobilem mnoha českými vesnicemi a v nich mnoha nebezpečnými křižovatkami. Často by nebylo vůbec nákladné takovou křižovatku proměnit v kruhový objezd. (Uprostřed trojrozcestí je pár stromů - to by mohla auta objíždět.)

Potíž je, že lidi o výhodnosti kruhových objezdů v ČR asi nevědí. A přitom by to bezesporu zachránilo životy.

Jinak mě fascinovala ještě jedna věc. Znáte ty silnice, které se občas v ČR rozšiřují na tři proudy? Když se pak zase zužují, je pozoruhodné, že značení bílými přerušovanými pruhy, které máte jako řidič podvědomě jedním okem sledovat, vás vede do příkopu. Bílé značení je namalováno až ke krajnici!! Řidič musí vědomě proti tomu značení jednat, aby ho nesledoval a případně - snad jen ve výjimečné situaci -- v příkopě neskončil. Jistě, je to maličkost, ale je to nesmírně matoucí - taky to může přispívat k nehodovosti.

Ve východoevropském Fóru v Compuservu zveřejnil jeden Brit, žijící v Praze, dosti ostrou kritiku českého způsobu jezdění automobily. Spojil jsem to s jinými informacemi do tohoto článku:

Britský historik ekonomie Richard Wilkinson začal přemýšlet o vztahu mezi počtem dopravních nehod a společenskými poměry, když se octl v autombilu na silnici v Brazílii před přechodem pro chodce. Jeho kolega za volantem zastavil, ale chodci stejně nemohli přejít, protože vozidla projíždějící v okolních pruzích jela dál a přechod ignorovala. Automobily stojící za Wilkinsonovým vozem začaly hněvivě troubit.

Wilkinson dospěl k závěru, že způsob, jakým se chováme za volantem, vypovídá mnoho o tom, jaké máme vztahy k ostatním lidem ve společnosti. "Vidíme je jako spoluobčany, bližní, jejichž prosperita a blaho závisí na koordinovaném chování všech členů společnosti, anebo se na ně díváme jen jako na překážky, které nám vadí v honbě za kariérou," ptá se Wilkinson v knize Nezdravé společnosti: nemoci nerovnosti, která vyšla v londýnském nakladatelství Routledge.

Když Wilkinson analyzoval dstatistiky, zjistil, že skutečně podporují jeho náhodné dojmy z Brazílie. Dospěl na jejich základě k závěru, že je Brazílie jednou z nejnerovnějších společností na světě. Zajímavé je, že počet dopravních nehod - a nehod obecně - je tím vyšší, čím je ve společnosti větší sociální nerovnost.

Jak reagují na základě své domácí britské zkušenosti Angličané, kteří žijí delší dobu v jiných zemích, například v České republice? Je možno i v Čechách usuzovat třeba z chování řidičů na silnici na obecný stav poměrů v české společnosti? Ve východoevropském debatním fóru společnosti CompuServe na Internetu zveřejnil v angličtině Peter Bradley, který žije v Praze, varovný článek určený jiným Britům, kteří by případně zamýšleli cestovat do ČR automobilem.

Cituji:

"Češi za volantem se chovají jako idioti a jsou nekompetentní. Vzpomeňte si na všechno, co jste se naučili v autoškole o defenzívním řízení automobilu. Musíte-li zastavit na červenou v ulici, která vede do kopce, nechte mezi vámi a vozem před vámi velký prostor. Dá se totiž očekávat následující:

1. Než se rozjede na zelenou dopředu, sjede automobil před vámi dozadu alespoň půl metru (Čeští řidiči nepoužívají brzdu). 2. Autu před vámi zhasne motor a už nenastartuje. 3. Auto za vámi si nevšimne, že jste zastavili. Buď se smiřte s poškozenou zadní částí vozu, kterou minimalizujete povolením brzdy, anebo se musíte zezadu přijíždějícímu vozu rychle vyhnout.

Pokud jedete v levém jízdním pruhu, očekávejte, že vás budou předjíždět zprava. To se považuje za normální. Místní lidi vždycky jezdí v levém jízdním pruhu, i trabanty rychlostí 60 km/hod. Vysvětluji si to takto:

1. Pravý jízdní pruh je plný lavórů a jsou vněm vyježděné koleje od těžkých náklaďáků. Proto je jízda v levém pruhu příjemnější. 2. Řidiči vjíždějí z vedlejší silnice na hlavní silnici bez rozhlédnutí.

Nevěřte, že vás zelená na křižovatce chrání: 1. Byl jsem svědkem, že byla zelená ve všech směrech najednou. 2. Místní lidé stejně ignorují prvních a posledních deset vteřin červené.

Když odbočujete doleva, očekávejte, že vás na pravé straně budou předjíždět jiní, kteří také odbočují doleva. To vyvolává mnohé radostné chvíle, kdy vůz po vaší pravici křižovatku přejede, uvolní vám výhled a vy zjistíte, že jste v jízdní dráze náklaďáku, který ze z protisměru řítí přímo na vás.

Za všech okolností zachovávejte klid. Mějte na vědomí, že v ČR dochází k šestkrát většímu počtu dopravních nehod než v Británii, i když je v Británii mnohem víc silnic. Totéž se týká úmrtnosti při dopravních nehodách. Nesnažte se s místními automobily závodit. Zvlášť automobily značky Lada mají pozoruhodnou akceleraci při jízdě do kopce, stejně jako místní autobusy, které vypadají, jako že už jsou v posledním tažení.

Jezdíte-li v noci, dávejte pozor, ať nenarazíte na neosvětlené náklaďáky bez reflektorů, zaparkované v levém, rychlém jízdním pruhu. Je také běžné, že lidé vyměňují v rychlém jízdním pruhu (nebo mezi dvěma pruhy) píchlou pneumatiku.

Policie.

1. Za každých okolností přísně dodržujte předpisy. Jinak dostanete na místě tzv. "pokutu?, jejíž výše záleží na vážnosti přestupku a na tom, jak daleko je víkend (poukázky na pivo).

2. Dávejte pozor na radar, zejména těsně u hranic, když přijedete do ČR z Německa. Policisté sedí na dálnici a ve městech v neoznačených autech a za rohem mají "chytače".

To, že jste cizinec, vás neomlouvá, naopak. Místní řidiči ale smějí s policií vyjednávat. Máte-li na automobilu německou poznávací značku, v češtině do znamená "Prosím, dejte mi pokutu". Je výhodné popřít veškerou znalost němčiny - promluvíte-li anglicky, budete jim sympatický. Vhodné výroky pro tyto příležitosti jsou. "Česká republika - velmi dobří fotbalisté" nebo "Cantona je král."

(Trochu jsem to zjemnil. JČ.)

Jan Čulík

http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html