Neviditelny pes Neviditelny pes

Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo.
Klikněte sem pro návrat do seznamu materiálů roku 1996, sem na aktuální seznam, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku.




6.12.1996

Jak je Vladimír Stehlík ve vazbě, a všichni ho velmi ostře - a právem - kritizují - za jeho poněkud nedokonalé a nezodpovědné vedení kladenské Poldovky, napadlo mě, čím to je, že nikoho nenapadne poukázat na to, že prvotní vinu za tento obrovský průšvih, ohrožující pracovní příležitosti mnoha lidí, má česká vláda: Proč tu Poldovku tomu Stehlíkovi dávala?

Dovoluji si v této souvislosti zde zveřejnit článek, který jsem otiskl v deníku Práce v březnu 1996.

Shodou okolností to bylo už v době, kdy Práci ovládl jako majitel Vladimír Stehlík. To, že tento protistehlíkovský i vládu kritizující článek v Práci mohl vyjít, je zásluhou odvážné a profesionální redaktorky, paní Aleny Kučerové, které zde tímto vzdávám hold. (Paní Kučerová je nyní redaktorkou názorové stránky ve Svobodném slově.)

Británie privatizovala ocelárny jinak

Roman Češka nedávno oznámil jménem Fondu národního majetku, že bylo rozhodnuto odebrat Vladimíru Stehlíkovi podnik Poldi Ocel a zahájit nové konkursní řízení. Vladimír Stehlík dluží mnoha věřitelům velké finanční částky, mimo jiné i za neodvedené sociální a zdravotní pojištění. Celkovou výši dluhů kupodivu nezná ani sám Roman Češka. Je to zajímavý výsledek vládní privatizace jednoho klíčového českého podniku, i když Václav Klaus tvrdí, že je netypický. Podle Klause nemohou podniky, jimž hrozí krach, spoléhat na pomoc vlády.

Zprivatizovala však česká vláda podnik Poldi Ocel opravdu rozumně, promyšleně a efektivně? Anebo se stala obětí nepružné ideologie, podle níž stačí privatizovaný podnik bez přípravy hodit do studené vody volného trhu?

Ve Velké Británii probíhala za vlády Margaret Thatcherové, která je pro Václava Klause vzorem, privatizace velkých státních firem jinak. Státní podnik British Steel, britské ocelárny, zaměstnával v době svého největšího rozmachu více než 250 000 lidí. Dostal se do Guinnessovy knihy rekordů jako nejztrátovější firma ve světové historii. V sedmdesátých letech prodělával 3 milióny liber denně. Situace se tehdy velmi zkomplikovala v důsledku ropné krize, kdy došlo k dramatickému růstu cen a rychlému poklesu poptávky po oceli. I v Británii bylo tehdy zjevné, že dosavadní způsob výroby oceli v nových, nepříznivých hospodářských podmínkách už neobstojí.

Když se dostali roku 1979 k moci britští konzervativci, Vladimírem Stehlíkem britských státních oceláren jmenovala Margaret Thatcherová Charlese McGregora. Měl ovšem trochu jiné zázemi: byl to významný mezinárodní podnikatel s rozsáhlými manažerskými zkušenostmi z kanadských železnic. Jeho úkolem bylo státní podnik restrukturalizovat tak, aby zamezil rozsáhlým ztrátám, které například v letech 1979-80 ještě dosáhly astronomické částky 1,78 miliard liber.

McGregor zredukoval přes silné protesty odborů počet zaměstnanců z 160 000 na konci sedmdesátých let na asi 53 000 a podnik radikálně přebudoval. Margaret Thatcherová přitom do státních oceláren investovala v letech 1980-85 na restrukturalizaci a modernizaci ještě dalších 4,5 miliard liber. Takové peníze jistě česká vláda nyní k dispozici (z důvodů, které vysvětlím příště) zrovna nemá - neměla však tedy hledat pro české ocelárny alespoň seriózního, bohatého zahraničního partnera?

Teprve když britské ocelárny začaly od roku 1985-86 prosperovat, oznámila britská vláda, že budou zprivatizovány. Jak mi vysvětlil mluvčí podniku British Steel, "bez zisku by to ani nešlo, protože kdo by si přece na kapitálovém trhu koupil ztrátový podnik??

Postup, který inzeruje britská vláda v informačních publikacích o privatizaci britským způsobem, je jasný: ve státním podniku se před privatizací vypracuje nejprve analýza proveditelnosti privatizace. Pak je nutno podnik na privatizaci připravit:přebudovat ho, posílit manažerský tým a zavést do firmy pracovní metody charakteristické pro soukromé podnikání. Pak vláda z podniku vytvoří státní akciovou společnost. Vydá podrobnou informační publikaci o hospodářském stavu firmy, kterou si může koupit každý, kdo má zájem (nikdo nedostane přednostně důvěrné, protekční informace). Akcie firmy jsou pak prodány veřejně zájemcům na kapitálovém trhu. Posléze přísně zkoumá parlamentní inspekční výbor pro státní rozpočet (Public Accounts Committee), zda při privatizaci nedošlo k podvodům. Vydá o tom veřejnou zprávu. Premiér Klaus nedávno odmítl, aby český ekvivalent tohoto britského výboru zkoumal výsledky české privatizace. Že by se obával, co by všechno mohlo vyjít najevo?

Privatizace a modernizace ocelářského průmyslu je ve světovém kontextu velmi složitou záležitostí. V oboru totiž vládne obrovská konkurence, jde o velké kapitálové investice a o pracovní příležitosti velkého množství lidí. Česká vláda ignorovala varování a doporučení projektu, vypracovaného z prostředků fondu Evropské unie PHARE, aby byl ocelářský průmysl v České republice před privatizací přebudován, jako se to děje ve světě. Projekt také doporučoval, aby byly české ocelářské podniky nejprve velikostí přizpůsobeny velikosti obdobných podniků v zahraničí a aby se řízení českých oceláren přizpůsobilo vyráběnému sortimentu tak, jak je to obvyklé na Západě, kde se podle sortimentu dohadují vývozní kvóty.

Tato doporučení česká vláda nepřijala. Rozhodla se zprivatizovat ocelářské podniky po jednom, přičemž neanalyzovala, zda mají předložené privatizační projekty reálnou naději na úspěch. V případě podniku Poldi Ocel ani nezkoumala finanční zajištění projektu a nezasáhla, i když bylo zřejmé, že podnik neplní slibované záměry a propadá se do dluhů.

Čeští politikové argumentují, že britská privatizační metoda byla v Čechách nepoužitelná, protože "česká privatizace musela proběhnout strašně rychle?. Proč ale vlastně?

Jan Čulík

http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html