Neviditelny pes Neviditelny pes

Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo.
Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku.



29.1.1997

Americký miliardář maďarského původu George Soros otiskl v minulých dnech v západním tisku článek, v němž varuje, že v dnešní době neohrožuje otevřenou společnost tolik komunismus, jako kapitalismus. Článek vyšel v renomovaném americkém časopise Atlantic Monthly, v britském deníku Guardian, v německém deníku Die Zeit, atd.

Z níže uvedeného článku, přeloženého z listu Guardian, jasně vyplývá, že existuje určitý (mírný?) kvalitativní rozdíl mezi českými a anglosaskými deníky. Představte si, že by George Soros přinesl tento článek do Mladé fronty Dnes. (Ti by ho hnali!)


Kapitálové zločiny

George Soros

Deník Guardian, 18.1.1997

V knize Filozofie historie poukázal Hegel na znepokojující historický vzorec: civilizace se rozpadají v důsledku toho, že dojde k morbidnímu zintenzívnění základních zásad, na nichž jsou založeny. I když jsem vydělal velké bohatství za finančních trzích, obávám se nyní, že neomezené zintenzívění zcela volného kapitalismu a rozšíření tržních hodnot do všech oblastí života ohrožuje naší otevřenou a demokratickou společnost. Hlavním nepřítelem otevřené společnosti, jsem přesvědčen, už není komunistická, ale kapitalistická hrozba.

Pojem "otevřená společnost" vytvořil Henri Bergson, ve své knize Dva zdroje morálky a náboženství (1932) a obecněji ho do povědomí rozšířil rakouský filozof Karl Popper, v knize Otevřená společnost a její nepřátelé (1945). Popper ukázal, že totalitní ideologie jako komunismus a nacismus mají jedno společné: tvrdí, že vlastní absolutní, všeobsáhlou pravdu. Protože však lidstvu není k dispozici absolutní, všeobsáhlá pravda, tyto ideologie musejí používat útlaku k tomu, aby vnutily svou vizi společnosti.

Popper postavil proti totalitním ideologiím jiný pohled na společnost, který uznává, že nikdo nemá monopol na pravdu. Různí lidé mají různé názory a různé zájmy. Je potřeba, aby existovaly instituce, které jim umožní žít spolu v míru. Tyto instituce chrání práva občanů a zajišťují svobodu volby a svobodu projevu. Popper nazval tuto formu společenské organizace "otevřenou společností". Totalitní ideologie byly jejím nepřítelem.

Popperova kniha Otevřená společnost a její nepřátelé vznikla za druhé světové války a vysvětlila, co podporovaly západní demokracie a za co bojovaly. Vysvětlení bylo vysoce abstraktní a filozofické a termín "otevřená společnost" se nezačal široce užívat. Nicméně byla Popperova analýza pronikavá. Když jsem ji koncem čtyřicátých let četl jako student, poté, co jsem zakusil z první ruky nacistickou i komunistickou vládu v Mad'arsku, kniha byla pro mě zjevením.

Přimělo mě to, abych se ponořil hlouběji do Popperovy filozofie a abych se zeptal, proč nemá nikdo přístup k absolutní pravdě? Odpověď byla jasná: žijeme v tomtéž vesmíru, který se snažíme pochopit a naše chápání může ovlivnit události, na nichž se podílíme. Kdyby naše myšlenky patřily do jednoho vesmíru a to, o čem uvažujeme, do jiného, byla by nám možná pravda na dosah. Mohli bychom formulovat výroky, které odpovídají faktům a fakta by sloužila jako spolehlivá měřítka k rozhodování, zda jsou výroky pravdivé.

Existuje jedna oblast, kde tyto podmínky vládnou: přírodní vědy. Ale v jiných oblastech lidského snažení není vztah mezi výroky a fakty tak jasný .V sociálních a politických záležitostech pomáhá vnímání jejich účastníků rozhodovat o skutečnosti. V těchto situacích nejsou fakta nutně spolehlivými měřítkyy pro posuzování pravdivosti výroků. Existuje dvojí spojení - mechanismus zpětné vazby - mezi myšlením a událostmi. Nazývám to "reflexitivou". Vytvořil jsem si z toho teorii dějin.

At' už je ta teorie správná či nikoliv, velmi mi pomohla na finančních trzích. Když jsem vydělal více peněz, než jsem potřeboval, vytvořil jsem nadaci. Uvažoval jsem o tom, na čem mi skutečně záleží. Vzhledem k tomu, že jsem prožil nacistické pronásledování i komunistický útlak, dospěl jsem k závěru, že nejdůležitější je pro mě otevřená společnost. Nazval jsem nadaci Fond pro otevřenou společnost a definoval jsem její cíle jako otevírání uzavřených společností, napomáhání tomu, aby byly otevřené společnosti více životaschopné a podporování kritického způsobu myšlení. To bylo v roce 1979.

Poprvé jsem začal pracovat v Jihoafrické republice, neměl jsem tam ale úspěch. Systémem apartheidu tak bylo všechno natolik prosáklé, že ať jsem dělal cokoliv, stal jsem se tím součástí tamějšího režimu a nedařilo se mi ho změnit. Pak jsem přesunul svou pozornost do střední Evropy. Zde jsem měl větší úspěch. Začal jsem v roce 1980 podporovat v Československu Chartu 77 a v roce 1981 Solidaritu v Polsku.

Založil jsem samostatné nadace v mé rodné zemi Maďarsku v roce 1984, v Číně v roce 1986, v Sovětském svazu v roce 1987 a v Polsku v roce 1988. Má práce zintenzívněla s rozkladem sovětského systému. Nyní řídím síť nadací, které působí ve více než 25 zemích (už ne v Číně, tamější nadaci jsme zrušili v roce 1989).

Když jsem působil v komunistických zemích, necítil jsem nikdy potřebu vysvětlovat, co znamená "otevřená společnost". Ti, kdo podporovali cíle nadace, tomu rozuměli lépe než já, i když samotný pojem neznali. Cílem mé nadace v Mad'arsku bylo například podporovat alternativní činnosti. Věděl jsem, že vládnoucí komunistické dogma je falešné, právě proto, že to bylo dogma, a že nebude schopno přežít, pokud bude vystaveno alternativám.

Tento přístup byl účinný. Nadace se stala hlavním zdrojem podpory občanské společnosti v Maďarsku a jak se občanská společnost rozvíjela, komunismus začal chřadnout. Po rozkladu komunismu se poslání sítě nadací změnilo.

Uznali jsme, že otevřená společnost je pokročilejší, složitější a inteligentnější formou sociální organizace než uzavřená společnost (protože v uzavřené společnosti je občanům vnucováno jen jediné řešení, kdežto v otevřené společnosti je nejen občanovi dovoleno, aby samostatně myslel, ale je to přímo základní požadavkem). Nadace tedy přestaly podvracet a zahájily konstruktivní práci. To nebylo zrovna lehké, vzhledem k tomu, že ti, kdo věřili v otevřenou společnost, byli zvyklí vyvíjet podvratnou činnost.

Většina mých nadací dělala dobrou práci, ale více méně sama. Otevřené západní společnosti neprojevily příliš velký zájem o podporu otevřených společností na území bývalého sovětského impéria. Naopak: převládl názor, že by se tamější obyvatelstvo mělo nechat, ať se stará samo o vlastní věci.


Na ukončení studené války reagoval svět zcela odlišně než na ukončení druhé světové války. Nebylo ani možné, aby někdo navrhl nový Marshallův plán. Když jsem tento návrh učinil na jaře 1989 na konferenci v Postupimi (tehdy ještě ve Východním Německu) doslova se mi vysmáli. Rozkladem komunismu bylo uvolněno pole pro všeobecné rozšíření otevřené společnosti, ale západní demokracie na to nereagovaly.Nové režimy, které vznikají v bývalém Sovětském svazu a v bývalé Jugoslávii se otevřené společnosti skoro vůbec nepodobají. Západní aliance jak se zdá ztratila veškerý směr , protože se už nemůže definovat jako protějšek komunistické hrozby. Neprojevila skoro žádnou iniciativu přijít na pomoc obhájcům otevřené společnosti v Bosně, ani jinde.

Co se týče lidí žijících v bývalých komunistických zemích, toužili možná po životě v otevřených společnostech, když trpěli útlakem, nyní ale, po pádu komunismu, je plně zaměstnávají problémy přežití. Po pádu komunismu došlo k všeobecnému vystřízlivění a odmítnutí univerzálních pojmů. Otevřená společnost je univerzální pojem.

Ze všech těchto důvodů jsem byl donucen znovu kriticky analyzovat svou víru v otevřenou společnost. Po dobu pěti nebo šesti let po pádu berlínské zdi jsem věnoval prakticky veškerou svou energii na přeměnu bývalých komunistických zemí. V poslední době jsem znovu zaměřil pozornost na naši vlastní společnost. Sí't nadací, které jsem vytvořil, dál dělá užitečnou práci. Nicméně jsem pocítil naléhavou potřebu znovu kriticky promyslet pojmový rámec, který mě přiměl k založení těchto nadací.

Má nová kritická analýza vedla k závěru, že pojem otevřené společnosti neztratil svůj význam. Naopak, je možná ještě užitečnější pro chápání současné chvíle v historii a pro poskytnutí praktického návodu k politické akci, než jak tomu bylo v době, kdy Karl Popper psal svou knihu -

celou věc je však nutno od základu přemyslet a přeformulovat.

Má-li totiž otevřená společnost být i nadále ideálem, o nějž stojí za to usilovat, už nemůže být definován prostřednictvím komunistického nebezpečí. Pojem musí dostat pozitivnější obsah.


Nový nepřítel

Pokud v naší dnešní společnosti existuje vůbec nějaké dominantní přesvědčení, je to víra v kouzlo trhu. Doktrína volného tržního kapitalismu tvrdí, že obecného blaha je nejlépe dosaženo neomezovaným úsilím o vlastní prospěch. Pokud však toto přesvědčení není omezeno uznáním, že společný zájem musí mít před individuálním zájmem přednost, našemu nynější mu systému - ať je jakkoliv nedokonalý, je to otevřená společnost - hrozí rozklad.

Chci ale zdůraznit, že nedávám volný tržní kapitalismus do stejné kategorie jako nacismus či komunimus. Cílem totalitních ideologií je úmyslně zničit otvřené společnosti. Tržní kapitalismus může otevřené společnosti ohrozit, ale jen mimochodem. Friedrich Hayek, jeden z apoštolů volného tržního kapitalismu, byl také vášnivým stoupencem otevřené společnosti.

Nicméně, protože byly komunismus a dokonce i socialismus naprosto zdiskreditovány, zdá se mi, že je dnes hrozba od volného tržního kapitalismu mocnější než hrozba totalitních ideologií. Užíváme s potěšením vpravdě globální tržní ekonomiky, v níž se pohybuje zboží, služby, kapitál a často i lidé zcela volně. Neuznali jsme však, že je zapotřebí podporovat hodnoty a instituce otevřené společnosti.

Režim volného trhu, který vznikl před sto lety, zničila první světová válka. Na scénu nastoupily totalitní ideologie a koncem druhé světové války mezi státy neproudil už skoro žádný kapitál. Jak daleko pravděpodobnější je, že se rozloží nynější systém, pokud se nepoučíme ze zkušenosti!

I když doktriny volného tržního kapitalismu neprotiřečí zásadám otevřené společnosti tak, jako marxismus-leninismus či nacistické myšlenky o rasové čistotě, všechny tyto doktríny mají jeden důležitý společný rys: všechny se snaží vytvořit dojem, že jde o absolutní pravdu, a to na základě vědeckých důkazů. V případě totalitních doktrín lze tento falešný dojem rychle prohlédnout.

Jedním z velkých úspěchů Karla Poppera bylo dokázat, že teorie jako marxismus nesplňuje rigorózní požadavky vědy. V případě volného tržního kapitalismu je obtížnější proti nároku na absolutní pravdu argumentovat, protože je tvrzení založeno na ekonomických vědách a ekonomie má ze všech společenských věd nejlepší pověst. Avšak já tvrdím, že ideologie volného tržního kapitalismu je stejným zpotvořením údajně vědeckých pravd jako marxismus-leninismus.

Ekonomická teorie je axiomatický systém. Pokud platí základní předpoklady, následují důsledky. Avšak když podrobněji zkoumáme ty základní předpoklady, zjistíme, že nemají nic společného s realitou. Původně formulovaná teorie dokonalé konkurence - přirozené rovnováhy mezi poptávkou a nabídkou - předpokládala dokonalé znalosti, stejnorodé a lehce dělitelné výrobky, a dostatečně velké množství účastníků na trhu, aby jediný účastník sám nemohl ovlivnit tržní cenu.

Ukázalo se, že předpoklad dokonalých znalostí je nereálný, a tak ho nahradila geniální pomůcka. Usoudilo se, že poptávka a nabídka jsou dány nezávisle. Tato podmínka byla prezentována jako metodologický požadavek, nikoliv jako předpoklad. Argumentovalo se, že ekonomická teorie studuje vztah mezi poptávkou a nabídkou, a tak musí předpokládat, že poptávka a nabídka existuje.

Jak jsem ukázal jinde, podmínka, že poptávka a nabídka jsou dány nezávisle, je neslučitelná s realitou, alespoň pokud jde o finanční trhy. A finanční trhy hrají klíčovou roli při rozdělování zdrojů. Kupci a prodejci na finačních trzích nakupují podle odhadu budoucích podmínek, které ale závisejí na jejich vlastních rozhodnutích. Tvar křivky poptávky a nabídky není možno přijmout jako jednou provždy nezávisle daný, protože poptávku i nabídku ovlivňují očekávání ohledně budoucích událostí, které jsou utvářeny těmito očekáváními. Mezi myšlením účastníků trhu a situací, o níž přemýšlejí, existuj dvojsměrná zpětná vazba - "reflexivita". To způsobuje, že účastníci mají nedokonalé porozumění (uznání, že tomu tak je, je základem pojmu otevřené společnosti), a že proces, jehož se účastní, má neurčitelný průběh.

Jestliže nejsou křivky poptávky a nabídky dány nezávisle, jak jsou tedy tržní ceny určovány? Podíváme-li se na chování finančních trhů, zjišťujeme, že ceny nesměřují k rovnováze, ale jsou neobyčejně proměnivé, a to podle očekávání prodejců a nákupčích akcií. Existují dlouhá období, kdy ceny směřují pryč od jakékoliv teoretické rovnováhy. I když nakonec projeví tendenci se k rovnováze vrátit, vzniklá rovnováha není tatáž, jaká by byla, kdyby nedošlo k přechozímu vychýlenému období. Přesto však přežívá představa, že existuje rovnováha. Je lehké určit, proč tomu tak je: bez toho by totiž ekonomie nedokázala určit, jak vznikají ceny.

Jestliže však neexistuje rovnováha, tvrzení, že volný trh vede k optimálnímu rozdělování zdrojů, ztrácí své oprávnění. Ukazuje se, že údajně vědecká teorie není ničím jiným než axiomatickou strukturou, jejíž závěry jsou obsaženy v jejích předpokladech a nejsou nutně podporovány empirickými důkazy. Podobnost s marxismem, který také tvrdil, že jeho poučky jsou vědecké, je nepříjemně blízká.

Ve snaze napodobovat přírodní vědy se staží ekonomická teorie o nemožné. Teorie sociálních věd se vztahují ke zkoumanému předmětu studia reflexívním způsobem. To znamená, že ovlivňují události způsobem, jimž je přírodní vědy ovlivňovat nemohou. Slavný Heisenbergův princip nejistoty vyvozuje, že pozorujeme-li něco, ovlivní to chování kvantových částic. Ovšem tento vliv vzniká působením pozorování, nikoliv prostřednictvím samotného principu nejistoty. V sociální sféře mají teorie schopnost změnit zkoumaný předmět studia, k němuž se vztahují. Ekonomcká teorie se úmyslně nezabývá studiem reflexivity. Tím zkreslila svůj zkoumaný předmět studia a otevřela se vykořisťování ideologií volného trhu.

To, co umožňuje ekonomické teorii, aby byla přeměněna v ideologii, nepřátelské otevřené společnosti, je předpoklad, že její znalosti jsou dokonalé. Nejprve se to otevřeně konstatuje a pak se to skryje v přestrojení metodologického nástroje. Působnost tržního mechanismu je velmi účinná, není to však proto, že jsou trhy dokonalé. Je to proto, že ve světě, jemuž vládne nedokonalé chápání, poskytují trhy účinný mechanismus zpětné vazby, který nám umožňuje zhodnotit výsledky našich rozhodnutí a opravit chyby.

Ať už má jakoukoliv formu, tvrzení, že něco je absolutní pravda, je v přímém rozporu s pojmem otevřené společnosti (která uznává, že naše chápání naší situace je samou svou podstatou nedokonalé). Vzhledem k tomu, že tento argument je abstraktní, musím popsat konkrétní způsoby, jimiž mohou myšlenky volné tržní ekonomiky ohrozit otevřenou společnost. Soustředím se na tři otázky: ekonomickou stabilitu, sociální spravedlnost a mezinárodní vztahy.


Druhá část

Ekonomická stabilita

Ekonomické teorii se podařilo vytvořit umělý svět, v němž jsou (a) preference účastníků a (b) příležitosti, nabízející se účastníkům, na sobě navzájem nezávislé, a ceny mají tendenci k rovnováze, a tak se dostávají i obě síly do rovnováhy. Ale na finančních trzích nejsou ceny jen pasívním odrazem nezávisle dané poptávky a nabídky. Hrají také aktivní roli při utváření preferencí a příležitostí. V důsledku této reflexívní interakce jsou finanční trhy svo samou podstatou nestabilní. Ideologie volného trhu popírá tuto nestabilitu a staví se proti veškerým vládním zásahům na zachování stability. Historie nám ukázala že dochází k rozkladu finančních trhů a že to působí hospodářské krize a sociální nepokoje. Tyto krize vedly k vzniku ústředních bank a jiných forem regulace.

Ideologové volného trhu rádi argumentují, že krize byly způsobeny špatnými předpisy, nikoliv nestabilními trhy. Ale jejich argument je nepřesvědčivý, protože nevysvětluje, proč tedy byla trhu vůbec vnucena regulace. Vyhýbá se jádru otázky a užívá přitom jiný argument, takto: vzhledem k tomu, že regulační mechanismy jsou nedokonalé, neregulované trhy jsou dokonalé. Argument spočívá na předpokladu dokonalých znalostí: jestliže je řešení špatné, opak musí být správný. V situaci, kdy nemáme dokonalé znalosti, jsou však špatné nejen regulační předpisy, ale i trhy. Stabilita může být zachována jen potud, pokud systematicky usilujeme o její udržení.

I tak bude občas docházet ke krizím, protože státní politika často dělá chyby. Pokud jsou to skutečně vážné chyby, z krize mohou vzniknout totalitní režimy. Nestabilita se rozšíří daleko za finanční trhy - ovlivní hodnoty, které vedou činnost lidí. Ekonomická teorie argumentuje, že hodnoty jsou jednou provždy dané.

V době, kdy se zrodila ekonomická teorie, ve věku Adama Smithe, Davida Ricarda a Alfreda Marshalla, to bylo rozumným předpokladem, protože lidé skutečně měli pevně dané hodnoty. Adam Smith sám sloučil se svou ekonomickou teorií morální filozofii. Pod jednotlivými preferencemi, které byly vyjadřovány chováním lidí na trhu, se lidé řídili morálními zásadami, které ovlivňovaly jejich chování mimo trh.

Ale jak tržní mechanismus rozšířil svou moc, fikce, že lidé jednají na základě netržních, daných hodnot, je už jen velmi obtížně udržitelná. Reklama, marketing, balení výrobků mění preference lidí, takže lidé už dávno na ně jen nereagují, jak tvrdí tržní ideologie. Lidé si už skoro vůbec nejsou jisti, 'kde jsou hodnoty, a tak stále více spoléhají na peníze jako na měřítko hodnoty. To, co je dražší, se považuje za lepší. Hodnota uměleckého díla se posuzuje tím, kolik se za ně dá utržit. Lidé si zaslouží respekt a obdiv, protože jsou bohatí.

To, co bývalo nástrojem výměny, se zmocnilo základních hodnot a obrátilo tak vztah, postulovaný ekonomickou teorií. To, co bývalo profesí, se změnilo v byznys. Kult úspěchu nahradil víru v zásady Společnost ztratila své zakotvení.


Sociální darwinismus

Tím, že považujeme podmínky poptávky a nabídky za jednou provždy dané a prohlašujeme, že vládní zásahy jsou zlem, volná tržní ideologie v podstatě zakázala přerozdělování příjmů a bohatství. Souhlasím, že veškeré pokusy přerozdělovat bohatství ochromují efektivitu trhu, to ale neznamená, že bychom se o to neměli snažit.

Argument volné tržní ekonomie spoléhá na tentýž mlčenlivý předpoklad absolutní dokonalosti jako komunismus Tvrdí, že jestliže přerozdělování vytváří neefektivnost a zkresluje ekonomické toky, problémy lze vyřešit zrušením přerozdělování - tak jako komunisté tvrdili, že podvojnost výroby při konkurenci je zbytečná, a tak bychom měli mít ústředně plánované hospodářství.

Ale dokonalost je nedosažitelná. Bohatství se shromažďuje v rukou majitelů a neexistuje-li mechanismus pro přerozdělování, nerovnost se stává nesnesitelnou. "Peníze jsou jako hnůj. Nejsou dobré na nic jiného, než na to, aby byly rozprostřeny po prostoru." Francis Bacon byl velký ekonom

Argument volného tržního mechanismu proti přerozdělování příjmů spoléhá na doktrínu, podle níž přežije ten nejschopnější. Tento argument ovšem ochromuje skutečnost, že bohatství se dědí z generace na generaci, a druhá generace je málokdy tak schopná jako první. A stejně je hluboce pochybené učinit zásadu, že přežít mají jen ti nejschopnější, řídícím principem civilizované společnosti. Tento sociální darwinismus je založn na zastaralé teorii evoluce, obdobně jako ekonomická teorie rovnováhy je inspirována newtonovskou fyzikou.

Princip, na němž spočívá vývoj druhu, je proměnlivost, a proměnlivost fu guje daleko složitějším způsobem. Jednotlivé biologické druhy a jejich prostředí na sebe vzájemně interaktivně reagují. Jeden biologický druh přežívá jako součást prostředí pro jiné biologické druh. Funguje tu mechanismus zpětné vazby, obdobný mechanismu reflexivity v historii, s tím rozdílem, že v historii není motorem tohoto mechanismu proměnlivost, ale chybné myšlenky. Zmiňuji se o tom, protože sociální darwinismus je chybno myšlenkou, která dnes řídí lidskou společnost.

Chci zdůraznit, že součástí systému je spolupráce, stejně jako konkurence, a heslo "přežijí jen nejschopnější" celou záležitost zkresluje.


Mezinárodní vztahy

Ideologie volných tržních vztahů sdílí chyby jiné pochybné vědy, geopolitiky. Státy nemají zásady, jen zájmy, argumentují geopolitikové, a tyto zájmy jsou určovány geografickým rozmístěním zemí a jinými základními fakty. Tento deterministický pohled na věc je založen v zastaralém názoru na vědeckou metodu z devatenáctého století. Trpí alespoň dvěma do očí bijícími nedostatky, které tolik neplatí v oblasti ekonomických doktrín volných tržních vztahů.

Jednou chybou je, že geopolitika považuje stát za nedělitelnou jednotku analýzy, tak, jak zachází ekonomie s jednotlivcem. Je poněkud rozporné, když vyhostíme stát z oblasti ekonomie, avšak v oblasti mezinárodních vztahů ho učiním absolutním zdrojem autority.

Existuje naléhavý praktický aspekt tohoto problému. Co se stane, když dojde k rozkladu nějakého státu. Geopolitičtí realisté jsou na takovou situaci zcela nepřipraveni. To se stalo, když se rozložil Sovětský svaz a Jugoslávie. Druhou chybou geopolitiky je, že kromě národního zájmu neuznává žádný společný zájem.

Po rozkladu komunismu lze popsat nynější stav věcí, ať je jakkoliv nedokonalý, jako globální otevřenou společnost. Nečelí hrozbě zvenčí, od totalitní ideologie, která by chtěla ovládnout svět. Hrozba pochází zevnitř, od místních tyranů, kteří chtějí ovládnut zevnitř určitá území prostřednictvím vnějších konfliktů.

Hrozba otevřené společnosti také může přijít od demokratických, suverénních států, které prosazují sobecký vlastní zájem na úkor společného zájmu. Mezinárodní otevřená společnost je možná sama sobě svým největším nepřítelem. Studená válka byla neobyčejně stabilní strukturou. Dva mocenské bloky, představující opačné pojmy sociální organizace, spolu zápolily o převahu, avšak musely navzájem respektovat životní zájmy druhého bloku, protože byly schopny se zničit v totální válce.

To velmi efektivně omezilo rozsah konfliktu: všechny místní války byly ale zároveň součástí globálního konfliktu. Tento neobyčejně stabilní světový pořádek skončil, protože se jedna supervelmoc rozložila. Žádný nový světový pořádek nevznikl. Vstoupili jsme do období nepořádku. Ideologie volných tržních vztahů nás nevybavila k tomu, abychom tento problém vyřešili. Neuznává potřebu světového pořádku. Pořádek má vzniknout tím, že státy budou usilovat o realizaci svých sobeckých zájmů. Avšak podle principu, že přežije nejsilnější, se státy usilují především o to, aby byly co nejschopnější v konkurenci, a nejsou ochotny dělat jakékoliv oběti pro společné dobro.

Není třeba činit pochmurné předpovědi o tom, že se nakonec globální obchodní systém rozloží,. I bez toho můžeme dokázat, že ideologie volných tržních vztahů je neslučitelná s pojmem otevřené společnosti. Stačí si jen uvědomit, jak svět totálně selhal a vůbec nepomohl postkomunistickým zemím po rozkladu komunismu. Systém zlodějského kapitalismu, který se zakořenil v Rusku, je tak zločinný, že tamější lidé možná podpoří charismatického vedoucího politika, který jim přislíbí národní obrodu na úkor jejich občanských svobod.

Plyne-li z toho nějaké poučení, jde o to, že rozkladem represívního režimu automaticky nevzniká otevřená společnost. Otevřená společnost není pouze absencí vládních zásahů a útlaku. Je to složitá, sofistikovaná struktura, a je zapotřebí soustředěného úsilí, aby vznikla. Vzhledem k tomu, že je složitější, než systém, který má nahradit, je zapotřebí pomoci zvnějšku. Ale součinnost ideologie volných tržních vztahů, sociálního darwinismu a geopolitického realismu, která zavládla ve Spojených státech a ve Velké Británii, ochromila veškerou naději, že by v Rusku mohla vzniknout otevřená společnost.

Kdyby bývali vedoucí představitelé těchto zemí měli jiný pohled na svět, mohli vytvořit pevný základ pro globální otevřenou společnost. Když se rozložil Sovětský svaz, vznikla příležitost zajistit, aby OSN fungovalo tak, jak mělo původě fungovat. Michail Gorbačov navštívil OSN v roce 1988 a vysvětlil své představy o tom, jak by obě supervelmoci mohly spolupracovat a vytvořit na světě mír a bezpečnost.

Tato příležitost byla promarněna. OSN byla zcela zdiskreditována jako mírotvorná instituce. Bosna udělala OSN totéž, co udělal Habeš Společnosti národů v roce 1936. Naše otevřená společnost nemá instituce a mechanismy nutné na její zachování, a neexistuje vůbec žádná politická vůle takové mechanismy vytvořit.

Viním z toho převládající postoje. Lidé se domnívají, že neomezené usilování o naplnění jejich sobeckých zájmů nakonec vytvoří mezinárodní rovnováhu. Jsem přesvědčen, že tento názor je mylný. Věřím, že pojem otevřené společnosti, která potřebuje instituce na svou ochranu, je lepším vodítkem k akci. V nynější situaci není zapotřebí příliš velké představivosti, abychom si uvědomili, že nynější globální otevřená společnost bude pravděpodobně jen velmi dočasným jevem.


(druhá část eseje)

přeložil

Jan Čulík