2. část nekrologu Jana Čulíka (klikněte pro 1. část)

První dvě povídkové sbírky vznikly na základě zamítnuté knihy Skřivánek na niti a ta zase vznikla přepracováváním textů z padesátých let. Četné přepisování a přizpůsobování požadavkům nakladatelských redaktorů setřelo mnoho z původní syrovosti "totálně realistických" textů, zespisovnilo hovorovou řeč a uzpůsobilo formální stránku povídek. Přesto působily ve své době jako senzační novinka a měly okamžitý ohlas. Skupina mladých režisérů (Juraj Herz, Věra Chytilová, Jaromil Jireš, Jiří Menzel, Jan Němec, Ivan Passer a Evald Schorm) vytvořila podle nich filmové povídky, které jsou programovým nástupem "nové vlny" českého filmu.

Prostředí povídek Bohumil Hrabal zná zcela důvěrně - malé městečko, pražská periferie, kladenské hutě, sběrna papíru. Také postavy mají konkrétní živé předobrazy a jejich jazyk je přesně odpozorován. Jsou to vesměs úplně obyčejní lidé s úplně obyčejnými starostmi, na nevelké ploše povídek se řadí jednotlivé anekdotické příběhy bez podstatných dějových prvků. Pokud některý text má náznak děje (např. rozsáhlejší Bambini di Praga 1947), vznikl ex post jako šňůrka, na niž jsou navlečeny korálky dříve samostatných historek. Ani pointa není podstatnou součástí Hrabalových textů - především a v první řadě jde o lidský hovor. Bibliofilské vydání dvou povídek z roku 1956 mělo ostatně symbolický titul: Hovory lidí. Tituly a podtituly jsou vůbec u Hrabala vždy podstatné a nápovědné. Jeho hrdinové jsou lidé svobodní jako skřivánek na nedohledném oraništi, ale jejich vzlet je osudově omezen pevnou nití společenských konvencí a direktiv. Jsou to lidé prostí a obyčejní, ale na dně duše jednoho každého z nich září netušená perla, která jej činí výjimečným a jedinečným. Jejich košaté řeči jsou samy sobě smyslem věci, ti lidé jsou prostě pábitelé, což je slovo, které Bohumil Hrabal udomácnil v češtině a trvale je propojil se svou osobou.

Princip nekonečného a nekončícího hovoru dovedl Bohumil Hrabal ad finitum ve své třetí knize Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964), která je přepracovanou verzí textu Utrpení starého Werthera z roku 1949. Jde o jednu nekonečnou větu, kterou pronáší bezejmenný starý muž (strýc Pepin) pro potěchu a poučení slečny Kamily. Tento monolog ctitele evropské renesance, Havlíčka, Mozartka a Pohlavní zdravovědy páně Batisty je uveden citátem z filozofa Ladislava Klímy "Vítězství se sestává jen z bití" a v tomto smyslu mluvčí znovu a znovu vítězí kamkoli přijde. Všechny charakteristické rysy povídek jsou platné i pro tuto jednovětou novelu, která je pro autora i celé jeho dílo zásadní. Srovnání s dochovanými prvotními texty ukazuje detailně Hrabalovy klíčové postupy - střih, montáž, překvapivé řazení a následné neotřelé asociace. Plně zde autor uplatňuje i všechny tematické okruhy, které jej proslaví, ale zároveň učiní terčem mnoha až hysterických výtek - hospodská historka, sexualita a pudovost člověka, kontrast "vznešených" a "nízkých" pohnutek a jejich dvojjedinost, historie, filozofie a politika interpretované pohledem zdola, citáty z nejrůznějších zdrojů, včetně odposlechnutých hovorů, zařazené do provokativních souvislostí... A opět: nepodstatný děj, nepodstatná pointa.

Ve své čtvrté knize, v novele Ostře sledované vlaky (1965), se pokusil Bohumil Hrabal o jinou, tradičnější formu. Genezí se Vlaky podobají všem jeho prózám publikovaným v šedesátých letech. Za základ vzal autor existenciální povídku Kain z roku 1949, z krátké povídky Fádní stanice pochází slavná razítkovací scéna, vše převyprávěno a přestavěno do sevřeného klasického tvaru. Mladý hrdina Miloš Hrma se zaškoluje v malé železniční stanici na výpravčího - druhá světová válka je v posledním tažení a dějiny kulminují, on má ale své osobní problémy s eiaculatio praecox. Pokusil se o sebevraždu a teď se vrací do staniční kanceláře, kde jej zaškoluje zkušený výpravčí Hubička, který má právě na krku aféru s orazítkovanými hýžděmi telegrafistky Zdeničky Svaté. Vyšetřovací komise v čele s radou Zednickem zbaví pana přednostu nadějí na "inspektorskou zahrádku". Do této atmosféry přijíždí v noci na stanici odbojová spojka Viktoria Freie - přiváží výbušninu k likvidaci ostře sledovaného vojenského transportu a při té příležitosti zlikviduje i Milošův problém. Miloš druhý den vynese nálož na stožár semaforu a odtud ji shodí na vagon plný střeliva - sám však při této úspěšné diverzní akci umírá. Napohled tradiční vypointovaný baladický příběh s postavami typizovanými i jejich jmény si ponechává všechny atributy Hrabalova stylu, včetně humoru, konfrontačního střihu a latentně všudypřítomného sexu. Téma velké epochy konce války je zobrazeno pohledem malých nevýznamných lidí, válka se vlastně vyskytuje jen zprostředkovaně v mnoha detailech, malovaných místy nepochybně surrealistickou paletou. Patos válečného stroje je konfrontován s pohledem nehrdinských hrdinů, dějiny se sunou dál na kolečkách marginálních osudů... Dobová kritika většinou přivítala Hrabalův vývoj směrem k tradičnějším formám, někteří (především Jan Lopatka) však ihned postřehli úskalí této cesty. To ostatně cítil i autor a žádné jeho další dílo už takto konvenční není. Stavba Ostře sledovaných vlaků má velice blízko k filmovému příběhu, také se dočkaly zfilmování velice záhy (premiéra byla v listopadu 1966) - a byl to neobyčejně zdařilý film, z mnoha cen jmenujme velkou cenu města Mannheimu 1966, Oscara 1967a státní cenu K. Gottwalda 1968.

Vrcholem prvního publikačního období Bohumila Hrabala je komponovaná povídková sbírka Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965). Každý ze sedmi textů této knihy vznikl úporným přepracováváním starších znění, do prozaické podoby jsou tu převedeny i rozsáhlé eposy i drobnější lyrické básně, celek je pak rámován autobiografickou postavou se symbolickým jménem Kafka. Podstatný posun lze najít (při konstatování všech podstatných stylotvorných prvků předchozích knih) v rovině politické konfrontace. Odhalení Stalinova kultu sice trochu uvolnilo dusné ovzduší padesátých let, přesto však psát pravdu o tak problematických otázkách, jako bylo postavení monumentální Stalinovy sochy nad Prahou a její téměř okamžitá demolice, nebo práce "třídních nepřátel" na "dobrovolné" brigádě v těžkém průmyslu, to vyžadovalo osobní odvahu jak autora, tak nakladatelství. Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet se stal jedním z podstatných krůčků na cestě k Pražskému jaru 1968.

Všechny knihy, které Bohumil Hrabal v té době vydal, se staly událostí a dotiskovaly se a vycházela nová vydání. V roce 1966 vyšel v masové edici Máj nákladem 102 000 výtisků rozsáhlý výbor Automat svět se zásadním doslovem Emanuely Frynty a ilustracemi Jiřího Koláře. O rok později kniha Bohumil Hrabal uvádí..., jakási čítanka jeho oblíbených autorů, a textová koláž s fotografiemi Miroslava Peterky Toto město je ve společné péči obyvatel, která zahájila ediční řadu HU+SA (Humor a satira) nakladatelství Československý spisovatel. Popularita a sláva, které Bohumil Hrabal tak rychle a v tak obrovské míře získal, měly ovšem také svůj rub - nebyl čas na psaní, nic nového nevznikalo. Autor nakonec opět sáhl do zásobárny starších věcí a sestavil knihu Morytáty a legendy (1968). Úpravy a sestřihy jsou v této sbírce již spíše jen formální, chybí však jednotící prvek. Vedle koláží z dopisů, hovorů a literatury jsou zde i původní texty bez úprav a také další mnohokrát obměňované povídky (např. Legenda o krásné Julince). Jako celek působí kniha roztříštěně a nedaří se jí zakrýt poněkud "zbytkový" původ. Tvorba šedesátých let je shrnuta do 4. a 5. svazku Sebraných spisů.

21. srpna 1968 obsadila Československo spřátelená vojska. Ještě rok se všichni kojili různými nadějemi, než bylo jasné, že všechno je pryč. Bohumil Hrabal měl v nakladatelství Mladá fronta dvě knihy (Poupata a Domácí úkoly), obě byly vytištěny, svázány, zabaleny a ... odeslány do Sběrných surovin. Do těch Sběrných surovin, ve kterých před deseti lety balil starý papír. Do těch Sběrných surovin, ve kterých jeho manželka Eliška právě v té době pracovala - a opatřovala náklady zakázaných knih dopravními doklady. Potměšilost a ironie osudu. Bohumil Hrabal je náhle persona non grata. Stahuje se do ústraní, většinou žije v Kersku. A zase paradoxně - právě v této době vznikají jeho nejlepší texty.

Již od poloviny šedesátých let Bohumil Hrabal mluvil o vzpomínkové próze, v níž se vrátí do Nymburka svého dětství a mládí, do pivovaru a ke strýci Pepinovi. Prvním takovýmto textem jsou Postřižiny (1970). Autor nahlíží někdejší maloměsto očima své matky, manželky správce pivovaru. Jazyk vyprávění je košatější a obraznější, proud řeči pozvolný a klidný. Děj není podstatný, podstatné jsou obrazy, postavy a situace. Maminka se navždy stává Maryškou, tatínek Francinem a strýc Pepin dominantní figurou celého Hrabalova díla. Zajímavé je, že s marnotratně uvolněným jazykem této novely si neporozuměli ani samizdatoví editoři, kteří jej opisovali s četnými úpravami, stylistickými posuny a slovoslednými vylepšeními. Hrabal se totiž dopracoval stylu plného násobných, často synonymických přívlastků, návratných motivů, nadměrných souřadících spojek a monotonního opakování oblíbených slov či obratů. Jeho psaní stále více připomíná impresionistickou malbu nebo symfonickou tvorbu z přelomu století. Zde je nezbytné se zmínit o technice Hrabalova psaní, kterou sám mnohokrát popsal a komentoval. Základem je neuvěřitelně rozsáhlá a detailní paměť, do níž autor ukládá příběhy, historky, motivy nebo i jen zaslechnutá slova. Tento materiál se v hlavě hromadí, kumuluje a zcela nepopsatelným způsobem také navzájem reaguje, váže se a pořádá. Děje se tak všude, tvůrčí dílna chodí s autorem po hospodách, jezdí autobusem či chodí po lese... až najednou přijde okamžik, kdy text musí ven a je vychrlen přímo do psacího stroje rychlostí osm stran za hodinu. Vzniklý prvopis pak čekají nůžky a lepidlo a následný přepis, který už je možné svěřit redaktorům. Počínaje Postřižinami ustupuje Bohumil Hrabal od neustálého přepisování a "vylepšování" textů. Stále více se přiklání k textům vzniklým Ş la prima.

To je také případ románu Obsluhoval jsem anglického krále (1971), který údajně vznikl během tří letních týdnů v Kersku a je ponechán v prvotním stavu. Pět kapitol je vždy uvedeno slovy "Dávejte pozor, co vám teďka řeknu" a končí také vždy stejně: "Stačí vám to? Tím dneska končím." Tímto jednoduchým způsobem je dána základní stylová poloha - jde o vyprávění, ještě přesněji: povídání. K tomu ostatně odkazuje i zdánlivě matoucí podtitul Povídky, jde totiž nepochybně o román, poddtitul jen zvýrazňuje okolnost, že vše čtenáři povídá jeden vypravěč: nejprve pikolík, později číšník, poté majitel hotelu a úplně nakonec cestář. Tento vzrůstem i osobností malý člověk je vlastně bezejmenný a je to záměr. V prvních třech kapitolách nepadne o jménu či příjmení vypravěče ani zmínka, teprve s příchodem nacistů a jejich rasových požadavků se dozvídáme, že jeho dědeček se jmenoval Johann Ditie, později z kontextu vysvitne, že on sám nosil do té doby příjmení Dítě. Symbolika tohoto příjmení je stejně nepřehlédnutelná jako fakt, že v poslední kapitole je opět důsledně (mož-no-li: ještě důsledněji) bezejmenný. Román se odehrává v Čechách v období kolem druhé světové války a společenské a politické události jsou jednou z podstatných vrstev příběhu, i když nejsou explicitně středem vypravěčova povídání. Z hlediska vylíčení česko-německých vztahů jde patrně o nejpřesvědčivější umělecké ztvárnění tohoto tématu v české literatuře. Vlastní život vypravěče probíhá v románu víceméně souvisle a chronologicky, od vyučení v hotelu Zlatá Praha přes číšnická léta v hotelích Tichota a Paříž, až k "německé" čtvrté kapitole, kdy poprvé se cítí malý pingl velikým, neboť už mu neříkají Piňďo a Prcku, ale oslovují ho Herr Ditie. Vyvrcholením románu je pak poslední, nejrozsáhlejší kapitola. Vypravěč po válce dostal sice půl roku podle malého dekretu, ale potom postavil na kraji Prahy hotel a splnil se mu jeho sen - stal se milionářem. A tak, když byla vyhlášena milionářská dávka, trpí tím, že po něm nikdo peníze nechce, že není uznaným milionářem, a když si své milionářství vymůže, přichází převrat a on je internován s ostatními milionáři, ale ani tady není uznán za rovného s nimi, a tak nakonec, když si má vybrat mezi vězením a lesní brigádou, odchází do pohraničí, kde končí jako cestář, který rok po roce znovu a znovu obnovuje jednu jedinou cestu. Román Obsluhoval jsem anglického krále je dalším krokem vpřed v Hrabalově tvůrčím vývoji. Má všechny přednosti předchozích děl, navíc má zřetelnou dějovou linku a promyšlenou soustavu symbolů, metafor a podobenství. Z čtenářského hlediska jde zřejmě o nejvděčnější dílo Bohumila Hrabala. V Sebraných spisech vyšlo jako 7. svazek.

Městečko, kde se zastavil čas (1973) pokračuje ve vzpomínkové linii Postřižin. Jde opět o Nymburk, před válkou i po ní, tentokrát viděný chlapeckýma očima autora. Maminka, Francin a Pepin jsou opět hlavními postavami jednotlivých kapitol, novela je ovšem zalidněna mnoha dalšími svéráznými figurami. Velmi sugestivně je vylíčen konec války a znárodnění pivovaru, což ovšem byla právě témata, která v období "normalizace" nebylo možné publikovat. Zde je namístě také všeobecnější poznámka o faktografické autenticitě textů Bohumila Hrabala. Povšechně lze říci, že se autor drží skutečnosti do nejmenších detailů, možná že právě detaily považuje za nejpodstatnější. Je-li to však v zájmu textu, změní cokoli a jakkoli, pokud to prospěje vyznění metafory či hyperboly. A tak v závěru Městečka Francin odhazuje cyranovským gestem do Labe slavnou "námořní čepici" umírajícího strýce Pepina a po příchodu domů reaguje na zprávu o Pepinově smrti slovy "Ano, vím to", ačkoli ve skutečnosti byl v té době sám již téměř rok mrtvý...

Současně s Městečkem pracoval Bohumil Hrabal na souboru textů Něžný barbar (1973). Kniha je věnována výtvarníkovi Vladimírovi Boudníkovi při příležitosti pátého výročí jeho předčasné smrti. Jde opět o vzpomínky, tentokrát hlavně na Libeň padesátých let. Přísný faktograf by opět nalezl nějaké odchylky od skutečnosti, smysl knihy však byl v předání Vladimírova poselství, což se bezezbytku podařilo. Vladimír Boudník je nejen stále uznávanějším novátorem výtvarných technik, ale je i jednou z nejdůležitějších postav díla Bohumila Hrabala. Vzpomínkové prózy první poloviny sedmdesátých let tvoří 6. svazek Sebraných spisů.

V první polovině sedmdesátých let psal Bohumil Hrabal také povídky. Shrnul je do sbírky Slavnosti sněženek (1975). Povídky jsou věnovány především Kersku a lidem tam žijícím, sbírka však obsahovala i stěžejní texty tohoto období, jako např. Variace na téma jedné slečny, Družička, Rukověť pábitelského učně. Bohužel v oficiálním vydání (1978) právě tyto povídky chybějí. Původní podoba Slavností sněženek vyšla až v rámci Sebraných spisů jako 8. svazek.

Vyvrcholením celého díla Bohumila Hrabala je novela Příliš hlučná samota. Autor ji dokončil v červenci 1976, ale pracoval na ní minimálně od roku 1974. Existuje mnoho přípravných skic a tři definitivní variace - první psaná apollinairovským veršem, druhá v hovorové češtině a třetí psaná spisovným jazykem. Se vznikem Hlučné samoty úzce souvisí i lyrická báseň Adagio lamentoso. Hrdina Příliš hlučné samoty, dělník ve sběrně starého papíru Haňťa, pracuje pětatřicet let ve sklepení sběrny u stařičkého lisu. Z hromad starého papíru zachraňuje vzácné knihy a shromažďuje je ve svém pokojíku, čte si v nich a tak je "proti své vůli vzdělán". Celá novela je vlastně vnitřní Haňťův monolog, psaný sonátovou formou se spoustou stále se vracejících motivů. Čtenář se seznámí s Haňťovou první láskou Mančinkou i cikánkou Ilonkou, která zmizela v koncentračním táboře. Je svědkem každodenního zápasu s horami papíru i s nekonečnými džbány piva, vyslyší Haňťovy citace filozofů i jeho sny o důchodu, do kterého si odvede i vysloužilý mechanický lis. Práce je pro Haňťu rituál, balíky slisovaného papíru jsou umělecká díla, v jejichž útrobách se nacházejí poklady ducha. Moderní sběrna, kterou Haňťa navštíví, jej děsí neosobností a sterilitou, nedovede si takovou práci představit, proto, když je přeřazen do sběrny čistého papíru, kde již nebude moci objevovat krásné knihy, je zoufalý až k sebevraždě... Haňťa v Hlučné samotě je samozřejmě jiný než Haňťa v Baronovi Prášilovi. Ve skutečnosti je to Haňťa jen podobou, uvnitř je beze zbytku sám autor. A Příliš hlučná samota je vrcholná a svrchovaná autorská výpověď. V 9. svazku Sebraných spisů jsou obsaženy všechny tři variace.

V lednu 1975 přinesl týdeník Tvorba půlstránkový rozhovor, ve kterém Bohumil Hrabal v podstatě řekl, že bude volit kandidáty národní fronty a že má rád fotbal. To mu mělo umožnit návrat do české literatury - celkem vzato však tento rozhovor ničemu nepomohl. Mohly sice zase vycházet Hrabalovy knihy, ale ne tak, jak je napsal. Městečko, kde se zastavil čas se změnilo přepracováním v Krasosmutnění (1979), další momenty z něj obsahují Harlekýnovy miliony (1981). Tyto dva texty jsou v 10. svazku Sebraných spisů. Zcela změněná Příliš hlučná samota vyšla jako koláž prostřihů s Něžným barbarem pod názvem Kluby poezie (1981), v roce 1982 vycházejí Domácí úkoly z pilnosti, ovšem redakčně škrtané a upravené. Život bez smokingu (1986) přinesl několik nových textů, opět redakčně měněných, autor tuto knihu uvítal hlavně proto, že zde vyšla novela Autíčko, která redakční zásahy ještě celkem přežila. Dále vycházely především neustále další a další výbory ze starých textů, které snad měly čtenáře ujistit, že autor nic nového netvoří...

Ve svých pětašedesáti letech se Bohumil Hrabal vrací ke vzpomínkám, očima své ženy nahlíží svůj život a ironicky jej komentuje. Rozsáhlý text nakonec sestříhává do tří svazků. Svatby v domě líčí formou plynulého vyprávění seznámení s Eliškou a jejich život až do svatby. Vita nuova je složena z obrázků života Na Hrázi Věčnosti, jsou to kartinky (tak zní podtitul), které vytváří nejvýraznější postava tohoto románu, výtvarník Vladimír Boudník. Konečně závěrečné Proluky tvoří kalejdoskop drobných obrázků, jakoby promítaných epidiaskopem na hrubě omítnutou zeď. Časově obsahují léta 1963 až 1969 a jejich politický podtext způsobil, že byly velice v samizdatu opisovány a v zahraničí vyšly dříve než první dva díly. Celá trilogie byla dokončena v letech 1984 až 1985, v Sebraných spisech tvoří 11. svazek, zbytky původního fasciklu spolu s ostatní tvorbou 80. let jsou pak ve svazku 12.

Situace na konci osmdesátých let byla poněkud zvláštní. Pořád se čekalo, že se něco stane, a pořád se nedělo nic. Život ve vládostranou řízeném skanzenu byl den ode dne stejnější. V této době Bohumil Hrabal mnoho nepsal. Teprve represivní akce v lednu 1989 ho vedou k napsání Kouzelné flétny, po níž následuje víceméně plynulá řada krátkých textů publicistického charakteru. Tyto texty byly postupně vydávány Pražskou imaginací jako xeroxované sešitky, následně pak v jednotlivých knižních vydáních: Listopadový uragán (1990), Ponorné říčky (1991), Růžový kavalír (1991), Aurora na mělčině (1992), Večerníčky pro Cassia (1993). Tyto dopisy Dubence, jak se vžilo jim říkat, překračují meze osobní zpovědi, autor zcela odhazuje zábrany a zároveň ponechává vše v prvotním tvaru, bez dalších úprav. Vznikají tak nestejnorodé výpovědi, které však v celku poskytují plastický obraz. Čteme-li s odstupem Hrabalovo líčení listopadu 1989 a měsíců následujících, cítíme najednou naprosto přesně atmosféru té doby, i s tou naivitou, i s tím nadšením. Ačkoli čtenářský i kritický ohlas je vlažnější, jde o důležité texty a v kontextu současné české prózy snad jediné autentické reflexe doby. (Texty z let 1989 až 1995 jsou ve 13. a 14. svazku Sebraných spisů.)

Celý život publikoval Bohumil Hrabal příležitostně v novinách a časopisech, poskytoval rozhovory, uváděl vernisáže výstav, psal úvodní slova ke knihám jiných autorů. Svazky 15 až 18 Sebraných spisů shrnují tuto tvorbu. Poslední, 19. svazek obsahuje výběrové rejstříky k celým Sebraným spisům, bibliografii a základní biografická data.

Z hlediska vývoje tvorby lze život a dílo Bohumila Hrabala členit takto:

1. období - do roku 1949. Především reflexivní lyrika, ovlivněná poetismem a surrealismem.

2. období - 1949 až 1962. Totální realismus. Poémy volným veršem a povídky. Prakticky žádná oficiální publicita.

3. období - 1963 až 1970. První publikační možnosti, okamžitý úspěch. Poslední knihy tohoto období byly již normalizačně skartovány.

4. období - 1970 až 1976. Zákaz publikace, spisovatel v likvidaci. Vznikají vrcholné texty.

5. období - 1976 až 1989. Druhé publikační období. Část tvorby vychází v upravených verzích, část v samizdatu.

6. období - od roku 1990. Hovorová žurnalistika. Drobné texty, vydávané bezprostředně formou sešitků, následně pak v tisku a nakonec v knižních souborech.

Kritická reflexe Hrabalova díla byla vždy dobově podmíněna, což se týká i současnosti. Relativně nejdetailněji je zpracováno období šedesátých let, rozborem vrcholných děl let sedmdesátých se zabývá první podstatná hrabalovská monografie (viz Susanna Roth, 1993), na dílo Bohumila Hrabala komplexně pohlíží až monografie Milana Jankoviče (1996). Z hlediska primárních zdrojů je celé dílo Bohumila Hrabala publikováno v dokončeném devatenáctisvazkovém projektu Sebraných spisů (Pražská imaginace 1991-1997).