Neviditelny pes Neviditelny pes

Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo.
Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku.



18.2.1997

Chcete-li se podívat na starší vydání Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo, dostanete se do archívu.


V závěru tohoto vydání Britských listů zveřejňuji podnětný článek Vojtěcha Kmenta o české privatizaci.


Napsal jsem dnešní Britské listy v neděli odpoledne na letišti v Ruzyni při čekání na letadlo. Mělo dvě hodiny zpoždění - letadlo ráno letělo z Londýna do Ženevy a ve velmi větrném počasí zarazil do jeho trupu náraz větru jaksi mechanismus, jímž se umožňuje z letadla vystoupit. Dvě hodiny to v Londýně spravovali. Tak jsem měl v Praze na Britské listy dost času.

Zažil jsem taky zajímavou scénku. Do Londýna letěl stejným letadlem British Airways s manželkou guvernér České národní banky Tošovský. U odbavovacího pultu na letišti jsem zaslechl upozornění od zřízenkyň kolegyním, aby nás obyčejně smrtelníky do letadla ještě nepouštěli, "protože pan Tošovský chce nastoupit jako první".

Tak nás vyvezli v autobusech před zaparkované letadlo na letištní ploše, a vevnitř těchto autobusů jsme ještě pár dalších minut čekali, než se zvláštním letištním mikrobusem dohrabali pan Tošovský i s ženou a vystoupili majestátně do letadla po schůdkách skutečně jako první. Velmi mi to připomnělo už docela dost zapomenuté doby, kdy takto do letadel vstupoval či z nich vystupoval dr. soudruh Gustáv Husák.

Vím, namítnete, že píšu o panu Tošovském až příliš kriticky, že to není fér. Letěl do Londýna sice první třídou, ale regulérní linkou. Za bývalého režimu by tam možná letěl zvláštním letadlem. Takže vlastně se choval velmi skromně a rozumně.

Ale já jako demokrat přece jen jaksi nemohu úplně mlčením přejít tu scénku, v níž upozorňovala letuška telefonem své kolegyně, aby to zorganizovali, že "pan Tošovský chce jít do letadla první".

Jistě, čeští politikové mají velkou odpovědnost, zastávají významné funkce, atd.

Avšak politikové - a mezi ně snad patří u guvernér národní banky - jsou zástupci nás, řadových občanů. Je trochu hloupé, když dají najevo, že se nás vlastně štítí natolik, že s námi nemohou nastoupit společně do letadla. (Nebo proč museli Tošovský a jeho manželka nastoupit do letadla jako první? Taková výsada se obyčejně poskytuje invalidům anebo rodičům s malými dětmi.)

Mnozí mi během mého nynějšího týdenního pobytu v Praze říkali, že lidé v Čechách jsou teď vůči politikům jaksi trochu v deziluzi. Lidé si po revoluci mysleli, že politikové pracují budou pracovat pro ně. Ted' dospěli k názoru - možná mylnému - že politikové pracují především pro sebe.

Doufám, že tomu tak není. Vzroste-li však - někdy v příštím životě - moje moc a můj vliv a stoupne mi to natolik do hlavy, že to budu projevovat i v maličkostech - vzkazy letištnímu personálu, že chci s manželkou do letadla nastupovat jako první, poletím-li do zahraničí, zachovají si asi moji spoluobčané jen obtížně názor, že opravdu zastávám principy demokracie.

Jiný trapas - trapas Lidových novin?

Začátkem února otiskl Ladislav Jakl v Lidových novinách článek, v němž se nepříliš inteligentním způsobem zastával televize Nova a kritizoval Petra Štěpánka z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V článku také kritizoval jeden můj argument.

Zatelefonoval jsem do redakce Lidových novin a zeptal jsem se, zda mi deník dá právo na odpověď, zastává-li principy demokratické otevřenosti a plurality. Paní Alice Šimonová, která rediguje rubriku Názorů, si ode mne vyžádala příspěvek. Shrnul jsem celý případ televize Nova, tak, aby bylo jasné, o co všechno jde. Vysvětlil jsem, že je nutno přesně dokumentovat majetkové přesuny ve společnostech ČNTS NOVA, CET 21 a CME přehledným grafem. (Materiál jsem zveřejnil v Neviditelném psu začátkem minulého týdne.)

Se vším se mnou v LN souhlasili, bylo mi řečeno, že stránka je připravena do tisku, bohužel se v redakci nepodařilo otevřít počítačový soubor tiff, obsahující mou fotografii, tak mě vyzvali, abych jel do redakce LN až někam na Žižkov, že si mě pro záhlaví potřebují sami znovu vyfotografovat, přislíbili, že materiál vyjde během týdne, do 15. února.

Materiál však zatím v Lidovkách nevyšel.

Očekávám tedy i nadále důkaz, že Lidové noviny jsou schopny dodržet zásady civilizované demokratické plurality, jsou schopny otisknout objektivní, nezmanipulované informace a dát právo na odpověď osobě, o niž se otřely v hloupém článku.

Možná že je to ale ztráta času.

Uvidíme.


Česká televize se od případu TV Nova distancuje

Minulé pondělí (10.2.) se případem televize Nova znovu zabýval časopis Týden. Zveřejnil prohlášení amerického velvyslanectví v Praze, podle něhož není důvodu, aby USA diplomaticky protestovaly proti "útokům" na televizi Nova, jak předtím konstatoval Vladimír Železný.

Reportér Tomáš Šponar z ČT připravil na základě těchto nově zveřejněných informací v časopise Týden zpravodajský materiál, který však byl na poslední chvíli ze zpravodajství ČT vyřazen, údajně "aby to nezavdalo příčinu k dalším útokům Vladimíra Železného na ČT".

Chtěl jsem se na tuto záležitost zeptat vedoucího zpravodajství ČT Petra Studenovského, bohužel byl koncem týdne ve stavu nemocných. Má-li k výše zmíněné informaci nějakou připomínku či vysvětlení, rádi zveřejníme.

Česká televize chtěla původně uspořádat o problémech české mediální scény obecně a o postavení televize Nova v ČR konkrétně v první polovině února Debatu. Dokonce mě na ni pozvala do Prahy. Posléze si však věc zase rozmyslela a Debatu na toto téma zrušila. Jistě, byly aktuálnější zdánlivě dramatičtější problémy: stávka železničářů a sládkovci ochromené parlamentní jednání v souvislosti se schvalováním česko-německé deklarace.

ČT je v obtížné situaci: kdyby hodnotila případně kriticky chování televize Nova či Vladimíra Železného, může jí kdokoliv obvinit, že si informováním o tomto problému přihřívá vlastní polívčičku.

Jenže veřejnoprávní televize má povinnost nezávisle a kriticky informovat o všech otázkách, i o těch, které se nějakým způsobem dotýkají jejího vlastního zájmu. Jak konstatoval americký novinář Brian Kenety, donedávna reportér týdeníku Prague Post, případ CME, Vladimíra Železného a TV Nova je případ desetiletí. Týká se nejen České republiky, ale celé střední a východní Evropy. Pokud lidi v ČR (ještě) nechápou, o co jde, televize jim to měla názorně, s pomocí vysvětlující grafiky, ujasnit.

Britská televize BBC by informovala ve zpravodajském vysílání o každé závažné mediální kontroverzi, i třeba kdyby se týkala jí samotné, nebo i jejího vlastního šéfa, a informovala by i o vlastním šéfovi, Johnu Birtovi, kriticky, pokud by to zásady objektivního zpravodajství vyžadovaly.

Takovou roli by měla plnit i Česká televize. Měla bezpochyby v minulých týdnech věci věnovat v nějakém pořadu delší prostor - a měla o věci informovat tak, aby bylo na první pohled jasné, že se nesnaží prosazovat vlastní zájmy. Takto je to opět, obávám se, tvrdé selhání.


Podle televize Nova se Petr Štěpánek z ODS spolčuje s komunisty

Ve čtvrtek 13. února v hlavních večerních zprávách vysílala televize Nova zcela vymyšlenou reportáž, podle níž se Petr Štěpánek (ODS) z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání spolčil v Hradci Králové, kde žije, s KSČM, aby vytlačil z tamější komunální správy Občanskou demokratickou alianci. Jde zřejmě o další o pokus televize Nova Petra Štěpánka zdiskreditovat. Je-li tomu tak, je to další příklad nepřípustného ovlivňování české politické scény.

Petr Štěpánek konstatoval, že záležitost začala prý vyšetřovat Bezpečnostní a informační služba, neboť si prý konečně uvědomila, že by se ČR mohla stát terčem politického vydírání ze zahraničí, za účelem maximalizace zisků zahraniční korporace.

Časopis Týden přinese o problému televize Nova v pondělí 24. února velmi pravděpodobně další závažné informace.


Pražský reportér Financial Times: ČR je "zkorumpovaný vznikající trh".

Hovořil jsem s pražským reportérem listu Financial Times Vincentem Bolandem. Konstatoval, že případ televize Nova je zajímavý a že ho sleduje. Musíme si však podle něho také uvědomit, že je v ČR vůči Železnému mnoho závisti a také zaujatosti.

Řekl jsem, že to mě zajímá, a že bych byl velmi rád, kdyby mi Vincent Boland tuto zaujatost konkretizoval, neboť se přirozeně snažím být objektivní a rád bych veškerou případnou zaujatost ve svých materiálech napravil. Uvedl jsem, že žiju v Británii už skoro dvacet let a že jen srovnávám civilizační standard v Británii se situací v ČR a snažím se měřit české poměry pravidly, které se dodržují v Británii, protože se tím zemi může pomoci.

Vincent Boland vyjádřil názor, že dělám chybu. "Nelze poměřovat Českou republiku britskými civilizačními standardy. Česká republika "is a corrupt emerging market (je to zkorumpovaný vznikající trh)".

Možná že má Vincent Boland pravdu a měli bychom se na situaci v ČR dívat taky tak nevzrušeně: nedá se nic dělat, v ČR se podvádí, lže a manipuluje, to je pro tu zemi charakteristické.

Jaroslav Plesl z časopisu Týden vyjadřuje naprostou frustraci: mnohokrát se stalo, že zveřejnil fakta, která by v normální zemi vedla k okamžitému zásahů státních orgánů - policie by měla zahájit trestní stíhání. V ČR je dnes a denně porušován zákon, někteří novináři si o tom mohou ruce upsat - a nic se neděje.


Jsou čeští studenti oboru novinářství nadějí?

Strávili jsme s Ivanem Kytkou z České televize minulý týden na katedře žurnalistiky pražské fakulty sociálních věd UK tím, že jsme tam skupině asi 40 studentů z druhého a třetího ročníku uspořádali seminář o anglosaských metodách novinářské práce.

Hodně se pořád v ČR mluví o tom, že generace lidí staršího a středního věku, která prožila život v komunismu, je jím poznamenaná a nedokáže si poradit s životem v otevřené demokratické společnosti. Teprve mladí lidé, komunismem nepoznamenaní jsou prý nadějí nové české demokracie.

Obávám se, po týdnu mezi studenty novinářské fakulty, že tomu tak často asi není. Mnoho studentů, které jsme v Praze učili, se zdálo být ještě daleko uzavřenější světu a novým myšlenkám, ještě daleko bigotnější, než čeští lidé starších generací.

Hned první den bylo pro některé studenty šokem, že jsme si dovolili kritizovat nejen Zemana, ale i Václava Klause. (Pak se nám mnozí přiznali, že to bylo vůbec poprvé, co na té katedře zazněla v nějaké hodině kritika českého premiéra.) "Naši studenti s vámi politicky nesouhlasí," byla reakce po prvním dnu semináře. "Jak to, namítl jsem, vždyť my nemáme žádný politický názor, nepodporujeme žádnou politickou stranu." - "To si jenom myslíte, že nemáte politický názor," zněla odpověď. Museli jsme se potýkat s představou, že jakákoliv kritika české vládní koalice ohrozí demokracii v zemi. Někteří studenti se posléze soukromě - emocionálně - vyjádřili, že se jim seminář nelíbil, ale nedokáží definovat proč. Jiní - řekněme tak čtvrtina - jak se zdá pochopili základní principy nezávislosti a kritičnosti, které jsme se jim snažili v semináři vštípit.

Protože jsme během týdne navázali kontakt s americkým novinářem Brianem Kenetym, autorem článku o Nově, který vyšel v anglickém týdeníku The Prague Post (viz předchozí vydání) Britských listů, přivedli jsme ho v pátek na náš novinářský seminář. Mluvil asi hodinu spatra - překládal jsem jeho projev do češtiny - a studenti si asi museli myslet, že jsme my tři, Kytka, Čulík a Kenety - předem domluvení. My jsme ovšem o tom, o čem bude na novinářském semináři Kenety mluvit, s ním vůbec předem nehovořili.

Snažil se vštípit studentům zásady novinářské kritičnosti: "Tiskové konference politiků, ať vytvářejí zdání jakkoliv velké otevřenosti a vstřícnosti, se pořádají jen za účelem novináře zmanipulovat," konstatoval Kenety. "Nikdy neberte vážně, co je řečeno na tiskové konferenci. Tisková konference slouží jen k získání kontaktů. Až po ní si vyjednejte schůzku s příslušným politikem soukromě, stejně jako s jeho odpůrci a nezávislými odborníky. Teprve tak můžete zjistit, o co ve věci vlastně jde."

Jeden český student na semináři pozvedl ruku a zeptal se: "Co by tedy, řekněme v případě televize Nova, měly naše instituce dělat?"

Kenety odpověděl: "Budu v této souvislosti citovat Johna F. Kennedyho: Nikdy se neptejte, co by mohly či měly udělat instituce. Ptejte se, co byste měli udělat vy."

Vyjadřuji při té příležitosti poděkování vedoucí novinářské katedry, že nám pořádání seminář umožnila.

Jsem přesvědčen, že daleko víc než z nejsložitějších teoretických seminářů a přednášek by se čeští studenti žurnalistiky naučili, kdyby měli možnost pravidelně sledovat satelitní zpravodajský a publicistický okruh BBC World, který je k dispozici zadarmo, bez subskripce, čtyřiadvacet hodin denně na Eutelsatu II. Na rozdíl od stanic jako je CNN vysílá BBC World často vynikající politické analýzy. Stačilo by, kdyby jeden z učitelů na novinářské katedře takovéto pořady se studenty pravidelně rozbíral.

Katedra však nemá možnost sledovat satelitní vysílání, přestože by instalace satelitního talíře a dekodéru nestála více než 10 000 Kč. Chtěl jsem své nahrávky z televize BBC na videopáscích na katedře pro studenty nechat, aby si je mohli pouštět v místní seminární knihovně. Možnost, aby si studenti mohli na katedře žurnalistiky sami v seminární knihovně pouštět za účelem studia videopásky, však na Fakultě sociálních věd neexistuje.

Ještě závěrem poslední poznámka.

Jak už jsem řekl, přišli jsme na novinářskou katedru začátkem týdne jak mimozemšťané, jak lidé z úplně jiného světa. Hovořili jsme o věcech, které se studentům zdály nepochopitelné, nepřijatelné a nepříjemné. Určitou dobu trvalo, než jsme alespoň některé z nich příklady přesvědčili, že mluvíme o závažných věcech. Koncem týdne začali alespoň někteří studenti - pokud je to možné posoudit, neboť byli velmi pasívní - naše postoje přijímat.

Ale víte, že i to je deprimující? Bylo zjevné, že mluvíme k lidem, kteří přijmou názory a postoje těch, kdo je budou hlasitě a úporně přesvědčovat. Obávám se však, že přijde-li na novinářskou katedru příští týden někdo jiný a bude-li nyní tamějším studentům čtyři dny říkat opak toho, co jsme jim s Ivanem Kytkou říkali my, začnou nakonec opakovat pasívně zase jeho názory.

Schopnost rozhodovat se nezávisle, na základě vlastního úsudku a širokého kulturního povědomí těmto lidem bohužel chybí.


Závěrem zveřejňuji zajímavý článek o privatizaci od Vojtěcha Kmenta, který jsme měli publikovat už dávno, jenže jsme měli technické potíže s konverzí češtiny. Tak se panu Kmentovi omlouváme.

Slibujete si, že sami sobě zaplatíte 10.000,- Kč!

Vojtěch Kment, AxonNet

Adresa: vkment@axonnet.cz

Ano, takto ve skutečnosti zněl původní slib Harvardských fondů Viktora Koženého. Nedávný článek "Piráti z Prahy" ve Fortune popisuje poměrně podrobně hospodaření těchto fondů v posledních letech, ale jen okrajově si všímá počátku toho všeho - totiž kupónové privatizace samotné.

Ve světle toho, za jakých okolností byl umožněn vznik a funkce investičních fondů, si dokonce dovolím tvrdit, že přinejmenším pro toto rané období, je označení "pirát" nepřesné, a Kožený by se skutečně mohl spíše považovat za podnikatele na hraně zákona s výtečným citem pro obchod, který, pravda, vynáší hlavně jemu. Tento článek ono podnikatelské období popisuje.

Základním bodem, který umožnil vůbec vznik Harvardských fondů, byl zákon o investičních fondech, přijatý před kupónovou privatizací. Zákon totiž umožňuje vybírat správci fondu odměnu ve výši 2% ročně z celkové hodnoty spravovaného majetku. Zdánlivě malé číslo vzniklo jako "kompromis" ve Federálním shromáždění, v původním návrhu zákona byly 3%. Při správě majetku např. ve výši 20mld. Kč je však roční správní poplatek okrouhlá sumička 400 mil. Kč ročně. Zákon striktně nestanoví žádné omezující podmínky, které by odměnu správce vázaly např. na vývoj zisku plynoucího akcionářům fondu, výši cen akcií na burze, nebo na účelně vynaložené náklady apod. Prostě 2% z hodnoty majetku. Tento zákon byl navržen vládou a schválen parlamentem (tehdy ještě ČSFR). Správou fondu přitom může být pověřena třetí firma, jejíž zisky neplynou akcionářům fondu.

Před začátkem kuponové privatizace Kožený založil několik investičních fondů. Jako jejich zatím 100% vlastník-zakladatel pak může uzavřít smlouvu o správě fondů se svou jinou - správní firmou , která byla v Koženého případě myslím napsaná na jeho dědečka, v níž však mohl mít formálně 99,9% podíl tichého společníka a plně ji ovládat i těžit z jejího zisku. Nemohu vědět, zda tomu tak přesně bylo, ale obdobně postupovaly i další investiční fondy, včetně tzv. bankovních. Tuto metodu správy fondů jsem si uvědomil, když jsem tehdy četl informační leták investičního fondu KVANTO, podporovaného bankovní skupinou okolo ČSOB. Myslím, že všechny tyto informace byly veřejně přístupné všem, včetně zákonů, pochopitelně.

Za dané situace však Kožený nejlépe pochopil, že zdaleka nejdůležitějším kritériem je získat CO NEJVĚTŠĺ OBJEM MAJETKU do své správy, že je úplně jedno, JAK bude majetek spravovat, že má svá 2% ročně ze získaného majetku jistá, přinejmenším za první rok správy. Zatímco bankovní fondy, které si pravděpodobně brousily zuby na akcie nejlepších klientů svých bank, se předháněly v propagaci své kamenné solidnosti, Kožený vymyslel GENIĆLNĺ SLIB DESETINĆSOBKU do roka a do dne. Domnívám se, že slib vyslovil a zavázal tak jím zatím 100% vlastněné fondy. Slib byl geniální REKLAMNĚ, POLITICKY i FINANČNICKY. Slib nelze považovat za nepodložený, jako jsou například sliby investičních společností slibujících 25% zisku ročně nebo 2 násobné zhodnocení vkladu za 3 roky, na což naletělo v nedávné minulosti mnoho českých občanů. I když se kupónové privatizace zúčastnili téměř všichni občané ČR, hodnota akcií spočtená ekonomy musela být značně vyšší. Muselo by dojít k nějaké přírodní katastrofě (vis major), aby hodnota klesla pod 10.000,- Kčs. Kdybychom uvažovali vyjádření hodnoty majetku například ekonomem Nepilem (který ovšem navrhoval jinou metodu privatizace), hodnota majetku by mohla být dokonce cca. 150-200 tis. na 1 občana - kuponovou knížku. Z právního hlediska slib zřejmě v ČSFR nebyl protiprávní a tak Harvard začaly napodobovat i jiné fondy. Kožený, marketingově vycvičený z USA, vymyslel jednu z nejúčinějších reklam, které v ČR kdy byly. Politicky pak to byl právě Harvard, který vtáhl a přesvědčil pro kupónovou privatizaci většinu národa, čímž se tato metoda posvětila a znemožnila se případná následná kritika těch občanů, kteří by zůstali stát mimo. Není divu, že vláda měla pro Harvard pochopení. Po proběhnutí všech kol kuponové privatizace se DIKOVÉ stali AKCIONÁŘI harvardských fondů - vlastníky akcií. SVÝM ROZHODOVACĺM PRÁVEM SE STALI NOSITELI ZÁVAZKU VYPLATIT SI ZE SVÉHO FONDU SAMI SOBĚ DESETINÁSOBEK ZA TO, ŽE Z FONDU ODEJDOU.

Kruh se uzavírá, kdyby akcionáři na své první valné hromadě fondu vypověděli správní smlouvu s Koženého správní firmou, Kožený by stejně inkasoval poplatky za první rok správy (podle Fortune to bylo řádově 45mil. USD, t.j. 1.2mld. Kč). Z odměny za správu se pochopitelně bohatě zaplatily úvěry spojené s úvodní bombastickou reklamou v TV a další náklady, které Kožený skutečně měl. Proto byl jeho slib geniální finančnicky, ON pravděpodobně nemohl osobně prodělat i kdyby získal jenom desetinu DIKů, než se mu skutečně povedlo. Pochopitelně, že bývalí DIKové Koženého správy nezbavili, vždyť on byl osobně to jediné, co jim vyplacení vůbec nějakých peněz garantovalo.

Další éra PO privatizaci je již popsána ve Fortune. Co se v té době skutečně dělo v ČR je zahaleno tajemstvím, do něhož já, jakožto outsider nevidím i když si mohu číst denní burzovní kursy v Hospodářských novinách. Hodnota MNOHA fondů šla nepochopitelně dolů. Díky obchodování na velmi zmateně organizovaném trhu zřejmě dochází ke koncentraci majetku do rukou velkých investorů. Až koncem roku 1995 se začíná objevovat veřejná kritika dění na kapitálovém trhu, především z mimobankovních a mimoinvestorských kruhů, jako je například brokerský dům Komero, nebo investiční společnost Patria Finance. Tato kritika se týká nejen fondů, ale potlačování práv menšinových akcionářů ve veřejně obchodovatelných firmách vůbec. Po tunelování bank se tunelovaly i fondy (viz např. číslo 48/96 časopisu Týden). Vláda naprosto nepochopitelně tento stav několik roků přehlížela, zřejmě se domnívajíce, že koncentrace majetku i tímto způsobem je společensky pozitivním jevem. Mnozí ekonomové dnes vzniklou situaci hodnotí jako vznik křížového vlastnictví, kdy státem vlastněné banky vlastní fondy, které pak vlastní majoritní podíly v podnicích a firmách původně privatizovaných, k čemuž přistupuje další síť dluhů a úvěrů mezi týmiž. V těchto podnicích se pak jen obtížně provádí restrukturalizace. Symptomem nedostatečné restrukturalizace pak podle nich je deficit platební bilance.

Kožený se s Dingmannem spojil pravděpodobně proto, že mu chybělo tempo při operacích, které s jím ovládanými fondy a dalšími akciemi na českém kapitálovém trhu prováděl. I když měl k dispozici peněžní prostředky - odměny za správu a "půjčky" z jím spravovaných fondů, přesto zřejmě potřeboval více likvidity, aby mohl profinancovat tuto koncentraci kapitálu.

Případ Koženého dobře funguje jako hromosvod. Když Kožený přišel po revoluci do ČR, neměl nic. Dnes jeho osobní majetek (nikoliv spravovaný majetek) odhaduje Fortune na 200mil USD, t.j. cca. 5 miliard korun. Lze se více než obávat, že obdobnými metodami postupovaly i jiné investiční společnosti, a pokud nepřestupovaly zákon, nelze jim to ani moc vyčítat, vždyť až do letošního prezidentova novoročního projevu žádný politik nevyslovil více méně ani morální pohoršení nad tímto stavem.

Jiné instituce jako parlament, politické strany a novináři se pak věnovaly svým více méně banálním problémům typu tajných afér naposledy vrcholících titulománií. Svůj díl mají i občané, kteří jsou lhostejní ke svým právům a leniví si je vymáhat či si jich vůbec všímat.

Ve světě těchto faktů je už myslím zřejmé, proč váhám s použitím pojmu pirátů. Vždyť ti se přece vystavovali nesnázím moře, bojům a rizikům s tím spojeným. Pokud bych již měl používat starověkou symboliku, musel bych spíše hovořit o slaboduchých správcích města, kteří v dobré víře otevřeli brány dokořán a stanovili prapodivné zákony pro obchodování se svým nejcenějším bohatstvím, a navíc ještě nahlas řekli, že cokoliv se činí, dobře se činí, i když to tak zrovna nevypadá.

Vojtěch Kment