Neviditelny pes Neviditelny pes

Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo.
Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku.



13.5.97

Chcete-li se podívat na předchozí vydání Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo, dostanete se do archívu.


Jediný námět dnešního vydání:

Co znamená volební vítězství britských labouristů?

Analysis, pořad rozhlasové stanice BBC Radio 4, 8. května 1997

Mírně zkráceno

"V roce 1945 existovaly fungující modely, kterých mohla Labouristická strana využít. Vzorem bylo vedení války. Centralizovaná vláda vytvořila neobyčejně mocný mechanismus válečného tažení. Věřilo se, že vláda může stejně úspěšně vytvořit systém sociálního zabezpečení, tak jako úspěšně vyhrála válku. Vláda se mohla spoléhat nikoliv pouze na model vojenské organizace, ale i průmyslové organizace: hierarchizované, byrokratické, výkonné. Všechny tyhle struktury už ale byly smeteny vznikem postindustriální ekonomiky. Nové formy vlády, které umožní zemím a zejména jednotlivcům, uspět v novém světě, nejsou zřejmé. V dnešní době už neexistují hotové modely, kterých bychom mohli využít. Víme jen, že neoliberální model už není použitelný. Zničil sám sebe. Explodoval dovnitř."

Třikrát ve dvacátém století prohráli konzervativci v Británii volby tak katastrofálně, že následující vláda, která vyhrála obrovskou většinou, nastolila období radikálních změn. Volby v letech 1906 a 1945 byly daleko více než jen volební senzace. Budou letošní květnové všeobecné volby, v nichž bezprecedentně drtivou většinou zvítězila Labouristická strana, také považovány za začátek úplně nové éry? Anebo si brzo začneme všímat konfliktu mezi obrovskou labouristickou parlamentní většinou a skromností jejího vládního programu?

"Nynější všeobecné volby jsou skutečně začátkem naprosto nové britské politické éry radikálních změn," domnívá se Patricia Hewittová, jedna z mnohých nových labouristických poslanců.

"Volební vítězství labouristů skoncovalo s triumfalistickou érou ekonomického liberalismu. Nikdo ale neví, co bude dál, " konstatuje David Marquand, vlivný politický myslitel levicového středu britské politiky.

Tony Blair a jeho kolegové plánovali volby, o nichž se domnívali, že zvítězí jen těsnou většinou. Mysleli, že mají-li se dostat k moci, musí být se svým volebním programem neobyčejně skromní a opatrní. Překvapením bylo, že labouristé vyhráli nejdrtivější většinou v historii. Tím vznikly nové možnosti.

"Každá vláda, která získá parlamentní většinu 171 poslanců po osmnácti letech vlády konzervativců nutně musí být považována za nositele radikálních změn," říká Hugo Young, komentátor listu Guardian. "Už jen změna postav na politické scéně, změna očekávání, jaké máme od politického establishmentu má obrovský význam. Také je důležité mít vládu s tak obrovskou většinou po pěti letech poslední vlády, která měla v parlamentě zcela minimální většinu, ani vlastně nevěděla, co má dělat, ale i když to věděla, tak nebyla schopna to prosadit."

Koordinátor labouristické předvolební kampaně a nyní ústřední organizátor prezentace a publicity pro Labouristickou stranu, Peter Mandelson si uvědomuje, že Labouristická strana získala obrovský mandát: "Lidé chtějí, aby vzniklo hospodářství, které bude řádně připraveno na budoucnost. Chtějí, aby mezi jednotlivými společenskými vrstvami zase zavládl soulad. Nejenom proto, že dosud bylo mnoho lidí vylučováno z národa, ponecháváno mimo, měli před sebou překážky, znemožňující jim a jejich rodinám, aby se řádně realizovali, ale také proto, že vznikla-li v Británii dost velká "podtřída", underclass, nevzdělaných a negramotných lidí, bohatí a vzdělaní se tím cítí ohroženi. Rozdělená společnost je totiž velmi slabým základem, na němž je možno stavět prosperující hospodářství, ale je také velmi nákladnou společností, která skutečně ohrožuje stabilitu existence života i bohatých lidí."

Zní to velmi ctižádostivě. Labouristé mají vizi velkého, sjednoceného národa. To přesně mají Tony Blair a jeho kolegové na mysli, když hovoří o "našem projektu".

Avšak konkrétní politika, kterou Labouristická strana vyhlásila ve svém předvolebním manifestu, Británii k tomuto cíli daleko nepřivede. Kontrast mezi "zářnými" cíli Labouristické strany a skromností jejího volebního manifestu je zdrojem kritiky oponentů labouristů.

"Konflikt tady skutečně je," konstatuje David Willets, konzervativní poslanec, který byl spoluautorem manifestu Konzervativní strany. "Nový labouristický ministr financí na jedné straně ujišťuje podnikatele v City, že bude provádět jen konzervativní finanční politiku, na druhé straně je jasné, že bylo pracovníkům ve veřejném sektoru labouristy slíbeno, že dostanou další peníze. Bude velmi zajímavé, jestli odolá Labouristická strana vnitřním tlakům, aby zavedla vysoké daně a vysoké státní výdaje. Zajímavé také je, že mnoho nových labouristických poslanců pochází ze státního sektoru: byli to zaměstnanci státního sektoru. Proto bezpochyby budou vyvíjet tlak na zvyšování státních výdajů."

Shirley Williamsová byla v poslední labouristické vládě ministryní školství a nyní zasedá jako liberálně-demokratický peer v Horní sněmovně: "Blairova rétorika z posledních dní o tom, jak věří ve spravedlnost a ve spravedlivější společnost navozuje, že chce být Blair velmi radikálním ministerským předsedou. Problém ale je, že je omezen konzervativními rozpočtovými plány. Je velmi obtížné, jak může Blair tedy zlepšovat státní zdravotnictví, starobní penze, školství, když se zavázal, že nebude zvyšovat daně. Bude velmi zajímavé sledovat, jak se z toho Blair a kolegové vykroutí."

Peter Mandelson proti tomu argumentuje: "Nedomnívám se, že reforma sociálního zabezpečení vyžaduje obrovské zvýšení nákladů. Vyžaduje restrukturalizaci, aby bylo pomoženo nejslabším a nejzranitelnějším lidem ve společnosti. Je nutno zlikvidovat podvádění a plýtvání v systému sociálního zabezpečení a vytvořit pro lidi cesty, jak uniknout z pasti chudoby a závislosti na sociálním zabezpečení. Zdrojem radikalismu nové Labouristické strany nebude zvyšování ani daní, ani státních výdajů. To by bylo staré labouristické myšlení."

Je pravda, že labouristé před volbami slibovali neobyčejně důrazně, že nebudou zvyšovat ani daně, ani státní výdaje. Kdyby tyto sliby nyní porušili, naprosto by je to diskreditovalo. Totéž se týká labouristických slibů, že nebudou zpětně znárodňovat konzervativci zprivatizované železnice, vodárny, elektrárny a plynárny a další podniky.

Co tedy může Labouristická strana s tak obrovskou paralamentní většinou dělat, aby vznikla Británie, jakou chce Peter Mandelson?

Hlavní zkouškou nynějšího labouristického názoru, že radikální myšlenky vedou k úsporám, nikoliv k novým výdajům, bude bezpochyby reforma sociálního zabezpečení. Sociální výdaje nyní tvoří v Británii čtvrtinu veškerých státních výdajů. Ostře jsou kritizovány, že sociální podpora vytvořila pasívní kulturu závislosti nezaměstnaných na státních milodarech.

Je zapotřebí systému, který by chudým pomáhal více, ale stál stát méně.

Hugo Young: "Pokud vláda zavede v systému sociálního a penzijního zabezpečení více svépomoci a více privatizace - což jistě chce udělat - bude dělat jen to, co musí učinit dříve nebo později každá vyspělá společnost. To vyvolá pro každou vládu, která se o něco takového pokusí obrovské politické i technické problémy."

Tony Blair jmenoval Franka Fielda, odborníka na důchodové zabezpečení, který je dobře obeznámen s chilskou důchodovou reformou (viz tyto Britské listy) ministrem pro sociální zabezpečení. Je to známkou, že Blairova vláda skutečně zamýšlí přistoupit k radikální reformě sociálního zabezpečení.

Patricia Hewittová: "Omezení daní a státních výdajů, jimiž se Labouristická strana zavázala před volbami, jsou důležitou pomůckou k radikálnímu myšlení. Bylo chybou minulosti, že se lidé dříve domnívali, že řešením chudoby je dávat nezaměstnaným stále větší podporu v nezaměstnanosti. Je zcela jasné, že to řešení není. V enklávách nezaměstnanosti totiž vyrůstají děti, které si myslí, že způsob, jak si vydělávat na živobytí, je proto pobírat podporu v nezaměstnanosti. Je nutno vytvořit, a to v místních podmínkách, malé instituce, malé skupiny, které budou zaměstnávat místní lidi a ti lidé budou nezaměstnaným pomáhat najít uplatnění v místní ekonomice."

Strategie, založená na místních iniciativách, ale nebude fungovat, pokud nebude postavena na širším zhodnocení základního účelu sociální podpory.

John Kay, ředitel Oxford Business School, je přesvědčen, že Labouristická strana musí opustit představu, že občané měli právo na sociální zabezpečení, aniž by je to zavazovalo k určitým povinnostem : "V moderních společnostech neexistují žádná automatická hospodářská práva, která by nešla ruku v ruce s určitými povinnostmi. Pojem sociálních práv je umělou konstrukcí, odvozenou z dobového hodnotového systému. Podpora v nezaměstnanosti už nemůže být kompenzací za to, že člověk nemá zaměstnání. Cílem podpory v nezaměstnanosti musí být získat lidem zaměstnání, protože to je součástí inkluzívní společnosti."

Proč ale Labouristická strana takovéto myšlenky nezahrnula do svého předvolebního manifestu? Konec konců, v roce 1945 měla Labouristická strana jasný a radikální plán na reformu sociálního zabezpečení. Byl populární a byl realizován, i když byla Británie na mizině. Dnes je Británie daleko bohatší. Reforma sociálního zabezpečení by měla být dnes daleko lehčeji proveditelná. Jak je možné, že v roce 1945 byly labouristické plány na reformu sociálního státu tak jasné a dnes jsou tak mlhavé?

Patricia Hewitt: "V roce 1945 existovaly fungující modely, kterých mohla Labouristická strana využít. Vzorem bylo vedení války. Centralizovaná vláda vytvořila neobyčejně mocný mechanismus válečného tažení. Věřilo se, že vláda může stejně úspěšně vytvořit systém sociálního zabezpečení, tak jako úspěšně vyhrála válku. Vláda se mohla spoléhat nikoliv pouze na model vojenské organizace, ale i průmyslové organizace: hierarchizované, byrokratické, výkonné. Všechny tyhle struktury už ale byly smeteny vznikem postindustriální ekonomiky. Nové formy vlády, které umožní zemím a zejména jednotlivcům, uspět v novém světě, nejsou zřejmé. V dnešní době už neexistují hotové modely, kterých bychom mohli využít. Víme jen, že neoliberální model už není použitelný. Zničil sám sebe. Explodoval dovnitř."

Peter Clarke, profesor moderní britské historie na Cambridge Unviersity: "To, co se děje s příchodem Tonyho Blaira, připomíná začátek našeho století, kdy v roce 1906 liberálové vyhráli obrovské vítězství, provedli celou řadu hlubokých sociálních reforem, které položily základ modernímu sociálnímu státu. Z předvolebního programu liberálů pro volby v roce 1906 se to však nedalo předem vysoudit. V Americe to zase připomíná dobu, kdy zvítězil Franklin Roosevelt v roce 1932 a slíbil Američanům New Deal. Bylo také velmi nejasné, co ten New Deal bude znamenat. A pak byl zcela radikální změnou. Jsou to vzory, podle nichž se možná bude Blairova vláda řídit."

Jakým způsobem vzniká politický radikalismus? Hugo Young je autorem knihy "One of us", "Je jedním z nás", kritické analýzy osobnosti Margaret Thatcherové. Konstatuje: "Lidem je nutno říct, jaká jednoduchá řešení politikové hodlají prosazovat, a to zcela prakticky. Vláda Margaret Thatcherové začala vládnout, aniž by měla řádně promyšlený intelektuální rámec. Thatcherová nikdy sama svou politickou filozofii nepopsala. Vyvinula se v praxi. Nebyla realizací nějakého předem existujícího modelu. Avšak všichni ve Whitehallu, v úřadech britské vlády, brzo pochopili, co chce thatcherovská vláda dělat. Pokud měli pochybnosti, stačilo být proti odborům, proti státnímu sektoru a pro volný trh. Tyto tři jednoduché priority bylo možno prosadit do mnoha rozhodování. Blairova vláda ale nemá takové jednoduché axiomy, které by byly komunikovatelné celou složitou mašinérií vládních úřadů po celé zemi. Mají-li být úspěšní, musejí si vytvořit sérii jednoduchých maxim, které povedou lidi, aby se orientovali v mnoha složitostech, které nemají jednoduchá řešení. Tedy: bude zapotřebí jednoduchých principů."

Blairova Labouristická strana by se v tomto ohledu skutečně měla poučit. Thatcherové také trvalo velmi dlouho, než převedla své cíle do podrobné praktické politiky. Jejím nejradikálnějším obdobím bylo až její druhé funkční období. Velké kroky směrem k privatizaci a omezení moci odborů provedla až po roce 1983. Je velmi důležité začít u moci opatrně a považovat radikální změny za dlouhodobé cíle.

Avšak Blair si bude nejprve muset definovat svůj základní názor na britskou politickou ekonomii tak jasně, jak si Thatcherová definovala svůj názor. Thatcherová prosazovala tržní hospodářství, pokud možno bez vměšování vlády a odborů. Čeho chce dosáhnout Tony Blair? Udržet tržní ekonomiku? Zrušit ji? Nebo ji změnit?

David Marquand: "Labouristická strana byla velmi opatrná a neřekla nahlas nic, co by naznačovalo, že chce ohrozit tržní ortodoxii minulosti v hospodářské sféře, zejména protože se nynější labouristé chtějí zcela oddělit od tzv. staré labour party. Jiným důvodem také může být, že Labouristická strana neví, co by nového měla dělat. Neví to dnes nikdo. V britské intelektuální a univerzitní komunitě dosud není vypracována nová labouristická doktrína, podle níž by pak nyní zvolení politikové jednali. Koluje množství velmi zajímavých myšlenek, ale celková praktická doktrína zatím vypracována nebyla."

Takže je slib radikálních změn jen Blairovou rétorikou? Nezdá se, neboť okamžitě po převzetí moci začala Blairova vláda intenzívně jednat. Hned v den převzetí moci signalizovala nový přístup k Evropské unii, dala právo britské ústřední bance Bank of England samostatně určovat úrokové míry, bez zasahování politiků, a rozhodla, které nové zákony schválí nový parlament.

Přesto však vládnou obavy, že blairovský projekt se skládá hlavně ze záporů a z rozhodnutí vyhnout se minulým chybám. John Kay se však naopak domnívá, že blairovci budou schopni definovat novou politickou agendu pro jednadvacáté století: "Tradiční dichotomie: "plánování - trh", které charakterizovalo politiku po většinu dvacátého století, už skutečně končí. Pokud přináší nová Labouristická strana něco nového, je to představa, že je možné, aby existovala tržní ekonomika, ale ta musí být včleněna do sociálního kontextu. Vláda a společnost mají na ten sociální kontext velký vliv. Trhy nemusejí a neměly by fungovat jen na základě agresivního, sobeckého individualismu. Mezi stoupenci tržní ekonomiky existuje dnes velké množství různých odstínů, ty ale byly skryty, když existovala jen dichotomie "trh-plánování".

Podle Johna Kaye musí trh fungovat v novém hodnotovém systému, který musí být méně individualistický a více zaměřený na komunitu. Mnozí to shledávají velmi atraktivní alternativou ke zdiskreditovanému modelu státního socialismu a k ideologii thatcherovských a majorovských let.

Zajímavým testem této myšlenky je zjistit, zda je nepříjemná britským konzervativcům, jako je David Willets. Ten konstatuje: "Je to věc, o níž musíme i my, konzervativci, v současnosti uvažovat velmi vážně. Protože ona inkluzivita, že všichni patří do jednoho národa, to je dnes velmi populární. Konzervativcům se nepodařilo v posledních letech lidem jasně komunikovat, že je to právě volný trh, který vytváří příležitost k tomu, aby se na životě národa podílel každý. Na britském pracovním trhu, právě proto, že není regulovaný, se podílí více lidí než jinde v Evropě."

Pozoruhodné je, že i konzervativci uznávají, že pojmy jako "společenská inkluzivita" jsou nyní velmi populární.

Mají však pojmy jako "inkluzivita", "odpovědnost", "spravedlnost" vůbec nějaký význam? Je skutečně možno radikálně podle nich pozměnit chování bankéřů, akcionářů a ředitelů firem.

Je možno změnit hodnoty společnosti jen tím, že se o tom bude mluvit? John Kay: "Je to obtížné, ale thatcherovská vláda posledních osmnácti let byla v tomto ohledu neobyčejně úspěšná. Jsem přesvědčen, že zákony a společenské hodnoty jdou ruku v ruce. Jediné, co dokáží zákony, je blokovat extrémní chování, které je určováno hodnotami, převažujícími ve společnosti. Pokusíte-li se vnutit společnosti zákony, které nebudou odpovídat hodnotám ve společnosti, nepodaří se vám to."

Jak ale donutí John Kay globální firmu, která může přežít jen abolutním úsilím o zvyšování zisků, aby dodržovala určité morální hodnoty? Podle Kaye by se mělo pracovat na definici toho, co znamená pojem podniku, od čeho tady podnik je. To by mělo být součástí široce koncipovaného zákona. Například: Povinností ředitele podniku je starat se o prosperitu podniku, což neznamená jen vydělávání peněz pro ackionáře, ale znamená to taky zajistit, že podnik vyrábí kvalitní výrobky pro zákazníky, že motivuje své zaměstnance, také aby získávali další kvalifikaci, prostě všechno, co dobří ředitelé podniků dělají léta.

Například, zcela do očí bijící příklad zprivatizovaných vodáren. Zcela zjevně je úkolem takového podniku veřejných služeb poskytovat zákazníkům v první řadě kvalitní vodu, nikoliv jen vydělávat zisky pro akcionáře na úkor čehokoliv jiného. Kdybychom nabyli o vodárně takového dojmu, okamžitě bychom přestali konzumovat vodu této společnosti.

Takže to je možná jádro Blairova pojetí společenských změn. Blair chce jen částečně měnit pravidla podnikatelského světa. V první řadě chce změnit hodnotový systém společnosti. Připomíná to thatcherismus. Ten také usiloval v první řadě o změnu společenských hodnot, nikoliv jen pravidel.

Konzervativci kritizují blairovce, že se prý domnívají, že jen stačí, aby člověk měl dobrou vůli a všechno ostatní půjde samo. Je velmi zajímavé, že úplně stejně kritizovali mnozí Margaret Thatcherovou v prvních letech její vlády, že je inspirována romantickým elánem, ale nevypracovává složitosti praktické politiky. Později, v osmdesátých letech, je už ta kritka přešla.

V jedné oblasti mají ale labouristé vypracovanou politiku. Je to v otázce decentralizace Británie, Blairova Labouristická strana chce ustavit skotský a welšský parlament. To naprosto základním způsobem změní britskou ústavu. Británie byla od roku 1707 až do nynějška jednotný stát. Je to změna směrem k federalismu. Úspěšný skotský parlament nutně vyvolá požadavky na obdobná shromáždění i v jniných částech Británie a povede k oslabení londýnského centra.

Peter Mandelson přesto zdůrazňuje, že londýnské ústředí bude vládnout velmi pevně a bude prosazovat ve všech ministerstvech konkrétní, jednotnou strategii. Přitom však chtějí labouristé vrátit část moci zpět do jednotlivých regionů.

Labouristická strana tak přislíbila, že schválí nový zákon o právu občanů na informace. Není však jisté, zda labouristé skutečně jsou ochotni něco takového udělat.

V posledních osmnácti letech tvrdě zcentralizovala konzervativní vláda kontrolu komunálních úřadů. Omezila jim rozpočet, a tím rozsah jejich rozhodování. Komunální úřady doufají, že nová labouristická vláda obnoví jejich svobodu rozhodování.

Takže existují tři základní zkoušky, podle nichž bude možno v nadcházejících letech poměřovat radikalismus blairovského projektu:

1. Bude Labouristická strana schopna zreformovat sociální stát, aniž by zvýšila jeho náklady?

2. Bude schopna vytvořit nový systém pravidel a významněji systém hodnot, které pozmění vztah mezi investory, zaměstnavateli, zaměstnanci a zákazníky?

3. Změní britskou ústavu tak, aby byl rozbit nynější téměř absolutní mocenský monopol ústřední vlády?

I nejoptimističtější Blairovi stoupenci pochybují, zda bude možno odpovědět na všechny tyto otázky do pěti let. Je zjevné, že bude zapotřebí deseti let. Bude Labouristická strana za pět let schopna znovu vyhrát volby, vzhledem k tomu, že se dosud labouristům nikdy nepodařilo zůstat u moci po dvě celá funkční období?

Peter Mandelson doufá, že se Labouristické straně podaří dlouhodobě hloubkově změnit celkovou strukturu britské politické scény. Labouristická strana chce pojmout všechny politiky, stojící ve středu politického spektra. Shirley Williamsová ze strany liberálních demokratů je přesvědčena, že k tomu bude zapotřebí reformy volebního systému a zavedení proporčního zastoupení, o něž malá strana liberálních demokratů usiluje už dlouho. Williamsová konstatuje, že míra taktického hlasování v letošních všeobecných volbách byla tak vysoká, že už prakticky voliči sami zavedli proporční hlasování zadními vrátky. Dosud není ovšem vůbec jasné, jaký postoj zaujímá Tony Blair vůči volební reformě.

Je možné, že tato "mlhavost" je to známkou Blairova nového přístupu k politice. Má zájem poslouchat a vyhledávat nové myšlenky, zajímá se o otevřené úsilí zlepšit život v Británii. Blairovi stoupenci argumentují, že Blairův přístup k politice je radikálně odlišný od přístupu většiny socialistů a sociálních demokratů ve dvacátém století. Blair má velmi jasný pocit, kam směřuje, ale nežijeme v době, v níž existují konečné, jednou definované cíle. Proto je Blairův projekt projektem s otevřeným koncem. Rozhodne to, jak lidé sami využijí a budou utvářet svobodu a odpovědnost, které se jim dostane v daleko otevřenější, decentralizované a v tom smyslu na sobě daleko více závislém politickém systému.

Bude to trvat několik let, než se ukáže, zda je nosný tento systém ve světě, který už ztratil víru v jistoty a ve velké ideologie.

http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html