| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Americký novinář Carl Bernstein, který se podílel na odhalení aféry Watergate, vyhlásil válku polskému nakladatelství Amber Publishing. Pokusilo se totiž vydat polský překlad Bernsteinovy knihy Jeho Svatost, životopisu papeže Jana Pavla II., s cenzurními škrty.
Nakladatelství Amber vyškrtlo z Bernsteinovy knihy pasáže o polském antisemitismu, o polském primasi Jozefu Glempovi a o zdravotním stavu polského papeže. Proto se nyní Bernsteinovo americké nakladatelství, Doubleday, s Poláky soudí a požaduje, aby byla kniha stažena z polského trhu. Bernstein sám konstatoval: "Polský nakladatelský průmysl trpí toutéž mentalitou, jaká charakterizovala komunistickou éru".
V anglickém vydání knihy je velmi pozitivně vylíčen vztah mezi rodinou Jana Pavla II. a jejími židovskými sousedy, v originále je však uvedeno, že to "z polského hlediska vůbec nebylo typické". Bernstein a spoluautor knihy Marco Politi citují z pastýřského listu tehdejšího polského primase: "Židovský problém bude existovat tak dlouho, jak dlouho budou existovat židé. Židé bojují proti katolické církvi, jsou to volnomyšlenkáři a jsou předvojem bezbožectví, bolševismu a podvracení." Tato pasáž a mnohé další obdobné pasáže byly z polského překladu vyškrtnuty. Kniha byla plánována k vydání pro tyto dny, kdy je papež v Polsku.
Nakladatelství Amber se pokusilo trapně celou záležitost napravit, když do knihy na poslední chvíli neochotně včlenilo dodatek, seznam vyškrtaných pasáží, které charakterizuje jako "drastické, nezdokumentované či extrémně subjektivní teorie a tvrzení autorů". Tento dodatečný seznam škrtů vyvolává komický dojem, neboť připomíná slavnou polskou Černou knihu cenzury, podzemní publikaci ze sedmdesátých let, obsahující instrukce pro pracovníky polského komunistického cenzurního úřadu.
Nakladatelství Amber Publishing se hájí, že jen vyškrtlo ty pasáže, které by "urážely polského čtenáře". Jiné polské nakladatelství však nyní vyjádřilo zájem o vydání knihy Jeho svatost bez cenzurních škrtů. Kniha půjde zřejmě na dračku.
Recenze: The Millenium Bomb by Simon Reeve & Colin McGhee
Problematikou roku 2000 se v Britských listech zabýváme již delší dobu. Kniha "The Millenium Bomb" je jedním z nejrozsáhlejších materiálů, který o hrozbě roku 2000 vyšel. Zdaleka však nejde o jedinou knihu - zřejmě nejrozsáhlejší seznam knih o roce 2000 a jeho vlivu na počítače najdete na této webovské stránce.
Recenzovaná kniha není určena pro odborníky, jichž se problém "Y2K" týká, ale pro širokou veřejnost, kterou má postrašit a vyděsit. Je psána mírně bulvárním stylem, podstatné a seriózní informace jsou proloženy zkreslenými, zamlženými a hysterickými vývody o nebezpečnosti počítačů. Místo, aby se autoři věnovali výhradně problému 2000, přidávají kapitoly o počítačových virech, o hackerech, neopomínají pedofily a jiné zvrhlíky na Internetu, takže se věci neznalý čtenář dozajista zděsí, jaká zrůda mu sedí na stole.
"The Millenium Bomb" byla vydána v říjnu 1996 londýnským vydavatelstvím Satin Publications Limited. Oba její autoři jsou novináři; Simon Reeve pracoval pro The Sunday Times, nyní je na volné noze. Colin McGhee byl mnoho let volným novinářem, nyní má poradenskou firmu v oblasti vývoje počítačů a satelitních komunikací. Už sám název knihy je mírně zavádějící: nové tisíciletí nezačíná v roce 2000, ale prvního ledna 2001. V historiografii neexistuje rok "0" - nové tisíciletí začalo rokem 1, před ním byl rok -1. Rok 2000 je tedy posledním rokem druhého tisíciletí našeho letopočtu. "Bomba tisíciletí" se ale problému Y2K říká také proto, že někteří "popularizátoři" tvrdí, že se jedná o největší nehodu v tomto tisíciletí. To je pochopitelně nesmysl - lidstvo si za uplynulých tisíc let způsobilo tolik vážných nehod, že je tento problém ve srovnání s nimi pouhou drobností. Vždyť tady nejde o lidské životy.
Problém, se kterým se nyní musí vyrovnat naše generace, zavinili konstruktéři prvních počítačů v padesátých letech. V zájmu úspory drahé paměti ukládali čísla roků jen dvoumístně - 58 místo 1958. Na tento způsob zápisu jsme si zvykli všichni a můžeme ho najít všude. V padesátých, šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech bylo do konce století daleko. A pokud někoho napadlo, že tento problém může nastat, uklidňoval se tím, že jeho program nebo počítač bude na konci roku 1999 dávno mimo provoz. Skutečnost je bohužel jiná - hlavně ve vyspělých průmyslových zemích jako jsou Spojené státy nebo Velká Británie, kde jsou počítače déle než dvacet let nasazeny na klíčové úkoly.
Pokud na počátku tohoto problému stála snaha ušetřit, později už se jednalo o hrubou nezodpovědnost ze strany producentů hardwaru a softwaru. S příchodem mikročipů v sedmdesátých letech už nebyla úspora při deklaraci roku nutná. Přesto se "millenium-friendly" počítače prodávají nejdříve od konce osmdesátých let, stoprocentní jistotu můžete mít jen u počítačů vyrobených během posledních tří čtyř let, i když i tam jsou výjimky. Zda je právě váš počítač připraven na rok 2000, se můžete dozvědět spuštěním programu na této adrese. Jenže i když je počítač - tedy jeho BIOS - v pořádku a rok deklaruje čtyřmístně, i když používáte moderní operační systém (Windows 95, Windows NT, Mac OSŠ), který také vydrží pracovat dlouho po roce 2000, může být chyba v některé z vašich aplikací. Běžně třeba v účetních programech - často jsou bázi starých dosovských databází. Jaké číslo má poslední faktura, co jste vytiskli? Pokud je tam vedle dalších čísel jenom 97, rovnou zavolejte tomu, kdo vám tento program prodal.
V prvních kapitolách knihy autoři nastiňují vývoj, jenž předcházel současnému pokročilému stavu výpočetní techniky. Zřejmě prvním počítačem, který si lidský mozek vymyslel, bylo obří počítadlo cambridžského profesora matematiky Charlese Babbage ze čtyřicátých let minulého století. Jeho "Rozdílový stroj" (Difference Engine) měl sloužit ke tvorbě matematických a navigačních tabulek. Bohužel ani jeden z jeho prototypů nikdy nespatřil světlo světa, Babbage pro svůj projekt nezískal podporu. Jeho nákresy ale zůstaly zachovány a v roce 1991 dvoučlenný tým Vědeckého muzea v Londýně vynález zkonstruoval - výsledkem je obrovský třítunový stroj z oceli, bronzu a železa. První skutečné počítače na bázi elektrických obvodů spatřily světlo světa za druhé světové války. Jednalo se o sálové přístroje pro dekódování německých kódovaných depeší. Těmto strojům, které dokázaly rychle dekódovat složité německé kódy, se přičítá velký podíl na konečném vítězství Spojenců.
Následuje podrobné líčení "mobilizace sil" pro vypořádání s rokem 2000. Autoři citují představitele americké a britské vlády, představitele bank, vojenských složek i počítačové analytiky, kteří se řešením problému živí. Skutečně neexistuje jediná oblast průmyslu, které by se problém Y2K netýkal. Jeden příklad za všechny: supermarkety objednávají zboží systémem "Just-In-Time". Pro tyto velké společnosti nemá význam, aby jim zboží (zvlášť potravinářské) leželo dlouho na skladech. Systém objednávek je tedy plně automatizován v závislosti na tom, jaké zboží zákazníci kupují. To, co v regálech chybí, počítače zjišťují porovnáním databáze dodaného zboží a údajů v pokladnách. Všechno funguje bezvadně, ovšem až do té doby, než se kterýkoli z článků řetězu pokazí. Jakmile selže kterýkoli dodavatel, supermarket je v problému. Některé britské sítě obchodů už údajně zažily problémy se zaevidováním zboží s pozdějším datumem spotřeby než 2000. Tyto rozsáhlé sítě tedy pracují nejen na odladění vlastních počítačových systémů, snaží se i přimět své dodavatele, aby si daly počítače do pořádku. Co je na problému roku 2000 totiž nejnebezpečnější, je jeho dominový efekt. I když mít bude většina podniků své systémy připravené, kolaps jejich subdodavatelů či klientů je může vážně ohrozit.
Rizika, kterým jsou vystaveny účetní systémy, skladové systémy, výpočetní systémy bank a další ekonomicky významně nasazené počítače, jsou vážná, ale vážnější je např. ohrožení letadel, civilních i vojenských. Vojenská letadla dosahují svých ohromných rychlostí jen proto, že jsou to mimořádně nestabilní systémy. Ovladatelnými je činí palubní počítače, bez nichž by žádný člověk nedokázal tato letadla řídit. Rovněž v civilním letovém provozu jsou počítače nasazeny na klíčové funkce - řízení navigace, řízení přistávání atd. Ačkoli většina aerolinek na přípravě svého zařízení pro rok 2000 pracuje, je přeci jenom bezpečnější odložit let v noci z 31.12. 1999 na 1.1. 2000 na jindy.
Autoři o všech těchto komplikacích píšou velmi informativně a podrobně, jenže v závěru knížky už jen dokola omílají a přežvykují to, co už řekli. Kdyby zůstalo jen u toho, byla by kniha skvělá. Jenže: autoři přidávají kapitolu SHOULD WE LOVE COMPUTERS? Na tuto otázku odpovídají rezolutním NE a popisují spousty komplikací způsobených chybami počítačů. Píšou o nebezpečí počítačových virů, o hrozbě, kterou představují hackeři. Jak bývá zvykem, neopomínají si přisadit, že Internet je přecpaný prasárnami a tudíž strašný. Mráz mi jezdil po zádech. Jak může být někdo tak zpátečnický??? Každá dobrá věc má vždycky nějaké stinné stránky. V autech se každoročně zabijí tisíce lidí, a přesto se dál používají - a jejich výrobci pracují na zvýšení bezpečnosti. Stejně i tvůrci operačních systémů a počítačů pracují na jejich zvýšené bezpečnosti. A pak, když počítač něco zkazí, čí je to chyba? Toho, kdo ho naprogramoval! Počítač je jen stroj a dělá to, co mu zadáme. Ach jo. Kdybychom neměli počítače, pochopitelně by nás nezdržovalo, když se některý z nich kousne. Ale všechno by nám trvalo mnohokrát déle. Kdybychom neměli ten oplzlý Internet, byli bychom stále odkázáni na omezené informace tištěných médií, na nepřehledné a vzdálené knihovny, nemohli bychom tak jednoduše, elegantně a pohotově vyjadřovat vlastní názory. A jsem si jist, že ani Simon Reeve a Colin McGhee by svou knihu bez počítačů a bez Internetu nenapsali.
Hrozba, kterou představuje selhání počítačů v roce 2000 je vážná. Ale dá se napravit a s největší pravděpodobností se žádná výraznější katastrofa konat nebude. Je ale tragédie, když se někdo snaží vyvolat v lidech nálady odsuzující počítače, protože jsou viníky tohoto problému. Viníky jsou ti, kdo počítače s touto chybou vytvořili.
Sedela na letisti nedaleko bezpecnostni kontroly, na chladne, modre, kovove lavici. Za jejimi zady venku se z tmavych mracen krvave, karminove rodilo k zivotu unorove slunce. Na zemi, u jeji prave nohy, se tise a bezbranne krcila tezka taska nabita dokumenty. Byly tam kopie jejich zadosti o ceske obcanstvi, a vsechny odpovedi, nekolik souhlasnych, ale zvetsiny zamitavych, od zastupcu lidu, senatoru, poslancu, presidentu, ministru a jinych vladnich uredniku ceskych i americkych...
Letistni plocha pred jejima ocima byla rozlehla a v tuto casnou ranni hodinu prazdna. Malicke kaluzinky bile namrazy se na ni trpytily jako diamanty. Vstrcila ruce hluboko do kapes zimniho kabatu a snazila se nadychat neco tepla dovnitrku vysokeho lice. Krvave slunecni rany za jejimi zady pomalu prorustaly cely obzor.
Zarizeni pro vyhlasovani odletu zachraptelo a oznamilo cas nastupu do letadla. Hodila si pres rameno kabelku, do leve ruky vzala bily plastikovy pytel s rukopisy, pravou namahave zvedla se zeme tunovou kabelu. Kabelu, pytel i kabelku poslala do prosvecovaciho tunelu. Mate nejakou zbran? zeptal se zrizenec. Chtela rici : mam, ale ta je neviditelna, ale kousla se do jazyka. Ano, nuz, odvetila.
Velky nuz? otazal se muz. Ne, docela maly, s kostenou strenkou, cesky kapesni nozik, darek od bratra. Videli se poprve po dvaceti ctyrech letech v Mnichove, jiz dospeli, zena a muz, sourozenci, kteri se nesmeli videt po ctvrt stoleti...
Ritualne si vymenili kapesni noze: ona mu dala svuj, americky, on ji maly, cesky, s sedozlutou kostenou strenkou, nejkrasnejsi nuz na svete, vymenili si ty noziky jako zastavy sveho spolecneho detstvi vzpominky na ktere nemohla vymazat ani ta dvacet ctyri leta kdy se nesmeli videt...
Vytahla nozik, ktery od toho kvetnoveho setkani s bratrem v Mnichove v roce 1987 ani na den neopustil jeji levou kapsu v dzinach, a polozila se stribrnym penizem s obrazkem Karla Hynka Machy, take darecek z domova zaslany pres Mnichov, pred urednika. Muz se zasmal, a posunul nuz i minci po jakesi naklonene rovince za bezpecnostni branku. Prosla. Nic necinkalo. Vratila nozik i minci do leve kapsy, pres rameno kabelku, do leve pytel, pravou zdvihla tuny zadosti a odvolani a nasledovala cestujici do cekaci haly.
Jeste pred peti lety, pred odbavovanim k letu, v podobne hale nikdo s nikym nemluvil. Tenkrat vsichni cestujici sedeli v hale jakoby vtazeni do jakesi obrovske bubliny nehybneho, hmatatelneho ticha, ticha, ktere mohlo pusobit dusive, ale ktere se nikdo neodvazil porusit pozdravem, hovorem, zakaslanim. Pusobilo tenkrat svirave, az desive...
Ne tak dnes. Lide v cekarne se zabyvali celou skalou tomuto okamziku prislusnych drobnych aktivit. Pokaslavali, cetli noviny, hovorili ci smali se prirozene a nahlas. Stali v hlouccich a hovorili beze strachu, ze nekdo posloucha jejich reci...
Letistni zamestnanec a stihla divka v uniforme se slozkou seznamu pasazeru odemkli sklenene dvere. Kratka vzdalenost po naklonene betonove chodbe a po umrzle a kluzke letistni plose k letadlu se ji zdala nekonecnou. Delala male krucky a snazila se neuklouznout. Snazila se rukama co nejvice nadlehcovat tasky, aby jejich vaha co nejmene spocivala na nezvyklou zimou jiz dva tydny rozbolavenych kolenou.
Vzhuru po kovovych schudkach, jeste vmanevrovat zavazadla do spravne rady sedadel. Bily pytel nad hlavu, taska pod sedadlo. Svlekla si kabat, protahla se k okenku a stulila se do mekkeho, uzkeho sedadla.
Z okenka mela malou letistni budovu pred sebou jako na dlani. Na vyhlidkove terase nahore stala skupinka tri lidi, kousek od ni jedna osamela postava. Jeden z tech lidi usilovne maval.
V letadle se rozproudil sum oziveneho hovoru, susteni roznasenych novin, klepani nadhlavnich oddeleni na zavazadla. Drive krvavy obzor se pokojne rozplynul do modre oblohy a zanechal pouze ruzovy nadech na nyni jiz cistem nebi s nekolika tmavymi pruhy zdali priplouvajicich mracen. Netrvalo dlouho a aeroplan se rozjel po jinovatkou zarici, trpytici se plose.
Nekde v kapsach, z nejakeho duvodu, ma sve posledni vysvedceni z osme tridy. Maminka je opatrovala tricet let, ona si je dnes veze s sebou. Byly na nem same jednicky, jednicku mela i z fyziky, tenkrat se jeste psalo: FYSIKA. Dodnes si jeste pamatuje neco z nauky o tlaku, podtlaku, rychlosti vetru, vecech, ktere umoznuji aby se tisicitunove kolosy letadel s nakladem lidi i zavazadel vznasely k obloze jako ptaci a hnany vpre ruzne dumyslne sestrojenymi motory prekonavaly dlouhe vzdalenosti mezi jednotlivymi misty nasi planety.
Ale jinak, v rovine duse, a bylo ji to tak mile a prijemne, v okamziku, kdy se letadlo rozjizdi, nabira rychlost a posleze se s motory naplno odlepuje od zeme a prekonava pouta jeji pritazlivosti, nikdy nemyslela na to, ze se tento jev da rozumove vysvetlit, a s rozkosi se poddavala ohromujicimu, naivnimu a detskemu uzasu z toho, ze ta ohromne velika, tezka a hmotne masivni vec jako letadlo se dokaze odlepit od zeme, lehounce vzletnout a poskytovat pohled s vyse na vse, co zustava dole, v prizemi, prikrceno k maticce zemi.
Odvratila hlavu od vedlejsiho pasazera, oprela celo o chladne sklo okenka a nemohla odtrhnout oci od podivane. Domy a domky, zahrady, pole, rybniky, silnicni a zeleznicni komunikace, tovarny, skladiste, volne plochy, vse lezelo dole pod ni a pred ni jako na dlani. Silnice byly cerne, strechy domu prevazne cervene. Lesy a lesicky cernave, sem tam prosvitajici zbytky snehu. Ale nejkrasnejsi a nejneuveritelnejsi byla tam dole pole...
Pole vsemoznych sirek, delek, tvaru, pole teple hneda pripravenou ornici, pole nazelenala, ci jiz zcela se zelenajici, a skala tech zeleni byla nepreberna: od obvykle, jasne svetlezelene, pres mlecne, ledovce pripominajici zelene az po jasne, syte zelenou zarici jako horici smaragd v unorove strohosti ceske krajiny...
A hlavou ji tahla slova pisne z davnych dob:
Tam, kde zem duni pod kopyty stad,
znam plno vuni, co dejcham je tak rad,
cpi tam pot koni a voni tymian,
kour obzor cloni,
jak dolinou je hnan,
rad ziju v ni, v ty plani...zeleny...
Tam, kde mlejn s pilou
proud reky hnal,
ja mel mou milou,
a moc jsem o ni stal,
az prislo psani,
at na ni necekam,
pry k cemu lhani,
a tak jsem zustal sam,
sam, znenadani,
v ty plani zeleny.......
A refren, refren pisne, kterou si v dalkach za morem nescetnekrat zpivala a ktery si predelala trochu jinak, pro sebe:
Rad cistim chliv
a lovim v oresi,
jen jako driv mne ziti netesi,
kdyz hlidam stada, slysim vitr dout,
ten vitr
od nas doma.
co zbavuje
mne pout....
Vedela, ze to prijde... Odkudsi z nitra cele jeji bytosti se zacala vzdouvat, jedna za druhou, vlna a vlna place roztrasajiciho celou jeji bytost. Snazila se ovladnout se, krecovite tiskla kapesnik k nosu i ocim, ale marne. Vzdycky, po kazde navsteve, musel prijit, prisel, nastal okamzik kdy se opet musela odtrhnout od ceske zeme a vracet se nazpet, tam, kde dnes lezi jeji druhy domov.
Kdyz ji kriticke otacky zivelneho place roztrasly takto poprve, v roce prvni navstevy, po sedmadvaceti letech, doufala, ze si zvykne, ze podruhe uz to nebude takovy otres, ze nebude proc se zmitat v bolesti pri opousteni domova. A zatim, zatim... to , co se deje, je pravy opak jejiho tehdejsiho ocekavani.
Chce od Ceske republiky sve ceske obcanstvi. Bez toho lhuta k zadosti o restituci za sedesat dni skonci. Zadost o ceske obcanstvi zamitli vsichni, president, premier, rada ministru, parlament, vsichni trvaji na tom, aby predtim, nez bude o ceske obcanstvi vubec zadat, se zbavila sveho americkeho...
A to udelat nemuze. Z duvodu mravnich, profesionalnich i socialnich. Zada o dvoji obcanstvi. Vlada, president, parlament Ceske republiky je odmitaji umoznit. Narodi-li se nekdo v Izraeli, byt zil nakrasne i v Americe, ma dvoji obcanstvi, dva pasy. Jeden americky, jeden izraelsky. Izraelska vlada povazuje za sve obcany i ty z jejich obcanu, kdo z jakychkoli duvodu ziji v Americe. A jejich v Americe narozene deti maji dedicne pravo i na obcanstvi izraelske...
Izraelska vlada se za svou vetev v Americe nestydi, nenaklada s ni jako s cizinci... Podobne i jine rozumne vlad v Evrope i jinde... Ceska republka se prede dvema dny stala pridruzenym clenem Evropske unie. Ji v ten den v Ceske republice ani neprijali zadost o trvaly pobyt. Proc? Protoze nema v ceske bance potrebnych dveste tisic, pry petinasobek rocniho platu, aby republika jeji pritomnosti DOMA neutrpela uhony...
Aby ji nevyjidala...
Zavolala na matricni urad. Zadala, aby laskave nahledli do jejiho "kadroveho materialu". Byli laskavi a nahledli. "Ano, vse je zde, kdy jste utekla, kdy ziskala americke obcanstvi. A tim prave dle umluvy z roku 1928 jste ceske obcanstvi nenavratne ZTRATILA..Abyste je mohla ziskat zpet, musite se vzdat americkeho."
Ctyricet let nemohli komuniste v Ceskoslovensku prijit Tomasi G. Masarykovi na jmeno... Ale zakon, stanoveny z jinych duvodu, duvodu, ktere v dnesnim globalizujicim se svete davno pominuly, je v Ceske republice proti uprchlikum pouzivan dodneska, presto, ze Amerika jeho dodrzovani poslednich deset let nevyzaduje; zakon byl shledan protiustavnim...
Studene sklo okenka chladi celo nad slzami palicim oblicejem. A vlny place se vzdouvaji, jako priliv v Pacifickem oceanu v Santa Monice, jedna za druhou, a pohled na krasu zeme se zaryva do duse, opet, po tisici, jako tisickrat v detstvi a mladi kdy zde zila, cetla knihy, lezla po hradech a psala odvolani ministrum, protoze ji z kadrovych duvodu nepustili studovat...
Ocima plnyma slz pije krasu zeme, ktera je jejim domovem. A je ji jakoby hlavou narazela o stenu rozbiteho skla. Pri kazdem uderu se ze zranene hlavy - nebo duse???- rinou struzky, prameny, potucky krve... Hlavou ji tahnou nezapomenutelne obrazy zasnezene Prahy, na ruzovozelenozlutem mrazivem nebi cerna veduta Plzne od stihle vez Bartolomeje az po Gambrina zdvihajiciho pohar s penivym mokem...
Unorova noc plna hvezd, vzdaleny stekot psa a nebesky klid nad spicimi sumavskymi lesy... Ruzova perla strasenskeho kostelika planouci na svahu nad Nezdicemi... Ctyri kilogramy vazici klic a uzasne kamenicke dilo zdi hladu Radyne, byvale Karlovy koruny, zazracne vystavene na tvrde buliznikove skale: temnemodry kamen, bily mraz, krev rudych sipku...
Bleskove se zjevujici a vzapeti mizici pohled na Karlstejn z rychliku na Plzen... Majestatni, nikam nespechajici pohled na zastitene Rabi z vlacku do Susice.. A pritom se do tohoto vseho misi tvare a hlasy a oci lidi blizkych i cizich, milych i milovanych, lidi prokazujicich ji svou lasku a beroucich ji jako svou dceru, sestru, tetu, svakrovou, neter, pritelkyni, kamaradku, druzku detstvi, srdce, ktere se kdysi zatoulalo, protoze bylo k tomu donuceno nelaskou a vyobcovanim, protoze nemohlo jinak, a ktere se k nim po dlouhych letech vratilo aspolu snimi se muze tesit z tisicera pohledu na tuto zemi, na jeji obyvatele, na jeji pole, jeji pamatky, jeji krasu nepomijejici a neprestavajici az na veky vekuv, amen.....
Letadlo nemilosrdne stoupa. Belave pary nad zemi Ceskou jsou zprvu jakoby prehodil pruhledny zavoj, ktery jen zvysuje jeji zimni, unorovou krasu. Jsi ci-zin-ka, ci-zin-ka, uz sem ne-pa-tris, ne-pa-tris..... vbodavaji se jako ledove jehly hlasy a pohledy strazcu ceskeho obcanstvi, tech cernych Kerberu na retezech tizicich nejvice je same....
"Nemate dve ste tisic? My to bereme i v dolarech....." Ne, takhle ne... Radeji... Letadlo se vyhupuje nad posledni vrstvu mracen, jsou bila, jakoby ze slehacky, nad nimi v nicim neztencene intenzite jasne na blankytne kopuli jasa slunce, a nekonecny svitici ocean tech, kdoz "dalekosahlym behem svym co ramenem tajemnym zemi " objimaji je jako vatovy, mekky, tisivy obklad na vsehcny krvave rany a sramy jeji duse...
"...Jeste v vlasti slunce zlate;-
Tak! - Ted vlast se dobre mej.
Jiz jest meze prekrocena.
Za mnou lezi ceska zem.--
Hrde stavby sesle rumy...
Pohled na ni zdaleka.
Snad tve zalujici dumy
Z tuheho ji zbudi sna!"
Letadlo majestatne, neslysne a jakoby nehnute decimetr po decimetru odpira moci pritazlivosti zemske. Pasazerka na sedadle 11 A se diva okenkem do slunce a presne vi, ze puda pod kridly leticiho kolosu uz je nemecka. Prave tam dole obyvatele mnoha nemeckych mest bojuji s povodnemi... Maji-li lide prezivat jako LIDE, zda se, museji neustale s necim nedobrym bojovat. Nekdy s povodnemi, a nekdy s nepochopenim. A nekdy i -- s RODNYMI! -- o SVUJ DOMOV...
Damy a panove, pripoutejte se, prosim, za malou chvilku pristaneme ve Frankfurtu.....
(V Los Angeles, 5. unora 1995)