Neviditelny pes Neviditelny pes

Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo.
Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku.



Chcete-li se podívat na předchozí vydání Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo, dostanete se do archívu.


Přehled dnešního vydání:

(Počkejte, až se vám do počítače natáhnou celé BL, jinak níže uvedené hyperlinky dost dobře nefungují.)


Co říkáte dani z Internetu?

Jaromír Vicari

Většině rozumných lidí logicky připadá jakákoli myšlenka na zdanění Internetu nesmyslná. Aby přesto nedošlo k naplnění tohoto nesmyslu, sjeli se 9. července do Bonnu představitelé čtyřiceti zemí a zavázali se, že na Síť žádné daně neuvalí. Americký prezident Bill Clinton krátce předtím zveřejnil svůj patnáctistránkový dokument o elektronickém obchodování, ve kterém zastává stejný postoj. Přesto se v Německu našli úředníci, kteří o zdanění Internetu přemýšlí. Nemá to být doslova "daň z Internetu", ale -- držte se -- koncesionářské poplatky za televizi a rozhlas!

Na základě tzv. "multimediálního zákona", který byl německým parlamentem přijat začátkem července a je platný od 1. srpna - je to mimochodem první zákon svého druhu na světě a je docela rozumný - jsou počítače připojené na Internet definovány jako přístroje, které jsou schopny přijímat audio a video. A jelikož je Němec proslulý svou precizností, napadlo úředníky, kteří mají na starost vybírání poplatků za rozhlas a televizi, že se tedy na počítačích dá přijímat i vysílání veřejnoprávních broadcasterů. Gebühreneinzugszentrale (GEZ), jak se tento úřad nazývá, nemá v úmyslu vybírat poplatky od domácích uživatelů, kteří už platí za rádio a televizi. Ale od podniků chtějí vyrazit 1000 marek ročně za každých 100 počítačů připojených na Internet. Velké společnosti s tisícem počítačů by tedy za možnost koukat na počítači na veřejnoprávní televizi či poslouchat veřejnoprávní rozhlas :-) platily adekvátně víc: 10 000 marek.

"V žádné jiné zemi na světě by nikdo o tak scestné myšlence nepřemýšlel," řekl zpravodajce ZDNet News Jörg Menno Harms, řídící pracovník Hewlett-Packard GmbH a šéf křídla informačních technologií asociace výrobců kancelářských zařízení VDMA. Podle něj je vybírání koncesionářských poplatků za počítače stejný nesmysl, jako kdyby měly aerolinky za letadla platit silniční daň jen proto, že letadla teoreticky můžou jezdit po dálnici...

Pracovníci GEZ nejsou žádná mýdla. V Německu neexistuje, že ten, kdo se k placení nepřihlásí, prostě beztrestně neplatí. "TV policisté" běžně navštěvují domy těch, kteří neplatí, aby se přesvědčili, jestli skutečně nemají přijímače. A v některých oblastech podle ZDNet News jezdí automobily se zařízeními na měření toho, které domácnosti přijímají signál!

Jejich myšlenka má řadu slabin. To by jako vybírali poplatky i od škol, univerzit, veřejných knihoven, vědeckých institutů a koneckonců i vládních úřadů? A ve velkých firmách by kontrolovali každý počítač, jestli má zvukovou kartu a jestli má software pro přehrávání videa atd.? A kontrolovali by i to, jestli má ta která podniková síť dostatečnou datovou propustnost na přenos zvuku či videa?

Německý ministr hospodářství Günter Rexrodt začátkem července na bonnské konferenci zástupců zemí západní a východní Evropy, Asie a Severní Ameriky řekl: "Dohodli jsme se, že by na Internet neměly být uvaleny žádné diskriminující daně a zákony." Je to konec konců v jeho vlastním zájmu, pokud chce, aby jeho země prosperovala a nezaspala současný nástup informační společnosti. Jestli je přemítání o poplatcích za multimediální počítače ve skutečnosti další z fíglů, jak vyzrát na tvrdé maastrichtské požadavky, je pouhá spekulace, ale ne tak nereálná, když si spočteme, o kolik by si mohl německý stát polepšit na rozpočtových příjmech. Skupina VDMA totiž odhaduje, že je v Německu na Internet napojeno nějakých 11-12 milionů počítačů.


Všechny zdroje na Internetu jsou provozovány buď komerčně nebo neziskově. Otázka možného vzniku veřejnoprávních služeb na Internetu je nereálná vzhledem k celosvětovému dosahu Sítě. Jakákoli světová veřejnoprávní televize či rozhlas mohou provozovat vlastní servery, jenže těžko za to můžou chtít třeba zvýšit koncesionářské poplatky -- to by to odnesli obyvatelé příslušné země, zatímco by službu mohli využívat všichni, kdo znají daný jazyk. Ty organizace, které požadují za své informační služby peníze od uživatelů a ne od zadavatelů reklamy, mohou své servery provozovat na základě členských poplatků nebo "pay-per-view", přístup však musí být možný jen pomocí hesla a uživatelského jména.

To, o co se úředníci GEZ pokouší, je tedy nesmysl plynoucí z nepochopení podstaty Internetu. Doufám, že od tohoto plánu ustoupí, a že jsou první a poslední, koho taková věc napadla.

Jaromír Vicari


Dojmy z Čech:

1. Poznámky z nezaplavené země

Ivan Kytka

Z Moravy přicházejí zprávy o řekách vracejících se do svých koryt. A s nimi zprávy o návratu k normalitě. Řeka Punkva poklesla v jeskynním komplexu Macocha natolik, že bude zřejmě již o víkendu obnoven provoz turistických výprav na lodičkách do podzemí, a to po celé trase. "Naštěstí voda v Punkvě poklesla, takže lodičky jezdí až do Masarykova dómu," uvedla pracovnice jeskyně v úterním tisku.


Až budou novináři vybírat koncem roku 1997 kandidáty na autora nejhloupějšího politického výroku uplynulých dvanácti měsíců, měly by zalistovat agenturními zprávami ze dvou povodňových týdnů. Jeden z místopředsedů Poslanecké sněmovy své kolegy tehdy vyzval, aby nejezdili do zaplavených oblastí získávat politické body a dělat povodňovou politiku.


Po příjezdu na dovolenou jsem krátce pátral, proč mi český SPT Telecom účtuje poplatek za neuvedení mého čísla v telefonním seznamu. Zaujalo mě, že při styku se zákazníky používají operátorky a úřednice Telecomu namísto neutrálního a profesionálně vstřícného tónu intonační škálu od neukojených majitelek sado-masochistických salónů po hlas konejšivých matek. Ovšem funguje to. Když mi jedna z nich poradila, abych se do seznamu raději znovu zaregistroval, pokud nechci poplatek platit, rezignoval jsem.


Rezignoval jsem také proto, že reklamační oddělení na příslušných telefonních uzlech nemají k dispozici kopie reklamační řádů, které by na požádání rozesílali. Zákazník, který chce postupovat podle pravidel, musí na venkově odjet do okresního města, aby si ve vyhrazených úředních hodinách přečetl, jak si stěžovat. Bylo by jistým, byť poněkud zvrhlým znakem profesionality, kdyby z něj reklamační úřednice na přání zákazníka recitovala - po telefonu.


Třikrát jsem v posledním týdnu sjížděl z dálnice na Barrandovský most a zažil tak zřejmě pocit řidiče čtyřsedadlového bobu na ledové dráze, který nemá šanci na únik z koryta. Dojem umocňují rachotící tuny tiráků brzdících motorem. Troufám si tvrdit, že sjezd k Vltavě může směle soutěžit o nejnebezpečnější dopravní křižovatku v Evropě. Říkám si, že byl projektován snad přímo na objednávku a pod dohledem militantní protimotoristické lobby.


Malou lekci o volné tvorbě cen v maloobchodě přímo na místě, jsem dostal v oddělení domácích potřeb OD Kotva. Když jsem chtěl koupit zástěnu k vanové sprše, katalog s cenou pro mě hledal čtyřčlenný tým. Pak mi mladík s kalkulačkou předvedl přímo před očima svůj výpočet, který vypadal zhruba takto: 4000 Kč + 22% DPH x 1,6 = 7808 Kč. Na mou otázku, co přesně je koeficient 1,6, obchodník odpověděl: "To je naše marže." Poděkoval jsem a odešel. Nikoliv kvůli té ceně.


Ani opakovaná instalace Windows 95 na mém služebním notebooku nepřinesla úspěch. V některých editačních softwarech nefungují mé oblíbené fonty. Radí mi celý systém vymazat a na čistým hard disk nahrát znovu. Ředitel pražské firmy Internet Servis Petr Novák však nesouhlasí. "Ten, kdo Vám poradil takový postup, nezná skutečnou cenu Vašeho času." Když psal týdeník Economist asi před rokem o české ekonomice, chválil právě české počítačové programátory. Někteří z nich znají cenu času.

Ivan Kytka, Unhošť, 30.7.1997


2. Listy z Prahy

(JČ)

Praha a její stará i nová krása

Ondřej Neff vzpomíná kdesi v knižním vydání svých denních rodinných příspěvků do Neviditelného psa na svého otce Vladimíra Neffa, jak byl vázán na předválečnou Prahu a jak ho deprimovalo, že od roku 1938 město v podstatě upadalo.

Je velmi povzbuzující vidět, jak téměř deset let po pádu komunismu Praha regeneruje. Opravené domy a ulice jistě zdaleka nejsou všechny, pokrok je ale jistě vidět všude. Jiná věc je, zda se budovy v historické části města opravují vždy úplně citlivě - občas se, dovídám se, i v Praze používá značně kontroverzní metoda "bagrování" - z původní historické budovy se nechá jen vnejší skořápka a vnitřek se naplní hypermoderním domem.

Úctu k historickému dědictví je vždycky nutno spojovat s praktickým postojem k dnešku - je tedy jen nutno hlídat, aby podnikatelský pragmatismus nepřevážil a případně bezohledně uplatňované tržní principy historické dědictví nezničily. Nejsem odborník, zdá se mi však, že se to snad v dnešní vnitřní Praze příliš často neděje, i když vím, že aktivisté zasazující se za zachování kulturního dědictví pražského Starého Města před bagrovacími praktikami varovali.

Špičky i propady nejnovější architektury

Postkomunistická éra vytvořila v centru Praze občas skutečné klenoty moderní architektury, kterými je občasný návštěvník vždycky znovu nadšen. Není to jen známý "tančící dům" naproti Jiráskovu mostu, na který se chodím dívat - je to opravdu vynikající dílo a pozoruhodné je, jak dobře zapadá do okolní zástavby. I na jiných místech Prahy vznikly nenápadně a tiše v posledních letech velmi citlivě a kompetentně vybudované vynikající stavby.

Jen náhodou jsem v minulých dnech objevil jednu z nich, když jsem procházel pasáží z Poříčí do ulice na Florenci. Uprostřed pasáže objevíte další pozoruhodnou moderní stavbu, citlivě přenesenou do dnešní Prahy. Mezi tyto budovy, jimiž se Praha řadí mezi nejzajímavější evropská města, (velmi zajímavá je právě interakce mezi starou pražskou architekturou a budovami z nové éry) bezpochyby patří i nový komplex Na příkopech, kde je umístěn britský obchod Marks and Spencers. Kolik zdá se velmi citlivě zrestaurovaných prostor na pražském Starém Městě bylo proměněno v hospůdky, zahradní restaurace, vinárny a kavárničky na místech, kde jsem chodíval kolem ošuntělých, zdálo se navždy uzavřených přísklepních vrat. Jiná věc je, že - mám podezření - do těchto kaváren a turistických restaurací asi místní lidi moc nechodí - je to na ně příliš drahé.

Na okrajích Prahy i jiných měst je ale situace trochu odlišná. Z cest po vlastech českých mám tento dojem: Jádrem města či městečka je většinou krásný (často barokní) kostel či zámek. Někdy je obklopen dalšími staršími stavbami. Tradiční novější zástavba z první poloviny dvacátého století je pak obklopena paneláky z komunistické éry. Posledním okruhem kolem vesnic a měst je nejnověji, urychleně zbudované obklíčení kapitalistických skladišť. Třeba docela hrůzně obří skladiště supermarketu Delvita v Rudné, západně od Prahy, které tam poškodilo krajinu s pozoruhodnou drzostí. Nebylo by možné kolem vysadit alespoň stromy?

(P.S. Nebylo by možné vysadit na Palachově náměstí na pražském Starém Městě alespoň keře, aby to tam nevypadalo jako na zanedbaném trávníku někde u městské skládky?)

Reagují mezinárodní firmy v Praze na méně náročnou poptávku českých zákazníků?

Ještě k obchodu Marks and Spencers, jehož otevření bylo v Praze provázeno značnou reklamou. Pro mě bylo zklamáním, že pražský Marks and Spencers má silně omezený sortiment - neprodává nic jiného než oděvy. Britská verze obchodního domu Marks and Spencers obsahuje totiž v podstatě všechno - hlavně prodává tento obchodní dům v Británii potraviny, ale i zboží nejrůznějšího druhu, a to vysoké kvality, za relativně rozumné ceny. Čím to je, že například v Německu je podnik Marks and Spencers schopen ve svých nově otevřených odbočkách prodávat i potraviny a v Praze nikoliv?

Že by to bylo jako s těmi pražskými Macdonaldy, které se rychle přizpůsobují pražským poměrům, například občas i špínou a frontami na záchodě? Byl jsem v minulých dnech ve Vídni a povšiml jsem si, že tamější Macdonaldy například nabízejí zákazníkům i vegetariánská jídla. Nic podobného jsem v Macdonaldech v Praze neviděl.

Prostě je to asi tak, že mezinárodní firmy reagují na poptávku. Tam, kde je tlak od zákazníků sofistikovaný, tam se podniky snaží. Kde je možno neinformovaným zákazníkům vnutit šunt či nedokonalé služby, západní firmy se rády místním poměrům přizpůsobí.

Možná existuje určitá obdoba srovnávání poměrů v oblasti spotřebitelské kultury v ČR a v Británii se srovnáváním spotřebitelské kultury v Británii a v Americe. Američané si v Británii často stěžují, že si prý od obchodů nechají Britové líbit "skoro všechno" - že je prý v Británii ve srovnání se Spojenými státy zákazníkova obrana a jeho vědomí svých práv na velmi nízké úrovni. (Je skutečně pravda, že třeba počítačové výrobky jsou v Americe podstatně levnější než v Evropě.) Pokud se Američanům moc nelíbí v Británii, že má málo rozvinutou obrannou spotřebitelskou aktivitu, asi by se jim o to méně líbilo v Praze.

Praha dost pružně reaguje na poptávku od turistů - dělají to však sami Pražané?

Zajímavé je, jak rychle se moderní Praha orientovala na vytvoření infrastruktury pro zahraniční turisty: lodé s turisty brázdí Vltavu, všude jsou restaurace, nabízejí se koncerty, divadelní představení - jak občas píše britský tisk nikoliv vždy nejdokonalejší kvality - není divu, turistika zřejmě přináší českému hlavnímu městu v současnosti největší příjmy. Určitou skepsi může v pozorovateli budit ovšem, zkoumáme-li, kdo podniky poskytující služby zahraničním turistům vlastní - už z povrchního pohledu je dost zřejmé, že asi často jde o zahraniční podnikatelské iniciativy. Češi jsou v obchodech s tretkami pro turisty zřejmě zaměstnáváni hlavně jako řadoví prodavači. (Je to asi proto, že potřebné počáteční investice do tohoto druhu podnikání mohli mít především lidi ze zahraničí.) Několikrát jsem si v takovémto pražském obchodě povšiml, že český prodavač či prodavačka byli podřízeni zahraničními vedoucímu: Turku, Němci, Angličanovi - někdy se s ním jen těžko dorozuměli. I Wall Street Journal poznamenal (viz BL z 28.7) že například plyšové čepice, které se prodávají pro turisty v Praze skoro všude, se bohužel nevyrábějí v České republice, ale v Nepálu.

Postoj k občanovi: je v ČR anglosaský vliv "příliš silný?"

Takže - když jsme minulý týden jednoho slunného a teplého dopoledne zasedli s Ivanem Kytkou na chvíli ke kávě v jedné restauraci, pochvalovali jsme si, jak vlastně velmi příjemné pobývat v letní Praze. Jenže nám se to povídá. Nemusíme v Praze trvale žít a být na pospas byrokracii a přese všechen pokrok stále ještě relativně arogantnímu a nepřátelskému postoji vůči občanovi.

Ondřej Neff nedávno kritizoval v Neviditelném psu (trochu z jiného důvodu) mou analýzu článku Zbyňka Petráčka, "Chceme injekci do zadnice", v níž jsem poukázal na to, že srovnávat občana ČR k neposlušnému žáčkovi je nepřípustné a v demokracii neslýchané. Za touto analýzou stoprocentně stojím. Podobný arogantní přístup k občanovi je stále v ČR vidět všude. Nakonec, přečtete-li si knižní vydání glos Ondřeje Neffa z Neviditelného psa, uvědomíte si, že i on tyto postoje často kritizuje.

Věc se dá shrnout asi takto: lidi sice na mé poznámky ze Západu, srovnávající poměry v západních demokratických zemích s postkomunistickými poměry v ČR, reagují někdy dost kriticky. Jenže, zdá se mi, že pronikání postojů, které se snažím v těchto Britských listech prosazovat je v rámci směřování ČR na Západ - snad - nezadržitelné. Ony principy, o nichž tady opakovaně hovořím se - jistě nezávisle na mém skromném psaní - do České republiky opravdu pronikají. Ano, proces není rychlý. Ale bude velmi příjemné, čím rychleji se v ČR nastolí zásada, že lidé i instituce musejí respektovat důstojnost a hrdost občana - a že se občané budou chovat podle toho.

Ondřej Neff v Neviditelném psu citoval trochu absurdní výrok Petra Uhla, že je prý nyní v ČR vliv Spojených států daleko silnější než byl v Československu v padesátých letech vliv Sovětského svazu.

Jedna věc je jistě podobná: nelze si nevšimnout, že mají někdy české státní úřady tendenci projevovat vůči Američanům obdobný postoj služebnosti, jaký projevoval československý komunistický režim vůči sovětským vládcům. Snad není neférové, když řeknu, že je podle mého názoru tímto duchem trochu prodchnut dopis českého velvyslance v USA Alexandra Vondry šéfovi Helsinského výboru Alphonsu D'Amatovi.

Myslím si ale, že si Američané takovou podřízenost od Čechů nepřejí. Mimochodem v ČR by to vypadalo velmi odlišně, kdyby tam skutečně vládl tak silný americký, nebo řekněme anglosaský vliv, jak si to představuje Petr Uhl. Asi líp. Spíše bych řekl, že se v ČR jako na světové a evropské periferii projevují jen zápornější výstřelky anglosaského vlivu.

Těžký život?

Jiná věc je, do jaké míry se lidi v ČR budou schopni v celosvětovém měřítku v rychle se globalizujících ekonomikách uplatnit - co světově zajímavého a prodejného budou schopni vyrábět?

Jak mi v minulých dnech řekla v Praze jedna podnikatelka: "Ono už uplynulo od pádu komunismu skoro osm let, a mnozí lidé v ČR velkou měrou tento čas promarnili. Zaměstnávám osoby ve věku mezi dvaceti a třiceti lety. Neumějí jazyky. Neumějí pracovat s počítačem. Nejsou schopni prokazovat jakoukoliv iniciativu či osobní nasazení. Očekávají, že všechno nějak dopadne, že se o ně stát postará."

Druhou stranou mince jsou v ČR stále nedokonalé služby. Fascinuje mě, že zkazí či zvorá-li něco státní instituce, nenese za to odpovědnost její vedoucí představitel, ale musí za to zaplatit řadový občan.

Už jsem psal o tom, že před moravskými povodněmi selhali česká vláda i prezident. Ačkoliv dostali včas od meteorologů vážné varování, nikdo to správně neinformoval a prezident ani premiér nevystoupili o onom víkendu v televizi, aby lidi na Moravě před záplavami varovali. Nikde se o tom nemluví a nikdo ani z tohoto selhání nevyvozuje žádné důsledky.

Obdobná situace existuje i mnohde jinde - princip je to stejný, dopad možná méně závažný, i když to velmi znesnadňuje práci podnikatelům i obyčejným lidem.

Co si počít například s bankou, která odmítne poslat na příkaz zahraničního občana, žijícího v Praze, jeho peníze do ciziny. Konstatuje, že peněžní transfer prostě neprovede, přestože je to podle zákona její povinnost, a konec. Tatáž banka podnikům občas zapomene poslat pravidelný výpis z konta. Jedné firmě se to v posledních týdnech stalo třikrát. Musela pracně urgovat tři chybějící výpisy, a když jí je banka nakonec neochotně vydala znovu, do nebe volajícím způsobem si drze za to účtovala další poplatek. Tatáž firma se před časem registrovala v českém obchodním rejstříku jako akciová společnost. Až při dovozu zboží ze zahraničí zjistila při celních procedurách, že celní formality nelze dokončit, neboť obchodní rejstřík firmu zaregistroval špatně.

Podnik musel celou anabázi s registrací v obchodním rejstříku podstoupit znovu. Kromě množství času ho to stálo také několik desítek tisíc korun. Za chyby, k nimž došlo na úřadech, nikdo nenesl odpovědnost. Není ve struktuře úřadů něco velmi nedokonalého, když arogantně přenášejí svou neschopnost na občany?

Zmínil jsem se přátelům v Praze, že si v Británii můžete otevřít bankovní konto bez poplatku a nemusíte na něm mít uložené žádné peníze. Pokud konto neklesne do mínusu a držitel konta je soukromá osoba (nikoliv podnik nebo instituce), banka vám neúčtuje za žádné bankovní služby žádné poplatky. Některé banky nebo stavební spořitelny vám naopak, je-li konto v plusu, ještě vyplácejí určitý mírný úrok. Banky také zadarmo vydávají úvěrové karty: když vaše roční útrata nepřesáhne určité minimum, platíte za ně manipulační poplatek v přepočtu cca 1000 Kč ročně. Myslím, že mi to kolegové v Praze nevěřili. Konstatovali, že západní banky se v ČR prý chovají vůči zákazníkům skoro stejně nevstřícně jako české banky.

Jak docílit toho, aby se i v českém bankovnictví rozšířila taková vstřícnost k zákazníkovi, jaká se během času vyvinula například v Británii?

Vojanova restaurace a další zážitky

Zmínil jsem se, že jsme zasedli tento týden jeden den dopoledne v Praze s Ivanem Kytkou ke kávě v jedné malostranské restauraci. Nebylo to ale tak jednoduché.

Zařízení se myslím jmenuje Vojanova restaurace, je umístěna v zahradním areálu pár kroků od Klárova směrem ke Kampě, v ulici U lužického semináře. Přiznám okamžitě, že na pražské poměry je to restaurace, která se snaží vytvářet dojem, že je drahá a kvalitní, jen pro údajnou honoraci, nebo spíš pro bohaté turisty. Na jídelním lístku, s luxusními cenami, vystaveném u vchodu, jsme se dověděli, že restaurace má otevřeno od 10.30. Bylo 10 hodin 25 minut. Restaurace byla otevřená a mezi stoly v zahradním areálu se pohybovali číšníci. Vstoupili jsme tedy dovnitř a zeptali se, zda můžeme k jednomu stolu usednout a za několik minut, až bude restaurace oficiálně otevřena, si objednat snídani.

Z Británie jsem naučen, že zákazník je vždycky pán a vždycky má pravdu - platí to zejména v zařízení, kde zaplatím za snídani několik stovek korun. Čím je podnik dražší, tím je personál vstřícnější. V Praze to ale zdá se neplatí, v dražších podnicích se jen od turistů vybírají větší peníze, ale kvalita služeb lepší není.

Číšníci nás z Vojanovy restaurace tři minuty před otevřením prostě víceméně vyhodili, ať si přijdeme, až bude oficiálně otevřeno. Ivan Kytka k tomu konstatoval, že mu ani snad nevadí, že číšníci navzdory drahým cenám trvali na byrokratické liteře předpisů (nechápali, že si zákazník v první řadě cení vstřícnost), ale spíše typická obojakost až podvodnost. Vojanova restaurace měla zároveň otevřeno i zavřeno. Tvářila se, že má otevřeno, když ale do ní chtěl někdo vstoupit, její zaměstnanci to využili jako příležitosti k tomu, aby příchozího vyvedli z obojakosti situace tím, že ho poníží.

Přitom však Ivan podotkl, že se dočetl v Čapkových Hovorech s TGM o Masarykově zkušenosti, že se Češi žijící v zahraničí až příliš dychtivě identifikují se svým novým prostředím. Takže nemám vyžadovat v drahé pražské restauraci tentýž standard, jaký bych (snad, většinou) mohl očekávat v drahé restauraci ve Skotsku.

Zvyk v obchodech zákazníkům účtovat za tašky z igelitu

"Jdu koupit něco k snídani," řekl jsem ve středu ráno ve dveřích své matce. "Prosím tě, vrať se a vezmi si tašku," odpověděla, "nebo ti zas budou účtovat peníze za igelitový pytlík."

Ano, přiznám se, že jsem naučen chodit nakupovat bez tašek. V obchodě vám na Západě přidají k nakoupenému zboží tzv. carrier bag, igelitovou tašku, zadarmo.

Proč vyžadují v ČR v obchodem za igelitovou k útratě ještě dalších několik korun? Nebylo by pro ně vůči zákazníkům vstřícnějším a diplomatičtějším gestem, kdyby si cenu těch tašek započítali do ceny výrobků?

Sveřepost některých českých prodavačů je pozoruhodná. Jsou naučeni na to, považovat zákazníka za nepřítele. Jako zákazník nemám zřejmě v některých obchodem právo na víc než zaplatit a připadat si jako spráskaný pes.

Kupoval jsem na trhu na Havelském náměstí od nějaké ženy z lidu u stánku asi pět kilo jablek. Z velikosti jablek vyplývalo, že nákup měl pět kilogramů a pět dekagramů. Řekl jsem: "Vzhledem k tomu, že těch jablek tady kupuji vlastně docela dost, můžete to zaokrouhlit dolů na celých pět kilogramů?" Odpověď zněla urputně a tvrdohlavě: "Ne". A paní mně přesně účtovala za těch dalších pět deka o dvě koruny navíc.

Pak jsem kupoval v samoobsluze v Široké ulici potraviny asi za pět set korun. Prodavačka u kasy mi k tomu za igelitový pytlík připočetla tři koruny a taky nedala si říct, že vzhledem k velikosti nákupu by měla projevit určitou velkomyslnost. Zavolala vedoucího, tomu jsem se věc snažil vysvětlit, podpořil ji a tvrdě vyžadoval tři koruny za pytlík.

K jiné scénce došlo v samoobsluze na náměstí v Nové Bystřici, kterou jsem navštívil v Jižních Čechách s dětmi. Děti si chtěly koupit pár pohledů a když je přinesly k pokladně, dožadovaly se k nim i známek. "Známky nevedeme," zněla přísná odpověď. Ondřej Hausenblas, který zrovna šel kolem pokladny, vtrhl do rozhovoru: "Tak ty pohledy od nich tady v té samoobsluze nekupujte", řekl mně i dětem. "Ať se naučí, jak se vede obchod," dodal nekompromisně.

To vyvolalo pozdvižení: "My se máme cosi učit?" ozvala se pohoršena prodavačka.

V Praze je otevřené nyní velmi pěkně řešené, hypermoderní letiště. Když jsme odlétali, vyskytla se malá, nicméně v určitých situacích ochromující obtíž. Vystoupil jsem s dětmi před letištěm s dost velkým množstvím zavazadel z automobilu. A tu se ukázalo, že před hypermoderním architektonickým klenotem, ani uvnitř v hale odjezdů, nejsou vůbec žádné vozíky na zavazadla. Vydal jsem se tedy někam za vozíkem. Asi deset minut minulo bezúspěšně. Nemít někoho, kdo by mi děti a v ruce nepobratelná zavazadla pohlídal, byl bych asi v dost obtížné situaci.

Zašel jsem o pomoc na letišti k informacím. Zeptal jsem se slečny Pokorné, která tam měla službu, kde jsou vozíky na zavazadla. Dostalo se mi vysvětlení, že by měly být na určeném místě před letištěm, "ale vzhledem k tomu, že je tady dnes poměrně hodně cestujících, logicky tedy vozíky nejsou". Stojí prý snad nějaké před východem oddělení příletů.

Pro cestujícího s dětmi není ale zrovna lehké se k příletům vydat: v současnosti se na pražském letišti ještě cosi staví a hala odletů a příletů je navzájem zvnějšku oddělena ohradou skrývající staveniště. Anabáze za vozíky by se tak mohla stát delším výletem. Děti by se mezitím mohly ztratit. "Nemohla byste, místo toho, že mi vysvětlujete, proč to nejde, zavolat odpovědnou osobu a požádat ji, aby vozíky před budovu odletů od budovy příletů převezl?" požádal jsem slečnu Pokornou. Přislíbila tedy, že skutečně zatelefonuje osobám odpovědným za tuto činnost. "Přiznávám, je to bordel," řekla. "Mohu jim zavolat, nemohu však zaručit, že to bude mít nějaký efekt."

Rekordně nejdrzejší postoj k veřejnosti

Ten jsem zaznamenal v potravinách v Mostecké ulici na Malé Straně. Jistě, je to obchod, hýčkaný tisíci turistů, kteří v letní sezóně touto ulicí projdou. Hned po vchodu do obchodu na pravé straně je velký nápis přibližně tohoto znění, v češtině i v angličtině (cituju po paměti):

"Zákazníci jsou povinováni použít při nákupu vozíku. Vstupem do obchodu také dávají jeho zaměstnancům právo prohledat jejich soukromé tašky."

Je to pozůstatek policejního státu? Ano, všude se krade v obchodech. Takto otevřeně, nepokrytě a sprostě považovat každého potenciálního zákazníka za zloděje, by ale snad zasloužilo nějaký metál. Nakupovat v obchodě s takovýmto nápisem je ponižující. Doufám (marně), že ten obchod zkrachuje.

"V cestovních kancelářích se láme chleba"

Tento titulek přinesl na první straně minulý týden deník Slovo. (Cituju po paměti, možná, že tam bylo: "dochází k lámání chleba".)

Záliba některých českých autorů v mrtvých metaforických spojeních je pozoruhodná. Vidíte, že titulek je téměř nesrozumitelný. (Z textu článku jde poznat, že v důsledku povodní zažívají mnohé cestovky krizi.)

Na rozdíl od některých jiných evropských zemí (určitě se to týká Francie) je dnes v Praze většinou standard v nápisech užívané angličtiny velmi dobrý. (Francouzi snad užívají ve Francii angličtinu schválně špatně, aby ukázali, že jejich jazyk je nadřazenější?) Zejména to o té dobré angličtině v Praze platí o anglických popiscích výstavních exponátů, případně o překladech českých knih a prospektů do angličtiny.

Ale píšu o tom všem právě kvůli té české zálibě v metaforickém vyjadřování. Podstatou dobrého překladu z češtiny do angličtiny totiž je nejprve odstranit mlhavou metaforičnost českého originálu a přeložit běžně přijímanou češtinu do dobré, pádné, věcné češtiny. Ta čeština se pak dá do angličtiny překládat relativně lehce.

Z anglické verze českých informací, zveřejňovaných v Praze, je zřejmé, že tento proces provádějí překladatelé z češtiny do angličtiny běžně a bravurně. Jsou dnes dokonale schopni zamyslet se nad tím, co mlhavý český výraz znamená, a přeložit ho konkrétním, racionálním slovem.

Jen jeden z mnoha příkladů. V jednom popisku k rudolfinské výstavě se hovoří česky o "Vyznění vlivu Rudolfových uměleckých dílen po císařově smrti". Co to je za hloupost? Anglický titulek neztrácí čas a výraz "vyznění" správně překládá jako "demise", "úpadek". A tak to také mělo být i česky: podle textu článku jde skutečně o rychlý úpadek vlivu Rudolfových dílen po jeho smrti - žádné "vyznění"... Proč si libujeme v této krasořečnosti?

O podvádění

V pátečním vydání Britských listů psal Ivan Kytka o tom, jak mu v moravské vesnici Troubky kdosi poškrábal auto a jak mu místní policista doporučil, aby si domluvil ve svém místě bydliště se sousedem, že ho odřel on. "Tady se to tak dělá".

Přiznám se, že jsem proti této podváděcí praxi bezbranný. Co si s ní počít. Přijmout ji a budu taky podvodník? Odmítnout ji a vypadat jako blbec?

Nejnověji jsem se octl v této situaci na pražské výstavě o Rudolfu II. Výstava je zajímavá a informativní (je to vlastně cyklus několika výstav), i když koncipovaná poněkud tradičně - obdobný cyklus výstav by na Západě asi daleko více spoléhal na interaktivní multimedální systémy, byl by daleko dynamičtější a názornější. Zajímavé jsou v tomto ohledu myslím například nové instalace na skotském hradu Stirling, pokud se tam někdo letos v létě dostanete. V porovnání s pražskou rudolfinskou výstavou jsou materiály, k dispozici na hradě Stirling, chudičké - jsou ale prezentovány pomocí multimediálních technik a počítačové technologie tak, že pražskou rudolfinskou výstavu názorností možná skoro předčí - je to ovšem všechno otázka peněz.

Na rudolfinskou výstavu jsem šel se sedmiletou dcerou. Kupoval jsem vstupenky na Pražském hradě, děti do šesti let měly vstup na výstavu zadarmo. Jenže mé dceři je sedm let. Chtěl jsem tedy i vstupenku pro ni. Dívky, které mi lístky prodávaly, mi řekly, ať ji nekupuju, protože nikdo nepozná, že dítěti není šest let, ale sedm.

Co byste v takové situaci udělali vy? Má cenu těm slečnám u té pokladny ten problém vysvětlovat a přes jejich doporučení na koupi lístku pro sedmileté dítě trvat? Pošlapu tím jejich přátelské gesto, jímž mi nabídly tak často v Čechách užívaný kamarádšoft, založený na podvůdku, jímž si spoluobčana zavážu v malém protekčním spiknutí proti okolnímu světu.

Jan Čulík


Ještě k ježdění na českých silnicích

Důrazně mě kritizuje za článek, zveřejněný v Britských listech, o mé zkušenosti z českých silnic, kolega z Glasgow University dr. Josef Fronek. Varuje, abych nezobecňoval na základě příliš dílčích zkušeností. Nemám prý idealizovat Británii a dávat ji furt za vzor. Na britských silnicích se vyskytují případy tzv. "road rage", kdy v důsledku konfliktů na silnicích občas účastník provozu svého protivníka zavraždí.

To je fakt, to čteme v novinách a vidíme to v televizi. Myslím, že ale jsem nikdy nepředstíral, že v Británii neexistuje vrstva často velmi primitivních, chudých, ubohých a agresívních lidí: že jsou v Británii obrovské sociální rozdíly, snad největší v Evropě.

Josef Fronek ale po britských silnicích s automobilem v současnosti nejezdí. Srovnával jsem svou osobní zkušenost cestování po silnicích z obou zemí a uvedl jsem, že jsou možná mé zážitky z českých silnic ovlivněny neznalostí českých poměrů. Přesto si myslím, že mé poznámky měly smysl.

Josef Fronek také poukazuje na svou zkušenost, že jel s kolegou Němcem v ČR po dálnici: Němec neměl dálniční nálepku, nezaplatil dálniční poplatek. Zastavil je český policista a Němce za volantem velmi slušně dokonalou němčinou upozornil, že by mu měl dát pokutu, ale že to neučiní, a zdvořile ho požádal, aby si nálepku při nejbližší příležitosti pořídil. Němec byl nadšen. Že si prý nedovede představit, že by takto slušně jednal s českým řidičem v Německu nějaký německý policista.

(P.S. Ve svém původním příspěvku jsem upozorňoval, že je nebezpečné, když je značení levého okraje končícího třetího (pomalého) pruhu přerušovanou bílou čarou malováno nepřetržitě až do krajnice. Podvědomě to vede řidiče do příkopu. I navyklý řidič se proti tomu vedení musí bránit.

Všiml jsem si, že dočasné třetí pruhy mají na silnicích i v Rakousku. Když ale třetí pruh končí tam, značení levého okraje pruhu bílou přerušovanou čarou je ukončeno několik metrů před koncem pruhu, takže čára řidiče do pankejtu nevede. JČ)


(Další reakce na článek, zveřejněný v Britských listech, o mé zkušenosti z českých silnic. První reakce viz páteční Britské listy. JČ).

Vláda automobily preferuje

Chci se pripojit k polemice o snizeni rychlosti v obci. Problem dle meho nazoru spociva v nedostatku politicke vule omezovat ridice.

Automobil je stale v Cechach prestizni zalezitosti. Pryc jsou doby kdy vlada jela na jednani autobusem. Automobilum se podrizuje vse. Chodci se na prechodu na zelenou dobre rozhlednou nez vkroci do vozovky.

Autobus pusti ze zastavky az desate auto, mestska doprava nema zadne uprednostneni v prazskem provozu.

Vsichni ti panove kteri rozhoduji o dopravnich resenich, omezeni rychlosti, budovani cyklostezek jsou totiz automobiliste.

Bydlim na starem Sporilove a nasi ulici jezdi mistni tricitkou, ostatni sedesat. Je do zatacky, po jedne strane stoji parkujici auta, casto si tam hraji deti. Provoz s hustotou 20 aut za hodinu.

Na Zapade jednoznacne ulice vhodna pro zrizeni "obytne zony" a montaz zpomalovacich bouli. Pokouseli jsme se dohodnout na mestskem urade, ale postoj urednika je jasny. Zadna omezeni pro automobily. Nezajima ho, ze mistni obcane jsou ochotni tyto upravy financovat.

Na zpomalovaci prvky jsem slysel i argumenty - co kdyz se na zpomalovaci nerovnosti nejake auto poskodi. Dle meho nazoru je to jediny zpusob jak nektere ridice prinutit zpomalit. Mas pocit ze ti upadne naprava? Priste pojedes pomaleji.

Nejsem zadny odpurce automobilu, naopak autem jezdim, a to s chuti. Do zamestnani jezdim dle nalady a pocasi autobusem, autem ale i na horskem kole. Kolo na trase Zizkov - Sporilov vychazi casto kupodivu nejrychleji, ale je to boj o zivot v oblacich smogu.

Vsechny opevovane cyklisticke stezky jsou pro bezne pouziti temer k nicemu. Jsou to spise rekreacni okruhy odnikud nikam, ktere se stavi s jasnym zamerem hlavne neomezit ridice aut.

Omezeni rychlosti je urcite rozumne, ale nedovedu si ho predstavit v praxi. Po Praze se jiz delsi dobou jezdi rychleji nez sedesat. Policiste jsou videt zridka a vetsinou jen dusi majitele ojetych vychodnich aut na technicky stav. Pokud meri rychlost, tak na bezpecnych usecich, kde se ale pohodlne daji zastavovat auta.

Navic Radio City hlasi mista kde se meri rychlost a udaje dostava primo od policie. Udajne se jedna o prevenci, ale je to jasny priklad zneuziti pravomoci verejneho cinitele. Poslechovost radia se ale urcite zvysila.

Majitel Wartburgu, horskeho kola a nekolika paru bot.

Vladimír Martinovský


I ja se klonim k nazoru, ze jezdit v Cechach je dost hrozne. Zajimave je, ze tento nazor ma, jak se zda, vetsina lidi. Proc tedy nezacne kazdy u sebe a spoleha se jen na policii? Pravda ale je, ze kdyby policie zlepsila svoji praci, urcite by to pomohlo mnoha lidem zacit prave u sebe a uvedomit si, ze auto mam od toho, abych se nekam dostal a ne abych nekoho zabil.

V nazorech uvedenych v BL dne 1.8. mne zaujal prispevek pana Dvoracka. Chtel bych jen zminit, ze moji rodice rovnez vlastni zahranicni vuz a rozhodne nepatrili a nepatri mezi nejake prospechare. S KSC nikdy nemeli nic spolecneho /tedy co se tyce clenstvi/ a rozhodne nedavali a nedavaji nikomu "nahore" nejake obalky.

Pan Zlatuska se zminuje o smyslu kruhovych objezdu v Cechach. Urcite smysl maji a je velkou chybou, ze jsou na nasich silnicich tak vzacnym jevem. Je sice pravda, ze podle pravidel plati prednost z prava pro prijizdejici vozidla, ale to jen teoreticky, protoze v praxi je objezd vzdy znacen jako hlavni silnice. Asi by se vyplatilo zavest stejne pravidlo jako v Britanii a usetrit tak spoustu znacek.

Roman Wagner

http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html