Zopakujme: hovoří-li komentář reportáže o určité záležitosti a v obraze přitom vidí divák něco úplně jiného, podprahově přispívají oba navzájem si protiřečící signály k divákově chaosu a ztěžují mu vnímání vysílané zprávy, které je už tak obtížné v důsledku nekomunikativního jazyka reportérů.

Přiznávám, že chudší televize, jako je ČT, to mívají těžké. Instituce, jako je BBC, mají luxus vlastních více než 230 reportérů, rozmístěných po celém světě. Většina zpravodajství, které BBC v hlavních zprávách odvysílá, je tedy původní. Reportér na místě napíše ke zprávě scénář a pak ho natáčením realizuje. To znamená, má k dispozici záběry, které mají přímou souvislost s tím, co se v komentáři chystá říct. Ve střižně pak stříhá film, kdy komentář je jeho přímou součástí.

Tento luxus Česká televize nemívá. Často ji nezbývá než kupovat si stereotypní záběry světových agentur a k tomu nějak přidat samostatný komentář. Pak vzniká to, že komentátor z televizního přijímače hovoří o nějaké zahraniční události a k tomu se vysílají jen s tématem velmi volně související záběry.

Přesto jsem však přesvědčen, že na snahu sladit obsahově obraz s komentářem by reportér nikdy neměl rezignovat. Redaktor, sestavující zahraniční zpravodajství, by neměl na snahu sladit obsahově obraz a komentář od samého začátku rezignovat, "že to stejně nejde".

Nepřípustné je, aby k tomuto nesouladu docházelo v domácím zpravodajství, které si natáčí Česká televize sama a může tedy ze všech hledisek strukturu zpravodajského šotu sama určovat. Není-li ve vysílání soulad obrazu a komentáře, bývá to důsledkem skutečnosti, že reportér, který se vydal natáčet určitou zprávu, si předem nepřipravil alespoň obrysový scénář. Instruuje pak na místě kameramana: "Pokrop mi to tady nějak" (tj. natoč mi odsud pár záběrů, já to pak ve střižně nějak dám dohromady) . V tom případě je ovšem obtížné ve střižně vytvořit soulad mezi obrazem a komentářem, nemám-li předem promyšlený koncept, jaký bude mít reportáž sled záběrů a co k tomu budu v komentáři říkat. - Např. v reportáži v Událostech ze 3.2. 2000 o nutnosti důchodového připojištění se o tom hovořilo poněkud matoucím způsobem při vysílání záběrů lidí chodících po ulici sem a tam. Mělo to zřejmě naznačovat, že ti lidé taky potřebují důchodové zabezpečení, ale souvislost záběrů s diskutovaným tématem byla tak odtažitá, že to rušilo.

Potřebuje-li reportér říci více, než se mu vejde do vysvětlujícího titulku, nechť to vysvětlí nejprve, třeba v přímém záběru do kamery, a nechť reportáž střihne na titulek až v okamžiku, kdy reportér začne doslova vyjmenovávat ty body, které jsou uvedeny v titulku, aby došlo k dokonalému synchronu mezi zvukem a obrazem. Jinak je to matoucí.

Česká televize se nyní snaží využívat ve zpravodajství také názorných grafických ikon. Tak tomu bylo v reportáži 3.2. 2000 o zavádění elektronického podpisu pro různé byrokratické úkony. Reportér proces, jak nahradí elektronický podpis dosavadní praxi, v komentáři vysvětloval a jak hovořil, na obrazovce se objevovaly obrázky jednotlivých etap popisovaného procesu. Potíž byla v tom, že reportér proces popisoval mnohomluvněji, než co znázorňovala grafika. Etap, které líčil, bylo více, než kolik etap jsme viděli na obrázcích na obrazovce. I toto bylo matoucí. Užívání obrazových symbolů pro vysvětlování složitějších procesů je velmi dobrá metoda, i v tomto případě je však zapotřebí důsledně synchronizovat všechny etapy komentáře a obrazu.

Velmi pasivní přístup ke sdělovaným informacím mívá reportér České televize v Bruselu Pavel Bouda, který své reportáže koncipuje téměř jako bohoslužby, kladené na oltář Evropské unie. Pavel Bouda je zkušený reportér s dobrými jazykovými schopnostmi i s hlubokými znalostmi o celé struktuře EU. Je proto škoda, že si zřejmě předsevzal, že svými reportážemi z Bruselu musí dělat Evropské unii nepokrytou propagandu. Je jistě správné, aby Česká republika usilovala o vstup do EU, jenže tomuto procesu může pomoci daleko plodněji právě zpochybňovací přístup, než přístup boudovsky nekritický, který bude jistě v České republice, kde nejsou všichni přesvědčeni o vhodnosti vstupu do EU, vnímán mnohými jako kontraproduktivní propaganda. Myslím, že nebylo správné, že Bouda ve svém krátkém telefonátu z Bruselu 3.2. 2000 referoval jen o tom, jak šokováni jsou politikové EU možností, že se v Rakousku dostane Joerg Haider do vlády. Možná měl jejich postoje trochu kriticky zpochybnit.

Pasivně informovala Česká televize také o vstupu rakouské banky Erste Bank do České spořitelny, uprostřed záběrů, natočených nervní, neustále se pohybující kamerou, se reportér Michal Fiala zmínil kulometnou rychlostí jen snad na půl věty, že se nový majitel bude v České spořitelně propouštět. To jsou skutečnosti, které by stály za trochu kritičtější přístup - nestačí jen informace pasivně vyjmenovat.

Bez pokusu o analýzu byla i reportáž o Vagonce Studénka, kterou přebírá americká firma a nebude už v ní vyrábět osobní železniční vagóny, i když tento provoz snad převezme firma ČKD. Reportáž Dagmar Fanfulíkové působila dost jako pasivně zfilmované tiskové prohlášení, koncipované a sestřihané přitom tak, že bylo velmi obtížné se v něm orientovat.

Je možné, že kromě nedokonale komunikativního jazyka vadí i nevyvážená struktura reportáží. Zdá se mi, že reportér České televize zpracovává dané téma tak, že základem reportáží bývají interviewy - soundbites - štěky očitých svědků na místě, politiků či "odborníků", které se pak reportér snaží spojit často dosti slabým a stručným spojovacím komentářem.

Potíž je, že citace "hlasů z lidu" či "odborníků" jsou velmi málokdy sestřihatelné tak, aby byly jasné a srozumitelné. K chaotickému dojmu reportáže přispívá to, že reportér se příliš spoléhá na "svědectví" obsažená v "rozhovorech" - ta však nikdy nejsou dostatečně jasně vyjádřena - a potlačuje vlastní analytickou a komentátorskou funkci.

Reportér by se neměl bát zpracovat zadané téma podle vlastního profesionálního úsudku. Základní částí reportáže by měla být jeho profesionální interpretace události, při níž by velmi významnou roli měl hrát obrazový materiál - konec konců, reportéři pracují v televizi, nikoliv v rozhlase!

Osobní svědectví interviewovaných lidí by nemělo tvořit základ reportáže, ale spíše její doplnění či případný protiklad. Jsem přesvědčen, že kdyby byly reportáže Událostí postaveny pevněji na autoritativním přístupu jednotlivých reportérů, schopných vyjadřovat různé názory a interpretace jasně, za pomoci přesvědčivého obrazového materiálu, byly by podstatně srozumitelnější.

Nebylo uvedeno, kdo komentář pořadu četl, ale jeho jazyková kultura byla velmi neuspokojivá. (Doslechli jsme se, že Haider sympatizuje s "fašistickym Německem" - obecná čeština by v takhle vysoké míře asi do autoritativních komentářů pořadů České televize pronikat neměla.)

Velmi profesionálně působí moderátor Ondřej Giňa. Je to jeden z mála pracovníků zpravodajství ČT, vystupujících na obrazovce, který - zřejmě intuitivně - pochopil známou profesionální rozhlasovou praxi, že mluví-li člověk na mikrofon trochu tišeji, než je zvykem při normálním hovoru, velmi dynamicky vystoupí na povrch přirozený hlasový témbr. I Ondřeji Giňovi by však prospělo, kdyby své podání zpráv zpomalil tak o 10 procent.