Střet zájmů: ministrem zdravotnictví by neměl být lékař
Vazeny pane Culiku,
Jsem redaktorka tydeniku Zdravotnicke noviny a zaroven predsedkyne
Obcanskeho sdruzeni na ochranu pacientu.
Ve vasich listech sice obdivuji vas
smysl pro objektivitu ale ta zavisi na dostupnosti informaci. Bohuzel jste o
ceskem zdravotnictvi zatim informovan spise jen jednostranne od lekaru a
nikoli od uzivatelu zdravotnickych sluzeb.
O ceskem zdravotnictvi je obtizne
ziskat objektivni informace nebot mnoho dat je tabuizovano a zverejnovane
udaje jsou casto zkreslovane autory - lekari.
Napriklad i Ustav
zdravotnickych informaci a statistiky v Praze je v rukou lekaru.
Obcanske sdruzeni na ochranu pacientu dosud marne nekolik let usiluje o
rovnopravne postaveni uzivatelu zdravotnickych sluzeb.
Na rozdil od V.
Britanie v CR nemaji obcane zadny vliv na kvalitu zdravotni pece, na pocet
sluzeb, na vyuziti verejnych prostredku, stiznosti pacientu nejsou v rukou
nestrannych pravniku (jsou reseny komisemi lekaru bez ucasti pacienta) atd.
V soucasne dobe buji korupce v ceskem zdravotnictvi, ackoli jednotliva
nemocnicni oddeleni pracuji nevytizena (napr. jen 50 procentni vykonnost),
takze je nadbytek prazdnych luzek lekaru pristroju i operacnich salu. Presto
se prodluzuji cekaci doby na operace - podle libovolneho rozhodnuti lekaru
- a mnozi se informace o uplatcich.
Vladimíra Bošková
Občanské sdružení na ochranu pacientů, Praha, tel. 57018230
Co vlastně potřebuje české zdravotnictví?
Pokud Britské listy informovaly o událostech ve zdravotnictví ČR,
dělo se tak dosud převážně z pohledu lékařů či na podkladě informací od
nich. Jak ale české zdravotnictví vidí občané - pacienti?
V ČR se před několika lety zformovalo Občanské sdružení na ochranu
pacientů, které se na rozdíl od politiků seznámilo se zdravotnickými zákony
vyspělých zemí (SRN, Rakousko, Švýcarsko, Holandsko, Kanada, USA aj.). Při
srovnání těchto zahraničních zdravotnických zákonů se stávajícími
právními normami uplatňovanými v českém zdravotnictví je dobře patrné, že
hlavním problémem není nedostatek peněz pro české pacienty a profesní
pracovníky, ale je to trvalý a široce rozvětvený konflikt zájmů ve
zdravotní politice ČR.
Od roku 1989 až dosud prakticky vždy je v ČR ministrem zdravotnictví
lékař. V západních zemích ministrem zdravotnictví většinou nebývají lékaři,
a pokud by v minulosti toto povolání vykonávali, nestačilo by to k
jejich nominaci na tento post - musejí mít zpravidla také vzdělání z
oblasti práv, finančních věd a výkonu státní správy.
V ČR se střet zájmů neomezuje jen na křeslo ministra zdravotnictví,
neboť lékaři jsou hojně zastoupeni ve státní i veřejné správě na všech
úrovních: v okresních i obecních úřadech. I těmto lékařům - úředníkům
chybějí potřebné znalosti z oblasti práva či ekonomie a nejsou
profesionálně připravováni pro výkon státní a veřejné služby.
Střet zájmů v neprospěch uživatelů zdravotnických služeb
se projevuje i na úrovni zdravotních pojišťoven, v jejichž správních
radách, v křesle ředitele pojišťovny či na dalších místech vedoucích
pracovníků zdravotních pojišťoven často opět zasedají lékaři.
Tento zvláštní model zajištění chodu zdravotnického systému, v němž
na všech možných úrovních dominují lékaři, nemá ve vyspělém světě obdobu.
Nevýhodu pro pacienty představuje nejen udržovaný střet zájmů u
úředníků státní a veřejné správy i pojišťoven, ale také přetrvávání
komunistického stylu právních předpisů.
Přestože po roce 1989 pro české zdravotnictví vznikla řada nových
zákonů, jsou přímo odvozovány od komunistického zákona o péči o zdraví
lidu, nikoli od zdravotnických zákonů západních zemí. Tato skutečnost se
projevuje např. tím, že zákony obsahují pouze mlhavé deklarace o právech
či povinnostech jedinců nebo institucí, ale na tyto deklarace nenavazují
žádné nástroje či mechanismy, jejichž prostřednictvím by bylo možno právo
vymáhat v praxi.
Jakýkoli paragraf lze v českém zdravotnictví vyložit libovolně či
dvojznačně a každá instituce, od níž jedinec něco potřebuje, se snadno
vymluví, že zákon dostatečně neupřesňuje povinnosti této instituce, takže -
nic se řešit nebude, občan má smůlu.
Například Česká lékařská komora by měla podle příslušného zákona
dbát na kvalitu zdravotní péče a etiku profesních pracovníků, jenže zákon
neupřesňuje, jakým způsobem se má povinnost plnit. Takže v praxi se neplní
nic.
Zdravotní pojišťovny mají podle zákona kontrolovat kvalitu zdravotní
péče, jenže zákon opět neupřesňuje, jakým způsobem. Takže ani tyto
instituce se kvalitou zdravotní péče nezabývají.
Komunistický zákon o péči o zdraví lidu tvoří základní osa: vše drží
v ruce centrální prokádrovaný politik, jemuž podléhají níže postavené úřady
v okresech, zdravotnická zařízení (jejich vedoucí pracovníci), a
prokádrovaní vedoucí pracovníci zdravotnických zařízení zase drží v šachu
řadové lékaře a další profesní pracovníky. Teprve na konci jako poslední v
řadě je pacient.
Po roce 1989 část centralismu v českém zdravotnictví zůstala
zachována, částečně se vedoucí pracovníci zdravotnických zařízení i řadoví
lékaři vymkli nevhodné, ale bohužel i vhodné kontrole. Pacienti však
i nadále zůstali jako poslední v řadě, v roli podřízených vůči lékařům i
vedoucím pracovníkům zdravotnických zařízení.
Občanské sdružení na ochranu pacientů v současné době nemá žádný
vliv na zlepšení výše naznačené situace. A tak jeho členové převážně dále
studují zahraniční zákony a vše užitečné příležitostně zveřejňují, aby se
obyčejní občané vůbec dověděli, že by se ve zdravotnictví mohli mít lépe.
Vladimíra Bošková
Praha, telefon 57018230
