 |
Nejde o to nekritizovat; je nutno respektovat české kulturní tradiceNikolaj SavickýPan Stroehlein bohuzel spatne pochopil smysl mych slov. Vubec mi nejde o to, nekritizovat. Jde o to, jak. Kazda zeme ma urcite kulturni tradice, svuj specificky zpusob a casto neprelozitelny komunikacni kod. Abych se neuchyloval do anglosaskeho sveta, dovolte mi ilustrovat to na rozdilnem vnimani jednoho a tehoz vyroku v ceskem a francouzskem kontextu. Pokud v ceske spolecnosti, napr. na navsteve nebo na vecirku reknete "Prominte, jsem unaveny", kazdy to bude vnimat jako zcela prijatelnou omluvu a prirozenou vec. Kdyz vsak reknete ve Francii pri stejne prilezitosti doslova totez, tj. "Excusez-moi, je suis fatigue", budou to Francouzi vnimat jako hrubou spolecenskou nepristojnost, a to dokonce i v pripade, ze bude z kontextu zcela zjevne, ze mate na mysli skutecne "unaveny" a nikoli "unudeny".Podobne je tomu i ve verbalni a nonverbalni komunikaci. Kdyz jsem se nekdy v dubnu nebo kvetnu 1998 setkal poprve s Ivanem Kytkou, jeho chovani a vyjadrovani mi od prvniho okamziku pripadalo nesmirne arogantni a nekolegialni. Zduraznuji, ze hovorim o dojmu... Pochopitelne jsem vuci nemu zustal velmi rezervovany. Podotykam, ze jsem nebyl jeho podrizeny, neslysel jsem o nem predem zadne negativni reference a nemel jsem zadny duvod ho podezirat ze spatnych umyslu ci nepratelstvi vuci sobe. Muj dojem vsak byl naprosto jednoznacny. Nevylucuji, ze slo o zcela mylny dojem, ale proste tak na mne pusobil. Pochopitelne nevim, jak si pocinal v redakci zpravodajstvi, a drby nehodlam brat v potaz. Domnivam se vsak, ze prave zpusob chovani mohl byt jednou z pricin nepopiratelne averze, ktera tehdy vuci nemu v redakci vznikla. Klidne to mohl byt jiny a v ceskem prostredi spatne pochopeny a interpretovany komunikacni kod, a nikoli jeho zamer ci povaha, co ke vzniku te situace prispelo. Domnivam se, ze prave tuto stranku veci pan Stroehlein podcenuje. Jinak jsem mel na mysli to, ze kazdemu, koho chcete kritizovat za spatne vykonanou praci, nejdriv musite postavit pred oci jasny a zretelny cil a docilit toho, aby k Vam mel duveru a Vasich nazoru si vazil. Pak muzete kritizovat nesmirne tvrde a otevrene, a Vase kritika bude vzata vazne a bez apriornich obrannych postoju. Jestlize vsak toto opomenete, vyvolate obranne reakce, ktere velmi rychle zamezi jakekoli smysluplne komunikaci mezi kritikem a kritizovanym. K tomu bezpodminecne musite respektovat kulturni zvyklosti, platne v danem spolecenstvi; v opacnem pripade nemate nadeji na uspech. To nepochybne plati v USA stejne jako ve Francii, v Japonsku ci na Filipinach... Omlouvam se, pokud jsem pouze opakoval banality. Pedagogicke teorie, o kterych pise pan Stroehlein, znam, ale myslel jsem si, ze uz je i ve Spojenych statech opustili asi tak pred deseti ci patnacti lety. Rozhodne s nimi nesouhlasim a mrzi mne, pokud mne k jejich nositelum prirovnava. Domnivam se vsak, ze jde spise o nedorozumeni, nez o zasadni nazorovy rozpor. S vekem to nema co delat, a s povysenosti, aroganci ci pocitem nadrazenosti uz teprve ne. Odjakziva jsem zastaval nazor, ze mam-li s nekym spolupracovat (a napr. sve studenty chapu jako spolupracovniky, nikoli jako zaky), musim si ho pro neco vazit, musim jeho nazory znat a osobnost respektovat. Neznam jinou cestu, jak si ziskat uctu a respekt druhych, nez mit uctu a respekt k nim a vazit si jich pro jejich dobre stranky. |
|
|- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|