Britské listy

S potěšením jsem si přečetl kritiku své třídílné analýzy „Krize ČT - pokus o předběžnou rekapitulaci“ (zde, zde a zde) od režiséra Jiřího Svobody. Oceňuji i jemný žertík, jímž v názvu svého příspěvku „Vnímání dutosvěta aneb jak to bylo doopravdy?“ umně spojil obskurní kosmologickou teorii, která sehrála roli při formování prvotní ideologie německého nacismu, s ČT. Jiří Svoboda mne poctil komplimentem: můj poslední text poskytuje podle jeho mínění „ucelený a bezesporu inspirativní přehled posledního bezmála desetiletí vývoje ČT“, prý na rozdíl od mých „předchozích apologetických statí, zveřejněných v BL“. (zde a zde. )Nerad bych zůstal dlužen poklonu: také nejnovější text Jiřího Svobody je podstatně zajímavější, než jeho někdejší prvoplánový a ploše schematický útok na ČT, nazvaný „Česká televize s vyloučením veřejnosti“ (Neviditelný pes 10.1.2001). Důrazně nesouhlasím se závěry, které Jiří Svoboda činí, ale důstojnou odpověď chci napsat důkladně a s jistým časovým odstupem, takže: až příští týden.

Mnohem více mě zklamal komentář Jana Čulíka „Brilantní analýza Jiřího Svobody“ na úvodní stránce BL z 13.2.2001, který je primitivní až k nevíře. Má tři věcné body, a abych se jím nemusel zabývat později, budu sledovat jejich strukturu:

„Fascinovalo mě, jak Nikolaj Savický ... a Milan Šmíd považují za vážnou chybu Ivana Kytky (...), že Kytka zaměstnancům ČT řekl na rovinu, co zamýšlí udělat: předem je seznámil se svým projektem...“ Nejméně ze dvou důvodů bylo vážnou chybou Ivana Kytky zveřejnit plán reformy zpravodajství bez vědomí Jakuba Puchalského v den jeho nástupu 1. dubna 1998. V první řadě: o takovém kroku musí být nadřízený informován, tento krok musí dobře zapadat do celkového harmonogramu a musí být perfektně zvládnut v rovině PR. Jinak jím autor nutně podráží nohy sám sobě i svému šéfovi. Za druhé: zveřejněný materiál nebyl projektem v pravém slova smyslu. Byla to řada letmo načrtnutých tezí proklamativního charakteru (mnohdy rozumných, o tom není sporu), která však nedávala čtenářům žádnou představu o reálném postupu Ivana Kytky v redakci zpravodajství ČT. Změnit tento text v reálný projekt by vyžadovalo několik týdnů tvrdé práce a dobrou znalost stavu redakce a potenciálu české mediální scény jako celku. Navíc narážíme na komunikační bariéru: text byl kvůli své zkratkovitosti pro mnoho čtenářů věcně nesrozumitelný. Pokud pokládám spolu s Milanem Šmídem Kytkův postup za manažersky chybný, pak ne proto, že bych chtěl hájit nějaký „správný balkánský způsob“, ale proto, že když po lidech něco chci, musím jim to umět vysvětlit korektně, v pravý čas a především takovým způsobem, aby mi rozuměli.

„Nikolaj Savický nemůže mínit vážně své tvrzení, že za Ivo Mathého bylo zpravodajství vyvážené...!“ Slovem „vyvážené“ v daném případě myslím „formálně vyvážené“, jak vyplývá z kontextu, a to zpravodajství ČT až na velmi vzácné výjimky od roku 1994 skutečně bylo. Kdybychom udělali frekvenční nebo proporční analýzu četnosti výskytu představitelů vlády a opozice na obrazovce, ukázalo by se to podle mého soudu zřetelně. Problém je v tom, že takto jednoduchou statistickou metodou, se stopkami v ruce, se něco takového ve skutečnosti dělat nedá. O nedostatku „kritického odstupu od zpracovávaných témat“ v tehdejším zpravodajství ČT nepochybuji ani v nejmenším a z mého textu to snad jasně vyplývá, i když jsem svůj kritický vztah popsal jinými slovy, např. zmínkou o „naprosté myšlenkové sterilitě zpravodajství“. Naopak, dopustil jsem se jiné nespravedlnosti, pokud jsem zapomněl upozornit na to, že moje kritika se vztahuje pouze na vnitropolitickou část redakce. V zahraničním zpravodajství, a to chci zdůraznit, byla situace zcela odlišná a profesní úroveň této části redakce byla a je podstatně vyšší.

„O neformální struktuře řízení v ČT svědčili všichni: Jakub Puchalský, Ivan Kytka, Jana Bobošíková, Jiří Hodač. [Dušana Chmelíčka Nikolaj Savický z tohoto mého výčtu zde v citaci vynechal - proč? JČ]“ Každý z nich tím nepochybně mínil něco trochu jiného. Nejsem natolik zasvěcen do chodu redakce zpravodajství, abych se mohl vyjadřovat o situaci v ní. Jinde v ČT si však žádné neformální struktury představit neumím. Jediné skutečně zásadní prohlášení v tomto smyslu však, pokud vím, vydal Jiří Hodač. Domnívám se, že Hodač měl na mysli především existenci týmu pro přípravu vysílacího schématu, reálně řízeného Jiřím Pittermannem. V první části svého rozboru jsem to označil za chybu Dušana Chmelíčka, za „znejasnění manažerské struktury“, a popsal jsem důvody, které k vzniku této anomálie v roce 2000 vedly. Z výsledku je však zřejmé, že k tomuto dočasnému opatření sáhl Chmelíček zejména proto, aby se vyhnul okamžitým personálním změnám v managementu a zachoval v ČT stabilní situaci, což se mu také povedlo. Kdyby Chmelíček nechal v létě 2000 Jiřímu Hodačovi volnou ruku, došlo by ke stávce ve zpravodajství ČT o pět měsíců dříve a nové vysílací schéma by v praxi přineslo nejen rozsáhlé provozní potíže, ale také hluboký propad sledovanosti ČT. V tomto konkrétním případě tedy „neformální řídící struktury“ (Jiří Hodač: „lidé mimo oficiální strukturu managementu, kteří získávají stále více faktické moci a zasahují už i do každodenního chodu instituce, aniž za své činy nesou odpovědnost před očima veřejnosti“) oddálily krizi téměř o půl roku a neměly zásluhu na tom, že nakonec přesto propukla. V Chmelíčkově projektu o omezení „neformálních struktur“ nenacházím ani slovo, pouze o „dobrých osobních neformálních vztazích“ mezi členy managementu. Smyslem projektu bylo v této věci systémově zajistit bezproblémový chod instituce, i když budou tyto vztahy narušeny, nikoli je cílevědomě omezovat.

Poznámka JČ: Nikolaj Savický můj komentář k jeho článku sice kritizuje, ale buď se mnou vlastně souhlasí ("ano, zpravodajství ČT bylo za Mathého nevyrovnané" - představa, že by se jeho vyrovnanost dala měřit podle toho, kolik minut strávil politik s té či oné strany na obrazovce s nekvalitním či zaujatým redaktorem, je přece legrační, ne?) anebo jsou jeho poznámky nepřesné a nepřesvědčivé. Jen stručně: 1. Nejsem si vědom toho, že by Ivan Kytka dělal cokoliv bez vědomí generálního ředitele Puchalského. Měl jsem dojem, že veškeré jeho kroky byly předem Puchalským schváleny, včetně inkriminovaného Kytkova projektu. Jestli mu osazenstvo redakce ČT nerozumělo, to je jiná věc: mohli se zeptat, jak to myslí. Ale já jsem měl původně od pánů Šmída a tuším i Savického jinou reakci: že bylo chybné Kytkův projekt zveřejňovat, protože ho redakce zpravodajství nutně musela považovat za hrozbu a hned proti němu začít intrikovat a bojkotovat ho. To je ovšem patologická reakce a je pravda, že na ni Kytka měl asi být lépe připraven. Přesto si však myslím, že by při nástupu do funkce vedoucího zpravodajství ČT měla stačit určitá profesionální a manažerská zkušenost a člověk by neměl muset mít ještě zároveň i kvalifikaci psychiatra.

2. Nikolaj Savický v projektu Dušana Chmelíčka nic o nutnosti omezit moc neformálních struktur uvnitř ČT nenalezl. Pomůžu mu: psal jsem o tom v článku pro Reflex z 8. 2. 2000, kde jsem příslušnou pasáž Chmelíčkova projektu citoval. V článku pro Reflex jsem tehdy napsal:

V projektu píše Chmelíček otevřeně: "Musí být jasně řečeno, že v instituci, jakou je v České republice televize veřejné služby, není cesty zpět před duben 1998 (kdy odešel z funkce GŘ ČT Ivo Mathé, pozn. JČ) - k neprůhlednému rozhodování na základě ustálených zvyklostí, k nepřetržitému sledu neustálých improvizací a k opakovanému rozhodování ad hoc i v těch nejdůležitějších otázkách." Chmelíček argumentuje, že v letech 1992 - 1997 ČT jistě dosáhla lecjakých úspěchů, avšak se systémem neprůhledného rozhodování, za něž nikdo nenese odpovědnost, prostě ČT nepřežije v rychle se měnící technologické éře.

A dále jsem citoval Dušana Chmelíčka z jeho projektu takto:

"V dosavadním systému zpravodajství nenutí jeho šéfredaktora nic dále strukturovat útvar a přenášet odpovědnost za výslednou podobu konkrétních pořadů na nižší stupeň řízení. Jednotlivé pořady (nebo skupiny pořadů, například Události a Události plus) nemají své stálé šéfredaktory. Moderátoři významných zpravodajských relací (např. prestižní Jednadvacítky) působí v týdnech, kdy nemoderují tento pořad, v jiných relacích jako reportéři. Pokud je však vazba tvůrců k jednotlivým pořadům takto volná a nikdo z nich neví, zda příští týden nebude "zaskakovat" v jiném, který by za normálních okolností považoval za svou vnitropodnikovou konkurenci, pak nelze očekávat, že se jednotlivé typy zpravodajských relací budou svým stylem výrazně lišit. Editoři pořadů se navíc po týdnu střídají, takže je velmi obtížné zachovat kontinuitu v řízení agendy jednotlivých typů zpravodajských relací."

Chmelíčkův popis líčí situaci přesně takovou, jaká byla koncem března 1998 po odchodu Ivo Mathého. Jestliže nynější šéf zpravodajství ČT Zdeněk Šámal po odchodu Ivana Kytky spolu s Jakubem Puchalským konstatovali, že chtějí Kytkovy modernizační reformy provést, co v televizi dva roky dělali, když po odchodu Puchalského nyní konstatuje Chmelíček, že se situace za poslední dva roky vůbec nezměnila? A jak se to shoduje s Chmelíčkovým diplomatickým konstatováním, že je Zdeněk Šámal jako šéf zpravodajství ČT "muž na svém místě"?

Chmelíčkův projekt, na jehož základě byl jmenován generálním ředitelem ČT, je v Britských listech zde. Z tohoto Chmelíčkova textu lze citovat pro pana Savického další pasáže, vypovídající dost zjevně o neprůhlednosti a neformálnosti řízení ČT:

Zakladatelská éra Česká televize přinesla mnohé vynikající výsledky, ale jedno nikoliv: standardní systém řízení, který televizi veřejné služby umožní oddělit základní funkce, vyplývající z jejího poslání daného zákonem, a vstoupit do několikaleté éry velmi složité koexistence analogového a digitálního vysílání. Česká televize se na tuto etapu svého vývoje musí důkladně připravit, analyzovat příležitosti a rizika z ní vyplývající, a vstoupit do ní s jasným konceptem naplňování svého poslání. Ještě předtím však musí také rutinně fungovat jako významná veřejné instituce České republiky, disponující veřejnými finančními prostředky. Proto musí být řízena na základě jasných a přesných psaných pravidel a veškeré rozhodovací procesy v jejím řízení musejí být zpětně kontrolovatelné. To je conditio sine qua non, k němuž směřovalo, byť ne vždy šťastným způsobem, vedení České televize v předchozích dvou letech.

(...) Základním předpokladem k tomu však je kvalitní kodifikace postupů rozhodování, jasná a zřetelná strategie, ukotvená ve veřejně přístupných dokumentech, a její naplňování, které díky těmto dokumentům bude veřejností (a to nejen odbornou) snadno a přímo kontrolovatelné. K tomu směřují veškeré následující kroky. (...)

Absolutně nešlo o neformální kamarádšoftské vztahy jen ve zpravodajství: O producentském systému za Mathého Chmelíček píše:

Nelze přehlížet skutečnost, že před dubnem 1998 bylo jeho fungování založeno na řadě nepsaných pravidel a zvyklostí, které nahrazovaly potřebné normy a dokumenty, což přinášelo četné komplikace a nadměrnou křehkost celého systému, který byl v důsledku téměř bezezbytku závislý jen a pouze na dobrých osobních neformálních vztazích.

Atd.

I rest my case. Bohužel, Nikolaj Savický skutečnosti zkresluje. (JČ)