Britské listy


pátek 16. března

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Nová kniha Noama Chomského:
  • Brutální pravdy o Kosovu, Turecku a Timoru se ztratily v absolutizujících generalizacích (Irish Times) Internet:
  • Navzdory nynější nedůvěře mezinárodních trhů v nové internetové firmy mění internet mezinárodní ekonomiku k nepoznání (Foreign Policy) Zdraví a podnikání:
  • Hitler, manažeři a nebezpečí psychopatie (Eugen Haičman) Školství:
  • Budoucnost romských dětí je v trpělivosti dneška (František Roček) Reakce: ČT - K Františku Ročkovi o Janu Jařabovi:
  • České novináře nikdo objektivitě neučil (Dagmar Marie Seibertová) Jazykové názvosloví:
  • Ke geografickému názvu České republiky Česko (Leoš Jeleček) Saint-exupéryovské variace:
  • Malá čarodějná bytost někde napůl cesty (Alice Dvorská) Diskuse:
  • Školné odmítáme! A ty sochy z Růžové fontány taky! (Richard Tichý)
  • Studenty vedou ke studiu požadavky trhu (Jindřich Dvořák) Oznámení:
  • Úterý filmomolů



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Školství

    Budoucnost romských dětí je v trpělivosti dneška

    František Roček

    Ve středečním Britském listoví se objevilo, že vláda schválila návrh nového školského zákona, přičemž se mj. uvádí, že v předloze se nově zavádí právo na umístění dítěte do posledního ročníku mateřské školy před zahájením povinné školní docházky a počítá s přípravnými třídami pro děti se sociálními nebo komunikačními problémy. S tímto bodem vládomudrování vřele souhlasím, protože praxe ukázala, že tento typ předškolní přípravy je pro některé děti nezbytným předpokladem pro protržení bludného kruhu hrozby nedostatečného vzdělání a sociálního handicapu. Zvlášť důležitá je životaschopnost a praktičnost tohoto programu ve vztahu k sociálně slabším skupinám romského obyvatelstva.

    Že skutečně lze v této oblasti mnoho udělat dokazuje např. základní škola v Ústí n. L. - Předlicích. Tato škola je známá nejen tím, že většina žáků na tamní škole je romských, ale také tím, že na rozdíl od plamenných výzev aktivistů se učitelé na tamní škole snaží něco pro budoucnost romských dětí udělat tou nejméně okázalou cestou - konkrétní trpělivou kantorskou prací.

    Ředitele předlické základní školy Oldřicha Bartáka jsem požádal o rozhovor - ohlédnutí za uplynulými školními léty, charakterizovanými specifickým zaměřením na romské žáky, již koncem minulého roku 2000. Myslím, že není od věci s praxí předlické školy seznámit i čtenáře Britského listoví. Zde je vzpomínka vousatého ředitele:

    Před více než osmi lety mohli rodiče dávat děti na školu podle své volby, ne podle místa bydliště. V Předlicích nastal během jednoho dvou let úbytek tzv. bílých dětí při zápisu do školy.

    Když přišly generace romských dětí, které nebyly na školu připraveny, neuměly se chovat k sobě, k paní učitelce, neměly základní hygienické návyky, bylo potřeba s tím něco udělat.

    Vypracovali jsme s pedagogicko - psychologickou poradnou, se školní inspekcí a ústeckou universitou, projekt. Vznikl první projekt naší školy - Multikulturní výchova a vzdělávání. Součástí projektu bylo zřízení přípravné třídy, abychom děti, které měly odklad školní docházky, připravili na vstup do základní školy, a tím zabránily jejich předčasnému zařazení do zvláštní školy.

  • Kolik tříd bylo v té době v ČR?

    Myslím, že jsme byli jednou z prvních, teď v září (rok 2000) začínáme devátý ročník.

  • Jak vypadal první přípravný ročník?

    Vzhledem k  tomu, že ministerstvo nám poslalo své rozhodnutí pozdě, v říjnu, začali jsme v listopadu. Potřebovali jsme místnost, učitelku, vybavení a děti. To se nám podařilo velice rychle zajistit. Ačkoli jsme začínali až v listopadu, v lednu či v únoru, kdy byl zápis do základní školy, na dětech z přípravné třídy byl znát rozdíl od těch, které přišly ze stejného prostředí, ale tzv. přímo z ulice.

  • Rozdíl byl v čem?

    Již uměly komunikovat, nebály se neznámého prostředí, měly již nějaké znalosti jako tzv. bílé děti, resp. děti chodící do mateřské školy.

  • V čem byl největší problém?

    Problémů je celá řada - zvykají si na určitý režim, neznají dobře barvy, mají velmi chudou slovní zásobu. Některé děti neměly ani základní hygienické návyky.

  • Jaké?

    Používat třeba papír po velké potřebě, mýt si ruce, čistit si zuby. Tyto činnosti byly součástí “výuky” v přípravném ročníku, kde nenásilnou formou si tyto návyky osvojovaly a učily se chovat k sobě a k učitelce, učily se co je to kázeň, protože bez určité kázně a navazujícího soustředění se nelze nic naučit.

  • Kolik dětí bylo v prvním ročníku této třídy?

    Přes deset, do patnácti, už si přesně nepamatuji.

  • Byly tam i tzv. bílé?

    Tehdy jsem prováděl do první třídy nábor osobně a podařilo se mi umístit do nultého ročníku i děti tzv. bílé, které měly odklad školní docházky. Měl jsem seznam dětí s odloženou školní docházkou z Chabařovic, kde jsem předtím učil, a z Chlumce, kde bydlím a také z Předlic, a tak jsem rodiče obešel a vysvětlil jim, v čem by byla tato třída pro jejich děti vhodná. Také jsem v místním tisku v článcích o této třídě zdůrazňoval, že se jedná o třídu otevřenou pro všechny děti, které tuto pomoc potřebují, aby měly lepší start do první třídy.

  • A v dalších letech?

    První ročník byl ještě multikulturní. V dalších letech se škola stala prakticky romskou, protože když přišli tzv. bílí rodiče a viděli, že jsou tam samé romské děti, kolikrát je na naší školu nepřihlásili, což nás mrzelo. V současné době v přípravné třídě neromské děti nejsou.

  • Byl problém s docházkou?

    Pravidelnost docházky, jak potvrdila učitelka této třídy, která byla zkušenou učitelkou z mateřské školy, byla vyšší než v mateřských školách.

  • Uhl navrhuje vládě (psáno v roce 2000 - pozn. aut.), aby asistenti v přípravných třídách byli ze stejného prostředí, z něhož pochází. V Americe se to osvědčilo. Ale v Předlidích, a nejen v Předlicích, tento trend přece již funguje…

    Asistence - jako pomoc učiteli - byla součástí projektu Multikulturní výchovy a vzdělávání. My jsme měli první asistentku tzv. bílou, absolventka střední pedagogické školy. Byla po pedagogické stránce výborná, měla patřičné znalosti a v oblibě dramatickou výchovu, což bylo velkým přínosem. Byla u nás, dokud nenastoupila mateřskou dovolenou. Začal trend mít romské asistenty. Už ani nevím, jestli jsem si vzal romského asistenta a teprve potom jsem tento krok probojovával jako účelný, nebo již tehdy byl tento trend přijímán. Faktem je, že jsme spolupracovali a konzultovali s pražskou Nadací Nová škola.

    První romskou asistentkou byla paní Žigová, která v rámci veřejně obecně prospěšných prací nejprve uklízela park před školou a zapojila se ve škole jako vedoucí tanečního kroužku. Dostal jsem nápad stáhnout ji do školy. To byla naše první romská asistentka a je i nadále. Dnes je to již běžný jev a v ČR je jich již přes 150 a u nás na škole pět: manželé Žigovi, náš bývalý žák Ondřej Darvaš a dva asistenti - maminka z Chabařovic, předtím bydlící zde v Předlicích a druhá svobodná dívka, která na tuto školu chodila ještě před tím, než jsem nastoupil na zdejší školu já.

    Ekonomika a vzlet romské duše

    Po listopadu se slovo ekonomika skloňovala neustále. Po odlivu tzv. bílých dětí z Předlic a po té, co romské děti vyšly ze školy, bylo méně dětí ve třídách a financování škol přitom probíhá na hlavu jednoho žáka. Málo žáků znamená málo peněz. Přitom tříd jsme měli jako jiná škola, ale méně žáků a bylo nutné všechny zainteresované přesvědčit, že škola i při menším počtu žáků má smysl a naopak, že menší počet žákům je pro školu výhodný.

    Při větším počtu by ani nešlo učit samotné romské žáky. Jejich výuka je velmi náročná. První věc, která není na první pohled tak zřejmá, je jazyková bariéra. Ačkoli mluví romské dítě doma česky, nezíská znalost češtiny v takové kvalitě jako děti tzv. bílé. Ačkoli dítě romsky nikdy nemluvilo, romské kořeny v jazyku jsou patrné. Má tendenci dělat tzv. romské chyby. Má problémy s pády, s předložkami, s různými mluvnickými kategoriemi. Také má chudší slovní zásobu. Všechny předměty jsou vyučovány na základě nějakých pojmů a mnohdy jsme překvapeni, jaká slova, pro nás naprosto běžná, romské dítě nezná.

    Důležitým bodem bylo, že jsme se zabývali tím, aby děti, které zavřou po skončení vyučování za sebou dveře třídy, neběhaly bezcílně po zbytek dne po ulicích. Byla to otázka mimoškolní činnosti. K tomu se nám výborně hodilo, že jsme ve spolupráci s německou partnerskou školou vybudovali víceúčelové sportovní hříště, kde může probíhat řada sportovních kroužků. Předělali jsme část školních dílen na klubovnu pro další mimoškolní činnosti. U nás musíme měnit postoj dětí ke škole a to můžeme nejlépe neformální cestou - mimoškolními činnostmi.

    Nesmíme zapomínat na rodiče, protože děti jsou na ně velmi silně fixovány a přitom rodiče mají vzdělání na žebříčku hodnot velice nízko. Přes klubovnu, hřiště a neformální setkávání jsme si otevřeli cestu, jak se s rodiči spřátelit.

    Škola překračuje rámec obyčejného vzdělávání a výchovy, její model je nadstandardní, a proto pomůcky na zájmovou činnost, míče, rakety, dresy, ošacení pro taneční kroužek, výjezdy kroužků a finance na to musí škola pracně shánět. To jsou prvky komunitní školy, která se otevírá komunitě a chce pro komunitu něco udělat, aby lidé získali ke škole a k učitelům důvěru.

    Naše škola proto musí být školou komunitní - všechny tzv. podpůrné programy nejsou přilepeny tzv. navíc, abychom byli zajímaví, ale ony jsou životně nutné - jsou prvním předpokladem našich pedagogických výsledků. Jsou vlastně počáteční podmínkou vzdělávacího procesu.

  • V čem mají romské děti v předlické škole výhodu, když přicházejí do prvního ročníku?

    Ačkoli se snažíme s pomocí asistentů a máme ve třídách menší počet dětí, pro děti z přípravné třídy je to stejně obtížné. Radíme se proto s pedagogicko - psychologickou poradnou, se střediskem výchovné péče, jehož otevření jsme v Ústí nad Labem iniciovali - snažíme se, aby děcko prospělo a mohlo jít dál.

    Jedním z hlavních úkolů naší školy je, aby dítě zbytečně a nebo předčasně neodcházelo do zvláštní školy.

    Snažíme se, aby odešly do zvláštní školy jen děti, které nemají na to, aby absolvovaly základní školu. Po vyšetření odborníkem a na jeho doporučení některé děti odejdou do zvláštní školy až když není jiného zbytí.

  • Co říkáte hysterii kolem zvláštních škol?

    Zvláštní školy nejsou žádnou téměř zločineckou organizací, jak se vedla určitá kampaň. Jsou pro děti, které nezvládají tempo a rozsah učiva základní školy. Jde o to, aby děti nebyly do zvláštní škol zařazovány při prvních problémech, předčasně a zbytečně.

    Tím, že dojde ke zrušení zvláštních škol a budou jen základní školy s odstupňovanou obtížností učebních plánů. dojde jen ke změně “etiket”, k přejmenování, ne k odstranění problému.

    Problém zůstane - zda dítě bude schopné, ať se škola či třída jmenuje jakkoli, vypořádat s učivem na střední škole.

    Ještě k osočování zvláštních škol. Je nutné si uvědomit, že k návrhu o přeřazení dítěte je kromě slova odborníka také nutný souhlas rodičů.

    Někdy máme u nás na škole dítě vyloženě na zvláštní školu, ale rodiče s tím nesouhlasí, zůstává tedy zde. Nesouhlas je dán většinou z ekonomického důvodu, protože by dítě muselo dojíždět - což znamená nemálo peněz na jízdu autobusem do školy a zpět. Na druhé straně jsou rodiče, které chtějí mít dítě na zvláštní škole jen proto, že již tam chodí sourozenec a chtějí mít děti na jednom místě a my musíme tuto snahu rodičům rozmlouvat.

  • Jaké jsou osudy středoškoláků, kteří začínali na vaší základní škole?

    Jsou dva směry, kterými překračujeme rámec základní školy: směrem dolů prostřednictvím přípravných tříd a druhým směrem: nechceme ztratit děti po skončení školní docházky z dohledu, ale naopak sledovat, jak si vedou, a snažíme se jim pomoci. V drtivé většině se naše romské děti dostanou do učňovských oborů, některé i na střední školu, ale tam je pravděpodobnost, že školu dodělají, malá. Faktory, které to ovlivňují, jsou finanční (rodina nemá dostatek prostředků), student v cizím prostředí má problémy, které neumí sám překonat a předčasně učení ukončí. Zde bychom byli rádi, kdyby se našla cesta, jak pomoci těmto dětem, aby učiliště či školu dokončovaly.

    Máme zde dva protichůdné typické příklady: velmi nadaná žákyně se dostala na pedagogickou školu v Mostě, učil jsem se s ní já, moje žena i má dcera, ale do školy přestala chodit částečně z lenosti, částečně z ekonomických důvodů a nedokončila ji. Pozitivní je, že asi po třech letech nastoupila znovu na střední školu a uvidíme jak si povede.

    Druhý příklad - žačka se dostala bez přijímacích pohovorů, díky pěknému vysvědčení, na celkem prestižní školu do Hradce Králové a úspěšně odmaturovala. Na jejím případě se ukázalo, jak je potřebné udržovat s žáky styk. Byl jsem za ní v Hradci Králové a pomáhal jem ji řešit problém s přestěhováním na jinou ubytovnu, protože na původní měla problémy s tím, že jí někteří nadávali, že je cikánka, bylo prospěšné, že jsem byl v kontaktu s ředitelkou školy.

    Její sestra se také dobře učila, měla výborné známky, ale měsíc před vyučením, protože se velice zamilovala, odjela za svým chlapcem na víkend a zůstala u něho čtyři měsíce a nedokončila učení.

  • Co vás jako ředitele školy trápí nejvíce?

    Jsem češtinář, ale trápí mě především jednoduché počty. Vidím, kolik je v Ústí nad Labem Romů. Domnívám se proto, že veškeré koncepční a promyšlené iniciativy, které se realizují, i když stojí peníze, jsou levné ve srovnání s tím, co nás všechny stojí kriminalita, malá adaptabilita, nezaměstnanost. Kromě toho mám takový dojem, že spousta peněz, která přijde do naší republiky na takovéto programy zaměřené na zvládání romské a multietnické problematiky se kamsi záhadně ztratí. Když hovořím s kolegy ze škol, máme stejnou zkušenost, že se těžko tyto peníze dostávají až dolů k nám pro konkrétní práci s dětmi. V souvislosti s tím mi hýbe žlučí kolik bílých i romských iniciativ tyto peníze doslova promrhá…

    Organizují se různé konference a setkání, které nejsou příliš přínosné, protože se tam hovoří velice obecně a jsou přitom velmi nákladné i díky cestovnému, protože tam bývají i lidé ze zahraničí. Kdyby tyto peníze se podařilo zachránit, pro školy by to znamenalo mnoho pomůcek, které potřebují k práci, o které se moudře a obecně mluví.

  • Jaká je role romských aktivistů…

    Mají z prvopočátku dobré úmysly a plány, ale neznají míru. Chtěli by pomoci celému Ústí nebo celé republice. Když se je podaří zaměřit konkrétním směrem, problémem je organizace, soustavnost a vytrvalost. Mrzí mě, že se jednotlivé iniciativy mezi sebou těžko domlouvají, protože mají pocit konkurence. Neschopnost domluvy jim brání v realizaci dobrých nápadů.

  • Existují i nějaké užitečné organizace?

    Např. Humanitas profes - spolupráce s touto nadací vyústila v to, že naše škola byla přijata do systému škol UNESCO a Obecně prospěšnou společnost Nová škola, kde vědí o konkrétních problémech škol, jako je naše, a snaží se nám cíleně pomoci.

  • Ale to vše nestačí. Školy s výše uvedeným typem výuky a filozofií života se společenstvím, z něhož žáci pocházejí, spějí k tomu, aby společně upozorňovaly na problémy a první krok byl učiněn založením občanského sdružení Ligy komunitních škol. Proto je mezi zakladateli také předlická škola?

    V lize jsou kolegové z Ostravy, Brna, Prahy atp. Těmto školám je společné to, že jsou spádové s vysokým procentem romských dětí. Chceme, aby na takových školách byly systémově řešeny otázky vzdělávání a výchovy, a chceme o tom diskutovat s lidmi na ministerstvech. Myslím, že je chybou, že je pouze kategorie základní škola a zvláštní škola. Cítíme se jako komunitní škola, protože v našich podmínkách musíme dělat mnoho podpůrných programů, abychom mohli vůbec učit. A k tomu musíme mít legislativu. Potřebujeme často sociálního pracovníka směrem k nám, aby nám poradil, ale také směrem do rodin žáků, aby nám pomohl navázat komunikaci, potřebujeme logopeda, často služby psychologa apod. To vše bylo obsaženo v projektu Romské děti v českých školách, který byl ministerstvem schválen. Prvním rokem jsme dostali alespoň určitou částku, druhý již nic… To, co bylo v projektu, je dobré a je třeba to zakotvit legislativně.

    (Vše vypadá optimisticky, ale přesto si ředitel předlické školy neodpustil poznámku ze života, která dokládá obtížné postavení škol tohoto typu:)

    Zdálo by se, že doba školám tohoto typu přeje, ale není tomu tak. Neustále hovoříme jen o utlačování práv Romů, ale romská populace to vzala tak, že si přísně hlídá svá práva a vše, co se jí nelíbí, podává tak, že jsou pošlapávána jejich práva. Nikdy se nemluví o povinnostech chodit řádně do školy, starat se řádně o dítě, nekrást apod. Pro práci ve škole by bylo přínosné, aby jakékoli překračování zákonů bylo účinně a rychle trestáno, ať jsou přestupky z bílé či z romské strany. To by pedagogům velice pomohlo, protože by to zprůhlednilo romským dětem svět vztahů a odpovědnosti.

  • Fenomén ústecké Matiční ulice v letech 1998 a 1999 představoval pro velké romské i gádžovské aktivisty protiromský akt - jakési oddělování této komunity zdí od těch slušných. Jak to vidíte vy?

    Když jsem hovořil s lidmi žijícími v Předlicích, prostě se jich to netýká. V souvislostí s Matiční jsem měl řadu povinností. Byl jsem zván na řadu neplodných jednání, ale přínosem bylo alespoň to, že část novinářů zabývající se romskou problematikou narazila i na naší školu, nebo je poslal někdo z univerzitního Centra romistiky a byli překvapeni, co že to v Ústí existuje. Zádrhelem je, že lidé ze zahraničí jsou neinformováni, nevědí, co se tady vůbec děje, což se na Matiční podepsalo úplně ukázkově. Příkladem jejich naivismu bylo třeba, že nám přinesli s nadšením fotografii zamřížovaného okna tělocvičny a romské dítě šplhající vzhůru a jako by ho vypouštěly něčí ruce - což byly ruce záchranáře, který dítě zajišťoval. Oni v tom vidí symbol jakéhosi trhání řetězů, z nichž Róm svobodně vzlétne ke vzdělání. Tak to není.

    Tady Rom musí vidět, že vzdělání k něčemu je, musí vidět, že když dosáhne nějakého vzdělání, že sežene místo. Pokud Rom bude mít větší peníze z podpory než z práce, proč by se snažil, tedy i pochybný systém sociálních dávek - to je to, co brzdí jejich “vzlétnutí”.

  • Vzpomínám na rozhovor před prázdninami v roce 1999. Jak to bylo s tehdejším výletem vašich žáků - romských dětí - do Anglie?

    Bylo to v době, kdy kulminovala o prázdninách tzv. utečenecká vlna do Anglie. Tehdy jsem uvažoval o tom, že by nebylo špatnou propagací naší republiky, kdybychom mohli jet s dětmi z naší školy na autobusový zájezd do Anglie, třeba do Londýna s transparentem, resp. pod heslem “Jedeme do Anglie jenom na výlet”. Ale tento nápad se nepřehoupl přes stádium prvotních úvah nad sponzory. Škoda, děcka z našich zájmových kroužků by jistě měla Londýňanům co ukázat. Nebyl na to, bohužel, čas. Zůstávají nám Předlice…


  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|