V tomto případě se krystalicky zrcadlí současný problém Britských listů a jejich vydavatele. Jan Čulík získá nepřesnou informaci, pokud se mu hodí do jeho koncepce, přestože ji má z druhé ruky neprověřuje ji a okamžitě na jejím základě dochází k dalekosáhlým absolutním závěrům. Navíc v tomto případě je informace o to nepřesnější, že plete dohromady (nikoli poprvé) Radu Evropy a Evropskou unii, což jsou instituce dosti odlišné, jak co do svých členů, tak co do svého významu a role, kterou v Evropě sehrávají.

(V minulosti jsem se s touto vlastností setkával na vlastní kůži, když moje zjištění týkající se Vladimíra Železného a TV NOVA si Jan Čulík okamžitě přetvářel k obrazu svému, často i za cenu zkreslení původní informace, takže jsem se musel několikrát vůči Čulíkovým citacím ohrazovat).

Je tedy zpravodajství ČT zcela bez viny? Ano i ne. V již odkazované příloze uvádím tři texty:

Porovnáváme-li jejich znění, zjistíte, že zpráva ČTK téměř doslova cituje článek 118 zprávy Parlamentního shromáždění RE, a že zpráva Událostí ČT téměř doslova cituje ČTK. Takže ten, kdo neměl pravdu (viz titulek: ČT o sobě aneb svoboda lhát), byl Tomáš Pecina, nikoli ČT.

Když jsem Jana Čulíka na omyl Tomáše Peciny upozornil, přeposlal můj mail panu Pecinovi (přičemž svoji vysvětlivkou opět falešně odkazuje na EU), který pak středu v Britských listech mj. napsal:

"Pan Šmíd si zřejmě plete zpravodajství s propagandou: povinností televizních redaktorů je informace - i informace o sobě samých - analyzovat a podat divákovi v pokud možno co nejobjektivnější a nejnestrannější formě. Jak by si ostatně M. Šmíd omluvu představoval? Omlouvám se pracovníkům redakce zpravodajství ČT, že jsem je nařkl ze lži - nelhali, pouze některé informace zatajili a jiné hrubě zkreslili!? Vždyť to by bylo jak "Císařpán není vůl, on je korunovanej!"...

Nechám na čtenářích, ať sami posoudí validitu argumentů pana Peciny, které se v poslední době tak nápadně podobají volejeteředitelovské slovní ekvilibristice (tj. mám pravdu za každých okolností, i kdyby fakta mluvila proti mně). Navíc jsem nežádal omluvu, leč velice přirozenou věc pro seriozního žurnalistu - opravu, případně upřesnění předchozí nepřesné informace.

Přestože nesouhlasím s Pecinovým tvrzením o "zatajování a zkreslování informací", v daném konkrétním případě Událostem ČT absolutorium dáti nelze. Mrzí mě, že jsem do svého mailu zmínil zkreslování údajů, které Britské listy nezapomněly tučně zvýraznit. Zkreslování se totiž ČT nedopustila v údajích, ale v kontextu uvedení celé zprávy. Podle mého názoru ta zpráva dostala nepřiměřenou prominenci jednak svým umístěním v čele Událostí ČT a jednak tím, že nebyl vysvětlen význam citovaného dokumentu, který sloužil pouze jako podklad a informace k přijatým doporučením.

Redaktor Dvořák se zde navíc dopustil chyby, když mluvil o "debatě v Evropském parlamentu", ačkoliv šlo o debatu Parlamentního shromáždění Rady Evropy. Jenomže zeptejte se průměrného novináře, jaký je rozdíl mezi Radou Evropy a Evropskou radou, nebo mezi Parlamentním shromážděním Rady Evropy a Evropským parlamentem. I ti, kteří si nepletou Radu Evropy a Evropskou unii tak často jako pan Čulík, často tápají. (Odpověď lze nalézt např. na URL www.euroskop.cz. nebo na URL www.coe.fr.)

Není pochyb o tom, že česká média se proviňují proti dobrým mravům v tom, že nekriticky straní kauzy svých majitelů, financiérů, případně zaměstnanců (ve svém periodiku Louč některé tyto případy zcela konkrétně demonstruji a komentuji). Pokud v tom média budou pokračovat, jsou na nejlepší cestě, aby se jim přihodilo totéž, co se stalo tisku bývalého totalitního režimu: ztrátou důvěryhodnosti.

Totéž - tj. ztráta důvěryhodnosti - však může potkat i kritiky těchto médií, pokud nebudou ctít fakta a na jednu podjatost budou odpovídat podjatostí druhou. Mám pocit, že tohle se Britským listům v poslední době stává čím dál tím častěji.