Islandská paměť: Můj film je profesionální a vy, Jane Čulíku, tomu nerozumíte
Pavel Koutecký je režisérem filmu "Islandská paměť" který nedostal na festivalu dokumentárních filmů v Olomouc letos v dubnu žádnou cenu, protože se navzdory jedné pozoruhodně magické sekvenci svou úrovní, myšlenkovou zralostí, intenzitou a mírou profesionálního zpracování nevyrovnal jiným, zejména zahraničním soutěžním snímkům. Recenze tohoto filmu je v Britských listech zde. Na ni nyní reaguje Pavel Koutecký tímto dopisem:
Pane Čulíku,
nevím komu gratulovat víc, zda pořadatelům festivalu, kteří Vás pozvali do poroty , či Vám osobně , že jste tak úžasně svoje působení v ní zúročil. I vy kujóne! Hned jste využil příležitosti a na konkrétních příkladech dokázal, jak je ta Česká televize hrozná, amaterská a jánabráchovská.
To se vám fakt povedlo - zvolit za jedno ze stěžejních hledisek profesionality používání stativu při rozhovorech. Když jsem zaslechl z "druhé ruky" o Vaší kritice klidu obrazu , moc jsem se bavil a to jsem netušil , jak vtipně s tím ve skutečnosti ve vašem olomouckém seriálu zdrcujících hodnocení pracujete. Třeba v případě našeho filmu:
Celkově však se ani tento film, i když patřil k lepším českým filmům v Olomouci, se nevymanil z všeobecného dojmu amatérství. Přispěly k tomu známé zlozvyky českých filmařů, jimiž se radikálně odlišují od světové dokumentární kinematografické tvorby, která bývá - soudě podle příspěvků , jimiž byl obeslán olomoucký festival - třeba nápaditá a působivá, nebo nudná, ale v drtivé většině případů alespoň splňuje základní požadavky profesionality v práci kamery, zvuku i střihu. I v "Islandské paměti" bylo chybou, že byly všechny rozhovory s Islanďany natáčeny nervní, ruční kamerou - jako by
se i zde kameraman snažil pohybem kamerou nahradit to, co se obával, že mu případně chybí na kompozičních schopnostech - nebo se prostě neobtěžoval použít stativu.
Jistě i Vám bude přidat vtipné , že dělat rozhovory s kamerou z ruky jsem se naučil během svého stiudia na the National Film and Television School v Anglii. Vy jako znalec dokumentárního filmu jistě víte o Leacockovi a Wisemanovi a o jejich názorech na používání stativu. Ale my co máme smysl pro humor chápeme nadsázku, s nímž prostě jeden styl dokumentárního filmu povýšíte na univerzální a nepřekročitelný princip.
Některé panorámy byly ovšem charakteristicky českotelevizně bezradné a nedotažené - haha , to je taky dobré- asi myslíte ustřižené "staťáky" na konci panoramat. Je to sice legitimní střihový postup, který souvisí s rytmem sekvence, ale co bych Vám profíkovi vykládal. Vaše věty jsou jasně cílené a dotažené, kritika končí zase u ČT, s níž mělo moje kamerování pramálo společného- kamera byla ovšem odtamtud zapůjčena . Že by byla infikována tamní ledabylostí?
Šlo snad o náhodně vzniklou scénu... Opět vemi krásný a jemný humor. To je jako když napíšete , že autoři hraného filmu snad scénu vymysleli a zinscenovali.
Mezi jeho prohřešky však patřilo, že neústrojně a dosti trapně začal dlouze jako o první věci hovořit o islandském jídle, ... Ale bylo skutečně rozumné začínat celý film o jídle, jako by procovského (?) českého diváka v první řadě nezajímalo už nic jiného, než to žrádlo?
Vy veleduchu -zase jste mne odhalil . Já sice normálně tvrdím , že jídlo je jedním z nositelů "národní paměti" , jedním z atributů tradice, a v tomto případě je jakýmsi otiskem celkové drsnosti životních podmínek a jiné pseudointelektuální bláboly. Ale mezi námi- přízemního diváka ČT spíš zajímá , čím se dá kde naplnit břicho. A mimochodem, slyšel jsem , že jinde tomů není jinak: "kulinářské" cestopisy se na mezinárodním televizním trhu dají taky dobře střelit.
Váš článek mne velice pobavil, i když humor Vašich Britských listů je poněkud odlišný od obvyklého druhu humoru v britských lisech.
Doufám , že můj dopis uveřejníte (celý) a pod nejakým humorným titulkem.
Pavel Koutecký
režiser kameraman a spoluscénárista Islandské paměti
P.S. Na Islandu žije asi čtvrt milionu obyvatel. Stačí se podívat do encyklopedie a nebo na internet. Tam najdete i další důležité údaje, které ve filmu chyběly: že Reykjavík je hlavní město a gejzír se jmenuje Geysir.
Poznámka JČ: Netřeba, myslím, se k tomuto textu podrobněji vyjadřovat, neboť je to záslužný dokument, prohlubující původní kritické argumenty mé vůči Kouteckého filmu víceméně pozitivní recenze a zároveň užitečně ilustrující myšlenkové postupy i způsoby reakce tvůrce recenzovaného filmu. - Jen znovu tyto stručné poznámky: 1. Užití prvků filmové řeči musí být funkční. Použití stativu při natáčení je nepříznakové. Natáčení rozhovorů či celého filmu nervní kamerou z ruky (která při tom mívá u výrobků z ČT většinou nutkání transfokovat neustále sem a tam) musí mít funkční opodstatnění: je to ozvláštnění, a tedy to musí komunikovat nějakou příznakovost, nějaký zvláštní signál, který však musí být inherentní a autentickou součástí struktury díla. (U žádného hodnoceného filmu na olomouckém festivalu přirozeně nebyl tento rys základním důvodem pro přijetí nebo odmítnutí diskutovaného snímku.) 2. Ano, jsem přesvědčen, že vykládat národní charakter prostřednictvím tlačenky je trochu povrchní. Nahradit kus žvance "pseudointelektuálními bláboly", to jsem však neměl na mysli, pokud o tom pan Koutecký píše (jeho věta není příliš souvislá). Existují i jiné alternativy. 3. Ne, nedotaženými panorámami jsem neměl na mysli "ustřižené staťáky", ale spíše kompozici záběrů. Kameraman by asi na začátku panorámy měl vědět, kam s kamerou bude švenkovat. 4. Úvaha o tom, zda vznikla určitá scéna v dokumentárním filmu "náhodně" či nikoliv, je legitimní, často uvažovala porota v Olomouci nad tím, zda ji tvůrce nějakého snímku nemanipuluje předem nainscenovanou scénou, která se tváří, jako že se odehrává před kamerou spontánně. 5. Odkazuje-li tvůrce filmu o nějaké zemi, že se na základní informace o této zemi máme podívat do encyklopedie nebo na internet a nemáme ho tedy s takovými prkotinami obtěžovat, sám tím dokazuje, že film nesplnil základní komunikativní funkci.(Při zpracování určitého tématu totiž vždycky vyvstávají jisté otázky a tvůrce by alespoň nejdůležitější z nich neměl nechat nezodpovězeny, aby nezastiňovaly jeho dílo. ["Kolik je vlastně těch Islanďanů, z nichž k nám jich z obrazovky docela zajímavě promlouvá těchto několik lidí?" - atd.]) Součástí nutné pokory tvůrce veřejnoprávní televize je uvědomovat si, že divák nemá povinnost vědět, že na Islandu žije čtvrt milionu obyvatel a že hlavní město se jmenuje Reykjavík - tvůrce však asi má povinnost to jakoby v odrazovém můstku ke svému dílu divákovi sdělit, když už o Islandu natáčí film. Jinak film přestává být veřejnou službou a je jen samolibým cvičením pro uspokojení filmařského individua a pro posílení vlastního ega - za peníze poslušných plátců televizního poplatku.
