Ó, jaká to překrásná válka!
Tato recenze nového amerického filmu Pearl Harbor vyšla včera v deníku Guardian.
Film má obrovský rozpočet, hrají v něm ty nejznámější hvězdy a jsou v něm ty nejdražší technické efekty. Proč tedy připadal americký film Pearl Harbor recenzentu Ianu Burumovi jako japonský propagandistický film z roku 1942? Že by to bylo tím kýčovitým, nasládlým vlastenectvím, černobílými postavami a bezostyšnou glorifikací války?
Málokdy, snad nikdy v oboru filmů o lidských konfliktech nevytvořilo tolik peněz, tolik úsilí a tolik technických znalostí tak mdlý kýč, jakým je nový americký film Pearl Harbor. Díky digitální technologii a dlouholeté zkušenosti režiséra Michaela Baye z reklam a videoklipů vypadá film vizuálně nesmírně dobře: bojové scény útoku na Pearl Harbor působí opravdu autenticky. Ale kromě střílení, které, opakuji, je znázorněno velmi přesvědčivě, není ve filmu nic jiného než sentimentální melodrama a spousta nasládlého bezostyšného amerického patriotismu.
Vynechám melodramatický příběh o dvou jasných, autenticky amerických sportovně vyhlížejících bojovnících a jejich dívce. Mně se zdál pozoruhodný veškerý ten patriotismus a všechna ta glorifikace mužské svaloviny. Neustálé řeči o "udatnosti" o "duši Ameriky" o "cti", o "hrdinství", "povinnosti" a o "položení života za vlast" jsou ilustrovány množstvím záběrů sportovně vyhlížejících vojáků, jak z nacistického filmu Leni Reifenstahlové: zespodu, sluneční paprsky proudí zezadu, dlouhé nohy, světlé vlasy, opálená kůže, velké svaly, drzé úsměvy, čelisti usazené do pevné rozhodnosti.
Vlastenectví je buď přeslazené anebo přehnané. Bombardéry, určené pro Tokio, jsou s láskou vyzdobeny kresbami myšáka Mickeyho, unavený důstojník britského letectva (bledý, hubený Angličan, ten nevypadá sportovně) říká hrdinovi Affleckovi, že "jestliže jsou všichni Američané jako on, Bůh pomáhej Němcům". Vidíme, jak se Roosevelt o berlích snaží vstát, hrdinský prezident pro národ hrdinů, burácí o "dnu hanby". Slyšíme rekviem, jak ranění vojáci umírají v nemocnici a cenná krev se nalévá do lahví od Coca Coly. Neslyšíme sice ve filmu americkou hymnu, když americká vlajka vlaje energicky v jižním větru, ale všechny ostatní vlastenecké páky byly uvedeny v provoz. Důstojníci milují své vojáky, dívky milují své muže, muži milují své dívky a všichni muži se milují navzájem. Ve skutečnosti vlastně o ty dívky vůbec nejde. Jako tolik filmů předtím, toto je především oslava amerického kamarádství.
Vzhledem k tomu, co se děje v amerických školách, kde děti pořád ještě přísahají oddanost americké vlajce, a vzhledem k významu vlasteneckých nesmyslů v americké politice nemělo by asi být nic z výše uvedeného překvapující. Avšak přesto je skutečně pozoruhodné, že toto zpracování války neobsahuje ani nejmenší stopu ironie. Protože tomu tak vždycky nebývalo. Hollywoodské válečné filmy ze šedesátých a ze sedmdesátých let byly plné satiry, ironie a podvratné inteligence. Tehdy, v době vietnamské války, mnoho návštěvníků kin ještě nebylo ochotno propadnout kázáním o vojenské slávě. Dokonce i film Patton, oblíbený film Richarda Nixona, byl dvojznačným portrétem tohoto starého válečníka.
Ani válečné filmy z padesátých let nebyly takhle naivní. Jak by mohly být? Mnozí filmaři i herci přece byli sami ve válce. John Wayne a Ronald Reagan sice ve válce nebyli, ale James Stewart a Robert Mitchum ano. I ve filmech, které glorifikovaly americkou odvahu, byla temná stránka, únava z pouhých vznešených pocitů. Bylo to vidět Mitchumovi v očích. Hrdinské činy Johna Wayna se nám mohou dnes zdát směšně přehnané, ale Wayne byl málokdy sentimentální. Lidé Waynovy generace věděli, že skuteční vojáci nehovoří o chrabrosti, ti klejí a doufají, že přežijí další zatracený den. Ale autoři dnešního film Pearl Harbor toto přece nemohou vědět. Žádné vzpomínky na válku nemají. Je to pro ně vzdálený sen, plný podivné nostalgie.
Jednou věcí se film Pearl Harbor silně odlišuje od dřívějších válečných filmů: totiž absolutní absencí záporných, anebo alespoň nějak částečně složitých postav. Všichni v tom filmu jsou klaďasové. I Japonci: jsou podivní, ale dobří. Nejhorším výrazem, použitým v zápalu bitvy jsou "ti japonští troubové", nikoliv "žluté svině" (yellow bastards), což byl, samozřejmě, oblíbený výraz za války. V souladu s politicky korektním duchem naší doby (a s aspiracemi dostat se i na japonský trh!) se předpokládá, že mají Japonci jiné hodnoty než my, neboť totiž pocházejí z jiné kultury. Jak konstatuje herec Affleck, Japonci byli "vznešení lidé s určitým názorem na věc".
To zní moc krásně, ale jak ten Affleck ví, že byli tak vznešení? Bylo vznešené napadnout Čínu a usmrtit miliony čínských civilních občanů? A jak vznešení byli nakonec i někteří američtí hrdinové. Vzpomeňme jen na velkého admirála "Bulla" Halseyho, s jeho mottem: "Zabíjejte Japonce, zabíjejte Japonce, zabíjejte Japonce co nejvíc". Nebo bombardér z Tokia (a později Severního Vietnamu), generálmajora Curtise LeMaye, který se vychloubal, že za jediné noci v Tokiu "spálil a upekl a uvařil k smrti" 100 000 lidí. Možná to byly osoby, které bylo užitečné mít k ruce ve válce, ale byli vznešení?
Představa, že Japonci jsou exotičtí, je ve filmu Pearl Harbor divákům indoktrinována velmi silně. Moc Japonců ve filmu nevystupuje, ale když se objeví, jsou to podivné, vrčící bytosti (někdy s nepříliš japonským přízvukem) v tom nejdivnějším prostředí. Vypadá to, že za každým japonským admirálem jako povinné pozadí neustále vlál obří transparent s vycházejícím sluncem. A v japonské pouliční scéně je vidět chrám, kde se navzájem uklánějí japonské dámy v kimonech, jako v kalendáři Japonských aerolinií z padesátých let.
Uprostřed filmu jsem si vzpomněl na jiný film o Pearl Harboru, který jsem viděl v Tokiu více než před dvaceti lety. Film Námořní válka od Havajských ostrovů až po Malajsko natočil režisér Jamamoto Jadžiro v roce 1942. Jako nynější americký film je i tento film vynikající ukázkou filmových efektů. Byl to do té doby nejdražší japonský film a bitevní scény, natočené pomocí miniaturních modelů, byly tak realistické a tak chytře smíchané se záběry z filmových týdeníků, že Američané, kteří ten film viděli po válce, si mysleli, že jde o dokumentární záběry.
To, co mi však připomnělo ten starý japonský film, nebyla tolik ta technika jako jeho vlastenecký náboj: téměř totožný vlastenecký náboj jako v nynějším velkofilmu Pearl Harbor. Japonská válečná propaganda, na rozdíl od západní válečné propagandy, nezdůrazňovala zločinnost nepřítele. Stejně jako je to ve filmu Pearl Harbour, i v japonském filmu z roku 1942 se nepřítel skoro vůbec nevyskytuje, částečně protože režisér neměl v Japonsku k dispozici evropské obličeje, ale také proto, protože o charakter nepřítele nešlo. Hlavními tématy filmu byla "povinnost", "odvaha" a "oběť". Na rozdíl od západních filmů se japonské filmy nesnažily zakrývat hrůzy války. Čím byla válka horší, tím vznešenější byl vojákův postoj povinnosti a oběti. Proto byla japonská propaganda často realističtější než západní propaganda. Hollywood nyní Japonce konečně dohnal.
Postavy v tom japonském filmu, a také události směřující k bitevním scénám, jimiž film vrcholí, jsou také podobné nynějšímu filmu Pearl Harbor. V obou filmech jsou hrdinové mladí muži, kteří vyrostli na venkově, který je lyricky evokován. Nejsou to tedy cyničtí synové města, ale jsou to skuteční synové půdy, kteří sní o tom, že se stanou letcem. Sledujeme jejich výcvik, jako ve filmu Pearl Harbor. A v pravém duchu kamarádství ukazují oba filmy, jak se jeden přítel vždycky víc stará o svého zranitelnějšího partnera.
Ani po válce nebyli Japonci schopni vzdát se svého vítězství v Pearl Harboru. Znovu ho oslavil v roce 1956 film Bůh války: Admirál Jamamoto a kombinovaná flotila. Americký filmový historik Donald Richie o tom filmu poznamenal, že je "plný epizodních herců, posedlých přehnanou touhou zemřít". Cituje dobového japonského kritika, který napsal: "I když se ukázalo, že jejich smrt byla marná, jejich činy byly velké."
To na první pohled připadá jako typicky japonské, duch kamikaze, a tak. Ale ve skutečnosti to, co nám sdělují Američané, kteří natočili film Pearl Harbor, je v podstatě totéž. Nechtěli ukončit svůj film katastrofou v Pearl Harboru. Chtěli něco vznešenějšího, něco daleko hrdinštějšího. A co by mohlo být hrdinštějšího než poslání, které téměř určitě končí smrtí? Nálet na Tokio, které v roce 1942 vedl plukovník James H. Doolitle, byl právě takovou misí. Nebylo to z vojenského hlediska nic důležitého, ale byla to ukázka silné vůle zaútočit na nepřítele, která měla posílit morálku amerického národa. Vítězství patří národu s nejsilnější vůli. Když se Doolitla jeden z jeho letců zeptá - zase, ve filmu - co má dělat, jestliže bude jeho letadlo nad Japonskem zasaženo, Doolitle odpovídá, že on sám se nikdy nestane vězněm, protože své letadlo promění v sebevražednou bombu.
Nevím, jestli tohle Doolitle ve skutečnosti říkal, ale to je přece duch kamikaze! Představa, že války se vyhrávají silou vůle, to je přesně to, čím byli japonští vojenští představitelé posedlí. A oběť bylo nutno glorifikovat, aby to přesvědčilo hodné mladé chlapce z vesnice, aby se pro slávu národa nechali zabít.
Doolitlův nálet byl jistě hrdinstvím, ale faktem je, že Spojené státy vyhrály válku prostřednictvím vysoce nadřazeného průmyslu, jeho zaměstnanců a vynikajících přírodních zdrojů. Vůle, chrabrost a oběť nebyly rozhodujícími faktory. Ovšem, jistě, válka se nedá vyhrát, pokud nejsou lidé ochotni umírat. Takže propaganda má svou roli. Ale - proč teď? Proč potřebujeme - nebo proč potřebují Američané tyto vlastenecké nesmysly teď? Představa, že je báječné zemřít za národ vypadá zvlášť podivně v době, kdy se americké vlády absolutně bojí jakýchkoliv amerických mrtvých či raněných vojáků. Prezident Clinton se tolik bál, že se ve večerních televizních zprávách objeví mrtvoly usmrcených Američanů, že raději bombardoval města z velké výšky, namísto toho, aby do nich vyslal vojsko, čehož bylo nutně zapotřebí. Neexistují žádné důkazy, že by byl Bush jiný.
Jak tedy dáme dohromady tento reálný strach před obětmi amerických vojáků s filmovou chválou umírání za národ? Možná mezi tím vlastně není rozpor. Hollywood vždycky vyráběl nedosažitelný svět, po kterém lidé toužili, namísto aby svědčil o skutečnosti. V dobách ekonomické krize nám Hollywood ukazoval život bohatých lidí. V dobách relativního míru, posedlostí osobními stavy a v dobách zbabělství vlád nám Hollywood nabízí obraz hrdinské oběti. Je tomu, jako bychom pociťovali nostalgii po dobách, kdy se požadovalo, abychom za národ obětovali život. Máme věřit, že lidé ve válce byli vznešenější bytosti, a měli bychom je víc napodobovat. Možná by pro náš osobní rozvoj byla dobrá další nějaká válka.
Je to absolutní marketingový podvod, tohle zástupné vzrušování se nad sebeobětováním v místním kině. Je to také hluboce cynické. Nebo to tak alespoň vypadá. Ale mám pocit, že jde o něco ještě horšího. Mám pocit, že tvůrci této bizarní oslavy to myslí smrtelně vážně. Věří ve své vlastní virtuální představení, protože nám umožňuje cítit se příjemně, a to umožňuje jim, aby se cítili příjemně, a jako velmi mocní lidé, a taky velmi bohatí. Takže na co realitu? Jen se uvolněte a ať se vám film líbí. Až do příští války. V ní zahyneme potupně.
