Britské listy


úterý 11. září

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Josef Jedlička a Emanuel Chalupný o "české národní povaze":
  • "Čechům chybí národní hrdost" (Jan Čulík) Svět:
  • Globalizace je pro nás dobrá! (britský ministr zahraničí Jack Straw) Jak se dovídají nemluvňata, jakého jsou pohlaví?
  • Je to holka!! - ale ona už to ví České vysílání:
  • Plebejská BBC? (Jan Čulík) Rada generálnímu řediteli BBC:
  • Jaké by mělo být rozhlasové a televizní zpravodajství (bývalý britský novinář) Fyzika a vnímání skutečnosti:
  • Jsem-li "patafyzik", ocitám se v exkluzivní společnosti (Egon Haičman) Na obranu Jana Čulíka:
  • Jeho rozhovor s Jitkou v Londýně byl dobrý. Do BL píší lidé, kterým o něco jde (Radomír Vrajik)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Josef Jedlička a Emanuel Chalupný o "české národní povaze": "Čechům chybí národní hrdost"

    Jan Čulík

    Josef Jedlička: Rozptýleno v prostoru a čase, Nakladatelství Petrov, Brno, 2000, ISBN 80-7227-076-1

    Brněnské nakladatelství Petrov vydalo v roce 2000 posmrtný výbor esejů spisovatele Josefa Jedličky (1927-90) s dantovským názvem Rozptýleno v prostoru a v čase. Jsou to texty, které autor psal v sedmdesátých a v osmdesátých letech pro Svobodnou Evropu, pro pořad Časové a nadčasové. Patřilo to k nejlepším věcem, jaké Svobodná Evropa kdy vysílala. (Doufám, že redaktorka Olga Kopecká Jedličkovy texty příliš necenzurovala.)

    Jedlička byl typický český intelektuál, žijící za komunismu v podstatě v ústraní: byl to moudrý člověk, jehož talent a schopnosti - jak tomu bylo u mnohých - komunistický režim promrhal. V padesátých letech žil v Litvínově, působil tam jako učitel češtiny; od konce roku 1968 byl Jedlička v emigraci a pracoval ve Svobodné Evropě - takže ho v Čechách, kde bylo její vysílání rušeno, tak v podstatě nikdo neznal. (Můj spolužák Milan Šťastný, také z Litvínova, na něho na pražské filozofické fakultě v sedmdesátých letech vzpomínal jako na svého učitele češtiny s láskou, ovšem jenom tiše, protože na venkově byl komunistický útlak zřejmě daleko silnější než v Praze a Milan se dostal ke studiu na FFUK jen šťastnou náhodou a až po četných ústrcích ze strany místních funkcionářů. V sedmdesátých letech byl Josef Jedlička dávno ve Svobodné Evropě a nebylo radno, aby se o něm kdokoliv v Československu zmiňoval, natož aby ho chválil...)

    Na mě osobně udělala v mládí obrovský dojem Jedličkova lyrická prvotina o životě v litvínovském socialistickém "koldomě" s jiným dantovským názvem "Kde život náš je v půli se svou poutí" (smělo vyjít až v roce 1966). To je v podstatě báseň, kterou čtete znovu a znovu a pořád v ní nacházíte nové obsahy. Kromě ní vyšla od Jedličky posmrtně v roce 1991 jeho "rodová kronika" "Krev není voda" a jiný soubor esejů, nazvaných "České typy". (Ten se právě prodává v jednom ostravském knihkupectví - jsem tento týden v Ostravě - ve výprodeji za pět korun.) O tomto novém, útlém souboru esejů "Rozptýleno v prostoru a v čase" píše editor Karel Jadrný, že je to "asi bohužel už poslední" Jedličkova kniha. Zůstalo tedy po tomto moudrém a přemýšlivém člověku relativně málo.

    V eseji z 2. ledna 1977 (shodou okolností to byl den, kdy se hlavní signatáři Charty 77 pokusili doručit základní dokument Charty 77 komunistickým úřadům), nazvaném "O české malověrnosti" uvažuje Jedlička nad dílem "jednoho ze zakladatelů české sociologie" Emanuela Chalupného a o jeho zkoumání české povahy. Věnuje se tomuto eseji trochu podrobněji: až zaráží, jak si Emanuel Chalupný před sedmdesáti lety povšimnul rysů, které, jak se zdá, trápí českou společnost dodnes. Mnoho z toho, co napsal a na co Jedlička poukazuje, se mi zdá pozoruhodně aktuální.

    Máme-li se vyhnout nařčení z rasismu, těžko můžeme generalizovat o "české národní povaze" - individuální postoje a přístupy vždycky naruší stereotypní všeobecné generalizace. Jenže na druhé straně je fakt, že tlak traumatických historických zkušeností může v národním společenství do určité míry vytvořit tendence k reakcím určitého druhu. Posuzujme tedy prosím Jedličkovy úvahy i úvahy Chalupného v tomto smyslu.

    První díl rozsáhlého pětisvazkového sociologického díla Emanuela Chalupného vyšel v roce 1933 a nese titul, možná trochu kontroverzně, "Národní povaha československá ". Jedlička píše:

    "Studiem mnoha autorit, které se o české národní povaze vyjádřily, dospívá Chalupný ke zjištění, že jedním z jejích charakteristických rysů je nedostatek národní hrdosti. Chalupný uznává, že tento rys je výstižný pro druhou polovinu devatenáctého století, polemizuje však s tím, že je to rys odvěký, a domnívá se, že proto ani nemusí být trvalý. Jeho vznik a růst zjišťuje teprve po roce 1620.

    Chalupný se tento rys pokouší specifikovat s odvoláním na [spisovatele] Josefa Holečka, který je pro jeho práci cenným iniciátorem i partnerem polemiky."

    Chalupný konstatuje:

    "Holeček zvlášť zdařile charakterizuje (...) důležitý rys povahy české, totiž jakousi vnitřní nejistotu, jež se navenek projevuje často upadáním z krajnosti do krajnosti. Tento rys je velmi složitého původu - zčásti je rozhodně pozdní, vzniklý pod tlakem téže situace jako nedostatek národní hrdosti."

    Po roce 1620 byla podle Chalupného českému národu vnucena naprostá poslušnost vůči pánům. "Obrozením národním, zrušením nevolnictví a jinými sociálními pokroky poručníkování postupně zmizelo a národ, zvyklý jen poslouchat, měl si umět sám dávat pravidla chování. Octl se zkrátka v situaci, pro kterou nebyl vychován, i počíná si v ní kolísavě a rozpačitě. Povahové kolísání se i pak jevilo v chování vůči všem privilegovaným činitelům a klonilo se brzy k pokornosti, brzy ke vzpurnosti."

    Nezdá se vám to aktuální i pro dobu po pádu komunismu? Chalupný pokračuje:

    "Když se národ český [po pobělohorském útlaku] vzkřísil, octnul se tváří v tvář vůči kulturní situaci tak nové, že se v ní většina hned nedovedla orientovat. To se jevilo nejen zmíněnou rozpačitostí, ale i shonem po zevnějšnostech."

    Jedlička dále shrnuje, že zdrojem českého furiantství je podle Chalupného potřeba dodat si alespoň navenek zdání důležitosti, která je Čechovi ve skutečnosti tak často odpírána. Toto furiantství vede pak podle Chalupného i k české zálibě v hodnostech a titulech (dr., ing. doc., CSc.) a posléze ke specifickému pojetí českého revolucionářství. Čeští revolucionáři (viz Fráňa Šrámek) bývají prý jen šosáci "narudo natření".

    Za další zdroj rozkolísanosti, konstatuje dále Jedlička, pokládá Chalupný nedostatek pocitu, že za námi osobně stojí pevná a s našimi zájmy shodná státní moc. Autor v této souvislosti líčí rozdílné chování Češky a Angličanky, kterým ujede na osamělé železniční stanici vlak. Zatímco Češka propadne panice, Angličanka se chová klidně a sebevědomě. Zajímavé je, že bez hysterie zvládá situaci i malé české dítě. Chalupný:

    "Capart se tak choval proto, že až dosud nezažil žádného protivenství od cizích lidí ani nedostatek ochrany státní, nemohla se v něm tedy česká rozpačitost vyvinout. O několik let později, až bude to dítě chodit do školy, bude se dost možná chovat nesměleji a rozpačitěji, protože rodiče mu budou vštěpovat stejné pravidlo životní, jakému nás učili za Rakouska:

    ´Mlč a trp, i kdyby ti učitel nebo kdokoliv v úřadě křivdil, protože budeš-li své právo hájit, ještě si ho rozhněváš a bude se ti mstít.´ Takovou výchovou české dítě si postupně navyká poddajnosti."

    Zrovna nedávno jsem nabízel jednomu studentovi na VŠE, že napíšu o tom, jak nehorázné poměry tam existují u ústních zkoušek. Byl jsem požádán, abych to nepsal, neboť by bylo třeba možno vystopovat, od koho ty informace pocházejí, kritizovaní učitelé by se na tohoto studenta zaměřili a vyhodili by ho ze studia.

    Jiným charakteristickým rysem "českosti" je prý podle Josefa Jedličky u Chalupného tendence stavět vzdušné zámky:

    "Nedostatek pozitivních výsledků českého praktického chování, rozhodování a jednání, nejistota o zázemí, o něž je toto rozhodování možno opřít, odtud plynoucí česká nejistota a vrtkavost a proslulý český pocit méněcennosti malého národa - to všechno způsobilo, že jsme byli vždycky uzpůsobeni uvažovat a projektovat spíše v oblasti duchovní než hmotné. Byli jsme, alespoň ve svých nejnovějších dějinách, osnovateli a koncipovateli smělých programů revolučních a reformních, ale jen zřídkakdy se nám něco z toho opravdu podařilo uskutečnit. Omlouvali jsme to, anebo jsme se ještě spíše vymlouvali na nepřízeň osudu a okolností, aniž jsme si v samém začátku nějakého usilování položili otázku, zda náš program a projekt je vůbec za daných historických a společenských podmínek uskutečnitelný." Bylo typickým příkladem tohoto přístupu Pražské jaro 1968 (Petr Pithart ho hodnotil ve své knize Osmašedesátý takto: "Vyhrožovali jsme: Něco rozbijeme. Ještě nevíme, co to bude, ale něco to bude jistě.") a posléze krutá pomsta okupantů, s níž reformátoři vůbec nepočítali?

    Jedlička: "Nedostatek empirických hledisek a pragmatické opatrnosti, která se nám zdála zvláště nevhodná našich výsostných cílů, nás svedl často k omylu, že jsme počáteční úspěch pokládali už za úspěch konečný. Vývojovou etapu, v níž se naše usilování pohybovalo ještě v oblasti možného, jsme pokládali za důkaz, že uskutečnitelný je celý náš program, a anticipovali jsme vítězství dávno před tím, než bylo skutečně vybojováno."

    Václav Klaus někdy v roce 1994: "Privatizace v ČR je úspěšně dokončena. Jsme nyní normální západní země."

    Jedlička: "Tento povahový rys odkrývá Chalupný snad stovkami dokladů ze všech životních oblastí od nejduchovnějších až po sport. Právě ta poslední je velmi názorná - všichni známe jásot, který se českých lidí zmocňuje, vede-li národní hokejové či fotbalové mužstvo, i poraženectví a rezignaci, není-li náskok udržen."

    Jiným charakteristickým rysem češství, argumentuje Chalupný, je prý spojení "rysů tak rozdílných jako mystičnost a realismus. To značí samozřejmě šířku a bohatství duševní." Jenže podle Chalupného chybí Slovanům většinou schopnost syntézy: "nepříznivý účinek (...) jeví se zejména v organizaci. Pověstný nedostatek státotvornosti u Slovanů tkví mimo jiné také v tomto rysu povahy. Kdo není s to spojit protivy v mysli své, není také s to spojit protivy společenských vrstev a zájmů v širší celek státní.

    Podle Josefa Holečka, jak ho cituje Chalupný, "vede tato dvojitost často k ochromení akční schopnosti a k nejistotě v chování. Holeček vytýká, že jsme ´třtina větrem se klátící´, jsme živá nedůslednost a protiva. Nemáme hlubokého přesvědčení v žádné věci, rozmar spravuje naše konání místo přesvědčení. Z toho vyplývá ´národní neomyláctví´, protože slaboch nesnese kritiky. Jaké boje o právo kritiky v českém životě byl nucen podstupovat Havlíček a později Masaryk, je známo.

    Již Holeček roku 1881 odsuzoval ´svornost´, jež byla tehdy i dlouho potom vyhlašována za jedinou záruku národního úspěchu - ve skutečnosti byla vždy nejvíce zdůrazňována dočasnými držiteli moci, kteří se tak chtěli líbivým způsobem zbavit kritiky a opozice, aby svou vnitřní nejistotu alespoň zdánlivě odstranili vnějším souhlasem."

    A jak podle Chalupného česká povaha reaguje na svou "vnitřní nejistotu"?

    Chalupný: "Ve svém okruhu působí relativně účelně výchova k poddajnosti, k pokoře, k trpělivosti. Tj. nemůže-li se otrok osvobodit, poslouží si celkem nejlépe, vžije-li se opravdově do svého otroctví a chová se servilně. (...) V době obrození počal vliv cizí vlády ustupovat dobrovolně uznávanému vlivu autorit národních, totiž předních křísitelů. Vžitý otrocký duch bohužel vtiskl i tomuto poměru národa k vůdcům ráz despotické panovačnosti a nekritické poddajnosti. Vytvoření autorit bylo tedy k aktivní reakci na vnitřní nejistotu krokem nedostatečným. Aktivnějším krokem, příbuzným metodě drobné nenápadné práce, byla opora právní."

    V polovině devatenáctého století podle Chalupného "vznikla česká byrokracie, jež kompromisně sloučila starší servilnost s novějším sebevědomím probuzeného národa. Česká byrokracie se plněním úředních předpisů zbavila české rozpačitosti v jednání, ale zato si navykla na nerozpačitost pouze formální, bezduchou, znásilňující život formulkami. (...) Osoby neschopné nebo nepracující vtírají se stále na čelná místa ve spolcích, a když některá nepovolaná se na takové místo dostane, považuje to nejen ona sama, ale začasté i mnozí demokraté, za doživotní fideikomis."

    "Chtěli jsme alespoň trochu otřást českou jistotou, že se nám všechno děje jen z dopuštění osudu; tedy vzbudit podezření, že si přece jen za leccos můžeme sami, a že to tedy můžeme i změnit," uzavírá svou úvahu o Emanuelu Chalupném z 2. ledna 1977 Josef Jedlička.

    Je možná signifikantní, že o takto pregnantní úvahy se v českém společenství málokdo zajímá. Jedlička - i Chalupný - zůstávají na okraji zájmu společnosti. V roce 1977 dusily moudrá Jedličkova slova v éteru komunistické rušičky, toto knižní vydání jeho esejů vyšlo v nákladu - 600 výtisků.


    Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|