Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy
Václav Havel si jede do Glasgowa pro dávný čestný doktorát
Český prezident Václav Havel si přijede během své návštěvy Británie v listopadu do skotského Glasgowa vyzvednout čestný doktorát.
Jde o vyznamenání, které mu udělila Glasgow University z iniciativy tehdejšího glasgowského bohemisty dr. Igora Hájka, ještě před pádem komunismu v roce 1989. Cílem čestného doktorátu bylo poskytnout mezinárodní podporu disidentu Václavu Havlovi, který byl od ledna 1989 do května 1989 komunistickým režimem vězněn.
Byl to první čestný doktorát, který byl až posléze celosvětově slavnému, českému státníkovi udělen na sklonku osmdesátých let. Po Havlově zvolení prvním československým prezidentem po pádu komunismu přirozeně následovala celá vlna nejrůznějších ocenění. (Úplně první dva čestné doktoráty obdržel Václav Havel v roce 1982 ve Francii a v Kanadě, také jako výraz podpory a solidarity, když byl, tehdy dlouhodobě, ve vězení.)
Iniciátor udělení čestného doktorátu Václavu Havlovi dr. Igor Hájek zemřel v dubnu 1995 ve věku 64 let.
Václav Havel si vyzvedne svůj doktorát z roku 1989 na Glasgow University 7. listopadu 1997 ve 12.30 během ceremonie, která se bude konat v Bute Hall.
Zájemci, kteří se přejí ceremonie se účastnit, nechť zažádají o vstupenky (které jsou k dispozici zdarma) na Katedře slovanských jazyků a literatur Glasgow University, a to do 31. října 1997.
Na okraj jednoho uřeknutí
Tak jsem se v posledním čísle časopisu Týden (42) s překvapením dozvěděl, že německý novinář Michael Frank je pražským dopisovatelem "Sudetendeutschen Zeitung". Stalo se tak v rozhovoru Ivany Witzové s německým historikem Ferdinandem Seibtem "Deklarace není mezník" (str. 49-52).
Odhlédnuto od špatné koncovky adjektiva se mi tak dostalo dalšího důkazu, jak naše novinářská obec dodnes netuší gigantickou propast, kterou odděluje respektovaný liberální deník Suddeutsche Zeitung od obskurního krajanského plátku Sudetendeutsche Zeitung.
Paradoxem je, že tento omyl se stal v rozhovoru, kde nám profesor Seibt připomněl, že "vy v Československu jste přecenili tohle sdružení starých lidí." Bohužel, nebyli to jenom novináři, kteří byli schopni široce komentovat jakýkoli nicotný komentář Sudetendeutsche Zeitung, který si v Německu přečetl tak každý stotisící občan (a kdo ví, jestli by se těch 800 čtenářů dalo dohromady).
Byli to i naši čelní politici (jeden z nich dnes šéfuje Senátu), kteří bezprostředně či nepřímo pozvedli sudetoněmecké krajanské sdružení z hlubin německé nevýznamnosti. Jestliže i člen české vlády (mám na mysli bývalého ministra spravedlnosti Nováka), se později nechal v televizní diskusi slyšet: "to víte, kdo tenkrát mohl vědět, kdo je to ten pan Neubauer", pak se nelze divit, že se situace vyvinula tak, jak se vyvinula, a že úroveš znalostí české veřejnosti o německému sousedovi a o minulosti našich vztahů se ani po osmi letech od slavné Havlovy omluvy příliš nepohnula kupředu.
Co tím mám na mysli? Třebas to, že veřejné mínění se stále pohybuje v polarizovaném schematu postojů, v němž na jedné straně stojí naivní a nekvalifikovaná gesta "smiřovacích" petic a na straně druhé primitivní nacionalismy rozehrávané pravolevými extrémisty.
A protože naše novinářská obec je spíše ve vleku nežli na čele utváření veřejného mínění, tak i novináři oscilují mezi těmito extrémy, aniž by si dali práci seznámit se s historií a s detaily současného stavu česko-německých vztahů jinak, než z novinových článků a subjektivně laděných názorových komentářů. Konec konců názorně se to ukázalo při poslední návštěvě německého ministra zahraničí Kinkela, kdy se novinářům a médiím podařilo vytvořit dojem, jakoby česko-německá deklarace byla pouze a jenom o majetkového odškodnění, ačkoliv ten dokument je o něčem jiném. Až to nakonec musel "hasit" v Hovorech z Lán samotný president, když se snažil vysvětlit, jak to s tím majetkovým odškodněním obětem nacismu v česko-německých vztazích je.
Bohužel, když jsem nahlédl do diplomové práce Andrew Stroehleina Češi a česko-německá deklarace, která byla k mání zde v Britských listech, zjistil jsem, že i on pracoval spíše s druhotnými prameny mediálních ohlasů a komentářů. Já vím, ta práce byla právě o tom, jak se v ČR na deklaraci reagovalo, takže množství citovaných novinových článků a komentářů tady mělo svůj raison d'etre. Ale zdálo se mi, že autor Stroehlein byl sice schopen dodat popisovanému problému ještě dimenzi historické vědy, ale nikoli již právní a mezinárodně politické souvislosti současného evropského vývoje. Pak by totiž nemohl s tak lehkým srdcem prohlásit, že česko-německá deklarace "caused more harm than good".
Tímto tvrzením se postavil, bohužel, do jedné řady s naší publicistikou, která české veřejnosti stále dluží nalití čistého vína o tom, jak si v česko-německých vztazích vlastně stojíme a jak to vlastně s deklarací všechno je. Co si představuji pod tímto pojmem "čisté víno"? To by bylo širší povídání a proto se pokusím alespoň ve stručnosti (a bohužel zjednodušeně):
Tak za prvé, český národ by měl vědět, že pravda jeho dějin nemusí být pravdou dějin jiných národů, ani nemusí být v souladu s pravdou dějin světových. Lépe řečeno: český úhel pohledu na některé události nemusí být totožný s německým, ale třeba i polským či maďarským úhlem pohledu, zvláště u těch událostí, které byly výsledkem konfliktu zájmů a vyústily ve střetávání.
Za druhé, názorově monistický český provinciál by si měl jednou už konečně zvyknout na to, že pluralita, rozmanitost a různost názorů je něčím, co je součástí tohoto světa, a že vzniklé rozpory nelze sprovodit ze světa ani tím, že slepě převezmu argumenty svého protivníka (smiřovači), ani tím, že tyto argumenty nebudu brát na vědomí a budu tvrdošíjně trvat na svém, často idealizovaném a nereflektovaném stanovisku.
Jedním z prvních cvičení v umění tolerance a vzájemného pochopení rozdílů - ale také v sebepoznávání - by mohlo v našem případě být právě přečtení knihy o Češích a Němcích zmíněného profesora Seibta. Ne, že by člověku vychovanému dějepisem padesátých a šedesátých let všechno v této knize lezlo pod fousy. Jak tvrdí někteří kvalifikovanější než jsem já, tj. historici, s některými názory profesora Seibta na některé události by se prý dalo i polemizovat. Ovšem tento pohled historika medievalisty zaměřený na český prostor z perspektivy staletí zcela určitě za zamyšlení stojí.
A nakonec si také ještě myslím, že by se mělo dát lidem jasně najevo, že text deklarace a jeho kompromisy jsou výsledkem reálného poměru sil, který dnes v česko-německých vztazích existuje. Ten, kdo o diplomacii něco ví, ten také zná, že každý si může "vyskakovat jen do výše svého platu", tj. jeho výchozí vyjednávací pozice je objektivně daná souhrnem nejrůznějších faktorů (ekonomická, politická a vojenská síla, vnitropolitická i zahraniční podpora prosazovaných zájmů, angažovanost spojenců atd.), jež se při jednání sčítají s kvalifikovaností, schopnostmi a šikovností vyjednávačů.
Nechci a také se necítím být kvalifikován k tomu, abych hodnotil výkony naší zahraniční politiky a schopnosti našich vyjednávačů. Ale připadá mi trochu zhůvěřilé, když vidím, jak o tom, že deklaraci bylo možné "vyjednat lépe" a bez kompromisů, nejvíce křičí ti, kteří první vyrukovali s Zimmer frei a byli a jsou za německou marku ochotni prodat celou svoji rodinu i s babičkou. Příjezdové silnice k německým hraničním přechodům nech» jsou toho důkazem. Paradoxní je, že poté, co zabalí své stánky s předraženou Becherovkou a českým pseudokřišťálem, jsou právě tito lidé ochotni jít na míting republikánů, aby tam vynadali všem, kteří prý "naši vlast zaprodali Němcům."
Ale to už jsem se dostal nějak příliš daleko od toho, na co jsem chtěl upozornit naše novináře: Suddeutsche Zeitung se od Sudetendeutsche Zeitung odlišuje, a to nejen periodicitou.
1.
Snad nikoho neurazí tvrzení, že jednou z mála institucí, která nepotřebovala po listopadu 1989 žádnou velkou systémovou transformaci, ale spíše rozvážnou ochranu a péči, byla poměrně dobře fungující síť městských a místních knihoven. Samozřejmě až na obsáhlou výměnu či doplnění knižního fondu. I za starého režimu však bývalo v knihovnách čisto, útulno a v zimě teplo. A obsluha, která měla ráda knihy i jejich čtenáře.
V době, kdy zůstává koupě osobního počítače ještě stále mimo dosah většiny českých rodinných rozpočtů, by právě knihovny mohly být - stejně jako v Británii - ideálním místem pro veřejný přístup na Internet. V počítačovém věku by se mohly stát azylem všech, které provází v životě touha po vědění a po nových informacích.
Finančně ochromená česká vláda najde na takový projekt sotva prostředky, ale proč by se nákup internetového terminálu pro veřejné blaho nemohl stát výzvou pro všechny lokální patrioty, dobrodince a filantropy, kteří se již naučili podporovat místní sportovní celky a přispívat místní žákům a dorostencům na dresy a kopačky. Pokud se souběžně s tím rozhodnou sponzorovat i místní Internet, nikdo by se jim neměl posmívat pro jejich snílkovství a posměšně jim vytýkat, že je to zbytečné, když většina českého národa je počítačově ještě stále negramotná.
2.
Koncem minulého týdne jsem usilovně brouzdal po českých síťových stránkách a hledal nejdříve internetový přístup na deník Reflex a pak vlakové a autobusové spojení do Havlíčkova Brodu nebo do Brna, kam jsem dostal laskavé pozvání na svatbu. Vyzkoušel jsem všechny české “seznamy" a “zdroje" a končil například na slepé větvi servru Eunet a konkurenčních firem. Nakonec jsem to tedy vzdal a do Brna necestoval.
Je mě napadá, jak již v brzké budoucnosti bude právě rychlost, dostupnost a spolehlivost přístupu na některé klíčové internetové zdroje spoluvytvářet image každé geografické a jazykové entity v globální počítačové vesnici. Rychlost či naopak zhroucení informačního systému bude možná ovlivňovat uzavírané obchody a pohyby kapitálu. Již minulý týden bylo na trase z Prahy do Brna neprodané sedadlo a také ČSA přišly na lince z Londýna do Prahy o jistý obchod. Mé peníze zůstaly v Londýně.
3.
Nevím jestli mezi českými novináři existuje nepsaná dohoda, že nebudou navzájem komentovat své omyly či nepřesnosti. Pokud ano, nehodlám na ní přistoupit . Veřejné kritice by se neměli vyhýbat ani oni. Když minulý týden zvýšila německá centrální Bundesbanka své základní úrokové sazby, zveřejnilo den či dva dny poté Slovo rozhovor s členem vedení České národní banky.
Nebyla v něm však překvapivě ani zmínka či úvaha o tom, zda dražší marka, na kterou je kurs české měny od května vázán, zdraží na bankovním trhu také českou korunu. Místo toho se český čtenář dozvěděl, že pro snižování korunových úrokových sazeb nebude dokonce roku patrně žádný prostor.
Jak by, proboha, mohl být, když “mateřská" měna právě podražila, když roste inflace a mezi českými obyvateli je ještě stále příliš mnoho peněz nepodložených výrobky nebo službami směnitelnými na světových trzích. A když dokážeme přilákat tvrdou měnu do Čech právě a a jedině na vysoké úrokové sazby.
4.
Jako spoluautor Britských listů teď cítím drobnou spoluzodpovědnost za jejich obsah a také za to, jakou jim jejich internetový správce, firma Internet servis, dělá reklamu. Stálo by za to, aby někdo z Internet servisu na firemní stránce opravil poněkud nepřesnou informaci, že tento síťový deník vydává a rediguje dr. Jan Čulík z anglického Glasgova. Nejen Skoty, kteří ovládají český jazyk, by taková nepřesnost mohla urazit a odradit od dalšího listování.
(Autor je zpravodajem České televize pro Spojené království a Irskou republiku)
Internet pomáhá tělesně postiženým
Zpravodajství z Invexu - 3. část
(Předchozí zpravodajství Britských listů z Invexu najdete v úterním a středečním vydání BL. JČ)
Dnes bych se chtěl věnovat problematice, která je na letošním Invexu víceméně opomíjená (není totiž komerčně využitelná), přesto se s ní lze na několika stáncích setkat.
Málokdo totiž ví, že některé stánky nabízejí pomoc pro tělesně postižené, a dokonce leckoho může zarazit, že se nabízejí i produkty, umožňující nevidomým využívat Internet.
Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých oslavila letos už 5 let, kdy nabízí tělesně postiženým elektronické služby. S vývojem techniky u nás přešla postupně od klasické BBS stanice až k internetovým službám, které díky speciálním doplňkům mohou používat právě i nevidomí.
Mezi tyto doplňky patří například hlasový počítačový výstup KUK českého programátora Mojžíška, jenž umožňuje nevidomým kontrolovat došlou poštu, odepisovat, číst časopisy a knihy. Jedinou nevýhodou tohoto programu je, že čte foneticky. Několik málo firem už předem zapracovává možnost tohoto hlasového výstupu do svých produktů. Společnost AION CS představujena Invexu představuje multimediální CD-ROM Ottův slovník naučný. Sami nevidomí dávají ještě přednost speciální podložce, přes niž mohou číst text na obrazovce počítače prsty.
Díky podpoře Ministerstva zdravotnictví ČR a humanitárním darům může SONS provozovat internetovou síť pro nevidomé zdarma. Ti pak mohou komunikovat mezi sebou, přes Internet se vzdělávat a také zjišťovat, jaké jsou novinky v oblasti pomoci postiženým.
Na stánku Microsoftu se sice všichni zajímají o jejich nejnovější produkty, přesto se i zde dá najít informace o projektu Internetové auto. Vznikl počátkem dubna 1997 a jeho cílem bylo vypravit do Ameriky pro děti, které se léčily či léčí na onkologickém oddělení motolské nemocnice v Praze, speciální automobil s připojením na Internet, vlastní e-mailovou adresou a programem NetMeeting. Tvůrcem projektu byl Aleš Kysela, spoluautorem pak Petr Hušek. Za pomoci firem Škoda, již zmíněného Microsoftu a Fujitsu se vše skutečně podařilo, a každý den se odehrává spojení s onkologickým oddělením v Praze-Motole.
Místní děti tak mohou posádku "řídit" - zadávají jí úkoly podle toho, kam právě výprava míří. O jejich splnění se pak lze dočíst na internetových stránkách www.lifebook.cz. A tak se jak děti v Americe, tak zprostředkovaně i děti v Motole mohly seznámit se známým moderátorem CNN Jonathanem Mannem, byly u startu raketoplánu Atlantis, s plechovkou Pepsi prošly Muzeum Coca Coly, setkaly se s Aligátořím mužem a tři dny strávily ve společnosti Jaromíra Jágra. Z jeho domova kousek od Pittsburghu pak probíhal přímý rozhovor s dětmi v Motole.
V posádce internetového automobilu je vedle profesionálních novinářů také student VŠE, bývalý pacient dětské onkologie. Jedním z důležitých úkolů je i navázání vztahů s americkými onkologickými centry a dohoda podobné akce. Měla by se konat na jaře, a tentokrát by měly americké děti cestovat po Evropě.
