středa 5. listopadu

O B S A H

Dejme romský uprchlický problém trochu do světového kontextu:

  • Ve světě je 44 miliónů uprchlíků Trestní stíhání dětí:
  • Dvě holčičky, 8 a 13 let, budou možná v Saúdské Arábii popraveny mečem
  • Mnoho zemí světa tvrdě stíhá a trestá děti, často za chudobu Globální problém: dětská práce
  • 650 miliónů dětí žije pod hranicí chudoby. Jak dětskou práci odstranit?

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy

    Adresa Britských listů je zde.

    (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)


    Dejme romský problém trochu do kontextu. Jak je to dnes na světě s jinými uprchlíky?

    V Kongu v říjnu 1997 zvítězil v občanské válce generál Denis Sassou-Nguesso. Prezident Pascal Lissouba, který byl před čtyřmi lety demokraticky zvolen, zmizel.

    Konžská občanská válka byl konflikt, v němž se bojovalo o záležitosti, pro něž si lidé dodnes na světě obyčejně zabíjejí: o moc, o osobní a etnické spory a o ropu.

    Cenu za to platí opět civilisté. Statisíce Afričanů přišly o své domovy a staly se uprchlíky. Hlavní město Konžské republiky Brazzaville zničilo dobře. moderně a západní technologií vybavené dělostřelectvo.

    Neexistují odpovědi na otázky, jak je možno takovýmto katastrofám zabránit, jak by bylo možno omezit vraždění a likvidaci celých zavedených společností, kdo má povinnost zasahovat a kdo má mít k tomu právo.

    Ve světě se dnes vedou dva druhy válek. Jeden typ válek jde ruku v ruce se složitým systémem prevencí a náprav: pro druhý typ válek není lék. Prvním typem válek je "konvenční" válka mezi státy, se všemi formalitami. Tento druh války se už dnes příliš často nevyskytuje.

    Druhým druhem války je vnitřní konflikt na omezené úrovni, který často podporují zahraniční peníze, zahraniční zbraně a zahraniční propaganda. Právě tento druh válek dnes nejčastěji zuří na světě.

    Je to "privatizované násilí", napsal Independent on Sunday, které neřídí žádná vláda. Takovým konfliktům se ani nedá říci "občanská válka". Veliteli jsou povstalečtí důstojníci, místní velitelé, žoldnéři. Ideologií je většinou etnický nacionalismus. Cílem není ani tak nepřátelská armáda, jako civilní obyvatelstvo.

    Metody této války jsou genocidní vraždění, hromadné znásilňování, etnické očišťování a pálení všeho, co lidská ruka vytvořila.

    Od poslední světové války zahynulo v ozbrojených konfliktech 18 miliónů lidí. Určitý počet osob zemřel v "tradičních" válkách, jako byla válka v Koreji, kde byly usmrceny tři milióny osob. Ale většina lidí zahynula v partyzánských válkách anebo v konfliktech v důsledku "privatizovaného násilí". Humanitární organizace Oxfam odhaduje, že nejméně 84 procent těchto úmrtí byli civilisté. (Pro srovnání, v první světové válce tvořili civilisté jen 15 procent zabitých, v druhé světové válce 65 procent.)

    Od poloviny roku 1995 do poloviny roku 1996 zahynulo téměř 170 000 civilistů, mužů, žen a dětí. (O rok předtím dosáhl počet mrtvých rekordní výše v důsledku ruanské genocidy, v níž zahynulo asi 500 000 až 800 000 osob.)

    Epidemie zabíjení ve světě roste. A není to v důsledku ukončení studené války. Je pravda, že zabíjení v chorvatském, bosenském, abcházském a čečenském konfliktu bylo nepřímo způsobeno rozkladem komunistických režimů.

    Avšak počty zabíjených civilistů stouply na nynější úroveň už v osmdesátých letech.

    To podle listu Independent on Sunday navozuje pravděpodobnost, že příčiny růstu celosvětového zabíjení civilistů jsou jiné. Jednou je pravděpodobně rozvoj mezinárodního obchodu se zbraněmi. Druhým je zřejmě rychlý růst bohatství v rukou vládnoucích elit v chudých zemích.

    Edmund Cairns, pracovník britské humanitární organizace Oxfam, právě vydal útlou knížku s titulem A Safer Future, Bezpečnější budoucnost, v níž analyzuje tuto šířící se katastrofu a předkládá veřejnosti celou řadu návrhů. V knize je citováno množství dojemných svědectví od obětí válečných konfliktů. Kniha se zabývá nejen vraždami a znásilněními, ale také vyháněním lidí z domovů.

    V roce 1975 bylo na světě asi 2,5 miliónu uprchlíků. Nyní je na světě 15 miliónů uprchlíků a kromě toho živoří více než 19 miliónů bezdomovců, kteří byli vyhnáni z vlastních příbytků, ale existují nadále ve své domovské zemi.

    Cairnsova kniha předkládá čtyři návrhy:

  • Zaprvé je třeba omezit mezinárodní obchod se zbraněmi, zavést v obchodování se zbraněni mezinárodní předpisy a dohled nad ilegálním obchodem se zbraněmi. Zároveň by měl svět zakázat výrobu min a financovat odminovávání rozsáhlých oblastí světa.

  • Zadruhé by měl být založen permanentní mezinárodní soudní dvůr, "aby byl vyslán jasný signál všem, že válečné zločiny - genocida, hromadné vraždění, organizované znásilňování a zločiny proti lidskosti - budou potrestány"

  • Třetím návrhem je, aby byl mezinárodně kontrolován všechen obchod, rozvojová pomoc a veškeré investice, zaměřené do oblastí, kde vládnou konflikty. Zuřící konflikty by se měly analyzovat, aby se zjistilo, zda výše uvedené zahraniční zásahy místní situaci zlepší nebo zhorší.

  • Posledním návrhem je dodržovat práva uprchlíků a dalších civilistů. I když to zní velmi nenáročně, je to podle listu Independent on Sunday nejsložitější návrh ze všech čtyř.

    Rada bezpečnosti OSN by měla vytvořit Středisko OSN pro prevenci konfliktům. Cairns doporučuje, aby byly zavedeny nové tresty proti pachatelům trestných činů, které by "netrestaly obyčejné lidi, ale vládce". Humanitární pomocné organizace by měly společně schválit jednotný systém norem. Mělo by se přestat s praxí, kdy se záměrně omezuje humanitární pomoc, aby se tím donutili uprchlíci k návratu do rodné země. A "vnitřní bezdomovci" - lidé bez příbytků ve vlastní zemi - by se měli stát odpovědností Vysokého komisařství OSN pro uprchlíky, což dosud nejsou.

    Všechny výše zmíněné návrhy jsou realizovatelné. Potíž je, že je mezinárodní humanitární komunita v současnosti naplněna množstvím pochybností, zaměřených vůči sobě samotné. Etiopie, Somálsko, Bosna, Ruanda - dosáhly humanitární organizace v těchto konfliktech vůbec něčeho?

    Je pravda, že příchod mezinárodních pomocných organizací může někdy vést k tomu, že z dočasného konfliktu vznikne konflikt trvalý. Místní váleční magnáti dokáží dobře využívat mouky a pokrývek od Červeného kříže. Získávají podporu tím, že označují kanadské humanitární vojenské sbory, irské zdravotní sestry a české řidiče sanitek za "imperialisty".

    Svět by měl však vypracovat inteligentnější a zároveň méně arogantní metody mezinárodní pomoci. Je strašné nechávat civilisty umírat. Nakonec jde o etickou volbu, míní list Independent on Sunday. Máme zanechat ženy a děti utrpení a smrti, protože kdybychom se je pokusili zachránit, poskytli bychom zároveň pomoc i jejich utlačitelům? "Privatizované války" jsou nešpinavější formou válečných konfliktů - nikdo, kdo se s nimi potýká, nemá úplně čisté ruce. Ale svět se s nimi musí potýkat, varuje list Independent on Sunday.


    Dvě holčičky, 8 a 13 let, budou možná v Saúdské Arábii popraveny

    Byla to nesnesitelná scéna: dvě holčičky, ve věku 8 a 13 let plakaly na mezinárodním letišti v saúdském městě Jeddah. Byly zadrženy celníky, protože jim byl v těle nelezen heroin. Cestovaly s osmnáctičlennou rodinou. Okamžitě byly obžalovány z pašování drog. Čelí za to pravděpodobnému trestu smrti, popravou mečem.

    Dívky byly zadrženy poté, co celá jejich rodina - chudí zemědělci z Paňdžábu, kteří údajně cestovali do Mekky, vystoupili z  letadla z pákistánského Islamabádu na letišti v Jeddě.

    Když letištěm procházela chaotická skupina dvanácti dospělých a devíti děti, celní úředníci si povšimli, že některé děti vypadají nezvykle letargicky a chodí divně. Jejich podezření posílilo, když zjistili, že dospělí ve skupině nic nejedí ani nepijí a odmítají koupit dětem občerstvení.

    V uzavřené části letiště vyňali lékaři a zdravotní sestry z jejich těla téměř 5 kg heroinu. Kdyby bývali tito lidé cokoliv snědli nebo vypili, pytlíky s heroinem by jim v těle praskly a okamžitě by je to usmrtilo.

    Obě dívky ve věku 8 a 13 let byly zatčeny a obviněny s ostatními členy rodiny. Saúdské úřady původně konstatovaly, že budou dívky omilostněny a odeslány zpět do Pákistánu. O tři týdny později však oznámil saúdský ministr vnitra, že budou i obě dívky souzeny v Saúdské Arábii u náboženských soudů. Toto rozhodnutí šokovalo mezinárodní organizace na obranu lidských práv. Rijádská vláda však ingoruje jejich žádosti o další informace v tomto případě.

    Celá rodina žije v Saúdské Arábii ve vězení za strašných podmínek.

    Jeden saúdský diplomat se vyjádřil, že je možné, že osmileté dítě, i když ho soud shledá vinným, nebude popraveno, neboť náboženský zákon poskytuje možnost udělení milosti, pokud soudci dospějí k názoru, že dítě není dostatečně velké natolik, aby si bylo vědomo vážnosti svých činů. Třináctileté dívce však trest popravy mečem skutečně hrozí.

    "Za žádných okolností by neměly být děti popravovány," uvedla organizace Amnesty International, ktereá požaduje, aby Saúdská Arábie dívky nevystavovala soudu. "Děti nechápou trestné činy jako je pašování drog, a proto nemohou být poháněny k trestní odpovědnosti."

    Aktivisté z organizací pro lidská práva požadují také, aby bylo u saúdského soudu zacházeno mírně s obžalovanými dospělými ženskými členy pákistánské rodiny, neboť argumentují, že v islámských rodinách musely ženy poslechnout své manžely a udělat, co jim nařídili.

    Islámští učenci reagovali na zatčení obou holčiček s hrůzou. Youssef Al-Khoei, ředitel Nadace Al-Khoei v Londýně, konstatoval, že vinu nenese islámský náboženský zákon, ale že náboženské soudy v Saúdské Arábii tento zákon interpretují neobyčejně úzkým způsobem.

    Zatčené rodině její rodná země Pákistán nijak nepomohla. "Problém je, že Pákistán vysílá do Saúdské Arábie mnoho pracovních sil a pákistánská vláda nechce ohrozit to, že tito pracovníci, zaměstnaní v Saúdské Arábii, posílají do Pákistánu své vydělané peníze," řekl činitel Amnesty International.


    Děti ve vězeních

    Každoročně jsou vězněny, mučeny a znásilňovány ve věznicích po celém světě milióny dětí. Mnohé z nich nespáchaly žádný trestný čin.

    Přibližně 3000 dětí čeká ve věznicích v současnosti na soud za účast na státem podporované genocidě jednoho miliónu příslušníků národa Tutsi v Ruandě.

    Ve vězení také žije 600 nemluvňat, které tam jsou se svými uvězněnými matkami, 2400 malých dětí a dětí nad 14 let: po dosažení čtrnácti let je v Ruandě člověk odpovědný za spáchaný trestný čin.

    Podmínky ve věznicích, kde jsou tyto děti, jsou podle organizací na obranu lidských práv naprosto nesnesitelné.

    A to je pouze špička ledovce. Milióny dětí jsou vězněny po celém světě - jsou trestány za své zločiny nikoliv jako děti, ale jako dospělí. Málo zemí bere právo dítěte na spravedlivé zacházení u soudu vážně. Soudy odsuzují děti k tvrdým trestům a děti přitom ani nemají takovou právní ochranu, jakou mívají dospělí.

    V Súdánu jsou děti trestány bičováním, useknutím ruky či nohy a jsou tam i popravovány. V Keni je každý týden odsuzováno až 120 dětí soudem pro mladistvé v Nairobi za to, že jsou bezdomovci.

    Většina dětí, odsouzených podle izraelských bezpečnostních zákonů na západním břehu Jordánu nemá ani právo na obhájce.

    "Když se dostanou mladí lidé do konfliktu se zákonem, potřebují pomoc, ne pomstu," konstatuje Lisbet Palmová z Unicefu, Fondu OSN pro děti.

    Palmová, čelná světová autorita na vykořisťování dětí, shromáždila množství důkazů o tom, že jsou děti pravidelně fyzicky trápeny i sexuálně zneužívány dospělými vězni a vězeňskými dozorci, kteří je mají chránit.

    Toto zacházení s dětmi je nelidské a zároveň to porušuje Konvenci o právech dítěte, kterou přijalo OSN roku 1989 a kterou podepsaly všechny země na světě kromě Cookových ostrovů, Somálska a Spojených států.

    Úřady na Jamajce mají právo věznit desetileté děti na dobu neurčitou, často s dospělými, v primitivních vazebních celách.

    V Egyptě jsou trestány děti, které pracují jako prostitutky, tvrdšími tresty než dospělé prostitutky.

    Spojené státy odsoudily od roku 1973 k smrti 137 nezletilých osob (tj. osob před dosažením věku dospělosti).

    Čína, která zakázala trest smrti pro osoby mladší 18 let, stále ještě odsuzuje mladé lidi k smrti. Šestnáctiletý mladý člověk může být odsouzen k smrti, rozsudek je odložen až na dobu, kdy dosáhne věku 18 let.

    Většina dětí ve věznicích spáchala jen minimální přestupky, anebo nespáchala vůbec nic. V Indii má policie pravomoc zatkout děti, pokud je pravděpodobné, že by "mohly být zneužívány anebo vykořisťovány za nemorálním či protizákonným účelem".

    Bezpočet dětí je vězněn ve vězeních pro dospělé - často za "zločin" chudoby, zanedbanosti anebo zneužívání. Mnoho vězněných dětí nebylo za žádný trestný čin ani odsouzeno - jen čekají na soud. V Libanonu je 90 procent vězněných dětí ve vazbě, některé z nich až dva roky.

    Lisbet Palmová tvrdí, že většina mladých kriminálníků se nerodí, ale že jsou mladí lidé k trestným činům nuceni podmínkami naprosté chudoby, v nichž často žijí.

    V zemích, kde zuří občanská válka a neexistuje sociální síť na ochranu zranitelných dětí, začínají děti krást v obchodech či na ulici nebo se dávají na prostituci jen proto, aby přežily. A často, když jsou uvrženy do vězení, to jejich kriminální tendence jen posílí, argumentuje Palmová.

    Unicet tvrdí, že věk trestní odpovědnosti je v mnoha zemích příliš nízký. V Indii, v Irsku, v Nigérii, v Pákistánu, v Jihoafrické republice, v Súdánu, ve Švýcarsku a v Thajsku je věk trestní odpovědnosti stanoven hranicí sedmi let. Ve Skotsku se považuje osmileté dítě za schopné učinit zralé rozhodnutí mezi tím, co je správné a co je špatné.

    Palmová argumentuje: "Dítě, které sotva začalo chodit do školy, nemůže dost dobře řádně chápat důsledky svého chování."

    Unicef si přeje, aby vznikl mezinárodně přijatý trestní řád pro mladé lidi, který by pomohl mladým lidem dostat se z vězení a naučil by je včlenit se do společnosti a přestal by je trestat.

    Odborníci z Unicefu argumentují, že trestní řád, který funguje vůči dětem jen jako nástroj pomsty, je k ničemu.

    Některé země, například Kanada a Holandsko, mají alternativní nápravné programy pro děti a mladé lidi, kteří spáchali trestné činy. Jde například o programy, v jejichž rámci musejí vandalové osobně odškodnit oběti svých trestných činů. A v těchto zemích zločinnost mladých lidí klesá.

    "Země, které mají nejmenší zločinnost mladistvých, jsou ty, v nichž je kontakt mezi mladými lidmi, policií, soudy a vězeními udržován na minimální úrovni," konstatuje Palmová.

    Británie, která vězní mladistvé kriminálníky na neurčitou dobu, zdaleka nemá podle Unicefu přijatelnou politiku proti mladistvé zločinnosti. Obdobně chybí přijatelné právní normy Ruské federaci, která ani nemá soudy pro mladistvé a Jemenu, který dovoluje arbitrární věznění dětí.

    Skutečnost, že se v Ruandě účastnily školní děti genocidy, je šokující. Navzdory hrůznosti zločinů, které údajně spáchaly, tito vězni jsou v konečné instanci pouze děti.

    "Mají právo na to, aby s nimi spravedlivě naložil soudní systém, jehož cílem je náprava," zdůrazňuje Palmová.

    Vytvoření takového systému je odpovědnost, která se týká nás všech.

    (Toto je shrnutí článku z časopisu Big Issue, který v britských ulicích prodávají bezdomovci. Výtisk stojí 80 pencí (cca 40 Kč, avšak v Británii jsou platy asi osmkrát vyšší než v ČR) a 45 pencí z každého prodaného časopisu si ponechává bezdomovecký prodejce. Časopis existuje v Británii od roku 1991 a je velmi rozšířen. JČ )


    Globální problém: práce malých dětí v průmyslu

    Americký senátor Tom Harkin navrhl nedávno ve Spojených státech přijetí Child Labour Deterrence Bill, zákon na odstrašení dětské průmyslové práce. Zákon má pravomoci zakázat dovoz toho zboží do Ameriky, které ve světě vyrábějí děti.

    V Bangladéši mělo zavedení tohoto zákona okamžitý dopad. Desítky výrobců oděvů okamžitě propustily své dětské pracovní síly. Tyto děti nyní shánějí živobytí ještě daleko hůře než dříve.

    Dvanáctiletý Delwar Hossain do té doby pracoval dvanáct hodin denně v textilní továrně, kde žehlil košile a balil je na export. Po propuštění se živí tím, že na ulicích sbírá papírové odpadky a prodává je do sběru. Jeho maminka je duševně nemocná a Delwar je jediný člen rodiny, který vydělává. Některé holčičky, které přišly o práci v textilních továrnách, byly nuceny se dát na prostituci.

    V Oslo se minulý týden sešli odborníci z organizace UNICEF a z Mezinárodní organizace práce s celou řadou vládních představitelů ve snaze vyřešit tento problém.

    I když byl Harkinův zákon v první instanci vlastně škodlivý, nicméně se po jeho zavedení pokusila vláda Bangladéše reagovat pozitivně. Spolu s UNICEFEM a s Mezinárodní organizací práce vyjednala s oděvními továrnami dohodu, podle níž mají poskytnout pracovní příležitosti dospělým členům rodin propuštěných dětí a děti mají - na státní náklady - začít chodit do školy. Částečně financují tyto školy britské charitativní organizace.

    Často se argumentuje, že se proti široce rozšířené dětské práci nedá nic dělat: dětská práce bude existovat tak dlouho, dokud bude existovat chudoba.

    Chudoba je skutečně velkým problémem. Podle studií UNICEFU (Fondu OSN pro děti) žije dnes na světě alespoň 650 miliónů dětí pod hranicí extrémní chudoby. Ta je definována jako příjem méně než jednoho dolaru denně. Počet takto chudých dětí roste. Také se zvyšuje rozdíl mezi chudými a bohatými. Nejnovější světová analýza Human Development Report zjistila, že rozdíl mezi nejbohatšími a nejchudšími dvaceti procenty lidstva byl v roce 1960 30 ku jedné, v roce 1994 byl 78 ku jedné.

    Dětská práce se nyní objevuje i v některých zemích postkomunistické Evropy, kde rychle rostou počty chudých lidí.

    UNICEF ovšem zdůrazňuje, že ne vždycky plodí chudoba dětskou práci. Naopak mnohdy plodí dětská práce chudobu, protože když děti nemohou chodit do školy, nezískají vzdělání a neuplatní se v dospělosti na trhu práce.

    Čtyři základní podmínky vedou většinou k tomu, že nedochází k dětské práci:

  • Zákonem požadovaná povinná školní docházka
  • Dobré školní osnovy
  • Pružný školní rok
  • Minimální náklady na školní vzdělání, ať už jde o školné anebo o náklady na tužky, sešity, učebnice a školní obědy

    UNICEF konstatoval, že když před třemi lety zrušila Malawi školné za základní vzdělání, hned od nového školního roku začalo chodit do školy o padesát procent více dětí. Je proto důležité, aby nebyly nuceny těžce zadlužené země třetího světa v důsledku prázdné státní kasy uvalovat na základní školství školné.

    Měly by existovat hospodářské pobídky, které by kompenzovaly rodiny za to, že budou dítě, které dosud pracovalo, posílat do školy. Velmi účinné se ukázaly být malé půjčky pro ženy, v jejichž důsledku došlo v mnoha zemích k dramatickému poklesu dětské práce.

    Dětskou práci také omezí etické chování západních investorů. Tak už nyní existují západní firmy, například "Rugmark", která dováží z Indie koberce do Německa, které zakládají svou pověst a svůj marketing na tom, že zaručují, že jejich zboží nevyráběly v Indii děti.

    Bojkot spotřebitelů a nátlak akcionářů také vedly k tomu, že omezily firmy Nike a Levi Strauss zaměstnávání dětských pracovních sil.

    Celosvětově pracovalo v roce 1995 27 procent chlapců ve věku od 5 do 14 let a 23 procent dívek v témže věku.

    V Africe to bylo 45 procent chlapců a 37 procent dívek, v Asii 22 procent chlapců a 20 procent dívek, v Latinské Americe 46 procent chlapců a 11 procent.dívek.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|