pondělí 8. prosince

O B S A H

České hospodářství a politika:

  • Viktor Kožený utratil v Londýně za večeři 750 000 Kč
  • Klaus je bolševikem pravice (článek o pádu českého premiéra v listu Washington Post)
  • Není naděje, že se český kapitálový trh vzpamatuje (Financial Times)
  • Podpořte petici na záchranu vědy, poslanou českému parlamentu (Peter Šebo) Nacistické zlato:
  • Londýnská konference o nacistickém zlatu: téměř tak nepřístupná jako zlato samo
  • Historik Eduard Kubů o osudu zlata v Československu (přednášku z londýnské konference o zlatu ukradeném nacisty přeložil Ivan Kytka)
  • K článku týdeníku Sunday Times o tajných pražských dokumentech o židovském majetku (Hana Horynová)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy

    Adresa Britských listů je zde.

    (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)


    Viktor Kožený utratil v Londýně za večeři 750 000 Kč

    Před nedávnem si povšiml britský tisk, že v Londýně utratila za večeři skupina tří podnikatelů více než 13 000 liber (přibližně 750 000 Kč). Objednali si například láhev vína za 5000 liber (cca 290 000 Kč), ale pak ji nepili, protože prý bylo víno "příliš mladé".

    Komentátoři tehdy dovozovali, že prý je to důsledkem nebývalého rozkvětu britské ekonomiky. "Ano, máme tady nyní mnoho lidí, kteří si něco takového mohou dovolit," psali tehdy. Teď se ale ukazuje, že daný jev nebyl ani tak důkazem rozkvětu britské ekonomiky, jako určitého patologického rysu ekonomiky české.

    Týdeník Sunday Times totiž zjistil, že "podnikatelem", který v Londýně zaplatil za večeři 750 000 Kč, byl Viktor Kožený. List ho charakterizuje jako "Piráta z Prahy" (to je přízvisko, které dal před rokem Koženému v rozsáhlém článku, kritizujícím jeho podíl na české privatizaci americký ekonomický časopis Fortune), který získal své jmění v hodnotě přibližně 300 miliónů liber (17,4 miliard Kč) tím, že přislíbil českým občanům, účastnícím se na privatizaci, až 1000 procentní návratnost z jejich investic. Většina těchto slibů nebyla splněna.

    "Takové vzpomínky však Viktora Koženého, alias Piráta z Prahy, netrápily, když byl 26. září uveden do londýnské restaurace Le Gavroche," píše Sunday Times. Doprovázeli ho dva další podnikatelé.

    "V diskrétně osvětlené suterénní restauraci tři muži si nejprve objednali láhev šampaňského Krug z roku 1949 za 560 liber. Pak objednali bílé burgundské DRC Montrachet za 1400 liber, které pili k předkrmu: šlehané humrové pěny a lososu. Pak Kožený objednal láhev vína La Romanée Conti z roku 1985 za 5000 liber, ale po jeho otevření konstatoval, že je příliš mladé, a přenechal ho číšníkům.

    Večeře pokračovala ve stejném duchu. Celkem za ni zaplatil Viktor Kožený 13 091,20 liber. Průměrně utratí hosté ve dvouhvězdičkové restauraci Le Gavroche za večeři 79 liber (přibližně 4500 Kč) za osobu.

    Kožený uprchl roku 1993 z České republiky na Bahamské ostrovy. Stal se poprvé známým ve věku 27 let, kdy se na jaře roku 1990 vrátil do Československa s ekonomickým diplomem z harvardské univerzity a s půlroční zkušeností práce v britské podnikatelské bance Robert Fleming, připomíná Sunday Times. Pak, jak se zdálo, sám zachránil první vlnu české privatizace.

    Kožený sám vlastnil jen 700 liber (přibližně 40 000 Kč), a vlastnoručně se mu podařilo vzbudit zájem českých občanů o privatizaci, když jim přislíbil, že to roka a do dne jim vyplatí desetkrát více, než kolik investují do jeho harvardských investičních fondů.

    Na jeho přísliby reagovala lavina 8,5 miliónů investorů a v jednu chvíli se zdálo, že Kožený bude vlastnit polovinu všech privatizovaných českých podniků. Jen nouzově přijatý zákon mu zabránil ve vlastnictví více než 10 procent.

    Kožený ovšem neměl nic, čím by mohl podpořit své přísliby. Hodnota jeho akcií začala klesat, až se ustálila před několika měsíci na desetině jejich původní hodnoty.

    Nakonec zbohatl pouze Kožený. Opustil Prahu a usadil se na Bahamách v roce 1993. Jeho fondy měly tehdy hodnotu asi 125 miliónů liber. Začínalo být jasné, že nebude moci splnit své sliby, a tak opustil ČR. Žije v exilu na Bahamách a řídí odtamdud celou řadu lukrativních investic, které má po celém světě.

    Listu Sunday Times se nepodařilo získat v sobotu večer od Koženého interview. Uvedl však prý nedávno, že splní příslib vyplacení desetinásobku původní investice všem investorům, kteří chtějí prodat své podíly.

    "Je to opravdu chytrý trik," uvedl jeden pražský makléř. "Zaplatí jim, jakou hodnotu by jejich akcie měly před čtyřmi lety, kdyby svůj fond řídil pořádně."

    Avšak, zdá se, Kožený se mění, uzavírá ironicky Sunday Times. Před deseti dny opět navštívil se třemi společníky londýnskou restauraci Gavroche. Tentokráte utratil za večeři jen 8000 liber (cca 460 000 Kč).

    Jan Čulík


    Klaus je bolševikem pravice

    Nasleduje preklad zasadniho clanku, ktery v nedeli 7.12. uverejnil Washington Post. Je to denik, ktery zcela dominuje medialni scene hlavniho mesta USA a neprimo obrazi prevladajici pohledy na otazky domaci i zahranicni politiky USA. Z techto duvodu jsou nazory nezavisleho listu Washington Post dobrym indikatorem zmen postoju a panujicich nalad. (RM)

    Český pád rozbil naděje na hospodářský zázrak

    (obrazek: AFP: S. Zbynek: Odstupujici ministersky predseda Klaus a  president Havel hovori behem prazske tiskove konference)

    Neuspesne reformy odstupujiciho mininisterskeho predsedy jsou zda se prilis absolutisticke a arogantni, nez aby mohly uspet

    (Lee Hockstader, Washington Post Foreign Service) - PRAHA, 6.prosince - Mark Sanders je manazerem americkeho investicniho fondu. Zije v  Ceske republice, jeho manzelka je Ceska, a krome prestavky venovane studiim na ekonomicke fakulte Standfordske univerzity stravil od padu komunismu v roce 1989 vetsinu sveho casu v Praze.

    Kdyz ale ve vychodni Evrope hleda mista k investovani penez, ktere spravuje, je jedna zeme, ktere se obecne snazi vyhnout: totiz Ceska republika. Ze 32 milionu US$ v jeho portfoliu neni ani cely jeden milion dolaru investovan zde.

    "Cesky zazrak nizke inflace, nizke miry nezamestnanosti a  rostouci ekonomiky byl iluzorni," rika Sanders, reditel v Praze sidlici firmy Woods & Co Funds. "Je to tak, ze v mnoha smerech Ceska republika skutecne reformy ani nezahajila".

    Po dlouhe mesice vedi uz ekonomove a analytici trhu, ze ne vsechno je v poradku v zemi, kde sveho casu nic nemohlo byt spatne. Doslo ke kolapsum bank, k podvodum na prazske burze. Obchodni bilance ma schodek, hospodarsky rust se zadrhava a zeme trpi skandaly.

    Ale v uplynulem tydnu toto vse dopadlo na obycejne Cechy - ne formou smutnejsich statistik ale odstoupenim muze, ktery byl nejvice ztotoznovan s nejvice oslavovanym pribehem ve vychodni Evrope. Padl cesky ministersky predseda Vaclav Klaus.

    Klaus, ktery odstoupil minulou sobotu tvari v tvar skandalu a  pokulhavajici ekonomice, byl ministerskym predsedou s nejvyssi mirou sebeduvery, uctivany na Zapade za svoji thatcherovskou rozhodnost a za sva kazani, venovana nabozenstvi kapitalismu volneho trhu. Jeho demise rozbila mytus jeho politickeho genia, spolu s prezivajici virou v cesky hospodarsky zazrak. Misto tohoto nastoupilo pochmurne uvedomeni si toho, ze jeste dlouho bude treba usilovne refomni prace.

    Klausova vira v "neviditelnou ruku" byla tak nepruzna, ze sveho casu strasil tim, ze rikal, ze pokud se jeho tyka, neexistuje neco jako spinave penize. Pred vice nez dvema lety vyhlasil, ze ceska transformace od komunismu na volny trh je v podstate dokoncena.

    Nebyla.

    Z hlediska ekonomu, Klausuv pokles popularity, doprovazeny poklesem v narodnim hospodarstvi, je vymluvnym poucenim o trvajicich nebezpecich, ktere charakterizuji prechod ekonomik post-komunisticke Evropy, temer deset let po padu berlinske zdi. Rika se, ze Klausovou chybou bylo prijeti absolutisticke vize nespoutaneho kapitalismu, se vsemi doprovodnymi znaky neduvery ve vse, co by mohlo zavanet statnim dohledem a zasahy.

    Ale presto, ze kazal evangelium trhu, Klaus predsedal vlade, ktera ucinila malo pro to, aby byl trh zdravy. Reformy probihaly polovicatymi kroky. Neregulovana burza predstavovala prostredi pro nerusenou plavbu pouze pro piraty. Mzdy rostly trikrat rychleji nez vyroba. A hospodarstvi, ktere rostlo rocnim tempem 4 procent ci vice, najednou rust prestalo.

    "Vlada se nazyvala liberalni, ale takovou nebyla," rekl Evzen Kocenda, ekonom v Centru pro ekonomicky vyzkum prazske Karlovy univerzity. "Udelali jen to, ze dovolili, aby stat nemohl zasahovat a zabezpecit dodrzovani zakonu. Ale vlada si velice neliberalnim zpusobem ponechavala kontrolu nad statem vlastnemymi podniky a  nerestrukturalizovala je."

    V samem srdci hospodarske malatnosti je zakladni kamen Klausovy hospodarske politiky, program kuponove privatizace, ktery byl pocatkem 90. let slaven jako uspech.

    Naraz, kupony, ktere predstavovaly podil na vlastnictvi podniku byly k dispozici vsem Cechum za cenu odpovidajici priblizne tydenni mzde. Ctyri petiny obcanu zeme se tak staly akcionari. Byla to nejvyssi pomerna mira vlastnictvi akcii, jak se Klaus rad chlubil.

    Ale kupony byly rychle skoupeny investicnimi fondy, z vetsiny vlastnenymi nekolika velkymi bankami, ktere jsou stale rizene statem. Skrze tyto fondy banky umele podporovaly prumyslove dinosaury cestou snadnych uveru a odmitaly jim zastavit pritok penez anebo vyzadovat restrukturalizaci z obav o bankrot a o odepisovani nesplatitelnych uveru.

    Vysledkem byly stovky podniku, jejichz provoz byl velice podobny tomu, jako za komunisticke ery, t.j. s nadmernou zamestnanosti, nekompetentnim vedenim a substandardnim vyrobnim zarizenim. Vyvoz poklesl, a to i pres nakupni horecku Cechu, kteri divokym tempem skupovali zapadoevropske spotrebni zbozi. Obchodni schodek narostl na 6 mld. US$, coz je obrovsky objem pro zemi s pouhymi 10,3 miliony obyvatel. A vseobecne se veri, ze 35 procent vsech bankovnich uveru je v  podstate nesplatitelnych.

    Soucasne s tim Klaus a jeho vlada ucinili pramalo pro to, aby ziskali prime zahranicni investice. Odmitaly nabizet danove ulevy a  jine pobidky, kterymi jine vychodoevropske zeme zahrnovaly bohate nadnarodni spolecnosti. Zapadni portrfoliovi investori prisli na cesky trh a v mnoha pripadech se spalili, zarikavajice se, ze se uz nikdy nevrati.

    "Slysel jsem zapadni portfoliove investory rikat 'Uvedte mi jeden dobry duvod k tomu proc investovat v Ceske republice,'" konstatuje Sanders, americky manazer fondu. "Pokud si Ceska republika dela narok na  podil na globalnich fondech, musi o ne soutezit a vytvaret atraktivni prostredi. A clovek zde v tomto smeru mnoho nevidi. Je tu jen videt plno arogance."

    Nikdo nenasadil ton arogance silneji nez Klaus. Po jistou dobu ho mnozi Cesi meli radi a pricitali mu zasluhu o rust, ktery promenil Prahu v jedno z nejatraktivnejsich a nejzivejsich mest v tomto regionu.

    Zahrnujic opovrzenim sve kritiky a pohrdaje radami zahranicnich odborniku ("mekka rada za tvrde penize", rikal s posmechem), Klaus se vzpiral vytvoreni agentury pro dohled a ocisteni burzy a legislative, ktera by prerusila vazby mezi bankami, jejich investicnimi fondy a  podniky, ktere kontroluji.

    Mezitim skandaly obklicily jeho Obcanskou demokratickou stranu, vcetne zprav, ze investori prevadeli penize na tajne svycarske konto teto strany, odmenou za zvyhodnene zachazeni v privatizacnich projektech. Klaus prohlasil, ze bude resignovat pouze tehdy, bude-li zde nekdo, kdo je schopen ho zastat. Ale rekl, ze nikdo takovy neexistuje.

    Politicky oslaben vice nez rok, byl nakonec prinucen resignovat, kdyz jedna ze tri koalicnich stran minuly vikend stahla svoji podporu.

    "Toto je politicka a moralni krize, ktera byla znasobena hospodarskymi problemy," rekl Michael Zantovsky, byvaly cesky velvyslanec ve Spojenych statech. "Stejne jsme museli k temto hrbolatym mistum dospet, drive nebo pozdeji - nemeli jsme zadne behem poslednich peti let. Ale neni to strukturalni problem."

    Analytikove se shoduji v tom, ze ceska ekonomika neni tak prosakla zlocinnosti, jako je tomu v Bulharsku a v Rusku a ze muze byt spravnymi leky uzdravena - vetsi kontrolou vladnich vydaju, prodejem bank, deregulaci najemneho, cen tepla, energii a dalsich spotrebitelskych sluzeb, prisnejsi regulaci kapitaloveho trhu a podporou restrukturalizace prumyslu.

    Klaus odmitl odejit v tichosti. Prisahal, ze se bude znovu uchazet o postaveni sefa sve strany, coz je cin, ktery pravdepobne stranu rozstepi a pravdepodobne ucini jakykoliv pokus reformovat vladu v  ramci stavajici koalice nemoznym.

    "Klaus je bolsevikem pravice," rekl Jonathan Stein z Institutu pro studia Vychod-Zapad, politikou se zabyvajici instituce v Praze. "On a jeho strana se videli jako predvoj. ... Nikdy se nezmenili, aby byli schopni resit jine otazky, nez velkolepe otazky spolecenske transformace".

    Preklad:

    Czech and Slovak Service Center, Washington

    Dovetek:

    Cteme-li si uvedene radky, ktere v mnohem opakuji temer uplny seznam veci, obav, rad a namitek, ktere mnozi, vcetne nas, za posledni leta sdileli a o kterych jsme take hovorili a psali. A to take pise spise umirneny a zadoucim reformam v CR take nakloneny Washington Post.

    To, ze pod Klausou zeleznou rukou nebyl od roku 1992 do roku 1995 a do znacne miry a z do letosniho jara mozny jakykoliv sebemene odlisny nazor na fundamentalni otazky politiky v CR, je smutnym ale velice pravdivym dukazem toho, ze tradice demokracie neni u nas tak hluboka, jak bychom si radi mysleli. Skutecnost, ze ve styku s  politickym vedenim a ministerstvy - a to i na vysoke urovni - vse bylo poznamenano slepou poslusnosti, strachem nebo naivni virou v  briliantniho vudce byla jen zastinena servilnosti a priviranim oci a  utisovanim pluralitnich hlasu v radach ceskeho exilu.

    A tak lide, casto vzdelani a mnozi s bohatymi zkusenostmi prace a zivota ve skutecne, plnohodnotne demokracii a volnem trhu, nedocenili nebezpeci pro rozvoj i povest demokracie a trhu, ktere hazardni a  nedostatecne chapanani moderni demokracie politika a zasady Vaclava Klause predstavuji.

    Uvedeny clanek hovori vetsinou o ekonomickem aspektu krize. Na  rozdil od Klause si jini, vcetne presidenta Havla, bolestne uvedomovali, ze neviditelna ruka trhu k tomu, aby byla skutecne efektivni musi mit, jako v modernich demokraciich, velice dobre kultivovany system zakonu, hodnot a sdilenych moralnich hodnot. V tomto smeru bylo selhani Klause a  jeho drivejsich spolecniku nejdrazsi zkusenosti. Jeho, dnes jiz svetoznama arogance, si tropila vysmech z otazek role prava ("s reformami musime predbehnout pravniky"), tolerance a rasismu ("nemohu verit co zde - ve zpravach KBSE Kongresu USA - ctu!") a jinych zasadnich oblastech.

    Ulohy a priority kladene v demokracii na  ministerskeho predsedu nelze zredukovat na opakovani zakladnich makroekonomickych poucek. Vzdelane tridy doma a v cizine, i nekteri zapadni partneri, zjevne prilis dlouho povazovaly Klause a jeho zjednodusene videni sveta za "to nejlepsi, v co lze v Ceske republice doufat".

    Klausovym autoritarskym stylem na jedne strane a nedostatkem odvahy doma i v zahranici na strane druhe, tak vec demokracie a  "ohrozeni samotneho politickeho systemu v Ceske republice" - abychom citovali slova osoby kvalifikovane tato rizika posoudit, byvaleho ministra vnitra Jiriho Rumla - zasly dale a s vetsimi skodami, nez by to jinak bylo mozne.

    Z Klausovy ery vyplyva pouceni pro vsechny obcany, at jsou kdekoliv ve svete, jakoz i pro privrzence skutecne demokracie v CR: masarykovske nebat se a nekrast. Klausova era, po pocatecnich nepopiratelnych uspesich a zasluhach byla charakterizovana strachem, ktery podvazoval jakoukoliv pluralitu. A veci, ke kterym dochazelo prilis casto, ktere nemohou byt nazvany jinak nez kradez, napachaly skutecne skody a podlomily duveru domaciho obyvatelstva i zahranicnich partneru.

    Doufejme, ze novy ministersky predseda i novy kabinet budou signalem zavedeni jine kultury, stylu a hodnot. Doufejme, ze tak, jak je to pravidlem v demokraticke spolecnosti, vzdelani a obcansky uvedomeli a  aktivni obcane svym hlasem a zajmem nedovoli, aby meli jinou vladu nez tu, kterou si zaslouzi.

    Robert Miller

    president, American Czech and Slovak Association

    vedouci, Czech and Slovak Service Center Washington


    Není naděje, že se český kapitálový trh vzpamatuje

    Financial Times, 6. prosince 1997

    Český kapitálový trh měl letos jedno štěstí: 27. října měl zavřeno, v době, kdy burzy celého světa radikálně poklesly.

    Jinak byl rok 1997 příkladem, jak obtížné je znovu získat přízeň mezinárodních investorů, poté, co se jednou sympatie rozplynuly. Nejnovější špatné zprávy, pád české vlády, jen potvrzuje deprimující situaci.

    Český kapitálový trh byl obnoven v roce 1993 a rostl nejrychleji ve střední a východní Evropě, protože kupónová privatizace - obyčejným občanům byly rozdány kupony, které si mohli vyměnit za akcie ve zprivatizovaných společnostech - rychle donutila většinu průmyslu vstoupit do soukromého sektoru. Tento trh, představovný indexem PX 50, má nyní hodnotu asi 17 miliard dolarů.

    Loni dospěli postupně investoři k závěru, že růst české burzy byl příliš rychlý a že pomaleji se rozvíjející trhy jako Polsko a Maďarsko nabízejí bezpečnější investice.

    Kupónová privatizace, které měla vytvořit armádu malých soukromých investor, se nepovedla. Většina Čechů si vyměnila své kupóny za akcie ve velkých investičních fondech, které si posléze koupily akcie v privatizovaných společnostech. Tyto investiční fondy činily extravagantní sliby ve snaze získat investory a nebyly ochotné akcie prodat, dokud nerealizují velké zisky.

    Burza stagnovala. Málokteré akcie byly dostatečně likvidní, aby bylo možno s nimi trvale obchodovat prostřednictvím plovoucích cen. Vlastnictví nadto zůstalo rozptýlené. To zabraňovalo silnému řízení podniků. Proto nedošlo k průmyslové restrukturalizaci.

    Václav Klaus, který se stal v roce 1992 premiérem, věřil v neviditelnou ruku trhu a stavěl se proti regulaci kapitálových trhů v době, kdy vznikaly. Tak se stala česká burza klubem "insiderů", osob s důvěrnými, výlučnými informacemi. Většina obchodů s akciemi se uskutečňovala mimo burzu, a to v cenách, které neměly vůbec žádný vztah k oficiálně kótovaným cenám. Investiční fondy přesunovaly bloky akcií sem a tam a manažeři investičních fondů nepociťovali vůči investorům žádnou odpovědnost - někteří dokonce fondy vykrádali.

    Začátkem letošního roku začínala většina východoevropských fondů zachraňovat investice z české burzy, protože se zdálo nevyhnutelné, že dojde k poklesu hodnoty. Neexistence restrukturalizace průmyslu znamenala, že vývoz českého hospodářství byl chabý, zatímto spotřebou motivovaný dovoz dramaticky rostl. V květnu byla koruna donucena opustit své měnové pásmo a zůstává od té doby pod tlakem. Analytikové předpovídají další devalvaci.

    Devalvace a balíčky zpřísňujících hospodářských opatření, které ji doprovázely, po velkých červencových povodních, zpomalily hospodářství a snížily zisky hrstky společností, o něž mají investoři zájem, jako je ČEZ a Komerční banka.

    Nestabilita vlády poté, co vláda přišla loni ve volbách o většinu, také odradila investory. Vláda se hádala o reformy a o rozpočtové škrty, jichž bylo zapotřebí k řešení problémů, a pak musela přesvědčit vzdorovitý parlament, aby je schválit.

    Je ironické, že začaly být zaváděny některé velmi důležité změny. Dolní komora parlamentu schválila první čtení přísného rozpočtu na budoucí rok a také založení inspekčního úřadu pro dohled nad kapitálovým trhem, ve stylu americké Securities and Exchange Commission. Parlament se také zabýval návrhy snížit míru investic bank a investičních fondů v průmyslu. Víc akcií mělo být zpřístupněno pro jiné investory. A nejdůležitější bylo, že se vláda rozhodla odprodat státní podíly ve třech největších bankách.

    Rozpad české vlády vedl k nejistotě, které reformy přežijí. Avšak, někteří investoři to vidí optimisticky. Nigel Rendell, stratég pro vznikající trhy u firmy HSBC James Capel v Londýně, konstatuje: "Je možné, že se budou konat nové volby. Je osvěžující mít vyhlídku na úplně čistý papír."

    Alexander Angell z pražské makléřské firmy Wood and Co. zdůrazňuje: "Tak málo akcií vlastní cizinci, že neexistuje už skoro žádný tlak na odprodávání akcií. Pokud si nějací zahraniční investoři podrželi české akcie, teď už je prodávat nebudou."


    Rozpocet na vedu a vyzkum - petice Poslanecke snemovne Parlamentu CR

    Datum: 27. listopadu 1997

    Vazene kolegyne, vazeni kolegove,

    v nejblizsich tydnech dojde k rozhodujicimu hlasovani o statnim rozpoctu na pristi rok. Pres inflaci a pokles kurzu koruny jsou v nem navrhovany vydaje na vedu a vyzkum prakticky ve stejne vysi jako letos. Chceme proto pozadat o pomoc primo Parlament CR formou petice, ktera je prilozena nize.

    Netvrdime, ze neco zmuzeme, ale tvrdime, ze ma-li se neco zlepsit, je potreba neustale na tento problem upozornovat a vyvolavat o nem verejnou diskusi. Pokud tento nazor sdilite, navrhujeme Vam, abyste se k petici pridali a na svem pracovisti zorganizovali podpisovou akci na jeji podporu.

    Podpisove archy spolu s dopisem poslancum a zadosti o jeho distribuci mezi poslance, pak posilejte do 8. prosince a to primo predsedovi Poslanecke snemovny Parlamentu CR nebo predsedovi rozpoctoveho vyboru Poslanecke snemovny Parlamentu CR, Snemovni 4, 118 26 Praha 1. Prosime, neposilejte je nam, nestihli bychom je do Parlamentu jiz dorucit.

    Pokud se k tomu rozhodnete, poslete prosim e-mail na adresu: sebo@biomed.cas.cz a my Vam obratem posleme jako attached file ceskou verzi petice a podpisoveho archu ve formatu WORD for Windows, nebo rtf. Za kolektiv autoru,

    Petr Draber, Jan Kopecky, Vladimir Kren a Peter Sebo

    Kontakt a informace:

    P. Sebo, MBU AV CR, 142 10 Praha 4, tel: 475 2762, fax 472 2257,

    sebo@biomed.cas.cz

    DOPIS POSLANCUM PARLAMENTU CR

    Pani poslankyne, pani poslanci: V unoru tohoto roku skupina 40 ceskych vedcu adresovala ustavnim cinitelum otevreny dopis upozornujici na kritickou situaci vedy a vyzkumu v nasi zemi. Prestoze nutnou podminkou snizovani historicky dane zaostalosti nasi zeme je vyssi podpora vyzkumu a vyvoje nez je prumer vyspelych zemi, pocita navrh rozpoctu na prsti rok s vydaji na vedu a vyzkum ve stejne vysi jako letos, tedy 0,47 % HDP. Nelze proto vubec mluvit ani o puvodnim zameru vlady postupne zvysit rozpoctove vydaje na vedu a vyzkum na 0,7 % HDP, tedy prumer podilu HDP venovanych na vyzkum v zemich EU.

    Odbourani byrokratickych barier dusicich nase vedecke instituce a  vyvolavajicich zbytecne plytvani nedostatecnymi prostredky se opet nekona. Grantove prostredky na bezny rok jsou uvolnovany v kvetnu az zari. Spickovi vedci - po letech skoleni v nejlepsich ustavech u nas i v zahranici - opousteji nase vyzkumna pracoviste z existencnich duvodu.

    V takove situaci je nutne trpelive vysvetlovat, proc kvalitni vedu a vyzkum nezbytne potrebujeme. V situaci nasi zeme nejde o to, abychom vyspele zeme predehnali, ale abychom alespon neztratili jejich stopu. Vedou se nepotrebujeme zaklinat, tak jako minuly rezim. Kvalitni veda vytvari kulturu poznani ve spolecnosti, uci kritickemu mysleni a ucte k racionalite a  realite sveta. Veda stavi hraz iracionalite, dogmatickym ideologiim a  voluntarismu, ktere po desetileti smykaji nasi spolecnosti ode zdi ke zdi.

    Svobodne vedecke badani je nutnou podminkou svobody a demokracie, protoze poskytuje nezaujate informace o fungovani prirody a spolecnosti. Pripadna dnesni masivni investice do vedy by sice neumoznila okamzity prudky rozvoj nasi ekonomiky, ale je naivni se domnivat, ze skomirani vedy a vyzkumu v  Cechach neprispiva k nasemu dalsimu technologickemu zaostavani. Osobni kontakt s vedou a vyzkumem je naprosto nezbytnou a integralni soucasti nejvyssi odborne vychovy. Uci budouci ridici pracovniky tvorit, objektivne myslet, klast otazky, testovat hypotezy a zvidave hledat reseni. Bez mezinarodne srovnatelneho zakladniho vyzkumu nemuzeme mit mezinarodne srovnatelne vysoke skolstvi a mezinarodne srovnatelny prumysl.

    K navratu mezi vyspele zeme potrebujeme odborniky, kteri okusili dobrodruzstvi poznani. Jenom Ti budou schopni tvorive prejimat a rozvijet nove trendy svetove vedy a nove technologie, nachazet reseni aktualnich problemu. Umozneme jim aktivne vedecky pracovat na mezinarodni urovni. Nehledejme treti cestu a okopirujme to, co funguje ve vyspelych statech. Investujme do skolstvi a vyzkumu, do vzdelanosti a tvorivosti nasich studentu, do lidskeho faktoru. Je to nejefektivnejsi investice, kterou muze nase zeme ucinit, a jediny nas rozvojovy zdroj do budoucna. Damy a pani poslanci, myslete na to pri schvalovani statniho rozpoctu, protoze i  obranyschopnost a zapojeni nasi zeme do NATO bude zaviset na nasi pripravenosti prejimat a pouzivat nove technologie.

    Online archive of CZECHSCI mailing list is located at:

    http://www.reference.com/cgi-bin/pn/listarch?list ECHSCI@markl.cz


    Londýnská konference o nacistickém zlatu: téměř tak nepřístupná jako zlato samo

    V roce 1930 mělo Německo podstatné zlaté rezervy, v hodnotě 1 miliardy dolarů (všechny uváděné ceny zlata jsou v tehdejších cenách, dnes by byly tyto hodnoty desetkrát vyšší). Pak zlikvidovala německou marku hyperinflace. V polovině roku 1934, rok poté, co se Hitler dostal k moci, mělo Německo zlaté rezervy jen ve výši 55 miliónů dolarů.

    Nacisté vyřešili problém svým způsobem. Zakázali německým občanům pod trestem smrti vyměňovat zlato za peníze. Do roku 1938 vydřeli ze svých občanů celkem zlato za 100 miliónů dolarů. Mnoho těchto občanů byli židé. Za pouhý jeden měsíc zbohatlo nacistické Německo o zlato v hodnotě 160 miliónů dolarů, v důsledku včlenění Rakouska do Německa. Podle informací Trojstranné zlaté komise Spojenců bylo prý přibližně 13 tun tohoto zlata, v hodnotě asi 30 miliónů dolarů, rozkradeno.

    Okupací Československa získali nacisté zlato v hodnotě dalších přibližně 35 miliónů dolarů. Do roku 1945 nakradli nacisté zlato celkem v hodnotě asi 850 miliónů dolarů. Zlato v hodnotě asi 240 miliónů dolarů bylo nalezeno v solném dole Kaiserode nedaleko německého města Merkers. Byly tam také pytle zlatých plomb, vytlučených ze zubů usmrcených židů. Zlato v hodnotě asi 440 miliónů dolarů skrývaly švýcarské banky. Částečně jím financovaly nacistickou válečnou mašinérii. Část zlata byla odeslána přes Vatikán a iberské diktatory do Latinské Ameriky, kam po válce směřovalo při útěku hodně nacistů.

    Před půl stoletím rozdělili Spojenci zlato, nalezené v solném dole Kaiserode, a zlato v hodnotě asi 50 miliónů dolarů, které vrátilo Švýcarsko. Většinu tohoto zlata dostaly evropské ústřední banky. Oběti nedostaly skoro nic.

    K této historické nespravedlnosti došlo, protože Komise pro zlato uznávala jen dva druhy nacistického zlata: zlaté rezervy, náležející bankám, a zlaté plomby, zlato neidenfitikovatelných obětí. Komise věděla, že existuje ještě třetí kategorie zlata - totiž zlato, jejichž majitelé ho museli nacistům odevzdat pod hrozbou smrti. Komise však existence tohoto třetího druhu zlata zamlčela.

    Světový židovský kongres odhaduje, že celkové množství nacistického zlata vzrostlo z 50 miliónů dolarů v roce 1935 na 900 miliónů dolarů v roce 1945. Z toho bylo 590 miliónů dolarů bankovní zlato, ale 260 miliónů dolarů - 2,6 miliard dolarů v nynějších cenách - bylo zlato odebrané jednotlivým občanům a soukromým podnikům.

    Minulý týden se konala v Londýně konference o ztraceném nacistickém zlatě především v důsledku iniciativy britského ministra zahraničních věcí Robina Cooka, který chce napravit dosud nenapravené křivdy, spáchané na obětech nacistického násilí.

    Jak však trpce poznamenává britský tisk, konference se konala za zavřenými dveřmi. Archívy Spojenecké komise pro zlato zůstávají dosud také uzavřeny. 140 stránková zpráva britské vlády o tom, jak dopadly nacistické oběti, když žádaly u britské vlády návart ukradeného zlata, zůstává nezveřejněna.

    Světový židovský kongres vyzval Švýcarsko, aby vrátil zlato v hodnotě více než 2 miliard dolarů, které pro nacisty Švýcarsko přechovávalo. Jak se asi tvářili švýcarští zástupci na konferenci na obvinění, že nacistům prali jejich špinavé peníze? Novináři to nevědí - konference se konala za zavřenými dveřmi.

    Chorvatská delegace přednesla projev, aniž by se zmínila o Ante Paveličovi, šéfovi chorvatské pronacistické vlády, která zavraždila tisíce židů a Srbů v koncentračním táboře v Jasenovaci. Dva vatikánští pozorovatelé seděli na konferenci tři dny mlčky. Donald Kenrick z Mezinárodní romské unie je obvinil jméne zavražděných Romů, že Vatikán přechovával nacistické zlato. (Existuje v tomto ohledu množství důkazů od amerických zpravodajských organizací.)

    Rakouksý list Der Standard informoval o práci vídeňského podnikatele Herberta Herzoga, vězněného za války v nacistických koncentračních táborech, který v padesátých letech pečlivě zjistil množství informací o původu nacisty nakradeného zlata a shromáždil je na 22 mikrofilmech, obsahujících snímky více než 700 dokumentů. Z dokumentů zřejmě vyplývá, že Spojenci po válce řádně neodškodnili ty okupované země, které se staly obětí nacistů. Jako jedna ze tří spojeneckých mocností dostala většinu jejich zlata Francie.

    Týdeník Observer píše o případu Edity Tausikové, jejíž rodiče prodali v roce 1939 v Praze byt, ve snaze umožnit své dceři a jejímu muži v Anglii nový začátek. Peníze odeslali do Británie do banky Midland Bank, avšak mladá dvojice se už do Británie nedostala.

    Bylo to 500 liber, 15 šilinků a 3 pence - pouhých třicet procent původní částky, neboť nacisté při transferu peníze zdanili sedmdesáti procenty.

    Dnes by to mělo být přibližně 35000 liber - tedy asi 2 milióny korun. Jenže britská banka se zachovala neobyčejně sprostě. Do roku 1983 se původní částka smrskla na pouhých 440.75 liber. Totiž pouze vklady vyšší než 500 liber měly nárok na úroky a banka si vyhradilo právo odebírat z účtu poplatky na "speciální práci", kterou prý s kontem měla. V dnešních penězích si banka účtovala za udržování tohoto konta 4000 liber, tedy více než 200 000 Kč.

    Jednapadesátiletému Michalu Klepetářovi, synovi Edity, ani mnohým jiným obdobným obětím nacistických finančních nespravedlností, britská vláda nijak nepomohla. Klepetář nakonec dostal svých 440 liber v roce 1983 v tuzexových bonech, a to v kursu, výhodném pro tehdejší komunistickou vládu. Klepetářovi si za peníze, původně stržené za prodej celého luxusního pražského bytu, koupili nový nerezový dřez a několik balíčků kávy.


    Příspěvek českého historika Eduarda Kubů na londýnské konferenci o nacistickém zlatu (2. 12. - 4. 12. 1997):

    Československé zlaté rezervy a jejich vydání nacistickému Německu

    (Z angličtiny přeložil Ivan Kytka)

    Až do vytvoření Národní československé banky v roce 1926 plnil funkci centrální banky v  Československé republice bankovní úřad ministerstva financí. Tento úřad byl také odpovědný za monitorování a spravování československých zlatých rezerv.

    Zlaté rezervy, které byly zpočátku velmi skromné a které dosahovaly podle údajů bankovního úřadu v roce 1925 6.457,6 kilogramů zlata, téměř neustále rostly. Zdrojem relativně rychlé akumulace zlatých rezerv však nebyl státem organizovaný nákup drahého kovu. Z velké části byla výsledkem široké veřejné kampaně, která zahrnovala dary od firem a institucí, a to především, v  letech 1919-1924 k organizovaným sbírkám mezi obyvatelstvem, které bylo požádáno, aby přispělo na tehdy známý "Zlatý poklad Československé republiky".

    Vytvoření měnových rezerv ve zlatě tedy obsahuje zvláštní citové zabarvení spojené s budováním nového československého státu a stalo se veřejnou záležitostí.

    Koncem roku dosáhly zlaté rezervy 40.737,4 kg. Celková suma zahrnovala 12.057,3 kg převedených z bývalé Rakousko-uherské banky. Během hospodářského boomu bylo možné zvýšit zlaté rezervy na 68.858,1 kg. A rezervy rostly i ve třicátých letech. K 29. srpnu 1938, tedy v době mnichovské konference, která Československu uložila předat rozsáhlé pohraniční území Německé říši, činily celkové zlaté rezervy 94.772 kg.

    Vzhledem k rostoucí německé hrozbě však Národní československá banka preventivně zvýšila množství zlata, které bylo deponováno v zahraničí. Z tohoto důvodu bylo v době Mnichova v domácích sejfech jen 6.366,6 kg, zatímco zbylých 88.435,4 kg bylo rozloženo mezi několika zahraničními depozitory , všeobecně považovanými za bezpečné.

    Nicméně ke škodě ČSR a jejich občanů a ke škodě zemí, které byly velmi brzy nuceny vstoupit do války proti Hitlerovi, Německu se nakonec podařilo získat kontrolu nad většinou československých zlatých rezerv. Množství převedeného zlata a způsoby, kterým bylo získáno, jsou specifikovány dále.

    I.

    Zlato podporující československou měnu v pohraničních oblastech okupovaných na základě mnichovské dohody z 29.9. 1938

    Při uplatňování mnichovského diktátu Německo požadovalo, aby se Národní banka československá vzdala zlata podporujícího měnu kolující na území okupovaném německými vojsky. Na anektovaném území bylo staženo 1250,6 miliónů Kč v bankovkách a 1502,7 miliónu Kč ve státem vydaných cenných papírech. Po obtížných jednáních charakterizovaných vysokými německými požadavky a nátlakem byl odňat Čechům formou "odkupu" majetek patřící okleštěnému Československu (zvláště průmyslovým zájmům pražských bank v pohraničních územích) a převzetím československého zbrojního potenciálu, o který Němci usilovali.

    Při jednáních o stažení části měny vydané bankou Německo požadovalo zlato a cennou zahraniční měnu a současně odmítalo diskusi o poměrné části vyjádřené v peněžních příkazech a ve finančním vyrovnání. V lednu se Němci uchýlili k hrozbám, které vyvrcholily 23.února 1939 v ultimativních požadavcích zaslaných Praze. O pět dní později byla vyslána československá delegace do Berlína, kde podlehla německému tlaku. 4. března byl podepsán dokument, na jehož základě bylo 769 miliónů Kč "pokryto" československými nemovitostmi v okupovaném pohraničí a peněžními půjčkami, které tam byly poskytnuty, zatímco zbytek byl kryt zlatem. 7.března odeslala Národní československá banka basilejské Bance pro mezinárodní vyrovnání telegram požadující, aby tato banka předala 47 ingotů (579,8 kg) zlata deponovaného v Bruselu a 125 ingotů (1.468,36 kg) zlata deponovaného v Bernu německé Deutsche Reichsbank. Telegram také požadoval, aby Švýcarská národní banka převedla 1031 ingotů (12.488 kg) zlata deponovaného v Bernu.

    Protože mnichovská dohoda byla považována československým právem správně za nulitní a neplatnou od samého počátku, tyto transfery byly označeny za nepřijatelné a neoprávněné. Požadavek na jejich vrácení byl také samozřejmě posílen faktem, že sama okupovaná území byla v roce 1945 vrácena Československé republice.

    II.

    Zlato zabrané přímo po okupaci českých zemí 15. března 1939.

    Ve varování o hrozící německé okupaci, které doručilo československému velvyslanci v Berlíně Vojtěchu Mastnému francouzské velvyslanectví, byla rovněž zmínka o německém zájmu o československé zlato. Následující den potvrdil, že francouzská informace byla správná. Úkol zajistit československé zlato byl svěřen dr. Muellerovi, zvláštnímu komisaři Německé říšské banky napojenému na velení vojenské skupiny 3 (Sonderbeauftragte der Reichsbank beim Heeresgruppenkommando 3). Po svém příjezdu do Národní banky donutil dr. Mueller ředitele Peroutku a Malíka, aby pod hrozbou okamžité exekuce sepsali a odeslali dva příkazy pro převedení československého zlata deponovaného ve Velké Británii. První, adresovaný Bank oif England, požaoval převedení 26 793 ,7 kg zlata Bance pro mezinárodní vyrovnání v Basileji. Durhý příkaz požadoval, aby basilejská banka převedla 23087,3 kg z depozitu 28 309,3 u Bank of England na 'čet Deutsche Reichsbanky u londýnské Bank of England.

    Ve stejnou dobu však bylo požádáno britské velvyslanectví, aby zajistilo, že vynucený a tedy neplatný příkaz bude zrušen kompetenmtními britskými orgány. Nicméně příkaz k převedení 23 tun zlata byl 20. března promptně splněn. Majetek oběti násilí - čin, který britská vláda neuznala - byl nezodpovědně odevzdán násilníkovi. Druhý příkaz nebyl naštěstí proveden kvůli posunu v politickém pohledu na tuto záležitost.

    Věc brzy vyvolala pozornost britského tisku a 18. května 1939 byla předmětem debaty v britské Poslanecké sněmovně. Přinesla nejen kritiku bank of England, ale také ministerstva financí a celé vlády. Poslanec Brenden Brecken ji označil za "velmi nečistou formu finančního appeasmentu, neboť Němci jsou usmiřováni penězi nešťastných Čechů."

    Rovněž Winston Churchill vyjádřil rozhořčení: "Pokud jsou naše mechanismy tak nemotorné, že těchto šest miliónů liber zlata může být převedeno nacistické vládě Německa, která je chce využít a už je využívá, tak jak to dělá s celou zásobou zahraniční měny, aby zvýšila svůj zbrojní potenciál [...],

    tak to zcela zesměšňuje úsilí, které vynakládá každý příslušník našeho národa, aby zajistil národní bezpečnost a semknul veškeré síly této země."

    III.

    Odvezení zlatých mincí do Německa v roce 1940

    Národní banka Čech a Moravy - nově pojmenovaná centrální banka za protektorátu - měla jen omezené pravomoce a minimální zlaté rezervy. Vymyšlená obvinění a zatčení jejího ředitele Sadílka gestapem, které skončilo jeho sebevraždou, se stalo záminkou pro převedení zbytku českého zlata deponovaného v sejfech Národní banky do Berlína. 12. června 1940 odvezli úředníci Deutsche Rechsbanky 6375,86 kilogramů zlata, tentokrát v podobě zlatých mincí, z nichž část byla v numismatických sbírkách velké historické hodnoty.

    IV.

    Decentralizovaná část československých zlatých rezerv

    K poslednímu případu nezákonného převodu československého zlata ve prospěch Německa došlo na podzim roku 1940 při transferu 1008,9 kilogramů zlata spravovaného pro Národní banku v rámci tzv. "celní autonomie Škodových závodů a Brněnské zbrojovky". Zlato deponované v sejfech těchto koncernů bylo použito na nákup zahraniční měny na dovoz průmyslových surovin.


    Celkové množství zlata uloupeného nacisty převýšilo, jak ukazuje prosté sečtení jednotlivých položek, 45 tun. To představovalo přibližně polovinu celkových zlatých rezerv Národní banky podle záznamů z doby mnichovské konference.

    Škody v této výši byly nahlášeny československou vládou tripartitní komisi pro vrácení zlata. Tato komise uznala téměř celý tento požadavek jako legitimní (43.999,4 kg) a přijala ho jako základ pro restituční konání. S ohledem na emoční náboj sledovala československá veřejnost konání a uplatnění restitucí s velkou pozorností a veřejnost projevuje o tuto záležitost stále velký zájem.

    (Přeložil Ivan Kytka)


    K článku týdeníku Sunday Times o  tajných pražských dokumentech o židovském majetku

    Moje matka (79) a myslím i některé její přítelkyně dosud vlastní originální dokumenty, kterými převzala Union banka peníze a šperky. Můj otec kdysi pátral po osudu těchto věcí a opravdu se zdálo, že cíl v Berlíně nebyl.

    Pokud by někdo měl zájem těmto lidem něco vrátit, nebyl by žádný problém stanovit podobně jako u restitucí termín pro předložení dokladů. Myslím, že nějaké dokumenty má i židovská obec. Znám osobně pana dr. Krause, myslím, že má snahu i energii, ale nevím, jestli je to vždy namířeno správným směrem, protože výsledek vždycky neodpovídá vynaložené energii.

    Na druhé straně si myslím, že u těchto starých lidí je na pováženou, zda rozčilení z neustále opakovaných dohadů nepřiblíží jejich konec. Moje matka by však aspoň symbolické vrácení určitě přivítala, i když jak ji znám, určitě by část peněz použila pro něco jako jsou Troubky (povodně) nebo pod.

    Myslím, že i Váš oponent Mertlík nemá úplně pravdu. Maminka Vám to však napsat nemůže, nanejvýš namluvit na kazetu, se psaním má problémy, ale jinak je duševně velice svěží.

    Myslím, že překladem tohoto článku jste udělal velice záslužný čin k tomu, aby se ledy konečně pohnuly.

    Hana Horynová, Praha


    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|