(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)
V Británii se poslední dobou vyskytuje stále větší případů (komentovaných sdělovacími prostředky), že naopak ženy vydělávají podstatně více než muži. (I když i v té zemi trvají mnohdy dosti podstatné předsudky vůči ženám, zejména v politickém životě: britské deníky v minulých dnech přinesly informace o často vulgárních sexuálních poznámkách a gestech, jimiž doprovázejí v Dolní sněmovně projevy zejména labouristických poslankyň konzervativní poslanci).
Nicméně v Británii působí dosti podstatné množství žen podnikatelek ve vlivných zaměstnáních a často vydělávají mnohonásobně větší částky než jejich manželé. Dospělo se totiž k názoru, že žena je z mnohých důvodů pro manažerskou funkci často vhodnější než muž. Mimo jiné totiž ženy většinou dokáží daleko citlivěji vnímat neverbální komunikaci svých spolupracovníků než muži.
A kromě toho, dovozují odborníci na podnikový management: kdo je pro všechny věkové skupiny zaměstnanců a obě pohlaví přijatelnější jako šéf, mladý muž anebo mladá žena? Budou řekněme pětapadesátiletí mužští podřízení raději poslouchat energického a schopného pětadvacetiletého šéfa mužského nebo ženského pohlaví? Britské průzkumy ukazují, že všechny kategorie zaměstnanců dávají nakonec v takovéto situaci přednost ženě.
Ale k nejdůležitější věci: je-li platová diskriminace žen v ČR tak obrovská, jak napsala ve čtvrtek Mladá fronta Dnes, mohlo by to být dosti vážnou překážkou pro vstup ČR do Evropské unie.
V členských zemích Evropské unie je toto ustanovení zákonem. Je přímo vynutitelné u britských soudů a tribunálů.
Česká republika je asociačním členem Evropské unie a má přizpůsobovat své zákony zákonům EU.
Ženy v ČR, které jsou v porovnání se svými mužskými kolegy platově diskriminovány, by měly v co největším počtu ve vlastním zájmu požadovat nápravu této nepřijatelné situace soudní cestou.
Otázka je, zda se vůbec dovědí, že jejich mužští kolegové dostávají v podniku za stejnou práci vyšší plat.
("Ti mají starosti:") Interpretujeme vzájemné sexuální signály špatně? Televize BBC a deník Guardian stimulují debatu o problému "date rape" - znásilnění během rande
V neděli večer 13. prosince bude vysílat televize BBC film o problému date rape. Dochází k tomu, že partneři interpretují signály přicházející od druhé osoby nesprávně.
Jak bývá v britských sdělovacích prostředcích zvykem, tisk předem upozorňuje na zajímavé televizní pořady a zahajuje o nich veřejnou debatu.
Film televize BBC líčí fiktivní příběh dvou mladých lidí, který končí obžalobou ze znásilnění a soudním procesem. Vedlo k němu těchto pět rozdílných úsudků:
1. Rtěnka
Dívka se při večeři v restauraci vrátila ze záchodu s novou vrstvou rtěnky na puse.
Chlapec: "Ještě víc se nalíčila. Chce to."
Dívka: "Opravdu se mi nelíbí."
2. Líbání a objímání
Chlapec: "Vrátíme se k tomu znovu později."
Dívka:
"Jak k tomu došlo?"
3. Tanec
Chlapec:
"Ona se mnou chce tancovat pomalu."
Dívka: "Nemluvila jsem s ním velmi dlouho a je to nezdvořilé, protože mě sem pozval."
4. Pozvání domů na kávu
Chlapec: "To znamená, že se spolu vyspíme."
Dívka: "To znamená, že mu udělám kafe."
5. Tak dobrou noc a sbohem
Chlapec: "Stydí se mi otevřeně říct, abych tady zůstal." Dívka: "Tak dobrou noc a sbohem."
V drsném závěru televizního filmu BBC o znásilnění během rande, který se bude vysílat tuto neděli večer, se proměňují kočičí rysy herečky Thandie Newtonové v bolestnou grimasu, jak jí do těla proniká její partner. Tyto poslední vteřiny filmu konečně jasně ukazují, o co během předchozí celé hodiny příběhu, vyplněného nejednoznačným jednáním, vlastně šlo.
Film, který se jmenuje In Your Dreams, se zabývá znásilněním dívky chlapcem, s nímž šla dívka na rande. Film ukazuje, jak nevýznamné signály, vysílané partnerovi mimoděk, mohou vést k radikálně odlišným interpretacím. Dokazuje to také, jak naprosto nevybavený je soudní systém pro problematiku sexu a znásilnění.
Film televize BBC studuje podrobně dynamiku celé schůzky. Všechny scény se odehrávají třikrát, a to jednou z hlediska žalobkyně, jednou z hlediska obžalovaného a jednou z hlediska nezávislého pozorovatele.
Ve filmu sledujeme stydlivou, sexuálně atraktivní Clare, jak jde na večeři se štěněcím studentem medicíny Jamiem. Pak se dvojice setkává s Jamieho kamarády v restauraci a tancují spolu na mejdanu. Posléze se Jamie pozve k dívce do bytu na kávu a užívá svého šarmu, aby mu dovolila u ní přespat, že venku strašně prší. Nechce se mu spát v nepohodlném křesle, a tak jí postupně vleze do postele.
Clare Jamieho obviní ze znásilnění, na svědecké lavici u soudu je jemně zostuzena a Jamie odchází od soudu osvobozen a šťasten. Film končí zoufalým výkřikem Clare ve tmě.
Deník Guardian pozval čtyři mladé britské studenty a studentky z King's College v Londýně, aby film shlédli a vyjádřili se k němu. Hovořili pak o Clare a o Jamiemu, jako by to byli jejich kamarádi.
"Vždyť ona ho provokovala! Dovolila mu, aby jí vlezl do postele!" řekla studentka Polly.
"On to byl ale jen kamarád," řekl Tim.
"Ale bylo to pěkně pitomé," reagoval na to Matt. "Je to její vina, že mu dovolila, aby s ní šel do jejího bytu, protože venku pršelo."
"Chtěla bych říct, že ho Clare neměla pustit do bytu, i když dobře vím, že v takové situaci bych ho já do svého bytu taky asi pustila. Nemyslím, že v té chvíli už měl naplánováno, že ji znásilní," řekla Sarah Jane. Jen poslední scéna filmu je přesvědčila, že byla Clare skutečně znásilněna, ale při sledování filmu měli víc tendenci být na straně Jamieho.
Při předvádění televizního filmu před jeho vysíláním si hodně lidí stěžovalo, že film neměl končit bolestným výkřikem Clare. Skoro všichni z nich ale, jak napsal Guardian, měli penis.
Autor televizního filmu, osmadvacetiletý Ol Parker, zdůraznil, že chtěl filmem vyvolat debatu o tom, jak může dojít k tomu, že násilník není potrestán, nikoliv o tom, zda znásilnění spáchal. Autor argumentuje, že si nemyslí, že někdo, jen proto, že si oblékne krátkou sukni nebo pozve kluka na kávu, musí být za to potrestán traumatem znásilnění.
Studenty z King's College to nepřesvědčilo. V podvečer se ve filmu Clare a Jamie na laviččce v parku líbají. Znamená to, že s ním chtěla opravdu něco mít?
"Teprve se začínali poznávat," řekla Sarah Jane.
"Ale bylo to už dost intimní," dodal Matt. "Povzbuzovala ho tím, že vytvářela dojem, že se jí to líbí."
"Líbila se jí ta hra," vysvětlila Polly.
"Ale máte právo si to rozmyslet," dodal Matt. "Když s někým chodíte, je to jako na houpačce. Váš partner něco řekne a vy si pomyslíte, Panebože, s tímhle člověkem nemůžu nic mít, a pak zase udělá něco jiného, a tak ho zase začnete mít rád.Večer pokračuje a vy máte právo měnit svůj názor."
"Ale u soudu tohle Clare říct nemohla. Musela argumentovat přehnaně, protože to muselo vypadat černobíle."
"Ukazuje to, že nikdy vlastně nevíte, co se druhému děje v hlavě," dodal Matt. "Když přišla v restauraci ze záchodu, Jamie si myslel, že se s ním chce vyspat, protože se znovu nalíčila."
"No, a to jsou maličkosti, které vás ani nikdy nenapadnou," řekla Polly. "Jdu na záchod a tam si potom u zrcadla opravím rtěnku. Je to tak automatické jako umýt si ruce."
U soudu částečně argumentoval Jamie, že když někoho pozvete do bytu na kávu, je tím nepřímo, ale jasně řečeno, že se s ním chcete vyspat.
"Myslím, že to je skutečně pravda," řekla Sarah Jane. "Postavilo ji to do kompromitující situace. V tom momentě bylo učiněno rozhodnutí."
"Měla to ale říct jasně," dodala Polly. "To je jádrem celého problému. Nedá se předpokládat, co si asi druhý myslí. Každý ví, že káva znamená sex, ale někteří se domnívají, že káva znamená jenom káva, anebo jen líbání, tak je nutno to říct otevřeně. Ale to je opravdu těžké."
Autora filmu Parkera přivábila k tématu moderních sexuálních zvyklostí celá řada v poslední době sdělovacími prostředky podrobně sledovaných soudních případů. Nebyl ale připraven na reakce přátel svého věku. "Bylo dosti děsivé, kolik přítelkyň, které považuju za silné, energické ženy, schopné se o sebe dobře postarat, se octlo v situacích, o nichž posléze prohlašovaly, že by nikdy nevěřily, že by se něco takového mohlo stát. A přátelé mužského pohlaví přiznali, že v určitých situacích jednají agresívně a úmyslně ignorují odmítavé signály od ženy."
Parker také poukazuje na "zastaralý názor britských soudů, podle něhož je odpovědností ženy, aby zvládla mužovu sexualitu". Stejný názor na soudy měli i Guardianem interviewovaní studenti. Jsou přesvědčeni, že je nesmysl, aby dívka násilníka udala policii, "ledaže byl násilník psychopat", protože důsledky jsou pro dívky vždy velmi nepříznivé.
Ve skutečnosti je velmi nepravděpodobné, že by Clařin případ v Británii dospěl až k soudu. Počet oficiálně oznámených znásilnění se v Británii za posledních 11 let ztrojnásobil, ale počet odsouzených násilníků se za tutéž dobu snížil o padesát procent. Z nedávného průzkumu vyplývá, že jen 10 procent znásilnění jde k soudu a z toho je jen v 10 procentech násilník shledán vinným. Ve studii z roku 1995 přitom konstatovalo 25 procent žen ve věku od 16 do 19 let, že byli násilím donuceni k sexu.
Jen Tim se vyjádřil, že ponecháme-li stranou násilí, je možná trochu podivné se s partnerem vyspat hned při prvním rande. Obecný názor však je, že spolu studenti často spí jen tak. Studentské kluby jsou trhem masa. "Když přijdete poprvé na univerzitu," říká Matt, "jste samostatný, máte vlastní pokoj, poznáváte nové lidi, můžete si dělat, co chcete."
"Myslím, že hlavní problém je, když je člověk mladší, protože nemá dost zkušeností. To je celé. Znát svá práva, být schopen se prosadit - to jsou důležité schopnosti, které člověk potřebuje k životu."
Stejně jako studenti, kteří shlédli televizní film, autor Parker konstatuje, že muži a ženy prostě dnes nehovoří týmž jazykem. "Nikdo nemá tušení, co ten druhý vlastně sděluje. Je velmi těžké říct někomu, že se s ním nechcete vyspat, když vám nedali najevo, že oni to chtějí."
"Je opravdu trapné chtít na někom, aby odešel, nebo mu říct rovnou do očí, že se vám nelíbí," souhlasí Sarah Jane. "Octnete se v situaci, kdy to nechcete, ale tak holt zatnete zuby a pomyslíte si, no tak co."
Benjamin Kuras
Toto je kapitola z knihy Benjamina Kurase Češi na vlásku. Knihu je možno si objednat v nakladatelství Baronet, 110 00 Praha 1, Široká 22. (JČ)
Češi si libují v dobrých heslech. Dejte jim dobré heslo a postaví se za vámi do řady a budou své děti pilně učit, aby se stavěly taky. Zkuste na ně jít bez hesla a čeká vás velké zklamání. Kdo to věděl, ten jim dokázal v pohodě vládnout. Kdo to nevěděl, dostal zabrat.
Ale co je pro Čecha dobré heslo?
Pravda vítězí je heslo, které přežilo staletí a úspěšně je užívaly všechny vlády, nejúspěšněji však ti nejšikovnější lháři mezi českými vládci. Prý nějak souvisí se Svatým Václavem, ale nikdo si není jistý, který génius je vlastně vymyslel a kdy. Říká se, že bylo populární u českých králů, a bylo také součástí prezidentských regálií z osvícených dob Masarykovy republiky, po celou německou okupaci a za komunismu. Obzvlášť prominentním se stalo znovu, když se do nekonečna omílalo za Havlovy prezidentské kampaně v prosinci 1989 v dramaticky inovativní a vynalézavě rozšířené verzi Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.
Co vlastně na tomto hesle dohání Čechy k takové sentimentálnosti?
Je konejšivé. Čecha konejší vědět, že ať je v sebevětší šlamastice, pravda zvítězí. Ví sice, že pravda právě teď zrovna nevítězí, ale ví taky, že nakonec zvítězí. Jednoho dne. Prostě zvítězit musí. Protože přece vítězí. Říká to Svatý Václav. Nezáleží na tom, co vlastně pravda je, jen když zvítězí. Nezáleží na tom, kdy vlastně zvítězí. Nezáleží na tom, jak zvítězí. Sama od sebe zvítězí. Sama sebou. Není potřeba pravdu vysvětlovat. Není potřeba ji dokazovat. Takže kdykoli někdo přijde a tvrdí, že pravda zvítězí, musí být doba zralá na její vítězství. A co když nezvítězí?
Jestli nevítězí, nikdo za to nemůže. Doba pravdy ještě nenadešla. Ale člověka konejší vědět, že taková krásná doba nadejde.
Takže znovu: co je pro Čecha dobré heslo?
Moderní psychologie dělí lidi na několik smyslových typů, podle toho, kterým smyslem převážně vnímají okolní svět. Každý národ má samozřejmě lidi všech typů, ale na úrovni kolektivního vědomí převládá jeden nebo druhý.
Abyste o něčem přesvědčili sluchového Angličana musí mo to správně znít.
Vizuálním Němcům musí všechno dobře vypadat.
Chuťovým Italům musíte všechno prezentovat s dobrým vkusem.
Cokoliv nezní správně Angličanům, to smrdí čichovým Američanům.
Češi jsou převážně kinestetičtí, tedy citoví a hmatoví - musí mít z věcí dobrý pocit. Musí je dobře pociťovat, dobře se v nich cítit. A hlavně, musí mít dobrý pocit ze sebe samých. Musíte jim dát heslo, které si mohou ohmatat, procítit, citově k němu přilnout, do něho se zahalit a cítit se jím mazleni, podchycováni, chráněni.
Dejte jim socialismus s lidskou tváří. Zabalte jim revoluci do sametu. Změkčete dopad tržních reforem. Něco na ten způsob.
Chraň Pánbůh, aby vaše heslo něco znamenalo nebo mělo nějakou logiku. Čím absurdnější a nesmyslnější je, tím lépe funguje. Musí obcházet rozum a mířit rovnou do žaludku, kde může zasadit semínko, nechat je tam zakořenit, vzklíčit, vykvést v zářných barvách a stát se skutečností, o které nikdo nepochybuje, protože tak se už holt věci mají. Ale hlavně se vyhýbejte heslům, která naznačují, že je zapotřebí něco činit, vynakládat úsilí, nebo někam jít. Češi sice milují a zbožňují Ameriku, ale hesly jako Přes překážky ke hvězdám s nimi nepohnete ani o coul.
Ledaže by se vám napřed podařilo je přesvědčit, že Práce šlechtí , jak se dařilo komunistům, když posílali velkopodnikatele, podnikové ředitele, právníky, učitele a novináře do dolů nebo na stavbu silnic. Podobnost s osvětimským Arbeit Macht Frei přitom tehdy jaksi každému unikla. Natolik práce každého šlechtila, že Čest práci úspěšně nahradilo Dobrý den jako každodenní pozdrav a zdomácnělo i u lidu venkovského, který na ně s bodrou samozřejmostí ještě pár let odpovídal Dejžto Pánbu, než mu došlo, že to komunisté nemyslí jako srandu.
Ni zisk, ni slávu bylo slavné heslo Sokolů, kteří byli téměř sto let vzorem a šiřitelem české správnosti, vlastenectví a vytříbených národních hodnot. Až do komunistického puče, po kterém byla celá jejich organizace zakázána jako nepřítel pracujícího lidu a její předáci pozavíraní do lágrů. Heslo věru chlácholivé. Nikoho ale nikdy nenapadlo, že chcete-li se jím řídit a dotáhnout je to logického konce, skončíte na mizině a v zapomnění. Samo o sobě není nic špatného na jednom ani na druhém. Jenomže toto heslo z obou udělalo národní ctnost. Ta dospěla ke svému logickému závěru, když národ skutečně skončil na mizině a v zapomnění. A divil se, jak to.
Blaho vlasti je další účinný slogan, kterým si s Čechy pohrává různými způsoby každý režim. Blaho vlasti budiž náš nejvyšší zákon bylo heslo malých českých fašistů po Mnichově i protektorátní loutkové vlády. Republika je naše a Republiku nedáme byla dvě z nejpopulárnějších hesel budování socialismu a boje proti imperialismu a jeho vnitřním přisluhovačům.
Buduj vlast, posílíš mír byl obzvlášť vlastenecký a internacionálně práci šlechtící mírumilovný slogan, který se vyjímal obrovskými písmeny na stavbách socialismu a který skandovaly nadšené masy pracujících spolu s Kupředu levá, zpátky ni krok , jak všichni začínali Žít lépe, žít radostněji a pochodovali K radostným zítřkům . Neboť, jak každému moudře připomínalo heslo prvního (nebo že by druhého?) dělnického prezidenta, Postaru se žít nedá . A tak se všichni snažili chovat pokrokově, soudružsky, proletářsky, socialisticky, marxisticky, leninsky, internacionálně, ale ne chraň Pánbůh kosmopolitně.
Mír se samozřejmě stal dalším cílem, k němuž stojí za to směřovat, jejž stojí za to nejen budovat a bránit, nýbrž i za něj bojovat. Bojovat za mír bylo takovou každodenní samozřejmostí, že si málokdo uvědomoval - jak svým přátelům připomínal jeden zakázaný básník - že bojovat za mír je jako "mrdat za panenství".
Vrcholu tvůrčí geniality a vzdělanecké duchaplnosti však dosahovala tehdy všudypřítomná hesla jako Leninskou cestou za uskutečnění závěrů XV. sjezdu KSČ , která budou nadlouho patřit mezi skvosty českého písemnictví.
Mocné "my" a veledůležitý pocit sounáležitosti je další živnou půdou slavných hesel. Pomnichovské Věrni zůstaneme vyjadřovalo loajalitu odstoupivšímu prezidentu Benešovi, když dospěl k rozhodnutí - proti vůli armády a lidu - odevzdat republiku Hitlerovi bez výstřelu. Jsme s vámi, buďte s námi se donekonečna omílalo v prvním týdnu sovětské okupace, když Dubček a Svoboda pomalu ale jistě podepisovali kapitulační smlouvu.
Dnes se Češi často táží, jak vzdělaný a laskavý národ mohl propadnout takové monstrózní pitomosti a udržovat ji při životě čtyřicet let. Odpověď je zřejmá. Jako nikdo předtím dokázali komunisté Čechy seštrykovat kinestetickými slogany ze všech stran bombardujícími všechny smysly. Zleva, zprava, zepředu, zezadu, ráno, v poledne, v noci.
Často se teď tvrdí, že Češi si vypěstovali na slogany takovou alergii, že se jimi nedají znova oblbnout. Nesmysl. Vypěstovali si alergii jenom na určitý typ sloganů. Ten typ sloganů, které jako slogany vypadají, protože už je jednou zažili. Zapomínají, že těmto sloganům propadli jen proto, že tehdy jako slogany nevypadaly. Maskovaly se jako to, co většina Čechů chtěla tehdy slyšet a cítit.
Vymyslete si nový slogan, který podchytí jejich tužby dnešní a dá jim dobrý pocit o sobě samých. Postaví se za vás do fronty znovu.
Směřujeme do Evropy.
Usilujeme o větší prosperitu.
Vytváříme peněžní toky.
A: Myslíme tržně (dokonce i volnotržně).
