Tajemství, která vyvolala iráckou krizi

Ruský diplomat, který ignoroval přání své vlády v Moskvě a  tajné rozhodnutí OSN z roku 1996 odhalit nejhlubší strukturu irácké vojenské byrokracie - to byly příčiny krize mezi Irákem a Spojenými státy, napsal v Independentu 23.2. 1998 Robert Fisk.

Původem sporu, o němž se v úterý jednalo v OSN, je úsilí západních inspektorů odhalit v Iráku úplnou metodologii jeho vojenského bezpečnostního aparátu: dokumenty, pracovní komise a systém výroby zbraní. OSN se totiž rozhodlo, že jedině zjištěním jmen a statutu stovek velitelů irácké Republikánské gardy a pracovníků irácké špionáže je možno přesněji zjistit, jaké biologické či chemické zbraně má Irák v úmyslu ještě vyrábět.

Avšak Irák se obával, že kdyby tyto informace poskytl OSN, světová organizace je předá Izraeli. A skutečně: činitelé OSN soukromě přiznávají, že nelze zaručit, že zjištěné tajné irácké informace nepředají Spojené státy Izraeli.

Prezidentské paláce Saddáma Husajna, které se staly terčem hněvu Billa Clintona a Tonyho Blaira, jsou v celém dramatu jen okrajovou záležitostí. Inspektoři OSN hledají totiž v Iráku množství dokumentace a osobních záznamů, a ty jsou zřejmě uloženy v malých budovách u prezidentských paláců.

Jádrem konfliktu mezi Spojenými státy a Irákem tedy není snaha najít biologické zbraně, ale přesně odhalit celý systém ukrývání iráckých zbraní.

V čele tohoto úsilí byl zpočátku neohrožený a tvrdošíjný ruský diplomat - Nikita Svidovič. Začátkem roku 1996 byl Svidovič v čele organizace Unscom - zvláštní komise OSN pro Irák. Získal proslulost nejen svou prací týkající se řízených střed Scud, ale také svým objevem gyroskopů, které mohly být využity pro výrobu iráckých systémů na navádění střel. Iráčané nakonec gyroskopy schovali do krabic, které ukryli pod řekou Tigris.

Svidovič začal ignorovat přání svých politických šéfů v Moskvě (Moskva tvrdila, že prý téměř všechny dalekonosné irácké střely typu Scud byly už zničeny) a během návštěv v Iráků se svým inspekčním týmem si povšiml, že při cestách do utajovaných iráckých vojenských prostor je při tom sleduje pokaždé tatáž irácká vojenská jednotka. Americká špionážní letadla typu U2, která jsou schopna staticky "viset" nad určitým objektem, vyfotografovala irácká vojenská vozidla, která odjížděla z těchto vojenských prostor, když Svidovič se svými inspektory čekal u brány na povolení ke vstupu.

V květnu 1996 bylo Svidovičovi fyzicky zabráněno v přístupu do tajných iráckých vojenských prostor. Ale americká špionážní letadla U2 mezitím zjistila, že vojenské nákladní automobily, které odjížděly z tajných vojenských prostor vždycky těsně před tím, než bylo západním inspektorům povoleno do prostoru vstoupit, měly pokaždé tytéž poznávací značky, a to při každé návštěvě západních inspektorů.

Bylo zjevné, že Iráčané mají systematický program ukrývání svých zbraní.

Rusové se pokusili prostřednictvím svého velvyslance u OSN Sergeje Lavrova, přimět Svidoviče, aby nebyl na Iráčany při inspekcích tak přísný. Proto odešel v roce 1997 Svidovič tiše z ruské diplomatické služby a je nyní placen organizací Unscom.

Svidovičovým nástupcem jako šéf inspekčních týmů pro odhalování zbraní v Iráku se stal Scott Ritter, jemuž v iráckém tisku nadávají do špiónů a charakterizují ho jako vulgárního a arogantního člověka.

Ritterův hlavní význam se však datuje ještě z války v Perském zálivu v roce 1991, kdy působil v generálním štábu generála Normana Schwarzkopfa v Saúdské Arábii. K velkému hněvu generála Schwarzkopfa vyjadřoval tehdy Ritter opakovaně pochybnosti, zda Američané, jak oficiálně tvrdili, skutečně zničili většinu iráckých střel typu Scud. K zuřivosti generála Schwarzkopfa se ukázalo, že Ritter měl při svých pochybnostech pravdu.

Ritter, který se na rozdíl od Svidoviče oblékal po americku velmi neformálně (a tím Iráčany dále rozčiloval) byl rozhodnut pokračovat ve Svidovičově práci na metodologii irácké zbrojní výroby. Iráčané předali OSN tisíce dokumentů o programu výroby biologických zbraní, ale tvrdí, že záznamy z dvou let, 1993 a 1994, se "ztratily". Jenže Iráčané udržují svou dokumentaci jinak téměř německy pečlivým způsobem, takže se OSN domnívá, že dokumenty z těchto dvou let Irák prostě odmítá vydat. Jsou někde zakopány do země? Anebo jsou v prezidentských palácích?

Jedním z velkých problému Unscomu je, že jednotliví západní inspektoři nebudou asi schopni řádně zhodnotit irácký chemický či biologický program. Kolik například potřebuje země jako Irák umělých hnojiv? Kdyby se Unscomu podařilo získat dokumentární základnu veškerého iráckého vojenského výzkumu, kdyby zjistil veškeré informace o mnoha vrstvách vojenského a špionážního úřednictva, pak by byl schopen určit, i zbraně, které se Irák teprve chystá vyrobit.

Jestliže jsou tyto informace v budovách u prezidentských paláců, odmítnutí Iráku vpustit Rittera a jeho pracovníky do těchto prostor je zcela logické.

Irák se domnívá, že USA a Izrael chtějí zničit jeho režim, a proto se za každou cenu snaží udržet informace o režimní byrokracii v tajnosti. Z hlediska Saddáma Husajna usiluje nyní OSN proniknout - v zájmu nepřátel Iráku - do irácké vojenské budoucnosti i minulosti.