Lubomír Mlčoch vystoupil na konferenci fakulty sociálních věd Karlovy univerzity
Meli jsme minuly tyden u nas na fakulte konferenci. Přednesl na ni zajímavý příspěvek o české ekonomice i Lubomír Mlčoch. Je na této adrese, (ale špatně se stahuje Netscapem řady 3).
Vice se muzete dozvedet na strance http://www.fsv.cuni.cz pod rubrikou What is new.
MŠ
(Vzhledem k tomu, že nebyl čas vyjednat svolení na přímé přetištění tohoto příspěvku, a stejně by - ač zajímavý - zahltil celé vydání Britských listů - odkazujeme na jeho adresu a zde uvádíme pro informaci jen několik úvodních odstavců. JČ)
Lubomír Mlčoch: Jaký model pro český kapitalismus?
1. Otázka, kterou jsem zvolil jako titul svého příspěvku, může být považována za nadbytečnou či dokonce "ŕpatně položenou", zavádějící na "třetí či čtvrté cesty". Tak ostatně v politické sféře byla česká ekonomická transformace traktována po řadu let nejvlivnějšími konceptory: jako problém, jak obhájit a prosadit "kapitalismus bez přívlastků".
V průběhu let se však stále více ukazovalo, že se u nás rodí jakýsi specificky český kapitalismus. Jeho epiteta se sice nemohla dlouho ustálit, ale pochyb nebylo o tom, že asi nějaký přívlastek náš český postsocialistický kapitalismus bude muset mít. Já sám jsem psal o zvláštním typu "státního kapitalismu" či "smíšené ekonomice", která převzala řadu dysfunkcí z minulého uspořádání "reálného socialismu". Jiří Lobkowicz s podobným typem argumentace hovořil o "příliš měkkém kapitalismu", když termín si vypůjčil od Jánose Kornaie, který před léty používal "měkké rozpočtové omezení" opět pro analýzu chování ekonomických subjektů v reálném socialismu. Pro kolegu Pavla Mertlíka byla česká privatizace poněkud kafkovskou cestou jak během několika málo let dospět od veřejného vlastnictví k veřejnému vlastnictví. Z okruhu kritiků patřících ke konzervativněji laděným politikům vznikla dokonce pochybnost, zda jde vůbec již o kapitalismus, a objevil se termín "bankovní socialismus". V zájmu objektivity nutno konstatovat, že ostří kritiky tohoto typu bylo namířeno především na sektor tzv. rekombinovaného vlastnictví (David Stark), tedy vlastnictví již formálně privátního, ve skutečnosti však s více či méně zakrytým pokračujícím státním paternalismem, který jen změnil své formy, ale možná dokonce získal na intenzitě. Existenci "duální ekonomiky", tedy koexistenci kvaziprivátního a skutečně soukromého sektoru bude ještě nutné věnovat samostatnou úvahu. Jan Sokol některé jiné rysy našeho kapitalismu označil za "gangsterské". Nejvážněji pak zní konstatování kolegů Víta Bárty a Vlado Benáčka: přes veškerou rétoriku a varování před jakýmikoli přívlastky, se u nás nakonec "standardní kapitalismus nepovedl".
2. Nechci vůbec bagatelizovat potřebu zásadní systémové změny při opouštění institucí "reálného socialismu". Přikláním se však k pojetí přítele Luďka Rychetníka z anglického Readingu: transformace ekonomiky a společnosti je vícedimenzionální problém, orientace a důraz jen na změnu systému nestačí. Nutná je současně snaha o modernizaci a restrukturalizaci společnosti, nutná je kultivace řádu, a nikoliv naposled - společnost potřebuje ke svému životu i dimenzi vizí, snů, nadějí a ideálů. Česká společnost tedy stála po listopadu 89 před úkolem své celkové kulturní a civilizační proměny. Představa, že jde především o ekonomiku (" o peníze jde až v první řadě") a ta předvede dravě svou výkonnost postavenou na silném sebezájmu jednotlivce, pro nějž stačí jen narychlo přepsat holý právní rámec, nuže tato představa ztroskotala. Ukázala se být "marxismem na ruby" (T.Halík) či "marxistickou vulgarizací Fridriecha v. Hayeka" (M.Petrusek). Omyl spočíval v instrumentálním pojetí institucí a v převrácené kauzalitě: byli to otcové sociálně-tržního hospodářství ve válkou rozbitém Německu, kteří se na základě své víry dopracovali k tomu, že ekonomika musí být postavena na hodnotách meta-ekonomických, a že nemá a nesmí mít na zřeteli ekonomickou výkonnost jako věc prvořadou. Teprve potom, když respektuje člověka a jeho lidskou důstojnost, může - jako něco co je nám přidáno - očekávat i vyšší produktivitu materiální povahy (volně dle Wilhelma Röpkeho). Transformace, která postavila privatizaci jako cestu k racionalitě a efektivnosti jako svůj prvořadý a ničím nepodmíněný cíl, i za cenu etických licencí- se musela nutně dočkat zklamání i v tom postulátu, který si učinila svým základem.
(...)
