středa 13. května

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled aktuálních zpráv z ČR Václav Havel a jeho blesková milost pro občany, kteří zfackovali Sládka:
  • Karikatura (Jiří Jírovec) Česká televize:
  • Uvnitř České televize (Andrew Stroehlein)
  • Inside ČT (Andrew Stroehlein)
  • Poznámky k článku Andrewa Stroehleina (Jiří Jírovec)
  • Připomínky k Čulíkově analýze pořadů "Události" ČT (Jiří F. Potužník, dočasný reportér ČT v Londýně)
  • Ještě pár poznámek k textu Jiřího Potužníka(Jan Čulík) PŘÍLOHA:
  • Studie provozního prostředí České televize, květen, 1998 (Coopers & Lybrand)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Poznámky k článku A. Stroehleina

    Jiří Jírovec

    Obtíže, které Andrew Stroehlein popisuje ve své zprávě o ČT, nepochybně odrážejí stav české společnosti. Několik poznámek, které následují, je jistě poznamenáno mojí vzdáleností od ČR. Nemusím tedy mít ve všem pravdu. Upřímně řečeno, byl bych rád, kdybych ji neměl vůbec.

    Domnívám se, že základním problémem české společnosti je černobílé vidění světa a netolerantnost k opačným názorům. Jiří Suchý kdysi řekl, že je nebezpečné domnívat se cokoli. Lidi se nejspíš smáli a pak výroku tleskali, protože se domnívali, že v anonymitě setmělého hlediště je možné souhlasit s tím, že domnívání je nebezpečné pro režim. Uniklo jim ovšem (a mně tenkrát taky) slovo cokoli, rozšiřující platnost výroku, obrazně řeceno, z Hradčan do poslední hospody.

    Pro českou společnost bylo (a předpokládám, že stále ještě je) typické schizofrenické rozštěpení na individuální a kolektivní rovinu. V první případě, tedy v situaci jeden proti jednomu, bylo možné domnívat se a říct lecos. V situaci jedinec proti skupině platil modifikovaný Suchý. Nebylo možné říct cokoli, jedinec se musel "trefit" do toho, co bylo v daném prostředí přijatelné. Nepochopení této situace - nebo odmítnutí přijmout ji - mělo důsledky, jejichž spektrum bylo na jedné straně ohraničené tím, že jedinec vypadal mezi svými jako idiot, a na druhé třeba i existenčním postihem a případnou výměnou civilu za erární pruhy.

    Toto rozštěpení nepochybně postihuje moderátory, kteří považují za nebezpečné stát se příliš známými (zpěvák nebo herec by to jistě neřekl !). Lekají se nálepek, které jim mohou zavřít cestu jinam, když se to v televizi nepovede.

    To co se má povést v oblasti zpravodajství a politické publicistiky, je na papíře jednoduché: nabídnout divákovi víc barev než zastaralou černou a bílou. Třeba jako britská BBC nebo kanadská CBC.

    V praxi to bude horší a to nikoli jen pro nedostatek kvalitních novinářů, ale hlavně kvůli zavedenému heslu "kdo nejde s námi, jde proti nám", v jehož rámci se zdá být logické omezit ve sdělovacích prostředcích protivné názory.

    Soudě podle obsahu zpravodajství hlavních severoamerických televisních stanic se události dělí do čtyř skupin:

  • katastrofy všeho druhu
  • sex (sexuální aféry politiků a významných lidí)
  • nový světový řád
  • ekonomické a sociální problémy.

    První dvě skupiny jsou únikové a vyžadují spíš dobrý žaludek než vlastní politické přesvědčení. Zbývající dvě skupiny jsou výrazně politické.

    Podle jednoho vtipu byl rozdíl mezi socialismem a kapitalismem v tom, že socialismus neustále řešil problémy, která se v kapitalismu nemohly vyskytnout. To byla jistě pravda, jenže nikoli jednosměrná, a právě v tom je kámen úrazu pro novináře pracujícího v postkomunistickém systému.

    Jde o to, aby se novinář, který se zmíní o nějakém problému a názorech na jeho řešení, nemusel neustále obhajovat, že není socialista a že to myslí správně pravicově. Jde o to vytvořit klima, v němž je možné upozornit na to, že díky nepochopení minulosti můžeme snadno vylévat s vaničkou i dítě - tedy že někdejší dobrá řešení není třeba zavrhovat jen proto, že se zrovna změnila ideologie.

    Jako příklad uvádím v minulosti uplatňovanou praxi hmotné zainteresovanosti pracovníků, vnitropodnikové výchovy odborníků, přiznání významných sociálních výhod zaměstnancům - včetně bytové výstavby, komplexního plánování výroby a prosazování soběstačnosti podniku. Jistě, některé z uvedených prvků vyžadovaly určité přerozdělení bohatství na úkor zisku - ale proč ne?

    Pokud si v tomto okamžiku některý čtenář uplivuje nelibostí nad komunistickou propagandou, poznamenávám, že mluvím o firmě Baťa v době první republiky.

    Před několika dny jsem viděl v kanadské CBC pořad o ekonomické situaci v Asii a v něm rozhovor s několika zaměstnanci jedné Baťových továren. Byl velmi poučný, prestože se dotazovaní evidentně báli říct, co si myslí. Patrně z obavy ze ztráty zaměstnání, která je stejně asi nemine, kvůli tamní krizi. Báli se o to, že přijdou o mizerný plat, za který si nemohou koupit ani jeden pár bot, které levně vyrábějí.

    Na pořadu bylo významné to, že příslušný producent CBC považoval za nutné seznámit kanadského diváka s problémem, který objektivně existuje a je pro něj nutné hledat řešení. Zprostředkoval přenos informace, kterou by firma Baťa těžko dala k lepšímu a která zřejmě moc nepotěšila ani kanadskou vládu, jež expanzi do Asie vítá. Jenže mandátem CBC není posluhovat Baťovi nebo ministrům, ale sloužit veřejnosti.

    CBC působí, alespoň jak se mi zdá, velmi nezávisle a to jak směrem ven, vzhledem k politickým stranám a vládě, tak i směrem dovnitř. Nezávislost směrem dovnitř lze vysvětlit na příkladu, kdy vedení CBC učiní rozhodnutí, které je předmětem veřejného zájmu. Zpravodaj prezentuje takovou zprávu tak, jako by neměl vazby na CBC, tedy jako pohled zvenku směrem dovnitř, který mu umožňuje kritizovat vlastní vedení bez nebezpečí postihu.

    V CBC pracuje řada velmi dobrých komentátorů, z nichž ti špičkoví mají hvězdný statut - se vším, co to obnáší - od příjmu až po možný nedostatek soukromí.

    Hvězdou se tady ovšem nikdo nestane přes noc a taky se to povede jen někomu. Navíc hvězdy jsou trvalky, které svoje pracovní pozice málokdy uvolňují, ledaže jdou za lepším. Ideálem každého je mít svůj vlastní pořad a skrz něj se propracovat k práci podle vlastních představ.

    Andrew Stroehlein píše, že se někteří moderátoři ČT brání stát se veřejně známými. Možná to je proto, že se domnívají, že volí mezi tím dělat stejnou práci "anonymně" nebo jako veřejně napadnutelná hvězda a za stejné peníze.

    Televizní moderátorská hvězda nemůže ovšem vzniknout ve vakuu. Bylo by však mylné domnívat se, že toto vakuum mohou a musí zaplňovat jen politikové. Podaří-li se ČT najít lidi, specialisty v různých oborech, kteří se nebudou bát vyslovit svůj názor, nebudou moderátoři ke svému růstu politiky takměř potřebovat a nebude daleko chvíle, kdy se role obrátí a politik se bude snažit do televize dostat.

    V roce 1968 se stal televizní hvězdou Jan Werich a s ním, jako moderátor, Vladimír Škutina. Zřejmě nejen proto, že mluvili o věcech, které diváky zajímaly, ale i kvůli tomu, že dávali najevo, že se jich také týkají. Divák takovou věc pozná.

    Domnívám se, že právě ten pocit sounáležitosti s divákem je klíčový. Bez něj české moderátorské hvězdy těžko dozrají, protože jen jejich publikum je může ochránit před mocí, která se všude snaží odstranit nepohodlné.

    Má-li ČT uspět, musi se zpolitizovat, a to, zcela paradoxně, vytvořením naprosto neutrální platformy, v jejímž rámci pak může pojmenovávat věci pravým jménem, ať už přicházejí z jakékoli strany.

    Zmínil jsem se o reportáži z  Baťovy asijské pobočky. Jak by ji asi přijal průměrný český divák? Zajímal by se o to jak žijí jinde, nebo by si řekl, co mu je do rákosníků a jiných Asiatů? Netroufám si to odhadnout.

    Uvedu na závěr ještě jeden příklad, který, jak se zdá, dobře vystihuje obtíže ČT i jiných sdělovacích prostředků.

    Podle průzkumu veřejného mínění podporuje vstup ČR do NATO něco přes padesát procent dotázaných občanů. Z toho vyplývá, že něco pod padesát procent není pro. Veřejné sdělovací prostředky by tedy měly ve zhruba stejném poměru zveřejňovat postoje pro a proti. Jenže to, co se člověku žijícímu na západě zdá samozřejmé, se v ČR patrně neděje. Nebo snad ano?

    BL (7.5. 1998) je komentář Jana Čulíka k dopisu, který poslala ministerskému předsedovi Blairovi skupina 23 bývalých čelných britských vojenských a diplomatických představitelů, kteří zastávají názor, že rozšíření NATO není v zájmu Evropy. Jde o agenty Moskvy, o senilní dědky, kteří nemají v penzi co dělat a opruzují, nebo jde o legitimní názor, který stojí za pozornost? Jaký prostor věnují české sdělovací prostředky (včetně ČT) odlišným názorům? (Informaci o tomto dopise ČT v Událostech odvysílala už den předtím, než vyšla v Britských listech, JČ.) Domnívám se že normální divák by pestrobarevnost jen vítal, přestože mu zdánlivě naruší zavedený stereotyp jedné obrazovkové pravdy. Horší to bude s politiky, kterým je nadměrný přísun informací občanstvu vždy proti mysli. (V Kanadě se množí stížnosti, že je stále těžší něco z vlády vyrazit, přestože existuje zákon o přístupu k informacím - s výjimkami, které se vláda snaží rozšířit.)

    Do jaké míry ČT situaci zvládne, bude záležet i na vynalézavosti jednotlivých producentů.

    Četl jsem se zájmem o zamítnutí žádosti natáčet na půdě parlamentu. Co jiného si mohl producent přát než právě zásah byrokratů do scénáře? Místo nesmyslných protestů o cesuře si měl nechat dát se scénářem "poradit". Měl tato jednání o změnách zaznamenat skrytou kamerou a pak natočit obě verse, původní třeba někde v hospodě a druhou "schválenou" v parlamentu a pak je promítnout na způsob Cimrmanova Němého Bobeše.

    Mohl to být trhák roku.

    Jiří Jírovec



  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|