Trosečníci křišťálové země
České nakladatelství PROTIS Vám ve spolupráci s autorkou Janou Witthedovou nabízí právě vydanou sbírku poezie "Trosečníci křišťálové země". Spisovatelka vyrostla v Praze, kde vystudovala Střední knihovnickou školu. V roce 1971 dostala azyl ve Švédsku, kde pak absolvovala studia na Univezitě v Lundu, obor psychologie. Sbírka Trosečníci křišťálové země je výborem z tvorby let kdy autorka nemohla publikovat ve vlasti. Obsahuje básně odměněné v mezinárodní soutěži pořádané ve Stockholmu (obeslána byla čtyřmi tisíci přispěvků z celé Evropy). Některé básně z této knihy vyšly v exilovém tisku a též v překladu. Jana publikuje i ve švédském tisku, kam m.j. píše o České republice a kultuře.
Kniha stojí $11.50 plus poštovné.
Knihu si můžete objednat :
e-mail : jana.witthed@swipnet.se
nebo na adresu Jana Witthed
Ärtvivelv.9
S-444 46 STENUNGSUND
tel.č. +46 303-83879
V Praze o knize napsali:
Sbírka zachycuje patnáctiletý vývoj poetiky Jany Witthedové, české básnířky a spisovatelky žijící ve Švédsku. Kniha poskytuje příležitost se poprvé seznámit v ucelené formě s básněmi autorky, kterou potkal známý osud - nemožnost publikování ve vlastní zemi po r. 1968. Právě události konce šedesátých let jsou jí silným impulzem k pozvednutí hlasu, nezůstává však jen u toho a snaží se nalézt katarzi v nadčasovém. Pod poněkud existenciálním náhledem na svět se skrývá hluboký zájem o osud jednotlivce, mnohdy je akcentován svět dítěte.
Sbírka je průřezem patnáctiletého tvůrčího procesu české básnířky žijící ve Švédsku. Silným impulzem byl pro autorku prožitek událostí kolem roku osmašedesát. Z něho vyplývá všeobecné úzkostlivé nahlížení do mezilidských vztahů a zákoutí lidské duše. Přesvědčuje, že dokáže jevy i (konkrétní) lidi pojmenovat přiléhavým básnickým obrazem, mnohdy jadrným. Je dobrým připomenutím pročtenáře stejné generace a možná ještě lepším pro generace, které nemají s tímto kataklyzmatem přímou zkušenost. Knihu také pozitivně recenzoval český rozhlas.
Ukázky z výše popsané knihy:
K NEPŘEKROČENÍ
Za staženými žaluziemi
stiskla ruka ruku
a někdo třetí nervózně
hladil
svou vlastní tvář
a náhle naše slovo nepozná se
a jak jinak
vždyt' už nepatří nám ani naše životy
A v tichých potemnělých domech
za okny
pod nimiž ted' pustá
tepna z teskných neónů
očekává první paprsky dne
za okny
před nimiž padá třpytivý život
na něžné louky
a lesy hluboké dokořán
pokojně oddychovali lidé
netušíce, že
obrněnci právě překročili hranici pokroku
že oči světlometů razí za noci zezadu
rychlou cestu
cestu k nepřekročení...
II.
Obzor je kouř a rámus letadel
A děti budí rachot tanků
Rozhlas je v plamenech
tiskárny obsazeny
a děla míří do okenních tabulí
Zděšené ulice snů
jsou plné holých pěstí
otázek a slz
Tenounký pramínek krve
Hledá si cestu v dlažbě ulice
A celý den a celou další noc
nám zem pod nohama duní
a z vykousaných děr
spáleným krvavým asfaltem
minulost se šklebí
V ulicích byli jsme zvyklí
slyšet ruch aut a tramvají
a v noci vlastní kroky
Ted' jsou tam slyšet
v cizí řeči řvané
vojenské povely
V parcích už nejsou děti na tříkolkách
tanky tam táboří
a pod poklopem vojákovy oči slídí
po hloučcích lidí u popsaných zdí
A my fascinováni
nahlas a veřejně vyslovovanou pravdou
zas znovu
hltáme obsah letáků
a vytáčíme vlny podzemních vysílání
zatímco do strachu stanného práva
sporadická kanonáda krutě se ozývá
a ustřelené rameno sochy
se v liduprázdnu
na chodníku rozpadá
Pak v rozvalinách
jež pancíře tu zanechaly
křehká vize malého národa
sbírá své polámané, embryonální kosti svobody
které dosud praští až do morku práva
a v údivu jenž nezná mezí
po odpovědnosti se ptá
III.
A za noci
kdy úzkost hučí
v spáncích
bdících měst
letadla rudě žhnou
na historické místo
zbytečných ztrát
S hřmotem valí se tankisté
pustinou svých map
až náhle není kam
a také není kudy
To země zachvácená
hysterickým výbuchem
stojí tu
celá zpopelnělá
A lidé
Navzájem
si zatlačují
své slepé oči
zaživa
DÍKY
Díky za smradlavé zvratky vašeho démona
mohu se jenom zasmát
Zakažte mi dívat se do dálky
abych to mohla odpřísáhnout
Přidělte mi špicla a vymizte mě z vědomí
už dlouho jsem se tak nepobavila
Zprostěte mě práv a povinností občana
navařte mi soudní náklady a 28 let
at' se mohu zasmát
Odsud'te mě za polemiku s mraky
vystrčte mě do rasíkovských mezí
a ukažte svý křivý nohy v šortkách
Copak není už dost na tom
že my sami vykázali jsme se z tvoření?
INTENZÍVNÍ PÉČE
Mlátit, zuřivě mlátit
a slyšet práskání
a hlučné výkřiky ničení
a vidět nádhernou zkázu
úprkem letící
k vyvolenému cíli
Tot' zoufalství
a ne-li volání
pulsující krajiny
z odlesků
křist'álových pádů
v prostoru
mezi
nepamětí a popelem
pak tedy záchrana
NE, MY SE NEVÍDÁME
A míjíme se každý den
s rukou za zády anebo s rukou v kapse
a když se někdy někdo zastaví
rychle vnoříme se do burnusů
a i když víme, že trvání je nedpodstatné
a člověk podstatný
už nasloucháme bohům z jasnosti
už vztahujeme ruce k paprskům
tak zchudlým
že nedokletí v prokletí
ani nehledá na mříže pilu
a při hoři bez pláče
nenávidíme minulost, že je tak ustavičná
zatím co popelavící přítomnost
vláčíme v sevřené dlani
a sebe netečně ponořené v nás
hlasitě divíce se pustině
zapíráme, že jde o strach
a tedy o to, že jsme tam ješte nedošli
a už tam dupeme až kořen praská
a takové budoucnosti
je potom
vždycky míň než půl
ZDE
Zde středověcí pohřbili své životy
zde, vytřeštěni v rachotu hrůzy
tahali nebe za šle
a moře za přízraky
Ale my na druhé straně rozumu
jsme také uzavřeli městské brány
a dáváme za pravdu provazu i olovu . . .
A ONA TO NEVÍ
Tvá zasněžená minulost
už prší v její budoucnosti
Taková smrt
a ještě před odjezdem
