Summerfest
To je oslava léta v městečku kde žiji. Tři dny se prodávají trička s nápisem Summerfest 19.. a pivo v jakési oplocence, které se tady říká beergarden. Organizátoři se letos dočkali překvapení v podobě dopisu z Milwaukee. Prý tam také mají Summerfest. Proč ne, když tam je obrovský pivovar. Jenže nešlo o nějakou družbu pivařů, ale, jak se dál ukázalo, o výhružku. Nechali si prý název Summerfest kdysi zaregistrovat a tak na něj mají výhradní právo. V absolutním měřítku jde o prkotinu - pár triček s inkriminovaným nápisem. Jenže pořádek dělá přátele. Několik set kilometrů vzdálené Milwaukee má v ruce glejt a tak to u nás buď přejmenují nebo se s jižními přáteli setkají u soudu.
Další už souvisí se Summerfestem jen nepřímo - přes mrazení v zádech při čtení článku Jana Čulíka "Kdo je firma SDC International" (Slovo, 8.6. 1998) týkající se kšeftování s výhradními právy na prodej některých výrobků firmy Škoda a Tatra.
Jakou cenu mají výhradní práva pro celé kontinenty, když "zneužití" jména Summerfest, jež nejde za okruh několika desítek kilometrů, stojí Milwaukee za případný soudní spor.
Podle Čulíkova článku se firma SDC postupně stala exkluzivním prodejcem Škody pro celý americký kontinent kromě Peru, má práva prodeje Škoda Diesel do jižní Koreje a Číny a blíže nespecifikovaná práva na prodej výrobky firmy Tatra. Celkem ji to stálo 350000 dolaru v hotovosti a 100000 vlastních akcií (cena 1.50 za kus v cenách února 1997). Suma sumárum půl miliónu dolarů. Postoupení zmíněných výhradních práv je údajně podmíněno minimálním prodejem v jednotlivých oblastech - zhruba 40 miliónů do konce roku 1999.
Půl miliónu není mnoho. To by patrně nestačilo ani na levného právníka v případném sporu o získání práv zpět. Ani 40 miliónů úvazku není až tak moc, řekněme 1000 vozidel á 40000 dolarů. Rozloženo na tři roky to je 330 vozidel za rok do celého světa. Pro porovnání lze uvést údaj z Britských listů (5.6. 1998), že samy miniaturní Spojené arabské emiráty objednaly pro svou armádu 1127 kamionú Tatra.
Škodu prý k prodeji Tatry donutili její věřitelé (největší české banky). V zájmu koho? Aby Tatru zachránili (a tím svoje pohledávky) nebo aby ji odepsali a otevřeli trhy, za příslušný bakšiš, někomu jinému? Jakou obchodní analýzu banky provedly, že věří obskurní floridské společnosti? Jak může firma, která se sama drží nad vodou drobnými půjčkami (200 a 100 tisíc dolarů), zvládnout obrovský a často zkorumpovaný trh?
Nejde totiž o spojení sil se zavedenou zahraniční společností jejíž prodejní a servisní síť by český výrobce použil pro svoji vlastní potřebu. Spíš jde o konečnou fázi procesu v němž se podnik nechá zadlužit a pak "zachrání" prodejem za babku.
Domnívám se, že české sdělovací prostředky dluží svým čtenářům a divákům otevřenou analýzu těchto manažérských "úspěchů". Ochota s níž předáváme kontrolu nad tím, co ještě v republice zbylo, každému kdo zamává visitkou s "dobrou" adresou, totiž hraničí s hlupáctvím.
Jan Čulík k tomu podotýká:
Potiz je, ze Tatra ma od padu komunismu velmi velke potize s odbytem svych vyrobku, a tak krachuje. Nema radny mezinarodni marketing, ktery by v ostre konkurenci dokazal radne prodavat jeji vozy. Proto je ta tovarna vlastne skoro bezcenna. Soudek z plzenske Skodovky (podle nedolozitelnych zprav z CR) posledni dobou pry zamerne nakupuje krachujici podniky, aby se stala jeho firma velkym problemem, ktery bude muset dotovat vlada. Tim chce ziskat statni dotace, zejmena, bude-li pristi vlada socialne demokraticka. V ceskych polostatnich bankach probiha pry mocensky boj, mimo jine prave i o toto. Proto banky chtely zrejme Soudkovi zabranit, aby mel prostrednictvim tatrovackeho bremena paku k ziskavani dotaci od vlady. Donutily ho, aby Tatru prodal. On ji - zda se - ovsem prodal jen zdanlive, sice udajne americke firme, ve skutecnosti vsak jen jeho shell firm (prazdne slupce), ktera existuje uz radu let.
Jiří Jírovec k tomu napsal:
Mne slo vic o ta prodejni prava nez o samotnou Tatru. Je ovsem pravda, ze neni jasne komu ta americka spolecnost s floridskou adresou vlastne patri. Pokud snad Soudkovi (musi vlastnit nejmene ty akcie, ktere Skoda dostala jako castecnou uhradu za prodejni prava), pak je to opravdu dobry trik. Jenze porad se musi najit tech 450 milionu korun na nakup akcii zadluzene Tatry. Jde-li o Soudkovu soukromou akci, pak neni jasne, kde je vezme a proc by vlastne do celeho podniku sel. Ledaze ta vyhradni prodejni prava na Skodu (a Tatru) maji takovou cenu, ze jejich dalsim prodejem tyhle transakce pokryje.
Moje predstava podnikani, a to si cim dal tim vic uvedomuji, je naivne staromodni. Totiz, ze napad + investice (dluh) + vynalozene usili vede k produkci neceho uzitecneho a zisku, ktery umozni splatit dluhy a jit do "dalsiho kola".
Posledni dobou mi dochazi, ze zisk neni zdaleka tak dulezity jako spravna struktura dluhu. Idealni je velky dluh a zadna odpovednost za nej. S dluhy to je jako s prusery na vojne. Jakmile se dosahne urcita hranice, zacne se vsechno posuzovat jinak. Banka spis odmazne padesat milionu nez pet petek.
The Ottawa Senators (klub NHL) ma podle poslednich zprav dluh asi 200 milionu na stadionu a 100 milionu k tomu za provoz. Ten prvni je "kryt" stadionem, ktery ovsem nema valne ceny, pokud nebude vyuzity. Druhy je kryt predstavou, ze kdyz bude nejhur, Senatory koupi nejaky American - bude-li konjunktura hokeje jeste nejakou dobu trvat. A tak se nikdo nevzrusuje, hokejiste berou v Ottawe, stejne jako jinde, horentni platy a dost zbyde i na vlastniky.
Ale to jen tak na okraj.
JJ
