čtvrtek 16. července

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Česká televize:
  • Veřejnoprávní televize je řízena na základě neveřejného projektu, podle Rady ČT je to však v pořádku. Rozhovor s místopředsedou Rady ČT Vladislavem Kučíkem
  • Jaká byla Klepetkova Jednadavacítka ve středu 15. července 1998? (Jan Čulík)
  • Jste outsider, pane Čulíku: K dopisu Pavla Boudy (Vratislav Kuška) Vzpomínka a zhodnocení:
  • Miroslav Holub



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • O včerejší Klepetkově Jednadvacítce (15.7. 1998)

    Česká republika sice nemá vládu, ale octla se uprostřed prázdnin. Letmým pohledem na celodenní zpravodajství České tiskové kanceláře zjistíme, že se v ČR neděje skoro nic. Vzhledem k tomu, že Česká televize především ilustruje svým zpravodajským vysíláním zprávy, které vydala ČTK, je logické, že když servis ČTK neobsahuje žádné zprávy, nebude je obsahovat vlastně ani vysílání ČT.

    Poslanci složili slib

    Hlavní zprávou dne podle středeční Jednadvacítky, kterou uváděl vedoucí české redakce zpravodajství ČT Bohumil Klepetko, bylo že poslanci složili v parlamentě poslanecký slib a drobný rozruch vyvolalo ve sněmovně, že Klaus podal Zemanovi ruku. V reportáži novinářek Vítkové a Sedláčkové se hovořilo o tom, že zřejmě budou lidovci a Unie svobody zastoupeni jen ve třech parlamentních výborech, nic jsme se však z České televize nedověděli o tom, jaké bude mít ve vedení parlamentu a ve výborech zastoupení KSČM, která ve volbách získala více hlasů než Unie svobody a KDU-ČSL, ani pokud nebude mít zastoupení žádné, jak je to možné.

    Vladimír Mlynář za US se v televizi spravedlivě rozhořčoval nad tím, že se prý ODS a ČSSD pokoušejí o "likvidaci menších stran", televizním reportérkám však nepřišlo na mysl (nebo se snad báli zeptat), jaktože členům KDU-ČSL a US nevadí, že v posledních letech důsledně vylučovali z demokratické politiky dvě české "nestátotvorné" strany.

    Titulky se pořád tlučou s komentářem redaktorů

    Opět se v Jednadvacítce projevily běžně se vyskytující nešvar, totiž titulek s jiným textem, než co říkal reportér, přestože tuto docela nepříjemnou chybu velmi pravděpodobně výslovně kritizuje podrobný projekt reformy ČT od Jakuba Puchalského, který je ale podle vyjádření generálního ředitele ČT i Rady ČT tajný, protože je v demokratické České republice soukromým vlastnictvím. Takže ho zřejmě nemají ani řadoví pracovníci ČT. Puchalský jim ho možná nemohl dát, aby nedošlo k porušení jaho autorských práv v této věci. Puchalský zjevně nemá v televizi dostatečný vliv, aby dokázal prosadit nápravu i takovéto drobnosti: snad by mohlo být docela jednoduché docílit toho, aby reportéři neříkali něco jiného, než co se objeví v titulku na obrazovce.

    Abychom byli spravedliví: druhý titulek v Jednadvacítce (v reportáži o Senátu) byl svým textem komentáři redaktora trochu bližší: stejně však není možné text, který je na obrazovce, parafrázovat jinými větami, i když má obdobné obecné znění jako vysílaný titulek. Jak dlouho bude náprava této drobnosti trvat?

    Už jsem mnohokrát psal, že někteří reportéři trpí slovním tikem, rádi k dalším tématům "chodí". Bohumil Klepetko řekl ve středeční Jedenadvacítce "Pojďme" k tomuto či onomu tématu snad asi pětkrát. Působilo to velmi nepřemýšlivě a stereotypně.

    Umělecky asociativní přechod do Senátu

    Způsob, jakým byl uveden první rozhovor středeční Jednadvacítky, byl velmi podvědomě asociativní. Vítězslav Nezval by měl radost. V první části Jednadvacítky se hovořilo o poslanecké sněmovně, a o slibování poslanců, a tak po této krátké zprávě Klepetko pravil něco jako "a co takhle horní sněmovna Českého parlamentu".

    Tato asociace pak vedla k docela informativní nepříliš výratné, krátké, mírně kritické reportáži o tom, čeho dosáhl či nedosáhl Senát za první rok své existence. Následoval rozhovor s Jaroslavou Moserovou, činitelkou Senátu, která mluvila rozumně a srozumitelně skoro o ničem.

    Sledováním Klepetkovy Jednadvacítky jsem myslím trochu pochopil jeho pojetí zpravodajství České televize. Jak už jsem v Britských listech kdysi psal, Klepetko má velmi kultivovaný, pokojný, nevzrušený projev. Takové má být asi podle něho i zpravodajství České televize. Pokojné, decentní, nevzrušené, bez myšlenek, jen s jemným náznakem kritiky, pokud se chce některý veřejný činitel na obrazovce znemožnit, má k tomu možnost sám, my v žádném případě jeho činnost samostatně energičtěji analyzovat nebudeme, nastavíme tomu jen tiše a decentně zrcadlo, případně šeptneme polokritickou otázku. Jak kdo na ni odpoví, to už je jedno, odpověď moderátor ve studiu už poslouchat nemusí, má někde napsané, na co se má ptát, a podle scénáře většinou jede, aby splnil své denní penzum. Taková televize je tichá, poslušná, korektní, nikoho nenaštve. Žádný její zaměstnanec se nemůže kvůli přílišné odvaze dostat do průšvihu. Nikoho není třeba obhajovat.

    V rozhovoru s Jaroslavou Moserovou se Klepetko zmínil o tom, že Senát za dobu své existence iniciovat jen tři zákony. Není to trochu málo, zeptal se Moserové.

    Ta odpověděla rozporně. Řekla jednak, že Senát neexistuje proto, aby vydával zákonné iniciativy, zároveň připustila, že měl vydat víc zákonů, ale první rok byl pro Senát vlastně jen zkušební provoz. Normální reakcí zkušeného redaktora by bylo tento rozpor v odpovědi senátorky dále rozebrat. Klepetko šel dál, bez ohledu na to, co bylo řečeno

    Senát je kritizován, že jeho členové jezdí do zahraničí na "výlety". O tom se decentně Klepetko zmínil, Jaroslava Moserová naopak opáčila, že je podle jejího názoru "zahraniční funkce" Senátu důležitá. Klepetko se už nezeptal proč.

    Pak se Klepetko dotázal Jaroslavy Moserové, jestli je senát skutečně "hlídacím psem demokracie". Moserová protestovala proti této dosti pokleslé metafoře a  podle očekávání Klepetka překvapila odpovědí, že Senát hlídacím psem demokracie je.

    Pojďme do ruské dumy

    Posléze řekl Klepetko zase jedno ze svých četných "pojďme", ("Pojďme do ruské dumy") a následovala stručná, relativně konvenční reportáž Libora Dvořáka o nové půjčce IMF ruské ekonomice, sestavená z agenturních zpráv. Libor Dvořák není špatný novinář, ale cožpak ČT nemá v Moskvě zpravodaje a nemohla tuto informaci, když už ji zařazovala do vysílání, připravit na základě vlastních materiálů, založených na individuální zkušenosti?

    Vlastně se čtenářům omlouvám, že o té Jednadvacítce píšu. Byla nesmírně nudná a mám pocit, že se atmosféra této decentní nudy šíří z ní nezadržitelně prostřednictvím Bohumila Klepetka i do těchto Britských listů.

    Zanedbané hlavní téma dne

    To, co mělo být hlavním tématem dne, následovalo ze záhadných důvodů až nyní. Informace o tom, že inspekce ministerstva vnitra rozhodla, že stížnosti občanů na brutální zásah pražské policie proti demonstraci Global Street Party a náhodným chodcům jsou bezpředmětné.

    Uvažuji nad tím, proč odsunul redaktor Jednadvacítky tuto hlavní zprávu na místo až po uspávacích reportážích o tom, že poslanci v parlamentě dělali slib. Je to zcela zjevně v důsledku toho, že redakce má ještě z komunismu zvyk, že správná zpravodajská relace musí začít mechanickou informací z vládnoucích grémii - "vláda zasedala", "parlament jednal" - už je jedno, o čem. Televize musí lidem připomínat, že parlament existuje, a to z titulu své veřejnoprávnosti, myslí si asi vedení Jednadvacítky. To, že se v něm skoro nic neděje, to je vedlejší. Veřejnoprávní televize musí na první místě informovat o tom, že v parlamentě došlo k mírnému pozdvižení, když podal Klaus ruku Zemanovi, a nejvýznamnější zprávu dne odsune až na třetí místo ve zpravodajské relaci, po prefabrikované zahraniční zprávě.

    Zajímavé na rozhodnutí inspekce ministerstva vnitra, že se nikdo ničeho nedopustil, bylo to, že ještě v pondělí konstatoval ministr vnitra Cyril Svoboda, že se někteří policisté zjevně přestupků dopustili. Reportérka se ho na to nyní zeptala, přehrála také stručně jeho pondělní výroky. Svoboda koktal a řekl, že konečnou pravdu má ta inspekce. Jenže celý rozhovor byl tak krátký, že vlastně nešlo o nic. Svobodu měli v Jednadvacítce pořádně o celé věci interviewovat deset, patnáct minut.

    Bylo naprosto nutné pozvat do studia právě ministra vnitra Svobodu a zároveň i šéfa té ministerské inspekce a zjistit, co se skrývá za oním rozdílným hodnocením. Televize v této věci selhala. Do studia pozvala Radislava Charváta, ředitele správy hlavního města Prahy Policie ČR, o němž posléze vyplynulo, že zásah policie proti Global Street Party nařídil.

    Policie ČR a Česká televize má víc společného, než by si člověk myslel

    Na jemné a tiché otázky Bohumila Klepetka odpovídal rozložitý úředník Charvát přesně tak, jak reaguje vedení České televize a Rada ČT na pokusy Britských listů odpovědně hodnotit údajně nyní probíhající reformy zpravodajství ČT na základě projektu Jakuba Puchalského, který je údajně tajný, protože je jeho soukromým majetkem.

    Klepetko položil Charvátovi dobrou, věcnou, konkrétní otázku, proč byla zamítnuta i stížnost paní, která náhodně stála na tramvajové zastávce. Charvát na to odpověděl zcela v duchu České televize (anglický výraz pro tento druh vystupování je "stonewalling", česky "zatloukání"):

    "Já, pane redaktore, tady na tuto otázku nemůžu odpovědět, protože inspekce, to není útvar, kterému bych velel já a já neznám důvody."

    Okamžitě se chtělo zvolat: Klepetko, proč jste prosím vás tohoto výtečníka do studia zvali? Vždyť vy jste tam měli mít ministra vnitra, a pokud odmítl přijít, měli jste říci, proč tomu tak je.

    Klepetko se ani nepokusil na tuto Charvátovu nehoráznou odpověď reagovat. Snad odpovědi ani nevnímal, jel dál podle předem připraveného scénáře. Zeptal se dál, jak zřejmě vyšpekulovali před vysíláním, proč tedy byl v projevech ministra vnitra v této věci v minulých dnech rozpor. Charvát řekl:

    "I tady nato jako nechci říct, že vám nemůžu odpovědět, ale já se domnívám, samozřejmě, že to inspekce prošetřila tak, jak měla, samozřejmě, že je tam ještě ten institut odvolání. To usnesení inspekce, a z čeho vycházel pan ministr na pondělní tiskové konferenci, vám nemůžu říct. Ale chtěl bych říct jednu věc: je potřeba se zamyslet, proč vůbec k tomu zákroku došlo, že tam několik desítek nebo stovek účastníků porušovaly zákony a podobně a policie je přece od toho, aby udržovala veřejný pořádek."

    To je tedy analýza.

    Do Jednadvacítky pozvali také Stanislava Pence ze Střediska pro lidská práva. Ten se pokusil Charvátovy nevýroky zpochybnit. Charváta Klepetko nepřerušoval, Pence dvakrát ano, jednou zpochybňovacím dotazem, podruhé ho zastavil a dal slovo Charvátovi.

    Běžnou profesionální novinářskou praxí je, že reportér musí zpochybňovat výroky interviewovaného z opačného stanoviska, než jaké zastává interviewovaný. Musí také projevovat o věci hluboké znalosti a profesionální úsudek. Klepetko nic takového nedělá, ve studiu jen pasívně sedí a většinou jen odříkává před pořadem vymyšlené otázky. Ty otázky samy o sobě nejsou vždy špatné, jenže pasivita a pohodovost, která se šíří celou Jednadvacítkou, působí na diváky silným uspávacím dojmem.

    V tomto případě se Charvát (snad) znemožnil, zejména proto, že v závěru rozhovoru vyšlo najevo, že on sám dal příkaz k akci policistů proti účastníkům Global Street Party a že, jak uvedl, i při příští takové demonstraci "postup policie bude stejný".

    Česká televize však v takovýchto případech nemůže zaujímat zcela nestranné postavení: to nutně musí příspívat k demoralizaci občanů, kteří pořad sledují. Řeknou si, tenhle člověk nám tady vykládá nehoráznosti, nikdo se nad tím nevzrušuje, nikdo nic neanalyzuje, Klepetko pokrčí rameny, a poděkuje přítomnému za rozhovor a jdeme dál. Občan nemá odvolání. Nic se neděje.

    Záplavy s experimentální školou a  "kulturní" uspávadlo na závěr

    Pak následovala reportáž o důsledku záplav na Moravě. Nezeptala se, proč se česká vláda na lidi postižené loňskými povodněmi v podstatě vykašlala (toto téma pojednal docela dobře, prostřednictvím osobních svědectví dosud velmi nešťastných, obyčejných lidí, samostatný dokumentární film České televize, odvysílaný dříve ve středu večer), ale soustředila se na to, že nyní na Moravě pomáhá likvidovat následky povodní osm dobrovolníků.

    Znovu se poněkud podivným asociačním způsobem přešlo od jednoho tématu k druhému. Jakousi dobročinnou akci pro postižené moravskými povodněmi uspořádala i experimentální Škola hrou, takže pořad se najednou změnil v informaci o tom, jak se učí v této škole, kde se nevydávají vysvědčení s číselnými známkami, ale se slovním hodnocením. Tím byl Klepetko zjevně poněkud otřesen a ptal se, co se stane, když chce dítě přejít z takovéto školy do tradiční školy. Dosti výmluvně hájila experimentální praxi školy její ředitelka Ivana Málková i činitel ministerstva školství Jiří Pilař. Moc do hloubky rozhovor nešel, Klepetko se nezeptal, proč, když je tato škola tak dobrá, se její metody nezavádějí do školství i jinde.

    Pak si pozvali do studia k ukončení filmového festivalu Karlovy Vary jeho ředitele Jiřího Bartošku a pořad zdegeneroval do takové pohodovosti, že by člověk usnul během pár vteřin.(První otázka byla: Co byla na festivalu špatné? Bartoškova odpověď zněla: Počasí) Naštěstí jsem ještě před usnutím zareagoval a televizi vypnul. Bartoška ještě stačil o něčem říci, že "Je pravdou" - přičemž česky se samozřejmě normálně říká - má říkat - Je pravda.

    Takováto měkká "kulturní" témata do pořadu Jednadvacítka, který by měl být politicky kritický, vůbec nepatří.

    Jenže pořad byl celý měkký. Nevím, jestli by na tohle měla Česká televize dostávat od koncesionářů peníze. Nebylo by, pane Klepetko, rozumnější, tu Jednadvacítku zrušit?

    Jan Čulík



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|