Má cenu hlas volajícího na poušti?

K.P.

Vážený pane Čulíku,

již několik měsíců čtu Vaše Britské listy. Jak už kdosi kdesi řekl, noviny, které čteme, nám už mnoho nového poznání nedají. Utvrzují vás a přinášejí další argumenty tomu, co si stejně myslíte. Nicméně Vaše noviny jsou alespoň oporou v situaci, kdy už si vážně začínáte myslet, že do tohoto prostředí nějak nezapadáte (jenom nevíte, jestli je to obecný problém nebo místní) . A za to Vám děkuji.

Včera jsem potkal na ulici pana Vladimíra Železného. Poněvadž jsem se již dříve zamýšlel, proč dělá věci, tak jak dělá, došel jsem k závěru, že nic k lidem u nás necítí (nevím jestli někdy cítil). V sobotu jsem se díval na jeho televizi na jeho pořad a v hlavě se mi to spojilo s Václavem Bělohradským, kterého jsem si zrovna četl v čítance filosofie pro 4.ročník středních škol (jsem starší). Oba byli a zatím ještě jsou představiteli polistopadové rádoby transformace. Oba jsou intelektuálové, nebo se tak aspoň tváří. Co je to v nich tak poníženého, že jsou k zemi, kde se narodili a vyrostli tak tvrdí. Mohl bych jmenovat další jména. Žádný dilema intelektuála rozhodně neřeší. Neselhala jen média, selhali i intelektuálové. Pokud v tom zbytku po dvou vlnách (vlastně třech) něco zůstalo.

Obávám se, že to bude trvat ještě minimálně jednu generaci než se zde vytratí nekritická úcta k vrchnosti a na druhé straně neuvěřitelně levná prodejnost.

Nezačínáte mít někdy při práci pocit, že se neustále opakujete? A ona je to zatím marnost nad marnost.

S pozdravem a poděkováním

K.P.