Vratké slovíčkaření
Po týdnu čekání jsem potěšen zájmem pana
Jírovce o rozdílný výklad povinností
České
televize, potažmo služby veřejnosti poskytované
vysíláním. Mrzí mne, že pan Jírovec
nečetl oba texty (rozhovor JČ s Ivanem Kytkou i můj komentář) poněkud
pečlivěji. V
mém by našel naprostou většinu odpovědí i na svůj
článek.
Musím však začít novými podněty. Podle pana
Jírovce jsem se postavil na stranu
establishmentu, který považuje ČT za svůj sdělovací
prostředek,
něco jako vládní
noviny... To je, slovy jednoho z neagresivnějších kritiků
nezávislosti a existence
veřejnoprávních médií (zejména
České
televize) Václava Klause, hluboké
nedorozumění. Mými slovy - omyl. Jestliže se Česká
televize na svém strmém výstupu
na evropský standard dopustila tisíce chyb, jedno jsme
vybojovali - nezávislost na
establishmentu. Tím ČT rozčilovala politiky,
parlamentní komisi, Radu České televize,
Radu pro vysílání a koneckonců i šéfy
komerčních stanic. Přes sto tisíc odvysílaných
hodin za šest let to ilustruje lépe než limitovaný
výrazový prostředek, jímž je psaný text.
(Měl-li by pan Jírovec trochu pravdy, seděl bych pravděpodobně
dodnes v
České
televizi.)
Přiznejme si, že tlak "mocných" v širším slova smyslu
(nejen
vlád, politiků, poslanců, ale
manažerů z obchodní či bankovní sféry) na média
je ve všech zemích silný (s
překvapivě nízkou relací k vývojovému stupni
demokracie) a různě úspěšný. Některé
doklady přinesly i BL, o stovkách dalších různě
zaobalených vím od svých bývalých
kolegů - ředitelů a intendantů všech možných televizních
stanic
na světě, vč. těch
poskytujících službu veřejnosti
příkladně. Odtud pramení i moje rezervovanost
vůči
některým neochvějně deklarovaným jistotám, což
ostatně
nedávno pan Čulík docela
trefně zobecnil na příkladu středoevropského skepticismu vůči
některým britským
hodnotám nezpochybňovaným spíše tradičně než
objektivně.
(Na mém zcela osobním
názoru zde nezáleží, ale občansky bych se také
raději přichýlil k oné britské
"ulpívavosti". Bývalý šéf silného
média však musí respektovat zejména psané
zákony.)
Pan Jírovec se při výkladu (želbohu většinou v BL
bezdůvodně
zúženém na
zpravodajství) poslání služby veřejnosti
přiklání spíše ke Kytkově verzi, ve které
vidím
nejkritičtější bod v určování agendy...,
zatímco já dokolečka zdůrazňuji povinnost
poskytovat objektivní, ověřené, všestranné a
vyvážené inormace ke svobodnému
vytváření názorů a postojů diváků.
Pominu-li zákonnou oporu mého pohledu, oba koncepty
přinášejí určitá rizika. Možné
editoriální vlivy při poskytování
informací existují, ale významově se
snižují důvěrou
v občana, diváka, v jeho individuální odpovědnost za
sebe sama a v jeho schopnosti
porovnávat a analyzovat. Naproti tomu cílená a
deklarovaná snaha o vytváření
(určování) agendy nerespektuje
příjemce-diváka jako individualitu, podceňuje jej,
poučuje, vysvětluje, klasifikuje. To je pro české publikum
mimořádně citlivé. Nebezpečí
subjektivního editoriálního zásahu je
navíc
při určování a vytváření agendy
nesrovnatelně vyšší.
Pak již je jen krůček podlehnout opojné moci držet v rukou
mediální opratě. Na rozdíl
od pana Jírovce nespatřuji v magnetismu vlády nad médii
mezi komerčním a
veřjnoprávní sektorem takový rozdíl. Tak jako
regulační orgán soukromých stanic může
selhat (v Čechách to byla nečinnost kombinovaná s
protekcionalismem), jinde jej může
omámit chuť na moc, vliv a osvícenou vládu.
Záleží jen na míře elasticity zákonů.
Obecně se televize může zmocnit kromě majitele nejen management stanice,
ale i
regulační orgán (třeba Rada ČT), bez ohledu na
institucionální postavení (privátní,
veřejné, polostátní) vysílatele.
Zesměšňovaní vědomě zjednodušených příkladů
neubírá jejich vážnosti. Železného
(zatím) též nelze srovnávat s Murdochem, tak jako Kytku
se Železným. Rozhodne-li se
však někdo ze jmenovaných mít vliv, proporcionálně ho
při
neuplatňování zákonů a
absenci regulace získá.
S panem Jírovcem nejsem ve sporu, když píše Media někdy
ovlivňují a někdy dokonce
určují agendu, třeba tím, že přijdou na nějakou
lumpárnu
nebo dají slovo někomu, kdo
přijde s něčím závažným...a celý spor
považuje pan Jírovec za slovíčkaření.
Těm
kanadským podobnými příklady z praxe ČT bych mohl
zaplnit desítky stránek.
Pan Jírovec má pravdu, nevytýčí-li si
mocný broadcaster (a jím je v rozměrech České
republiky i šéfredaktor zpravodajství ČT, o šéfovi Rady
ČT nemluvě) určování agendy
politikům jako cíl důležitější než
posyktování informací o tom, co se opravdu děje.
Oponovat moci, nepodlehnout nátlakům a dosahovat vysokou
míru
důvěryhodnosti bez
tabuizovaných témat se nám dlouho dařilo bez
vstupu do politiky. Jestliže se
nezávislé postavení České televize bez
přímého či postranního politického
angažmá
udržet nadále nepodaří, je zle!
Pečlivý čtenář a divák si názor
umí vytvořit sám.
Ivo Mathé
