Dvojí občanství v Německu
Posilam Vam preklad clanku na tema, ktere byva v BL casto diskutovano.
Situace v Nemecku je pochopitelne dosti jina nez v CR a tak clanek spise
informuje o soucasne situaci v Nemecku, nez o tom, jak zlepsit ceske zakony
o obcanstvi a volebnim pravu. Podobnosti se situaci v CR vidim v
nasledujicim. Za prve, dvoji obcanstvi by mel pravo nabyt kazdy, pokud se
mu to podari a nepredstavuje zadnou vyhodu jako takove. Drzitelum dvojiho
obcanstvi netreba zavidet. Za druhe, vsechny povinnosti vyplyvajici z
dvojiho obcanstvi lze pravnicky resit. Za treti, v soucasnosti celosvetove
pribyva lidi s dvojim ci nekolikanasobnym obcanstvim. Nemec, ktery v cizine
nabyde svobodnym rozhodnutim jine obcanstvi, sve nemecke obcanstvi neztraci
a to se tyka i rodinnych potomku narozenych v cizine. Za ctvrte, a to je to
nejdulezitejsi, neexistuji moralni duvody proc dvoji obcanstvi neumoznit.
Obcan musi ovsem respektovat zakony obou statu a temto statum projevovat
loajalitu. Mozne konflikty mezi temito staty, dnes malo pravdepodobne,
nelze vyloucit, ale pak rozhodne svedomi jednotlivce, jak tomu ostatne jiz
bylo i v minulosti.
A.Z.
Občané s dvojí státní příslušností
Nemůže být řeč o nějakých výsadách
Sueddeutsche Zeitung, 24. 11. 1998, Brun-Otto Bryde (autor je profesorem
verejneho prava na univezite v Giessen)
Cely retoricky patos pro dukaz zla dvojiho obcanstvi ("Dvema panum nelze
slouzit"), s kterym se v diskusich vcelku lehce ziskavaji body (a ne pouze
u spravnych hospodskych stolu pro domaci), je vzdy zameren proti
pristehovalcum. Jinak Spolkova republika Nemecko vubec nemysli na to, ze by
ona sama mohla zaplnit svet obcany s dvoji statni prislusnosti.
Jiz v pristupu je nemecky princip puvodu ("jus sanguinis") pratelstejsi k
dvojimu obcanstvi nezli princip mista narozeni ("jus soli"), nebot lide se
rodi pouze na jednom miste, ale maji dva rodice. Deti z dvounarodnostnich
manzelstvi, a jejich pocet pribyva, maji tudiz dvoji obcanstvi. I dite
nemeckych rodicu, ktere se narodi v nejake zemi v dusledku "jus soli"
nabyva dvoji obcanstvi. Taktez Nemec, ktery legalni cestou ziska cizi
statni prislusnost (v dusledku sveho povolani ci snatku) ziska dvoji
obcanstvi. Teprve pred nekolika tydny rozhodl spolkovy spravni soud, ze
Nemka, ktera muze ziskat italske statni obcanstvi sveho manzela, muze
italske obcanstvi nabyt, aniz by pozbyla obcanstvi nemecke.
Nemecka statni prislusnost je dedena potomky obcanu s dvojim obcanstvim a i
vnuk ci pravnuk nemeckych vystehovalcu je z pravniho hlediska nemecky
statni prislusnik. Ze zeme, ktera nemeckou (a dvoji) statni prislusnost
uznava u lidi, ktere s Nemeckem nic nespojuje krome vzdalenych predku, a
zaroven jako dogma zla dvoji statni prislusnost vytyka pristehovalcum,
kteri jsou velmi tesne spojeni s Nemeckem, neb zde byli narozeni,
absolvovali zde skoly, pracuji zde a plati zde dane, je ponekud necestne.
Necestna je vsak tez uzkostna pece o blaho pristehovalcu kvuli problemum s
jejich identitou a praktickymi problemy, kterymi jsou obcane s dvojim
obcanstvim postizeni. V soucasne dobe se vyskytuje ve svete takove mnozstvi
obcanu s dvojim a vicerym obcanstvim, ze argumenty, ktere se v diskuzich
opetovne objevuji (od dvoji vojenske povinnosti po rodinne pravo) jsou jiz
davno v narodnich pravech a mezinarodnich soukromych pravech pragmaticky
vyreseny, ci kazdopadne mohou byt vyreseny.
Ale tez stoupencum reformy zakona o statni prislusnosti je vycitano, ze
pripustili, ba castecne i pozadovali, vyhroceni diskuse o dvojim obcanstvi,
jako kdyby dvoji obcanstvi melo nejakou svoji vlastni hodnotu a bylo
hlavnim cilem reformy - a ne jen vedlejsim dusledkem, ktery je mozno
tolerovat. Toto je falesny argument, protoze prirozene zadny stat nemuze
propujcit dvoji obcanstvi, k tomu jsou vzdy treba dva staty.
Krome toho vedou statnepravni ustanoveni efektivni nebo aktivni statni
prislusnosti k tomu, ze ve state, kde obcan s dvoji statni prislusnosti
pobyva, se tato ustanoveni nemohou vztahovat na dalsi zahranicni statni
prislusnost. To vyvraci tvrzeni odpurcu reformy, ze pristehovalci budou
proti domacim nepripustne privilegovani: v Nemecku temto dalsi statni
prislusnost neposkytuje zadna dodatecna prava. To ale rovnez znamena, ze
skutecna dvoji identita, v kterou mnozi zastanci reformy doufaji, neni
mozna alespon z pravniho hlediska. Nemecky Turek bude v Nemecku pred
zakonem povazovan pouze za Nemce; toliko v Turecku ma pro neho turecke
obcanstvi vyznam. Obracene nemecke statni obcanstvi ztraci vyznam pro
nemecko-tureckeho navratilce v Turecku.
Je velmi nepravdepodobne, ze existuje mnoho Nemcu, kteri - pote, co budou
obeznameni s touto pravni situaci, namisto rozhorceni nad privilegiem
pristehovalcu - budou takoveto dvoji obcanstvi nekomu zavidet. Pokud se
vyskytnou takovi Nemci, kteri povazuji dvoji obcanstvi zadouci jako takove,
mohou se postarat o to, aby jejich deti byly narozeny v zemi, kde plati
"jus soli".
Diskuse o reforme zakona o statnim prislusnosti by mela tudiz konecne
rozpoznat tema dvojiho obcanstvi jako neprave tema. Jedina relevantni
otazka vyzadujici diskusi je ta, kterym obyvatelum SRN by rozumne mela byt
poskytnuta vsechna obcanska prava tak, aby byl prekonan pro demokracii
nestravitelny konflikt mezi zemepisnou a statni prislusnosti. Zda na
zaklade tim ucinenych integracne-politickych rozhodnuti vznikne dvoji
statni prislusnost je sekundarni a zcela precenena otazka, tez v jejim
praktickem vyznamu (patrne z obou stran), kterou tak jako tak nema nemecky
zakonodarce jen on sam ve svych rukou.
Doposud predlozene navrhy se zavedenim "jus soli" teprve pro treti, a ne
jiz pro druhou, generaci trpi prilisnou opatrnosti. Kdyby byla zadouci
reforma ucinena v prislusny cas, to je jiz pred 20 lety, mohl snad byt "jus
sanguinis" doplnen pomoci "jus soli" a vse dalsi prenechano prirozenemu
vyvoji. Jelikoz tato prilezitost byla promeskana, je velkoryse udeleni
obcanstvi nyni nutnosti.
Ze tato reforma pro nemeckou demokracii je opozdena se ukazalo v prekvapive
souvislosti rozhodnutim Spolkoveho ustavniho soudu o tom, ze volebni pravo
pro cizince je v rozporu s ustavou. V tomto pripade souhlasil soud s
navrhovateli takovehoto volebniho prava v tom, ze je vyslovne opravnene
"vytvoreni harmonie mezi vlastniky demokratickych politickych prav a trvale
podrizenymi obcany urciteho statu". Soud se vsak domnival, ze spravna cesta
k tomuto cili vede prostrednictvim reformy zakona o statni prislusnosti, ne
zakona o volebnim pravu. Kdyz nicmene zakonodarce opozdene vyplnil
pozadavek soudu, nemusel se obavat zadnych ohlasovanych stiznosti v
Karlsruhe (kde sidli Nejvyssi ustavni soud SRN - pozn. prekl.). Zakladni
zakon (das Grundgesetz) je zalozen na dustojnosti cloveka a ne na nejakem
pseudonabozenskem spojeni mezi statem a obcanem, prenechava dasi vyvoj
zakona o statni prislusnosti prostemu zakonodarci a v zadnem pripade
nezakazuje integraci pristehovalcu.
(Přeložil Aleš Zeman)
