Chemická těžba ve Stráži pod Ralskem
V clanku o ekologickych problemech tezby uranu v BL z 8.12. byl
zminen jen jeden z moznych zpusobu tezby uranu, a to klasicka metoda
(dolovani rudy v hlubine, doprava na povrch a uprava na povrchu).
Chtel bych upozornit na dalsi mozny zpusob tezby uranu, chemickou
tezbu (ta je - nyni v utlumovem rezimu - provozovana napriklad ve
Strazi pod Ralskem). Predesilam, ze nejsem geolog, ekolog ani
technolog; jsem absolvent fyziky, chemie a v soucasne dobe
programator. Ve Strazi p.Ralskem jsem byl na exkurzi v ramci vyuky
chemie na PrF UK.
Nejprve zakladni opacko z chemie: Uran sam o sobe je jen slaby alfa
zaric, manipulace s neobohacenym uranem je nebezpecna spis z duvodu
jedovatosti uranu nez jeho radioaktivity. Ovsem v rozpadove rade
uranu jsou prvky, ktere jsou mnohem silnejsi (a nebezpecnejsi)
zarice.
Dolujeme-li tedy z hlubin rudu (typicky obsahuje jen promile ci
procenta uranu), tezime obrovske mnostvi hlusiny a hlavne i zminene
rozpadove produkty uranu. Likvidace tohoto odpadu je velmi draha.
Chemickou tezbu nelze provozovat vsude, museji byt k tomu vhodne
geologicke podminky.
Zakladni princip je jednoduchy: Do zeme (do dostatecne hloubky, pod
nepropustnou vrstvu ohranicujici loziska pitne vody) pod tlakem
pumpujeme technologicky roztok (zejmena 8% kyselina sirova); tento
roztok rozpousti uran (na siran uranylu) a dale zelezite a hlinite
slouceniny. Hlinitokremicitany (hlusinu) nerozpousti; stejne tak
nerozpousti vetsinu rozpadovych produktu uranu, ty zustavaji v zemi;
vylouzeny roztok je celkem malo radioaktivni a odpada starost s
likvidaci radioaktivniho odpadu.
Geologicke podminky jsou jasne - nad i pod loziskem musi byt
nepropustna vrstva. Proti prusaku do stran lze bojovat (jak je to
uspesne i v Ralsku praktikovano) tak, ze okolo loziska do stejne
vrstvy pumpujeme cistou vodu - tim je kyselina sirova stlacovana zpet
do loziska.
Kdyz mluvim o tom, ze se v zemi rozpousti uran, nemyslim tim, ze
vznikne nejaka kavita v zemi, kde se vse rozpustilo (i kdyz sam jsem
si to puvodne tez myslel); vysledkem je "trochu porovitejsi
piskovec".
Hlavni ekologicky/technologicky problem v pripade chemicke tezby je
ukonceni tezby. Hovorime o stovkach tisic tun kyseliny sirove v zemi.
To samozrejme nelze nechat jen tak bez kontroly. Neni mozne ji vysat
(system funguje opacne - tlakem nove napumpovavaneho roztoku je stary
vytlacovan). Neni mozne ji prudce nahradit vodou (pri rychle zmene pH
by se vysrazely hlinite i zelezite soli a vse ucpaly). Je nutne
pozvolna (po dobu desitek let) snizovat kyselost technologickeho
roztoku - v utlumovem rezimu v Ralsku to provadeji tak, ze do
technologickeho roztoku kyselinu jiz nedoplnuji (ubyva z nej tim, ze
rozpousti horniny a odpovidajici sirany jsou pri dalsim chemickem
zpracovani vysrazeny).
Souhrnne receno - jsou de facto odstraneny vsechny problemy s
radioaktivitou. Pripadne ekologicke nebezpeci je srovnatelne s
nebezpecim jakehokoliv jineho chemickeho provozu. Hlavni odpad - smes
siranu hliniteho a zeleziteho (plus spousta dalsich prvku - "skoro
cela periodicka soustava" - v zanedbatelnych mnozstvich) - lze
chemicky cistit a dale zpracovavat; ovsem smes siranu je vlastne
totez, co vznika pri odsirovani tepelnych elektraren.
Nesnazil jsem se naznacit, ze chemicka tezba je bez dopadu ci bez
rizik; ovsem co uz dnes je bez odpadu a bez rizik?
