Zapomenuté výročí
Úvod
Můj oblíbený Mistr, Jára Cimrman, vyčítal lidem, zejména těm, kteří ve
společnosti něco znamenají, že nedbají dostatečně na to, aby historické
události měly zapamatovatelné datum.
Ačkoli si nejsem jist, zda to tak má být, zmáčkl jsem hned po tečce za
předcházející větou ENTER, abych potěšil angloamerický živel, zejména ten,
kterému se zdá, že Češi (byť v mém případě s JEDINÝM, A TO KANADSKÝM
OBČANSTVÍM) na odstavce, ať již v úvodu, stati nebo závěru, tak nějak
lidsky nejsou.
Stať
Po tomto dvouodstavcovém úvodu se jediným odstavcem odrazím ke stati, v níž
rozvedu myšlenku, že velikánem, který to zvoral v mém případě, je Jan
Čulík. Posuďte sami.
Koncem podzimu 1997 jsem se začetl do článku Václava Klause o jeho cestě do
Ameriky, který, se servilností tehdy ještě sobě vlastní, otiskly Lidové
noviny. Nevím, kolik měl ex-premiérův článek odstavců, ale to vlastně
není důležité. Podrobnostmi bych se jen vzdaloval od tématu své statě a
navíc zbytečně natahoval tento odstavec.
Nemohu ale ani skočit přímo k panu šéfredaktorovi Britských listů Janu
Čulíkovi, který mě s laskavostí sobě vlastní tiskne, přestože nedělám
odstavce a čárky tam, kde mají být. To by stať nedávala valný smysl.
Budu tedy muset pohovořit nejprve o sobě. Ačkoli jsem Klausův článek četl
na vlastní oči, nemohl jsem jim věřit (to je pokus o velice vtipný výraz
vycházející z českého úsloví "nemohl věřit vlastním očím" ). A tak jsem
vzal péro do ruky (což může být drobná, do angličtiny nepřeložitelná
sprosťárna - ale není) a napsal pojednání zvíci 18 odstavců.
Šlo o intelektuálně náročný text, v němž jsem počítal s tím, že čtenáři
znají dílo Járy Cimrmana, mají zeměpisné znalosti (Liptákov, Brandýs nad
Labem, Jugoslávie, Plitvická jezera), vědí, kdo je Václav Klaus, živý Larry
King , Hugo Myslík, Zdeněk Svěrák, Jiří Dědeček a Vinnetou. Z oblasti
základních lidských potřeb jsem předpokládal povědomost o pivu,
hamburgrech a orálním sexu, ačkoli posledně jmenovaná radost patří v
Americe spíš do kategorie politických aktů.
Co se stylu týče, v řadě případů jsem se odchýlil od severoamerické praxe
psát pokud možno na úrovni "grade six". Použitý anglický termín se dá
volně přeložit jako "pátá obecná". Což by tak asi odpovídalo českým
poměrům. Jde o eufemismus znamenající, že je nutno psát (zprávy a podobně)
tak, aby tomu rozuměl skoro každý blbec.
Používat krátké věty.
Zhruba v sedmnácti odstavcích jsem skákal z jedné věci na druhou, abych vše
napravil v jasném, prorockém závěru, rozloženém do dvou vět o 23 a 27
slovech - což je na můj styl vskutku velmi málo.
Jan Čulík můj sloh zveřejnil, a to 16. (slovy šestnáctého) prosince 1997. To
je, jak každý uzná, datum naprosto nezapamatovatelné. Tím se stalo, že
čtenářské obci zcela uniklo první výročí mé dopisovatelské činnosti. Ani
jedna gratulace, prostě nic. O čítankách ani nemluvě - kdo mě tam dá s
takovou historií.
Slovo historie jsem rovněž použil kvůli vtipnosti. Znamená zhovadilé datum
(a tedy výčitku panu šéfredaktorovi ), ale i drobnou sebekritiku (třeba
CIZÁCTVÍ, nebo roční pílí dokumentovanou neschopnost členit text do
odstavců).
Závěr
Čtenář se mnou bude jistě souhlasit, že k tak skvělému úvodu a stati je
těžké něco dodat.
Snad výzvu, k začínajícím autorům. Zavalte Jana Čulíka články, aby mu
nezbylo než vydat zvláštní novoroční číslo prvotin. To mu lidé
nezapomenou. A taky to bude dobré pro BL. (To je další skrytá vtipná
narážka na české úsloví, tentokráte na "co na nový rok, to po celý rok")
Všem svým následníkům to přeji.
Sám jsem se smířil s tím, že svoje výročí oslavím nějakou tou plzní sám.
Ale co, i jiná podobně slavná výročí upadají v zapomenutí.
Jiří Jírovec
PS Doufám, že si čtenář povšiml, jak jsem šikovnou formální úpravou závěru
opticky vyvážil stať a obešel se při tom bez jakékoli další myšlenky.
