Co je nového v České republice

Protest proti prohlášení komunistického poslance Matulky

Důrazně se ohrazuji proti prohlášení poslance Matulky, že komunistická strana zastupuje jeho prostřednictvím ateistickou část veřejnosti ve vládní komisi pro vztahy státu a církví! - Jsem nevěřící, ale to bolševiku Matulkovi nedává ani náhodou právo označit se za mého zástupce - i kdyby byl kromě mne posledním ateistou v této zemi. Prohlašuji, že s jeho stranou mám společné jen to, že se, naneštěstí, nacházíme oba ve stejném státě.

(Poznámka JČ: Myslím, že jde trochu o nedorozumění obou stran. Poslanec, jakmile je jednou zvolen do parlamentu za jakoukoliv stranu, má totiž povinnost zastupovat všechny voliče svého volebního okrsku, ať mají jakékoliv názory či ať hlasovali ve volbách pro kohokoliv.)

Pane Čulíku,

velmi mě zaujal rozhovor Tomáše Peciny s Andrewem Stroehleinem. Konečně někdo napsal to, co mnohý z nás ví (cituji jeho citát): "Odešli jsme kvůli komunismu a mysleli jsme, že nás vyhání systém. Ale když se teď vracíme, systém už tu není a my si uvědomujeme, že nám tady vadilo něco podstatnějšího. Nebyl to jen systém, ale něco, co stálo za ním, co ho vytvořilo a dovolovalo mu existovat." Míněna česká malost - nepochybně.

Je dost dobře možné, že ti co neemigrovali, to vědí také a že mnozí z nich, bohužel, tuto skutečnost vztahují na sebe a "odrodilce" sebeobranně, v rámci české malosti, odmítají.

Druhý pozoruhodný výrok se týká Stroehleinova názoru na novou censuru: "intelektuální hra - napsat článek tak, aby ho otiskli a přesto se mi do něj podařilo dostat to, co chci."

To se jistě nebude líbit mnohým z těch, kteří kritizují třeba Hrabala za to, že někde trochu ustoupil, aby mohl nakonec napsat to, co chce.

Smekám rovněž pomyslný klobouk před Tomášem Pecinou - tedy pokud se rozhodl přinést hmatatelný důkaz a potvrdit Stroehleinův názor na to, že v českém tisku existuje censura, a přistoupil s tímto záměrem na námitky redakce deníku Slovo. JJ

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

This article was first published in English here in the English-language weekly The Prague Post.

Rozhodnutí jedné pražské soudkyně možná určí precedentem, jak tomu má být s vyššími cenami pro cizince.

Je možné, že Obvodní soud v Praze 6 zlikviduje dosud právně podporovaný systém dvojích cen v České republice, který diskriminuje cizince.

Soudkyně Zuzana Barochová rozhodla 13. ledna, že Galerie hlavního města Prahy musí vrátit peníze pražskému advokátovi Pavlu Hrdinovi za to, že od něho neprávem vybrala 250 Kč za vstupenky.

Loni v květnu navštívil Hrdina jeden z prostorů Galerie hlavního města Prahy, trojský zámeček, se skupinou cizinců. Když se pokusil koupit vstupenky za "českou" cenu padesáti korun, pokladní mu sdělila, že jeho přátelé musejí zaplatit dvojnásobek české ceny, protože "cizinci jsou bohatší".

Po několika minutách kontroveze zaplatil Hrdina požadovanou částku. Posléze si stěžoval řediteli galerie Jaroslavu Fatkovi, který také trval na tom, že cizinci musejí platit vyšší ceny. Fatka konstatoval, že se galerie jen snaží vyrovnat zjevný rozdíl mezi českou korunou a západními měnami. Hrdina se rozhodl galerii žalovat.

České zákony nezakazují výslovně praxi dvojích cen, a tak Hrdina založil svou žalobu na "úmyslném porušení morálního chování". Pokud se takové porušení morálního chování prokáže, žalovaná osoba musí žalobce odškodnit. Nejednoznačný pojem "porušení morálního chování" zahrnuje veškeré chování, které je pro poctivé a spravedlivé občany nepřijatelné.

"Dvojí ceny nebyly v tomto případě ospravedlnitelné," konstatovala soudkyně Barochová. "Galerie neposkytovala za zvýšenou cenu žádnou další službu. Cizincům nebyl dán k dispozici tlumočník nebo katalogy v jejich jazyce." Podle názoru soudkyně musí být vyšší cena ospravedlnitelná "nadstandardní" službou.

Avšak, činitel ministerstva financí, který si nepřál, aby bylo jeho jméno zveřejněno, uvedl, že nevidí důvodu, proč by měl být změněn současný český zákon, k jehož změně v České republice nedojde automaticky v důsledku rozhodnutí soudkyně. Ceny určuje volný trh, konstatoval činitel ministerstva financí, a Česká republika v tom není žádnou výjimkou. "Zajeďte si kamkoliv do zahraničí a uvidíte hned různé ceny pro cizince," uvedl.

Fatka se odmítl vyjádřit, zda se jeho galerie odvolá proti tomuto soudnímu rozhodnutí. Konstatoval, že neobdržel dosud písemný rozsudek.

Galerie se sice může odvolat, ale právní odborníci souhlasí, že by rozsudek mohl znamenat, že se mění postoje vůči praxi, kdy musejí cizinci platit daleko víc, než místní lidé.

Podle Jaromíra Růžičky z firmy Squire, Sanders and Dempsey dovoluje české právo podnikům, aby si určovaly vlastní tržní ceny, ale "takovéto rozsudky během času změní zdejší praxi," uvedl.

Změna však stejně nastane, ať se to Čechům líbí nebo ne. Jako kandidát na vstup do Evropské unie, Česká republika bude muset přijmout právo EU, podle Petra Gregera, právního odborníka delegace Evropské komise v Praze.

"Dvojí ceny nejsou na jednotném vnitřním trhu EU možné," uvedl.

Přesto však v České republice stále mnohá zařízení a služby pro turisty, jako jsou restaurace a nemocnice, osoby ze zahraničí stále diskriminují. Rozdíly mezi "českými" cenami a cenami pro cizince jsou někde mírné, jinde jsou drastické. V některých případech je cena pro cizince šestnáctkrát vyšší než cena pro Čechy.

Mnoho turistů si to ani neuvědomuje, protože zařízení pro turisty uvádějí jen "cizineckou" cenu čísly, a česká cena je uvedena slovy, v češtině.

Dobrý příklad tohoto systému lze nalézt v pražském židovském muzeum - ve staronové synagoze. Na dveřích muzea je nápis, napsaný anglicky, kde je uvedeno vstupné v hodnotě 450 Kč pro dospělé a 330 Kč pro děti. Vedle toho je napsáno česky: "Podstatné slevy pro místní občany. Informace u pokladny." Přiblíží-li se k pokladně Čech, pokladní mu diskrétně zašeptá "českou" cenu se spikleneckým mrknutím oka. Je to 50 Kč pro dospělé a 20 Kč pro studenty.

České restaurace, česká muzea, galeria, čeští taxíkáři a další služby se nezaměřují jen na turisty. Češi ze zahraničí a cizinci, kteří mají v ČR dlouhodobý nebo trvalý pobyt, jsou také obětí této nespravedlnosti.

Bývalý německý velvyslanec v Praze, Michael Steiner, si stěžoval na tuto praxi, poté, co se podrobil léčení v nemocnici Na Homolce. Steiner utrpěl mrtvici nedlouho poté, co převzal v Praze velvyslaneckou funkci. Do nemocnice Na Homolce ho přijali na tři dny, a za to mu účtovali cenu 2700 dolarů - přibližně osminásobek průměrného českého měsíčního platu. "To je opravdu dost vysoká cena," uvedl Steiner. "Žádný Čech by ji neplatil." Je možné, že ve velmi výjimečném případě byste takovouto cenu zaplatili i v členské zemi Evropské unie. Avšak služby, které mi nabídli Na Homolce, nejsou naprosto srovnatelné."

Steiner si stěžoval, ale nepomohlo mu to. "V Evropské unii by konstatovali: 'Je nepřípustné někoho diskriminovat kvůli jeho národnosti.' Zde vám řeknou: 'Ten, kdo může zaplatit, má zaplatit.'"

Jiní diplomaté si také stěžovali. V roce 1997 začal francouzský velvyslanec v Praze, Philippe Coste, posílat svého nejmladšího syna do místní soukromé školy za místní cenu. Avšak škola brzo začala zvyšovat jeho školné, až toto školné dosáhlo přibližně čtyřnásobku původní ceny. Coste konstatoval, že to není jediný případ cenové diskriminace, kterou v ČR zažil.

"Pro mě," uvedl, "je to jeden z tisíců případů". Stejně jako Steiner, i Coste je přesvědčen, že Češi musejí změnit politiku, v jejímž rámci účtují cizincům daleko víc než místním lidem. "Je jasné, že je tato praxe v přímém rozporu se zásadou Evropské unie nediskriminovat nikoho na základě jeho národnosti," uvedl Coste. "Není rozumné představit si, že by tato praxe mohla pokračovat."

Debatu o této otázce zahájil loni Andrew Stroehlein článkem Jděte do muzea.

Andrew Stroehlein

(An English version of this article is available here in the Electronic New Presence magazine.)

Podle průzkumů veřejného mínění, který minulý týden provedl český Institut pro průzkum veřejného mínění, důvěra veřejnosti ve Václava Havla poklesla jen na 46 procent - je to dosud nejnižší míra. Podle jiného nedávného průzkumu se domnívá 55 procent Čechů, že by měl prezident uvažovat o tom, že by odstoupil.

Na první pohled se mohou zdát takovéto výsledky poněkud překvapivé: vždyť až donedávna vkládalo svou důvěru v Havla až 80 procent občanů. Avšak zkoumáme-li tento problém podrobněji, ukazuje se, že tyto výsledky průzkumu veřejného mínění jsou logické. Havel je člověk, který byl vždycky daleko více uctíván v zahraničí než doma.

Samozřejmě, význam jednoho či dvou průzkumů veřejného mínění není dobré přehánět, avšak rok 1998 byl pro Havla těžký rok. Pokles jeho popularity je velmi silně spojen s událostmi loňského roku.

Na začátku roku 1998 zvolil parlament Havla znovu prezidentem rozdílem jediného hlasu, přičemž jeden poslanec byl ve vazbě - čekal tam na soud v trestní věci, v níž byl později osvobozen. Mnoha českým občanům to ovšem nevadilo, protože inkriminovaným poslancem byl celostátní terč nenávisti, Miroslav Sládek, šéf extrémně pravicové Republikánské strany.

Avšak veřejnosti vadilo, jak se chovala Havlova manželka Dagmar v parlamentě den po Havlově znovuzvolení. Hrubým způsobem umlčela pískotem mluvícího poslance, také člena Republikánské strany. Takové činy nepřijímá příliš pozitivně národ, který se chce považovat za kulturní a civilizovaný.

Nepopulární manželka Dagmar je hlavním faktorem klesající popularity Václava Havla. Nedávná tvrzení, že Dagmar byla Havlovi nevěrná se zaměstnancem prezidentské kanceláře, Havlově věci příliš nepomohly. Ještě více zhoršilo jeho pověst rozhodnutí, žalovat ty osoby, které tyto dohady zveřejnily. Je dost dobře možné, že celý skandál byl vymyšlen záměrně proto, aby oslabil prezidenta, který se snažil vystupovat v posledním roce politicky aktivněji.

Druhý skandál, v němž prezidentská kancelář omylem obvinila Helmuta Zilka, bývalého vídeňského starostu, že byl spolupracovníkem komunistické tajné policie, byl také velmi pravděpodobně pastí, kterou připravili Havlovi političtí nepřátelé. Avšak ať už byly tyto události zaměřeny jako přímé útoky proti Havlovi nebo ne, Havlův image jimi byl poškozen.

Loni se také Václav Havel soudil s obuvnickou společností. Žaloval ji, že vydala satirický billboard. To, že ji Havel žaloval, vnímala česká veřejnost také velmi kriticky. 5 miliónů korun odškodného, které soud udělil prezidentské dvojici, bylo sice věnováno na dobročinné účely, ale možná měl Havel tyto peníze investovat do efektivního PR pro Hrad. Česká veřejnost vnímala žalobu manželů Havlových jako poněkud zavilou: cožpak nejsou schopni porozumět vtipu?

Z 55 procent českých občanů, kteří řekli v průzkumu veřejného mínění, že by Havel měl pomýšlet na rezignaci, 18 procent se zmínilo o tom, že hlavním důevodem jejich nespokojenosti je to, že Havel celkově přišel o prestiž. 12 procent občanů je nespokojeno s údajným vlidem Dagmar na jejího muže. Ale daleko nejčastějším důvodem znepokojení veřejnosti, který uvádělo 52 dotazovaných osob, byly Havlovy zdravotní problémy.

Poté, co se Havel podrobil v roce 1996 operaci rakoviny a v roce 1998 dvěma operacím perforovaného střeva je prezidentův znepokojující zdravotní stav skoro pořád ve zprávách. Pokaždé, když dostane prezident chřipku, jako například uprostřed prosince, objeví se to na titulní straně většiny deníků. Sdělovací prostředky i veřejnost jsou mesmerizovány lékařskými zprávami.

Jeden nedávný průzkum veřejného mínění se dotazoval, zda se lidé domnívají, že by Havel měl rezignovat, a samozřejmě, každý veřejný činitel, který má vážné zdravotní problémy, by měl uvažovat o odstoupení. Česká republika byla svědkem takovéto události v roce 1998, kdy šéf křesťanských demokratů a bývalý ministr zemědělství Josef Lux oznámil, že odchází z politiky, protože je nemocen leukémií. Všichni občané samozřejmě začali porovnávat Luxovu situaci s Havlovou situací. Vládne všeobecná obava - i když ji nikdo nevyjadřuje veřejně naplno - že zůstane-li Havel prezidentem příliš dlouho, Česká republika by mohla být obtížena břemenem středoevropského Jelcina.

Tento článek vyjde také v internetovém týdeníku Metropolitan 1/1999

Petr Jánský

Její vznik má na svědomí Jan Ruml. Budiž to řečeno hned na začátku, protože často slyšíme, že by politik měl nést za něco odpovědnost. US odmítla neopakovatelný návrh ČSSD, což přinutilo Zemana k vyjednávání s Klausem. Výsledkem byla smlouva, která nemá v demokratické historii obdoby.

Vztah koalice a opozice je dán Ústavou, tedy zákonem nejvyšší právní váhy. Nemůže být změněn normálním zákonem, natož smlouvou. Dvě nejsilnější politické strany Ústavu porušily. Pakliže strana vládnoucí uzavře smlouvu o své neodvolatelnosti se stranou opoziční, dostává se demokracie na tenký led. V lepším případě je z demokratického mechanismu vyřazena kontrola moci a konkurence politických stran, v horším hrozí parlamentní převrat. (Kdo se usmívá, nechť si místo ODS do smlouvy dosadí KSČM).

ODS, která před volbami mobilisovala heslem "Buď s Klausem nebo doleva", postavila své voliče před základní otázku: K čemu byly volby? Ve standartní demokracii by za takový podvod voliči stranu smetli ze scény. U nás ne. Vyslechli si zdůvodnění o zažehnání politické krize a polovina vyslovila se smlouvou souhlas. Klaus totiž své věrné už před volbami připravil termínem "kočkopes" na ztrátu soudnosti, na pomatení hodnot. Došlo ke spojení nespojitelného. Opoziční smlouvu, ten logický a právně-politický nonsens volič spolkl, aniž bílým šátkem zamával demokracii sbohem.

Země je dnes v rukou jednoho člověka: Miloše Zemana. Pokud se mu podaří prohloubit onu zradu, kterou si dva kohouti rozdělili smetiště, tj. pokud získá třípětinovou většinu, stane se králem. Bude-li panovník osvícený, může zemi vyvést z krize. Nebude-li, může zahubit.

Petr Jánský

Jiří Kouba

Dobrý den, pane Čulíku,

po pravidelném ranním stažení Britských listů jsem se rozhodl reagovat na jeden z bodů článku "O České televizi, o cenzuře a o naději pro českou společnost" , a to sice ten , kde pan Stroehlein nakládá s regionálním uspořádáním České republiky. Jelikož mu zcela chybí zkušenost "žít v tom" , ozývám se. Potřebná zkušenost mi nechybí , žil jsem 30 let na Pardubicku a 12 let na Liberecku, tedy v regionech, které systém 8 krajů bral značně u huby.

K věci:

Pan Stroehlein mi delší dobu mluví ze srdce, pokud komentuje politickou nevyzrálost českého intelektuála a katastrofální stav českých medií. Do kritiky schválených VÚSC (2. únor 99) by se ale pouštět neměl - chybí mu totiž zkušenost dostatečně lokální a historická.

Mýlí se hned několikrát:

1. Systém 8 krajů dobře nefungoval, už proto, že vznikl r. 1960 násilnou redukcí staršího systému, který jakž takž respektoval přirozená centra. Většinou znamenal , že přežilo jen každé druhé krajské centrum. To, které mělo smůlu ( v některých případech bylo i o pár tisíc obyvatel větší než ono vyvolené) , bylo odsouzeno dlouhodobě chátrat bez investic, s daleko menším rozsahem bytové výstavby a horší zdravotní péčí. Jak to hezky pověděla paní doktorka mé mamince, když mne přiváděla s těžkým astmatem do poradny na pravidelné kontroly: "Lázně letos? Paní, my nejprve zajistíme lázně hradeckým dětem, pak teprve se může dostat na vás pardubické". A tak to bylo ve všem. Interhotel Labe se v rodném městě se musel stavět jako "Ubytovací a stravovací zařízení Městského národního výboru", aby nebyl zakázán krajským úřadem. Transkripce medicínského příběhu pro pana Stroehleina: "Jak můžete tuto úroveň péče chtít, když pocházíte z Tucsonu? Kdybyste byl obyvatel Phoenixu, tak možná ŠVíte, Tucson býval regionálním centrem kdysi, v dobách Cochisových, ale dnes ? (jistě, pan S. nepochází z Arizony, jejíž místo- i dějepis mám zase v hlavě coby apačolog zase já, ale momentálně mám daleko do knihovny pro mapu, tak používám příkladu z hlavy Š.)

2. Bývalý systém 8 krajů byl zrušen de iure, ale nikoliv de facto a poznamenává neblaze i lokální ekonomiku. Zahraniční podnikatel si pořídí od ochotných českých úřadů mapu s vyznačenými krajskými městy . Ta ostatní, ač stejně velká či srovnatelná (Liberec býval většinu času i větší nežli Ústí nad Labem) na této mapě buď nejsou vůbec, nebo v podobě nepatrných teček. Logicky proto očekává větší týlovou podporu, úroveň vzdělanosti a snaží se tam umístit svůj podnik. Jenže skutečná mapa vzdělávacích a kulturních institucí, dopravních toků, týlové podpory je bohatší o několik dalších spádových center. Ta zůstávají stranou zájmu a trpí. Podobně stát se opírá o tzv. dekocentráty ministerských úřadů důsledně umisťovaných v bývalých krajských městech.

3.Tento stav se přičetl k faktické diskriminaci v letech 1960-1989 a vyústil ve velmi nemorální situaci: důsledek nerovného uspořádání (relativní zaostávání měst, které se nově emancipují) je někdy vydáván za příčinu k vychvalování či znovu nastolení nespravedlivého aranžmá. Zatímco restituce nám říkají , že křivdy mají být, seč to jde, napraveny, čili kompenzovány, vzdychání za starými kraji je přitakáním spoušti, kterou za sebou zanechaly.

4.Pan Stroehlein tak snad činí v domnění, že v demokratických poměrech by větší regiony nepůsobily diskriminaci uvnitř sebe samých, neboť demokratické mechanismy by uvnitř regionů bránily převálcování jedněch druhými. Pokud je tomu tak, pak je to jediný omyl, kterému rozumím, přesto i tady se rozejdeme:

zmíněnou naději nechovám, a to právě z důvodu, na něž žehráme s p. Stroehleinem společně: v české společnosti demokratické akcenty určující nejsou a - v tom jsem skeptik - hned tak nebudou. Ustavení makrokrajů by se přes noc stalo prostředkem nesmírných křivd. Jestliže tedy - a to mi je velmi sympatické - p. Stroehlein odmítá regiony jako prostředek na čerpání grantů, ví jistě o hlubším smyslu samosprávy . I jeho zmínka o naději probuzené regionálním tiskem ukazuje stejným směrem. Tak proč si nevšimne faktu, že kříšení bývalé aranže, kdy jedno stotisícové město omezí všechny kvoty jiného stotisícového města, je spíše cizo- nežli samosprávou?

5.Snad jsem ale příliš pozitivní. Snad neplatí bod 4) a pana Stroehleina, kterému asi současná česká regionální zkušenost nechybí , nehnaly ušlechtilé sny (v českých podmínkách opravdu jen sny) demokratické, ale docela (s)prostě se orientoval podle (sprosté) mapy zmíněné v bodě 2) a navštěvoval místa velkých skvrn na mapě (big spot site tourism zní docela půvabně). Přirozeně se tam musel setkat s žehráním na nové rozvržení VÚSC, které velkým skvrnám odebraly polovinu spravovaného území!

Závěr

Bez potřebných dimensí (historie , granularita pozorování) by se cizinec neměl vyjadřovat až tak razantně k místním poměrům, zvláště přemáhá-li zbytek imperiálního komplexu, který si nese jako část své nativní kultury a který ho může svádět k povýšeným soudům .

Jiří Kouba

Když jsem zveřejnil vysvětlení Ondřeje Neffa, proč si nechce s Britskými listy vyměnit automatickou tematickou upoutávku, přišlo k tomu asi deset reakcí. Dostal jsem také na ukázku několik různých, nepříliš zdvořilých dopisů, jimiž zřejmě Ondřej Neff občas častuje i své čtenáře. Dvě reakce byly ostře záporné: nemohu je ale zveřejnit, neboť s jedním pisatelem, který "mé bláboly a můj vztek a mé kopání" proti Neffovi srovnal s psaním pana Kojzara a paní Boudové v někdejším komunistickém Rudém právu, jsem po několikeré výměně e-mailů dospěl v podstatě ke smíru, a druhý, občasný přispěvatel do Neviditelného psa, si nepřeje své výtky zveřejnit v Britských listech, aby tímto časopisem nebylo jeho jméno pošpiněno - konstatuje také, že BL pročítá jen velmi rychle aby si jimi "nezašpinil mozek". Rád bych jeho výtky publikoval, ostře mě kritizuje za "provokaci vůči Ondřeji Neffovi" - ale když si jejich publikaci nepřeje, nedá se nic dělat. - Tento čtenář mě také varoval, abych nezveřejňoval jen kladné ohlasy, neboť to dělalo komunistické Rudé právo. -

Publikuji dopisy, které mě zaujaly:

Andrew Stroehlein napsal:

(...)

I was glad that when Ondrej Neff wrote:

Hahah - tohle je klasicka ukazka culikovsko-pecinovske demagogie.

he didn't include me after another pomlcka. It's not that I would have minded being lumped in such a category, it's just that three words linked together like that would not be esthetically pleasing.

This from Neff:

"o jehoz dusevnim zdravi mam vazne pochybnosti.

neff"

Reminds me of something:

Descent Into Farce

Democracy became almost comic where the Declaration was concerned. On one level there was the immature name-calling, one example of which occurred when Republican MP Jan Vik called Havel mentally incompetent. This led to the same accusation being directed at Vik from Christian Democrat and Deputy Speaker of the Parliament Jan Kasal.

From my MPhil. It seems rather a strange form of public argument to say that your opponent is mentally ill. Do you see this in the UK and USA very often? I don't think so, because for one, it's not effective argument; and two, it insults people with real mental problems.

Strange, no?

A

Byl jsem rád, když Ondřej Neff napsal:

Hahah - tohle je klasicka ukazka culikovsko-pecinovske demagogie.

že mě nezahrnul po další pomlčce. Ne že by mi vadilo být přičleněn do této kategorie. Jenže kdyby byla pospojovaná takto pomlčkou tři slova, nebylo by to esteticky potěšitelné.

Toto od Neffa:

"o jehoz dusevnim zdravi mam vazne pochybnosti.

neff"

mi něco přípomíná:

Úpadek politiky ve frašku

Když šlo o česko-německou deklaraci, demokracie se stala téměř komickou. Na jedné úrovni docházelo k infantilním nadávkám. Jednou k tomu došlo, když řekl republikán Jan Vik, že je Havel mentálně neschopný. To vedlo k tomu, že stejným způsobem obvinil Vika křesťanský demokrat a zástupce předsedy parlamentu Jan Kasal.

Je to z mé diplomové práce. Zdá se to být poněkud podivná forma veřejné debaty, vyjádřit názor, že je váš oponent mentálně nemocen. V Británii a v Americe to člověk příliš často nevidí. Proč? Zaprvé to není příliš efektivní argument a zadruhé to uráží lidi, kteří jsou skutečně mentálně nemocní.

A

Sepp napsal:

Mily pane Culiku,

Chtel bych vam znovu podekovat za BL, jejich pristupnost ruznym nazorum a skutecne asi jedinou nezavislost jak na ceskem internetu na na trhu papirovych medii (vcetne rozhlasu a televize).

Ja jsem ctenarem NP asi 1 mesic od jeho zalozeni, byl jsem velkym propagatorem a fanouskem ON, v dobe kdy na PVT odrizli vetsinu pracovniku od Internetu jsem se aktivne podilel na zrizeni interniho mirroru NP.

Bohuzel pan Neff nezvladl svou popularitu. Jiz drive se rad pochlubil, jak jiz v MF byl znam jako vyhazovac nepohodlnych navstev, coz potvrdil v nedavnem vanocnim fejetonku.

V akci bojkot proti monopolu vystupoval s titulem "odbornik pres internet". Ja si ho cenim jako vtipneho glosatora, vynikajiciho teoretika sci-fi a byval i dobry novinar.

Ale jak jste nedavno poznamenal v pripade dr. Lubomira Ptacka, mate vetsi duveru k matematikum, nez k novinarum. (me ON zklamal po odborne strance, kdyz nedovedl spocitat na sve masine, kdy oslavi 20000 den sveho narozeni. Asi jako kdyz soutezni jezdec si neumi vymenit svicku).

Po prestavbe Np ON nekterym lidem cestnym slovem ( me pouze slovem) slibil pokracovani Fora NP.

Zrejme tez neunesl nektere neuctive (velmi neuctive ) prispevky ke sve osobe.

Preji ON obchodni uspech, bohuzel se NP stava necim jako byval blahe pameti Svet v obrazech a ponekud vycichl.

Vtipnost slov "qeci, v prdely, jakonsevlastnejmenuje" spolecne se stale vetsi jednostranou politickou orientaci ON davaji NP punc neceho, co se prezilo. Diky sve popularite, zrejme odklon jeho ctenaru nebude prudky, ale vzdy platilo, ze zadny strom neroste do nebe.

Bohuzel BL asi vzdy budou mene ctene, stejne jako Literarni noviny nedosahnou nakladu Blesku, ale preji Vam, sobe i ostanim ctenarum, aby nezanikly, i kdyz nejsou komercne ladeny.

A k analýze české mediální scény od Tomáše Peciny napsal Sepp:

Toto je tedy bomba. Nic podobneho jsem dlouho necetl. Myslite, pane Pecino, ze Vam to jeste nekde v CR uverejni?.

Mimochodem v  poslednim Pridalove Netopyru na tema Politika bez politiku (se znamych tvari se zde objevil na pr. p. Petranek), padl jeste dalsi pojem. Ekonomicka censura.

Porad byl venovan upadku stredni tridy a nemoznosti si z financnich duvodu koupit denni tisk.

Byl uvaden pripad pravnicky v duchode (tedy te, ktera nestacila se zaopatrit), ktera musela s financnich duvodu odhlasit veskery tisk s vyjimkou jednoho sobotniho exemplare.

Pristi Netopyr bude venovan stejnemu tematu s jinymi hosty.

Doporucuji sledovat.

P.S. Dotaz pro pana Pecinu.

Proc plytvate svymi schopnostmi v diskuzich se skupinou bigotnich fanatiku na foru BL?