Skandál s agentem MI6 - rozklad české státní správy?
Neregulovaná televize Nova už podruhé vážně poškodila jméno České republiky v zahraničí
Jan Čulík
Česká vláda odvolala šéfa české Bezpečnostní a informační služby Karla Vulterina, prý proto, že vládu neinformoval o tom, že jeden irácký diplomat, který před nedávnem z Prahy náhle zmizel, plánoval na pokyn iráckého diktátora Saddáma Husajna atentát proti americkým rozhlasovým stanicím Svoboda a Svobodná Evropa, vysílajícím z Prahy mimo jiné i do Iráku.
O tom, že irácký diplomat plánuje v ČR atentát, prý informoval BIS buď oficiálním anebo neoficiálním dopisem agent britské rozvědky MI6.
Bermudská televize Nova, vysílající v České republice, na to promptně reagovala tím, že zveřejnila jméno a adresu pracovníka britské rozvědky, stejně jako záběry jeho domu.
Co to znamená?
Selhání a neprofesionální jednání na mnoha místech
K selhání a k neprofesionálnímu jednání, ohrožujícímu životně důležité, dlouhodobé zájmy České republiky, a možná i životy jednotlivých českých občanů, došlo na několika místech.
"Vláda propustila z vedení BIS Vulterina, a ten se jí pomstil tím, že vážně poškodil mezinárodně dobré jméno České republiky, v citlivé době, kdy má být přijata do NATO a kdy se jedná o vstupu do EU. Vulterin nebo jeho spolupracovníci totiž vytvořili velmi úspěšně dojem, že je Česká republika zemí buranů, jimž nemohou západní spojenci důvěřovat se svými důvěrnými informacemi. Vulterin a jeho spojenci se prozrazením jména a adresy britského agenta MI6 chtěli osobně pomstít Zemanově vládě za Vulterinovo propuštění. V osobním sobeckém rozhořčení - poškodili dlouhodobý prospěch vlastní země."
To je jeden názor.
Jiný, příbuzný, zní takto:
"Prozrazení jména pražského agenta MI6 je,důkazem rozkladu české státní zprávy. Bezpečnostní a informační služba je zdegenerovaná a měla by být rozpuštěna. Skládá se z několika frakcí, které se navzájem potírají. Její zaměstnanci prosazují vlastní, individuální zájmy na úkor zájmů české společnosti."
Česká vláda zanedbala začátkem devadesátých let nutnost vybudovat efektivní státní správu: skromné, neúplatné a profesionálně schopné státní úředníky, kteří by působili v zájmu českého společenství. Nyní se ukazuje, že tohle bylo možná podstatně důležitější než uspěchaná a stejně špatně provedená privatizace. Bez dobré státní správy nelze zemi efektivně řídit. Stává se v zahraničí terčem posměchu. Získává si pověst nespolehlivosti.
Britská tajná služba je sice, jak uvedl v pátek v Britských listech Petr Očko, "equal opportunity employer", zaměstnává lidi bez ohledu na pohlaví či na sexuální orientaci. Přesto se však v britských médiích vyskytly úvahy o tom, zda bylo rozumné vysílat homosexuálního agenta MI6 do tak nespolehlivé, dosud "rozvojové" země, jako je Česká republika.
Televize Nova a co dělá pro ČR doma i v zahraničí
Nehoráznost udělala televize Nova. Málokdo si toho povšiml, že je to už druhý velký mezinárodně politický skandál, jímž televize Nova poškodila dobré jméno České republiky. První vznikl, když nekompetentními reportážemi Nova vyvolala exodus českých a slovenských Romů do Kanady a do Británie.
Lze přesvědčivě argumentovat, že v ČR neregulovaná televize Nova (přestože dostala jednu jen z mála celostátních terestrických televizních frekvencí, za tuto výsadu se českému společenství nijak neodvděčila) svým absolutním nedostatkem odpovědnosti vůči ČR a svou honbou za zisky, které plynou od českých lidí do zahraničí, zemi dost vážně škodí.
Prvním zájmem televize Nova je její vlastní prospěch. Zájem české společnosti je pro ni podružný.
Sdělila mě před několika dny studentka, že byl v televizních zprávách britské stanice Channel Four nedávno interviewován Vladimír Železný, ředitel televize Nova. Podle slov studentky tam argumentoval, že by Česká republika neměla být přijímána do Evropské unie. Hovořil v tom smyslu, že je ČR chudá země a že se do EU nehodí.
Pokud je to pravda (pořad jsem sám neviděl a spoléhám tedy jen na svědectví z druhé ruky), nebylo by to překvapivé. Před vstupem do Evropské unie se musejí české televize přizpůsobit směrnicím EU "Televize bez hranic", podle nichž budou muset vysílat větší procento evropských televizních pořadů a daleko menší procento pořadů amerických. Je známo, že se Železný snaží ze všech sil bojovat proti této směrnici, která zřejmě povede k podstatnějšímu snížení zisků pro jeho bermudské majitele. Co je však více v zájmu českého společenství: aby byla Česká republika členem Evropské unie, anebo aby nebyla a Železný přitom mohl svým bermudským majitelům odvádět i nadále z kapes českých občanů podstatné zisky, plynoucí z vysílání podřadných amerických seriálů?
Když kritizuji skandál s exodem Romů do zahraničí a nynější prozrazení totožnosti britského špióna, Vladimír Železný by se mě jistě pokusil obvinit, že chci v ČR zavést cenzuru. Nezamýšlím nic takového v žádném případě.
Problémem TV Nova je hlavně nekompetentnost
Romský problém i problém rozložené české rozvědky už existovaly. To, že o tom Nova informovala, by bylo legitimní, kdyby o tom informovala seriózně, nikoliv manipulativně a podvodně.
Nova v obou případech problém vytvořila, a to nekompetentním a neseriózním způsobem zpracování tématu.
K romskému exodu do zahraničí by pravděpodobně nedošlo, kdyby reportáže televize Nova objektivně informovaly o obou stranách mince: tedy i o tom, že například i v Británii existuje rasismus a že britské, případně kanadské úřady budou proti příchozím Romům z České a Slovenské republiky zasahovat často dosti nespravedlivě a brutálně. Romové by se asi snažili intenzívněji vyřešit problémy svého postavení doma.
Soudný člověk, pane Železný ví, že se informace o spřátelených tajných službách jaksi - nezveřejňují
Informace o zaměstnancích tajných služeb a o jejich operační praxi se prostě nezveřejňují. To je v zájmu každé země a každý šéfredaktor, který v dané zemi žije, si je toho dobře vědom. Je charakteristické pro cizost televize Nova, že zájem české společnosti je pro ni podružný.
V normálním, civilizovaném sdělovacím prostředku by se do vysílání informace o totožnosti cizího spřáteleného agenta prostě nedostaly.
V Británii je každý agent tajných služeb přísahou zavázán k mlčení. Poruší-li tuto přísahu, prozrazení jakékoliv skutečnosti o tajných službách je trestáno nepodmíněným vězením na dobu dvou let.
Britské sdělovací prostředky nejsou oficiálně podrobovány tajné bezpečnostní cenzuře. V Británii existuje tzv. D-Notice System. Je to dobrovolně dodržovaný soubor pravidel ohledně utajování bezpečnostních státních informací. Tento soubor pravidel vydává stálá komise D-Notice Committe, neboli Defence, Press and Broadcasting Advisory Committee. Komise má stálého tajemníka, který v součinnosti se zástupci tří státních bezpečnostních organizací a dvanácti sdělovacích prostředků stanoví oblasti státního zájmu, které mají zůstat utajeny. Sdělovací prostředky to respektují. Komise nemá sankční pravomoci, přesto její doporučení všechna média jednoznačně dodržují. Byla by sama proti sobě, kdyby oslabovala mezinárodní postavení či obranu své země.
Zájem společenství musí převyšovat spory a zášti jednotlivců
Už jsem několikrát psal v Britských listech, že v Británii hraje velkou roli dobrovolný společenský konsensus. Po veřejné debatě na určité téma dojde společnost víceméně k pevnému názoru na určité skutečnosti, a toho se přidržuje, dokud nevyjdou najevo nové informace a konsensus je třeba poopravit.
Jen šílenec by si v Británii nebyl vědom toho, že zveřejnění jakékoliv informace o tajných službách ostře poškozuje státní zájem. To jsou věci, které jsou v povědomí každého novináře, politika i státního úředníka. Jistě existují i v britské společnosti individuální spory, lidé však většinou nejsou tak pošetilí, aby s nimi chodili na veřejnost takovým způsobem, že by to poškodilo celý stát a nakonec tedy přirozeně i je samotné.
Existují přirozeně výjimečné případy. Navzdory všem protiopatřením občas pracovníci britské rozvědky zveřejní určité operační informace - tito "disidenti" se hájí tím, že odhalení učinili ve veřejném zájmu a jménem zlepšení demokracie.
Je těžko přijmout argument, že zveřejnění totožnosti britského agenta MI6 pobývajícího v Praze bylo ve veřejném zájmu.
Lidé v Čechách se asi budou muset přestat hašteřit mezi sebou a přestat nadřazovat individuální prospěch, případě touhu po individuální pomstě obecnému zájmu. Jinak si vyslouží, asi právem, mezinárodně pověst národa dětinských šašků, s nimiž nikdo nebude chtít vážně jednat.
Je nesporné, že za těch pár desítek miliónů dolarů, co Nova za posledních pět let vydělala pro své bermudské vlastníky, velmi výrazně poškodila české kulturní i politické povědomí. Její degenerační vliv na českou společnost je obrovský.
Je to ovšem vina českého parlamentu - inteligentní, civilizovaná země se nenechá komerčním sdělovacím prostředkem bezostyšně vykořisťovat a vydírat. Čeští lidé dávají Nově své dobré peníze, a ona jim za to škodí - poškozuje dlouhodobý mezinárodní zájem jejich komunity a na domácí scéně působí ničivým vlivem na úroveň společenské i politické kultury.
Kdyby nebyli poslanci českého parlamentu hloupí, mohli tomuto devastujícímu vlivu na domácí i zahraniční scéně dávno zamezit efektivní a inteligentní regulací.
Je na českých občanech, aby s tímto selháním svých poslanců vyjádřili velmi energicky svou nespokojenost.
Nejlepším řešením by bylo, aby parlament Nově odebral právo vysílat zpravodajství a publicistiku, a to poskytl úplně jinému, nezávislému broadcasterovi, třeba firmě Reuters.
Jan Čulík
Podivné hry NOVY
Nejúspěšnější TV Evropy oslavila nejúspěšnějším evropským pořadem své 5. narozeniny. Hůlka s Bartošovou komentovali, zaměstnanci zpívali a tančili, ředitel vyprávěl vtipy.
Po programu byla malá velká oslava, během níž cosi viselo ve vzduchu. To cosi bylo odebrání licence. Za ředitelem chodili členové Rady pro RTV a lomili rukama: "Co máme dělat? Někdo nám řekl, že máme najít způsob, jak Nově odebrat licenci. Když to neuděláme, poslanci nám neschválí výroční zprávu a Radu rozpustí. Přijdeme o živobytí. Co máme dělat?"
V půlhodince Volejte řediteli se pan Železný rozhovořil o demokracii a touze vlády (resp. jejích blíže neurčených složek) ovládnout televizi a media vůbec. Mělo by se to údajně dít způsobem daleko horším, než za komunistů (bolševickou cenzuru nazval Železný "velmi taktní"). Připomínky Legislativní rady vlády k návrhu tiskového zákona nás prý vrhají o 20, 30 let zpátky.
O co jde, proč to vzrušení? Nova dostala informaci údajně od vysokého činitele zpravodajských služeb v ČR a první zveřejnila jméno britského agenta (s bydlištěm a sexuální orientací), kvůli kterému byl odvolán pan Vulterin. Železný, který se snažil odhalení agenta obhájit, uvedl argumenty pro a proti resp.:
1. Byla to pravdivá zpráva.
2. Nikdo nám neposlal seznam agentů, které nemáme jmenovat. (Nejsem si jist, zda pohyb cizího agenta v naší zemi podléhá utajení).
3. Vávra měl právo to zveřejnit.
1. Vím, že se to nedělá, že existují určité zásady mezi zpravodajskými službami.
2. Kdybych byl Vávrou, tak bych to neodvysílal.
Soudný divák se minimálně zeptal, kdo je v Nově ředitelem?
Já bych si dovolil interpretaci pana Železného zpochybnit. V minulosti se Nova, ta nejúspěšnější evropská televize, proslavila výrobou politických skandálů na objednávku. Je si vědoma nejen své úspěšnosti, ale i své moci. Moci takové, že může destabilizovat, že může napomoci k pádu vlády. Vzpomeňme na sarajevský atentát, ten amatérský pokus odstranit Klause. Kdo dal Pilipovi a Rumlovi do rukou informace? Byla to Nova zveřejněním (dodnes neobjasněného) skandálu kolem financování ODS.
Dokážu si představit, že Železnému volal představitel zpravodajské služby (možná bývalý). Cílem jeho informace nebylo odhalit souvislost jakéhosi agenta s panem Vulterinem, ale vyrobit aféru - prokázat neschopnost vlády (udržet kontrolu nad BIS), odstranit z vlády Baštu a udělat ostudu na mezinárodním fóru (zpochybnit přijetí do NATO).
Železný ke hře Debaštování propůjčil TV Nova a teď vzývá demokracii. Tváří se, jako kdyby nevěděl, že za faul následuje žlutá, případně červená karta. Taková jsou pravidla.
Petr Jánský
KSČM - zosobnění zla?
Zamyšlení nad žurnalistikou Adama Drdy v Lidových novinách
An English version of this article is available in the current issue of the Electronic New Presence magazine.
Povšiml jsem si u snídaně o předminulém víkendu zajímavého titulku v novinách: "Čeští komunisté se dostávají ven z izolace", napsaly Lidové noviny. Zjevný úspěch nezreformované Komunistické strany Čech a Moravy, které se v ČR dosud velmi často spílalo, v tom, že se jí podařilo získat určitou míru politické přijatelnosti, je zajímavým vývojem současné české politické scény. Komunističtí vedoucí představitelé dokonce předpovídají, že do deseti let budou zasedat v budoucí levicové vládě. Mnoho informovaných pozorovatelů by prý s nimi souhlasilo.
Usadil jsem se u kávy v naději, že si přečtu inteligentní, přemýšlivou, i když kritickou analýzu od Adama Drdy, politického korespondenta Lidových novin. Má naděje byla rychle zklamána.
Pan Drda zahájil svůj článek tím, že sdělil čtenářům, že "je zbytečné uvažovat o tom, jestli komunisté skutečně zosobňují zlo - to je absolutně jisté, je to morální axiom. Debata by se měla soustředit na to, proč toto zlo nyní posílilo a co se proti tomu dá dělat."
I při posuzování podle často nízké úrovně české novinářské práce - kde chronicky chybějí fakta i analýza, ale kde se velkomyslně plýtvá pompézními redakčními komentáři - článek Adama Drdy byl skutečně rekord. A úroveň šla dál už jen stále dolů.
Adam Drda se šikovně vyhnul možnosti poskytnout jakékoliv konkrétní informace a pokračoval útoky na sociální demokraty, na prezidenta Havla a na křesťanské demokraty za to, že jsou údajně tváří v tvář komunistickému zlu měkcí. Pauzu si dal Adam Drda jen k tomu, že se obořil na komunistické voliče jako na "lidi, kteří potřebují extrém" a dokončil svůj článek temným varováním o tom, že by komunisté a sociální demokraté získali v parlamentě většinu.
Člověk by si myslel, že čtenáři čelného českého intelektuálního pravicového deníku snad mají dostatečně jasné vlastní názory na komunistickou stranu, aniž by potřebovaly rady pana Drdy. Avšak ani ti, jimž se takovéto polemiky líbí, asi nebudou balit kufry ani nebudou na zahradě zakopávat zbraně v očekávání komunistického puče. Komunistická strana Čech a Morady je možná jedinou bývalou vládnoucí stranou ve středovýchodní Evropě, z níž nevznikla postkomunistická, sociálně demokratická organizace, ale je to konec konců malá, izolovaná strana se stárnoucím voličstvem čítajícím asi deset procent občanů, která už nemá Sovětský svaz, který by podpořil její případné diktátorské ambice.
Ale má KSČM skutečně diktátorské ambice? A jsou čeští komunisté zdrojem politického zla natolik, že je pomyšlení na ně by nás mělo mrazit?
Jsem přesvědčen, že v obou případech je správná odpověď: Nikoliv.
Na to, že se Komunistická strana Československa náhle v prosinci 1989 dala na ctnosti demokracie, pluralismu, trhu a zákonnosti, tou dobou lidi právem pohlíželi poněkud cynicky. Avšak nemůže být pochyb o tom, že když konstatují vedoucí představitelé následnické KSČM, že se nechtějí vrátit ke starému režimu, ale že chtějí přejít k "modernímu socialismu", zaručujícímu demokracii, soukromé vlastnictví a občanská práva, myslí to vážně.
Z průzkumů veřejného mínění opakovaně vyplývá, že jen malá menšina stoupenců komunistické strany si přeje návrat k ústřednímu plánování a k státu jediné strany. "Neokomunistická" KSČM si představuje vznik etatistické ekonomie s rozsáhlým státním sektorem, velkou částí ekonomiky v družstevním a veřejném vlastníctví a vlivnou strategickou roli pro stát, s demokracií mnoha stran, která by měla mnoho prvků korporatismu, aktivní angažovanost zaměstnanců a samosprávu. KSČM také odmítá české člensdtví NATO a dává přednost stykům s Ruskem a s Čínou a asociaci s Evropskou unií - nechce, aby se ČR stala plným členem EU. (Zájemci mohou najít další podrobnosti na adrese http://www.kscm.cz.)
Existují, samozřejmě, méně přijatelné stránky politického kréda českých komunistů: považují období 1948 - 1989, kdy v Československu vládla KSČ, za období rozvoje a klidu. Postoj KSČM ke své minulosti je silně dvojznačný. Vyhýbá se většinou otázce represí v padesátých letech, přiznává jen, že docházelo k "výstřelkům" a k "chybám". Odmítá sovětskou invazi z roku 1968 jako politicky neobratnou, avšak nepřipouští, že byla invaze nesprávná.
KSČM sice zastává vizi socialismu, která je téměř totožná z vizí, jakou měli v šedesátých letech čeští reformní komunisté, přesto však trvá na starém stranickém postoji, že Pražské jaro 1968 bylo potenciálně kontrarevoluční.
Toto všechno zanechává ošklivou příchuť v ústech. "Neokomunismus" KSČM nedělá žádný dojem na české občany, kteří nejsou členy skupiny loajálního jádro stoupenců z válečné a poválečné generace, pro něž KSČ a "budování socialismu" byly mocnou a politicky tvárnou zkušeností. "Moderní socialismus" KSČM je ve skutečnosti ideologickou směsicí staré oficiální ideologie, vzkříšeního reformního komunistu a švédské sociální demokracie ze sedmdesátých let, k tomu jsou přidány poznámky o postindustriální společnosti. Etatistické představy KSČM patří do jiné éry a stesk KSČM po "reálném socialismu" je založen daleko více na přetvářce a vyhýbavosti než na seriózních argumentech.
Avšak je tato hluboce neatraktivní, ale vnitřně demokratická politická strana, která zastupuje přibližně každého desátého českého voliče a která je (a to je v nynější české politice skutečnou výjimkou) dosud nepošpiněná korupčním skandálem, skutečně zosobněním zla? Měla by v nás vyvolávat stejný zmatek, bázeň a hrůzu jako Pol Potovy a Stalinovy genocidní čistky nebo justiční vraždy a tvrdý útlak komunsitů v Československu v padesátých letech? Mnoho filozofů a myslitelů, včetně bývalých východoevropských disidentů jako je Václav Havel a Alexander Solženicyn, přemýšlelo dlouho a intenzívně o podstatě zla a o jeho mnoha jemných stupních. Nechtěl bych nesouhlasit s Havlem ani se Solženicynem, že politické systémy jsou schopny vyplodit mnoho skutečného zla, že morálně řečeno, dokáže zlo na sebe vzít banální, obyčejnou, každodenní formu anebo že v každém z nás se střetává linie dobra a zla.
Ale v politice a v případě českých komunistů je nutno rozlišovat. Rozdíly lze nejlépe ilustrovat srovnáním nynějšího předsedy KSČM, Miroslava Grebeníčka, s jeho otcem Aloisem, také celoživotním komunistou. Grebeníček senior je bývalý vyšetřovatel komunistické státní policie v padesátých letech, který je nyní souzen za to, že se podílel na jenom z nechvalně známých případů mučení politických vězňů v té době.
Jeho syn, nynější šéf KSČM, byl naproti tomu jen prodejným komunistickým vysokoškolským učitelem, který během "normalizace" přednášel marxismus-leninismus a jeho nejhorším zločinem bylo, že udal vojáka, který s ním byl na vojně, za jeho antikomunistické řeči.
Je to morálně zavrženíhodné? Ano. Chybí tomu lidská slušnost? Jistě. Je to politicky odporné? Myslím, že ano. Avšak Grebeníčkova strana ani on sám jsou těžko zdrojem morálního zla.
Češí komunisté se možná nikdy nebudou schopni zreformovat natolik, aby z nich vznikla postkomunistická strana. Je možné, že v některé budoucí koaliční vládě levého středu skutečně získají několik ministerstev a budou si moci zažít na vlastní kůži, jak omezující je realita skutečného politického úřadu a jak deprimující je, když se vlastní strana stane obětí korupčního skandálu, tak jako každá jiná normální česká strana.
Avšak, pokud vás to speciálně netěší, propadat při snídaní antikomunistické morální panice, neměl bych obavy z nezastavitelného šíření zla. Českým komunistům se už podařilo dokončit onen šťastný přechod, v jehož rámci přestali být zosobněním zla a už jsou jenom děsní.
Česká společnost musí být špičkově vzdělaná
Založme český Weizmannův institut!
Musíme hledat nové zdroje prosperity, protože privatizační rozdávání dříve vytvořených hodnot a majetku skončilo. Nejvýznamnějším potenciálním zdrojem je vysoce kvalifikovaná práce založená na dobrém vzdělání. Kvalita českého školství moc důvodů k takovému optimismu nedává. Jiné cesty než obtížné však k tomuto cíli nevedou. Velmi pěkným příspěvkem v hledání nových cest byl pořad Sněží, vysílaný druhým programem ČT v neděli dopoledne. Sešli se tam lidé odlišných názorů, kteří však měli jedno společné - schopnost vést dialog idejí, který se podřizoval logice argumentu a nikoliv ideologii. Bylo ohromně osvěžující poslouchat konečně i ministra a ex-ministra školství, kteří byli schopni diskutovat bez sevření ideologickými šablonami a bez náznaku úřednické arogance. Účastníci hledali většinou řešení zapeklitých problémů českého školství ve snaze vytvořit novou rovnováhu mezi státními a soukromými školami.
Nejpodstatnější, podle mého názoru, však byl komentář moderátora, který vyústil v nezodpovězenou otázku, zda bychom vedle řešení akutních bolavých míst školského systému neměli hledat novou vizi vzdělanosti české společnosti.
Chtěl bych tento komentář formulovat ještě daleko agresívněji. Domnívám se totiž, že ta akutní bolavá místa se nevyléčí, dokud česká společnost zásadně nepřehodnotí své priority a dokud se vize vytvoření špičkově vzdělané společnosti nestane široce sdílenou nejvyšší prioritou.
Zjednodušeně řečeno: musíme si uvědomit, že na prvním místě nejsou peníze, ale vzdělání. Naivní logika bankovních úředníků upřednostňujících peníze vycházela z toho, že na špičkové vzdělání si musíme nejdřív vydělat a že výdaje na vzdělávání ušetříme tím, že si špičkové technologie zakoupíme licencemi.
Druhá část tvrzení je zřejmá hloupost. Cena licence a každého hi-tech výrobku zahrnuje cenu vývoje včetně vzdělávání lidí. Jinými slovy, v licencích a ve špičkových výrobcích platíme vzdělávání obyvatel exportních států. Na tom se nedá ušetřit.
Zajímavější je první část tvrzení, která podmiňuje pokrok ve vzdělávání ekonomickou prosperitou společnosti. To obsahuje podobně svůdnou logiku jako tvrzení, že nejdřív je vejce a pak slepice. Není však třeba přít se o logiku. Stačí pouhá empirie, která ukazuje, že ve zlomových společenských situacích je povýšení vysoké vzdělanosti mezi nejvyšší národní priority možné i v ekonomicky nesmírně obtížných podmínkách a že dokonce vede k úspěšnému východisku z této situace.
Mám na mysli vznik státu Izrael. Od počátku byla vize nového státu spojována s osobou prvního prezidenta Chaim Weizmanna s výsadním postavením vědy a vzdělávání ve společnosti. V dubnu 1949, dva měsíce po svém zvolení prezidentem nového státu, se Chaim Weizmann vydává do USA upevnit podporu pro Izrael. Vyvolá sbírku a její výtěžek (nedostal víc než 23 miliónů dolarů) využije k posílení státu a k založení významné vědecké instituce, která dodnes nese jeho jméno. V té době byla hospodářská i vojenská situace Izraele neporovnatelně horší než česká v roce 1989. My Češi jsme se však místo vizí řídili radami Světové banky a omezeným rozhledem finančníků hrajících si na státníky.
Náš stát i Izrael měli v počátcích společnou vizi získání svobody. V čem se však rychle začaly lišit, je v následných vizích. Oni založili svou budoucnost na dosažení vysoké vzdělanosti, která jim umožnila ovládnout pokročilé technologie potřebné v obraně i v ekonomice. My jsme si zvolili představitele, kteří nabízeli zdánlivě rychlou cestu k vysokým platům, luxusním autům a dovoleným na Malorce. Za naše vize se teď díky Bohu a neúprosným společenským zákonům hroutí, protože byla od samého počátku hloupá a falešná.
Není hanbou udělat chybu, ale v ní setrvávat. Řešení se musí hledat na všech úrovních Pozornost zaslouží ale především elegance řešení Weizmannova. Je třeba rychle posílit struktury špičkového vzdělávání, které budou v úzkém kontaktu s vědu (Graduate Schools, Advanced Research Institutes). Každý absolvent se pak musí stát chodícím standardem, který nedovolí relativizovaní slabých výkonů vysokých škol a univerzit. Ty pak si nesmějí dovolit produkovat špatné učitele základních a středních škol.
Klíčovým faktorem tohoto řešení je dosažení světové špičky ve vědě (třeba i v omezeném počtu oborů). Neméně významné je, aby mezi těmito obory vynikly přírodovědné a technické disciplíny, neboť práve v nich má ČR nejvyšší úroveň a v nich se skrývá nejvyšší potenciál rychlého zhodnocení v nových technologiích.
Ekonomika a právo jsou daleko méně citlivé k společenským poměrům a prioritám, protože jejich potřebnost pochopí i člověk podprůměrného rozhledu. Pro to ostatní ale potřebujeme státníky Weizmannova formátu. Potřebujeme ale také, aby voliči a především celá společenská elita viděli ve vzdělání, vědě a technice možný nástroj řešení konkrétních problémů a dosažení i budoucí stabilní prosperity svých dětí.
K tomu máme zatím strašně daleko. K dobrému tónu hlupáků v českém prostředí patří vtipné historky o vlastní neschopnosti ve škole a o nepochopitelnosti matematiky. Sdělení je jasné: "Jsem naprosto tupý a nevzdělaný ve vědě a technice, ale podívej se, jak jsem ve své omezenosti zábavný, šťastný a bohatý." Pokud by stejně absurdně postupovaly elity Izraele, dávno by bylo Židé v nových diasporách někde daleko od velké Palestiny.
Nejde tedy o partikulární zájmy podivínů v bílých pláštích, nýbrž jde o zájem národní.
Jak na to? Založme český Weizmannův institut!
