Sedm smrtelných hříchů
Vyraz smrtelny hrich dnes jiz malokomu presne co rekne. V evropskem
stredoveku to vsak byl dulezity pojem cirkevni moralky, zvany latinsky
"peccatum mortale", coz bylo asi stejne hodnoceno jako vazny hrich
"peccatum grave". Jelikoz se hresilo v nabozensky zanicenem stredoveku
stejne jako i dnes, vznikl tez nazev pro lehke ci odpustitelne hrichy, pro
ktere se ujal nazev "peccatum leve". Poradkumilovni cirkevni otci meli
lidske hrichy pekne rozskatulkovane.
Dle teologicke moralky vedou tezke hrichy ve svem dusledku k ztrate Bozi
prizne a kdyz nedojde u hrisnika k pokani a laskavemu rozhreseni, cekaji
hrisnika odsouzeni a vecna smrt. Hrisnik se dostava pod nadvladou dabla a
smrti.
Neujasneny vyraz "smrtelny hrich" zamestnaval cirkevni otce dlouhou dobu.
Od doby Rehore Velikeho (6. Stoleti AD) jich bylo nalezeno vseho vsudy
sedm. Nejvyznamejsi myslitel vrcholne scholastiky Tomas Akvinsky
(1225-1274) ve svem, neuveritelne rozsahlem, dile srovnal tyto hrichy do
rady: 1. pycha ci arogance, 2. lakomstvi ci chamtivost. 3. necudnost ci
telesna smyslnost. 4. zavist, 5. premrstenost ci zravost, 6. zloba, hnev ci
nenavist a 7. necinnost ci lenost. Povsimneme si, ze v seznamu smrtelnych
hrichu chybi lez; proc to nam jiz scholastici dnes nereknou. Snad proto, ze
ty hrichy se zabyvaji spise lidskymi skutky nezli slovy, ale to je toliko
muj dohad.
Z tohoto skrovneho poctu zakladnich hrichu pak je mozno odvodit dle
cirkevnich otcu vsechny dalsi prohresky, napriklad zlobu, ktera muze
prerust az k vrazde ci zabiti ci chamtivost, ktera muze prerust v kradez.
Od raneho stredoveku se snazili umelci sedm smrtelnych hrichu znazornit ve
vytvarnem umeni. Ve vrcholnem stredoveku se objevuji hrichy nejen zobrazene
samy o sobe, ale jsou casto dany do protikladu k ctnostem, napr. v
protikladu zloby a pokory. Tyto hrichy a ctnosti casto spolu urputne zapasi
a na tech optimistictejsich kresbach a malbach ctnost vitezi nad hrichy.
Smrtelne hrichy maji casto podobu skutecnych zvirat ci fantastickych
priser. A tak se objevuje srovnani sedmi smrtelnych hrichu se sedmero
ctnostmi ci sedmero milosrdnymi skutky.
Jednim z nejznamejsich umelcu, kteri v dejinach lidstva zobrazili smrtelne
hrichy byl Hieronymus Bosch (kolem 1450-1516). Boschovy obrazy smrtelnych
hrichu jsou dnes pychou galerie Prado v Madridu. Dalsim umelcem sedmi
smrtelnych hrichu z pocatku 16. stoleti byl nemecky malir a grafik Hans
Baldung Grien. Hrichy jsou pojmenovany ve stredoveke nemcine na mecich,
ktere vselijake ty fantasticke zvireci potvory drzi ve svych drapech ci
prackach. Tez Pieter Bruegel starsi (1525/26-1569) znazornil kazdy smrtelny
hrich v sedmi jednotlivych alegoriich.
Teprve zacatkem 20. stoleti byla tato stredoveka zaliba v zobrazovani sedmi
smrtelnych hrichu obnovena belgickym malirem Jamesem Ensorem. A jeden z
nejzajimavejsich modernich portretu sedmi hrichu pochazi od malire Otto
Dixe (1891-1968), profesora drazdanske akademie, ktery je dnes k videni v
mestske galerii v Karlsruhe. Zobrazeni sedmi smrtelnych hrichu bylo Dixem
namalovano v osudovem roce 1933, tj. nastupu k moci Adolfa Hitlera v
Nemecku. V temze roce byl Dix zbaven sveho profesorskeho mista v
Drazdanech, neb naciste priradili Dixe k "zvrhlemu umeni" (die entartete
Kunst).
Otto Dix vymaloval smrtelne hrichy v podobe masopustni taskarice. Tak treba
lakomstvi je zobrazeno starou carodejnici. Poloobnazena, dle vyrazky na
rtech syfilisem postizena, prostitutka v sexualne provokativni pozici,
znazornuje necudnost. Tez ostatni postavy jsou obleceny v tradicnich
masopustnich kostymech.
Psychologickym stredem Dixova obrazu je trpaslik ci nedospele dite se
slamove svetlymi vlasy, zakryvajici svou zlobnou tvar maskou. Knirek
typickeho tvaru dava teto postave podobu Adolfa Hitlera. Dle dochovanych
informaci byl hitlerovsky knirek primalovan na obraz dodatecne az po valce.
Dle Dixe, v roce 1933, kdy byl obraz namalovan, jeste nemel odvahu zobrazit
zavist jako Hitlera. Trpaslik uvadi celou skupinu ostatnich hrichu do
pohybu. V kratkosti (dle Dixovych dochovanych poznamek) je sedm smrtelnych
hrichu zobrazeno nasledovne: Zavist - prcek; zloba - dabel; zravost - huba;
necudnost - zenska; lakomstvi - starena; zahalcivost - smrtka; nadutost -
velka hlava. Ale cely obraz neni politicka alegorie a jiste na Hilera by se
hodily i jine smrtelne hrichy, zejmena zloba ci arogance.
Na skizze (dnes v galerii ve Stuttgartu) k Dixove olejomalbe je uveden
citat z Friedricha Nietzscheho: "Poust roste. Beda tomu, kdo rozsiruje
poust."
(Informace v tomto clanku jsou prevazne cerpany z brozurky "Dila Otto Dixe"
od Birgit Schwarzove, kterou vydala Staatliche Kunsthalle Karlsruhe.)
