Veřejnost má pravdu a správná je i tato válka
Tento článek Ferdinanda Mounta vyšel v neděli 30. května v týdeníku Sunday Times.
Tohle je podivná válka, přímá a strašlivá ve svých důsledcích a podivně vzdálená ve svých metodách. Bombardéry NATO rozsévají zkázu z výšky, Miloševič vyhání a vraždí lidi na velké vzdálenosti. Před týdnem se o něm ještě mluvilo jako o potenciálním partneru pro vyjednávání. Nyní byl obviněn z válečných zločinů.
A v Británii není nic podivnějšího než obrovská propast mezi tím, co si myslí elity, a co si myslí drtivá většina občanů. Za těchto pár několik týdnů jsem nenašel snad jediného odborníka na obranu či vojenského historika či politického komentátora či intelektuála jakéhokoliv druhu, kteří by si nemysleli, že je konflikt v Kosovu katastrofou, morálně, vojensky, nebo z obou hledisek zároveň.
Znovu a znovu, ať jsou v nebezpečí a nepohodlí Bělehradu anebo v salónu na londýnské Pall Mall, experti nám opakovaně sdělovali tři skutečnosti: letecká válka sama o sobě bude k ničemu, veřejné mínění v zemích NATO se brzo válkou unaví, bude je frustrovat nedostatek vojenského úspěchu a bude zhnuseno utrpením, náhodně přivoděným nevinným civilistům, a bombardování jen sjednotí Srby v podpoře Miloševiče a posílí jejich morálku. Krátce řečeno, rozloží se Západ a Srbové nikoliv.
Avšak zatím, jak se zdá, se děje přesně opak. Srbsko začíná projevovat určité známky rozkladu pod dopadem nejintenzívnějšího bombardování od roku 1945. Celkem vzato, veřejné mínění na Západě se nerozkládá. Voliči i nadále pevně podporují bombardování, a to v poměru dvě ku jedné. I ve Spojených státech podporuje bombardování alespoň polovina veřejnosti, a bylo by to jistě daleko víc, kdyby v čele Ameriky nestál lišácky podvodný pudink. A jestliže se tento pudink nakonec rozhodne vyslat 90 000 vojáků do Kosova, do tzv. "permisivního" prostředí (jakou podivnou odyseou prošlo toto adjektivum), je velmi pravděpodobné, že ho veřejné mínění podpoří.
Kritikové jsou zmateni a dost uraženi tím, že veřejnost neposlouchá jejich argumenty. Jsou v ponižujícím postavení literárního recenzenta, který sice ostře útočí na populární autory jako je Jilly Cooper nebo Jeffrey Archer, ale veřejnost ho ignoruje.
Proč zatraceně ti lidé pořád podporují to bombardování, když je expertům jasné, že už je "letecká válka prohraná"? Jeden komentátor nedávno argumentoval, že je to proto, protože většina voličů je nyní příliš mladá na to, aby zažila hrůzy války na vlastní kůži. Jiní viní nekriticky nadšeneckou atmosféru bulvární mentality primitivů, které televize zbavila citlivosti vůči hrůzným důsledkům bombardování.
Pravicoví kritikové války obviňují pošetilé aktivisty ve věci dobra, kteří nechápou, že všechno zlo se na světě napravit nedá. Staří bojovníci jako John Pilger, Harold Pinter a Noam Chomsky zase naopak obviňují Ameriku. Mnoho těchto lidí argumentuje, že že pokrytecké a rasistické intervenovat v Kosovu a nikoliv ve Rwandě, v Tibetu nebo v Kolumbii - i když, kdybychom intervenovali tam a nikoliv v Kosovu, jsem si jist, že by protestovali, že jsme rasisté, protože bombardujeme černochy a žluté lidi a nikoliv bělochy. Hledají se všechny možné argumenty, jen aby se nemuselo přiznat, že je lidová podpora pro tuto válku rozumná.
Všichni kritikové souhlasí, že existuje jen malá naděje, že bude možné pro uprchlíky navrátit se do svých domovů v Kosovu. Alternativou k tomu, že se Západ rozhodl "něco udělat", argumentují lehce, by bývalo bylo neudělat nic, a etnické očišťování by prý nebylo tak rozsáhlé. Argumentují, že bombardování poskytlo Miloševičovi záminku, aby zrychlil vyhánění lidí a vypalování příbytků.
Tento argument zní logicky a laskavě. Ale je tomu tak skutečně? Ať o tom mlží jakkoliv, nakonec říkají experti to, že etnické očišťování je sice politováníhodné, ale na Balkáně se to prostě opakovaně děje a pokusíme-li se tomu zabránit, jen zvýšíme míru utrpení a nespravedlností.
Neodborníci však argumentují jinak. Je to argument, k němuž se odborníci nechtějí postavit přímo. Neodborníci jsou totiž přesvědčeni, že bytohle Miloševičovi nemělo projít. Pokud je to lidsky možné, uprchlíkům musí být umožněno, aby se navrátili do svých domovů, ale ať se stane, co se stane, srbský vedoucí představitel a národ, který ho tak otevřeně podporoval - musejí být potrestáni. Válka vůbec nebyla selháním. Tím, že zničila Srbsko tak rozsáhlým způsobem už splnila částečně svůj úkol.
Toto přesvědčení není jen mstivá emocionální křeč. Je to racionální odstrašení. Má-li si v budoucnosti dát každý diktátor velký pozor, než začne provádět etnické očišťování, pak nestačí jen etnické očišťování zvrátit. Ti, kdož etnické očišťování prováděli a podporovali, musejí být přísně potrestáni, nebo oni či jiní se o to pokusí znovu, až se nikdo nebude dívat.
Můžete argumentovat, že mělo být bělehradské vedení potrestáno za následky svých zlovolných činů už dříve, v Bosně anebo dokonce v Chorvatsku. Ale v těch konfliktech byla agrese méně jednostranná a bylo zavražděno a vyhnáno z domovů také tisíce Srbů, i když i tyto války vyvolal Miloševič, protože chtěl vytvořit Velké Srbsko. V Kosovu jsou Miloševičovy činy flagrantní zločiny recidivisty. To, že nemůžeme potrestat všechno zlo na světě, není přece výmluvou pro to, abychom ignorovali barbarství, které nám civí do tváře.
Konec konců, už se to stalo několikrát předtím. Víme, nebo bychom měli vědět, jaké má následky, když se rasové vraždění nechá nepotrestané. Jako mladý zpravodaj na Balkáně napsal v roce 1922 Ernest Hemingway: "Ať to potrvá jakkoliv dlouho, než tento dopis dojde do Toronta, až si ho v redakci deníku Star budete číst, můžete si být jisti, že i tehdy bude naplňovat stejná, strašlivá, potácející se řada lidí, vyháněných ze svých domovů, nepřetržitou čarou blátivou silnici do Makedonie:"
V tehdejším etnickém očišťování byli uprchlíky Řekové a arménští křesťané z Anatolie, kteří prchali před Mladoturky, jejichž rasová výlučnost realizovala starý recept sultána Abdula Hamida II.: "Jediným způsobem, jak se zbavit arménské otázky, je, zbavit se Arménů." Nahraďte slovo "Armén" slovem "Albánec" a máte Miloševičovu strategii.
V jedné drobné črtě, Na mořském pobřeží u Smyrny, líčí Hemingway, jak se britský námořní důstojník dívá na to, jak jsou Řekové a Arméni zaháněni do moře, poté, co Turkové podpálili město. Západní válečné lodě tam kotvily víceméně v nečinnosti, do té doby, dokud jejich důstojníci nepřesvědčili kapitány, aby začali z vody lovit ty oběti, které přežily.
Stejně jako v devadesátých letech našeho století, i tehdy bylo na obou stranách spácháno mnoho zvěrstv, ale tohle byl jeden z nejhorších masakrů století. Přesto však do roka spolu soutěžili Američané a Britové o obchodní kontakty s novým tureckým státem a masakr ve Smyrně byl úmyslně zapomenut. Tehdejší experti, jako historik Arnold Toynbee, litovali "jednostranně zaměřené hysterie".
Někteří západní činitelé tehdy přijali, nebo předstírali, že přijali, tureckou interpretaci, že křesťané své město zapálili sami - stejně tak, jako se Srbové snaží vinit muslimy za bombardování Sarajeva a Srebrenice. Moderní turistický průvodce po Turecku v mé knihovně se jen neslaně nemastně zmiňuje o masakru ve Smyrně jako o "velkém požáru po evakuaci Řeků".
Co bylo důsledkem toho, že před tímto masakrem Západ tak poslušně zavřel oči? Jak se blíží stoleté výročí Hemingwayova narození, kterého budeme vzpomínat v červenci, tato "katastrofa" stále ještě žhne v paměti Řeků a nenávist mezi oběma zeměmi ještě stále otravuje východní Středozemí.
A Arméni? "Kdo, konec konců, hovoří dnes o likvidaci Arménů? Svět věří jen v úspěch."
To řekl Adolf Hitler na začátku druhé světové války, když své velitele připravoval na největší genocidu všech dob.
