Čulíkovy chyby při posuzování českých pohledů na Kosovo
Poznámka k článku Jana Čulíka "Co si Češi myslí o válce v Jugoslávii"
Zmíněný
článek , psaný pro polské čtenáře, mě poněkud zklamal. Zdá se, že si
Jan Čulík vytvořil představu o tom, co si Češi myslí a proč ještě před tím,
než si od čtenářů BL vyžádal jejich názory. Je škoda, že autor přistoupil
k analýze českých názorů s přesvědčením, že lidé, kteří jsou proti akci
NATO, prostě nemají pravdu. Taková apriorní představa totiž nutně omezuje
nestrannost analýzy.
Jan Čulík bohužel nepoužil při sbírání materiálu na svůj článek, v němž
nepřímo porovnává reakce Čechů a jejich západních protějšků na válku v
Jugoslávii, otázky z průzkumu veřejného mínění třeba v Británii, přestože
jen tak mohl získat trochu srovnatelné odpovědi.
Místo toho položil čtenářům BL několik otázek vlastních. Polským čtenářům
si pak postěžoval, že za ně dostal "velmi důrazně vynadáno, protože prý
byly neobjektivní". Jenže ty otázky byly vskutku nepovedené a je ke cti
čtenářů, že na to přišli a ozvali se.
Četl-li jsem správně, Jan Čulík připisuje tuto reakci čtenářů "neumělému
zacházení s informacemi".
Myslím, že to je omyl. Stejně jako spekulace, že se přístup Čechů k akci
Západu odráží mentalitu, kterou československé společnosti vtiskl
normalizační režim let šedesátých a sedmdesátých.
Protože jsem politiku začal vnímat v době procesu se Slánským a až do roku
1986 žil v Praze, tvrdím, že Češi si vždy dokázali opatřovat informace z
druhé strany a že na nich oficiální propaganda nezanechala takový účinek,
jaký se jí občas účelově připisuje.
Výsledkem mísení spíše šedé (než rudé) státní propagandy s objektivními i
narůžovo natřenými informacemi zvenku bylo, že český občan vstoupil do
sametu (nekriticky) orientován pro-západně a patrně víc pro-americky než
třeba pro-evropsky.
Je jisté, že díky praktické zkušenosti posledních deseti let se začala
růžová barva trochu oloupávat, ale ani tak si nemyslím, že zvýšeně
negativní přístup Čechů k bombardování Jugoslávie odráží jejich
anti-západní nebo dokonce anti-americký sentiment.
Jan Čulík opomněl sdělit svým polským čtenářům, že názory, ať již pro nebo
proti, které Češi vyjadřují v BL i jinde, nejsou nijak odlišné od těch,
které lze najít v západních sdělovacích prostředcích.
"Ideologicky" vychází Čulíkova analýza z jakési nadřazenosti civilizovaného
západu v němž, na rozdíl od necivilizovaných zabedněnců, prý lidé chápou,
že na integritě území záleží daleko méně než na vůli lidu (tedy menšin),
takže až se irští katolíci pomnoží, odhlasují si v referendu, že půjdou k
Irsku a zatím zlým Turkům bude "v budoucnu zřejmě obtížnější" provádět
útlak Kurdů.
Zabednění jsou i Češi, kteří upírají, kvůli obavě z narušení vlastní české
teritoriální integrity, právo Kosovců na vlastní stát. Pak je ovšem
zabedněný třeba Clinton, který dělá to samé. Není snad údajným cílem NATO
prosadit autonomii Kosova v rámci Jugoslávie?
Součástí problému Kosova je nedostatek odpovědí na otázku kde začíná a kde
končí právo na "vlastní" či historické území a co je a co není přípustné v
rámci ochrany/získání takového území.
V obecnější rovině pak neposkytují politikové odpovědi takměř na nic.
Právě proto lze číst úvahy o tom, co se stane, až podíl romského etnika v
severních Čechách vzroste nad 50%. Na rozdíl od Jana Čulíka nevidím, proč
by takový názor měl znamenat, že jeho autor vnímá situaci v Kosovu "dost
zkresleně".
Domnívám se, že jde o zcela logicky nadhozený problém, který politiky velmi
znervózňuje.
Museli by přijít s modelem, jak řešit soužití menšin řešit. Jenže žádný
takový, který by byli sami ochotni používat ve svých vlastních zemích,
zjevně nemají.
Vzdálím se na okamžik od článku Jana Čulíka k poněkud obecnější úvaze.
Nebo spíš k formulaci otázky, na níž by bylo zajímavé znát odpověď. Co
když právě integrita teritoria hraje klíčovou roli v soužití menšin? Co
když právě zdánlivá "věčnost" daného uspořádání (viz třeba Poláci v Čechách
nebo Maďaři na Slovensku), potlačuje chutě na získávání území a "nutí"
lidi, aby spolu žili v míru.
V otázce práva na historické území se nabízí paralela s Palestinou, kde si
Židé (dlouho proti vůli Britského imperia) dělali nárok na území, na
němž kdysi jejich předkové žili. Toto právo prosazovali a prosazují nejen
terorisováním Palestinců, ale i administrativními opatřeními, která velmi
silně omezují lidská práva tamních Arabů. K tomu jim dopomáhá Bůh, silná
židovská lobby v USA a ochranný nátěr demokratického státu.
V případě Kosova si musíme připomenout, že cílem (alespoň některých) vůdců
kosovských Albánců není soužití se Srby, ale jeho etnické vyčistění a
samostatnost.
Jan Čulík se (Čechů) ptá, zda je "spravedlivé, aby bylo většinové
obyvatelstvo určité oblasti v zájmu státní územní integrity potlačováno".
Jenže stejně tak by se mohl ptát, zda menšina v dané zemi má právo
prosazovat svoje vlastní zájmy na úkor státní územní integrity jen proto,
že shodou okolností žije převážně v jednom cípů státu.
Výrok, že se "mnozí Češi si teď s úlekem začínají uvědomovat, že nakonec
možná nejsou součástí Západu" nebyl dovysvětlen. Češi možná s úlekem
zjišťují, že ta skvělá Evropa, o níž jejich politikové básnili, je daleko
primitivnější a pokrytečtější než si mysleli.
Jan Čulík připisuje jistou vinu za zaostalost Čechů tomu, že "vedoucí čeští
politikové občanům problém nijak nevysvětlili". Jenže politikové nechtějí
nikomu nic vysvětlovat - tedy alespoň ne ve smyslu objektivního přísunu
informací, na jejichž základě si občan udělá vlastní úsudek. Politik
naopak chce, aby občan jeho názor považoval za jediný správný.
Vedoucí státníci NATO obhajovali vlastní akci pustými frázemi pocházejícími
evidentně z jediného propagandistického zdroje. Tuto rétoriku samozřejmě
převzal i president Havel a evidentně s ní neuspěl, protože jeho poddaní si
ještě dobře pamatují hesla o vítězství pravdy a lásky a nejsouce filosofy,
těžko chápou, jak se taková věc dosáhne bombami a násilím.
Podstatný nedostatek Čulíkovy analýzy vidím v tom, že zcela opomenul časový
vývoj názorů (nejen Čechů) na válku v Jugoslávii. Možná nechtěl příliš
zdůrazňovat, že na začátku bombardování nebyla o genocidě vůbec řeč, že šlo
jen o to klepnout Miloševiče přes prsty kvůli nesouhlasu Srbů s diktátem z
Rambouillet a že NATO zdůvodnění akce několikrát vylepšilo.
Mimochodem Lord David Owen, který vedl mírová jednání v Bosně, o jednání v
Rambouillet prohlásil (v pořadu "As it Happens", CBC, 7. června 1999), že
to byla diplomatická katastrofa a že kdyby Západ jednal jinak, mohlo dojít
k dohodě a nikoli k bombardování.
S tím, jak se bombardování prodlužovalo, došlo samozřejmě i na spekulace,
jaké další zájmy mohou být ve hře. Skutečnost, že Češi používají většinu
argumentů, které se objevily v západních sdělovacích prostředcích, svědčí o
tom, že jsou dobře informováni.
Píše-li tedy Jan Čulík, že "Spojené státy se snaží podle lidí v ČR získat
strategický vliv nad Jugoslávií Š atd" jde o polopravdu, protože to samé
můžete slyšet ze západních sdělovacích prostředků. V žádném případě nejde
o ryze český postoj.
Zvláštní zmínku zaslouží poznámka Jana Čulíka, že si Češi myslí, že na
americkou politiku mají přímý vliv podnikatelé. No mají, a to tak velký,
že se čas od času objeví nářky, že lobbisté mají v USA příliš velkou moc a
mělo by se s tím něco udělat. Systém sám je málo průhledný a tak se o
jednotlivostech dá pouze spekulovat.
V Kanadě, kde to je o něco lepší, se občas vyskytne obava, aby to tady za
chvíli nebyla taková lobbystická džungle jako v USA.
Do jaké míry americká lobby ovlivnila jednotlivá rozhodnutí vlády USA je
tedy těžko říct, ale v každém případě bude následovat silný tlak na nové
zbrojní programy a zvýšení rozpočtu armády, aby se mohly USA na cizích
územích ještě efektivněji bránit.
Jan Čulík rovněž argumentuje špatnou prací českých sdělovacích prostředků a
post-komunistickou nedůvěrou ke sdělovanému slovu ("kdoví proč nám někdo
tyto informace sděluje a co má vlastně za lubem"). Nevím v jaké éře je teď
Severní Amerika, ale v místních sdělovacích prostředcích lze najít
dostatek informací, které vedou k týmž otázkám a tím pádem k nedůvěře ke
slovu sdělovanému politiky.
Další skutečností, kterou Jan Čulík pomíjí, je to, že v "zavedených" či
vyspělých demokraciích se lidé o politiku většinou moc nezajímají, protože
už zjistili, že stejně nemohou nic změnit. Protože Češi k tomuto stavu
teprve dospívají, je otázka zda je veřejné mínění jako veřejné mínění.
Čím víc se člověk o problém Kosova zajímá a čím víc informací se k němu
dostane, tím víc mu je zřejmé, že za jednoduchými hesly politiků určených
jednoduchým masám jsou bohužel jednoduché mozky, které se zmohou právě tak
na házení bomb.
Jde o komplexní problém, který nemá ono slibované jednoduché řešení -
zbavit se Miloševiče a bude to.
Když už jsem u tohoto údajného válečného zločince mohu čtenářům BL
nabídnout velmi zajímavou odpověď kanadského generála Mackenzieho, který
velel jednotkám OSN v Bosně.
V interview pro kanadskou CBC byl tázán na to, do jaké míry se Miloševiče
dotklo jeho jmenování válečným zločincem. Vysloužilý generál řekl (cituji
zpaměti): "Myslím, že asi moc ne. Víte, ono je totiž pravděpodobné, že na
něj byl vydán tajný zatykač již dřív - to se tak dělá, aby takový člověk
byl pod tlakem." Má-li generál v tomto případě pravdu, vrhá to poměrně
divné světlo na načasování zveřejnění obvinění i na tvrzení mluvčícho NATO,
že ta kanadská prokurátorka je přece nezávislá.
Proč by měl člověk ausgerechnet věřit nějakému Jamiemu nebo Václavovi, že
nic než bomby Jugoslávii nespraví a ne třeba názorům opačným, které
zastávají seriózní lidé včetně papeže.
Co když je NATO v rukách příliš ambiciózních jedinců, jejichž seskupení je
samo o sobě nebezpečné pro jejich okolí. Bývalý kanadský velvyslanec v
Chorvatsku řekl před několika dny (CBC Radio), že samotné NATO představuje
obrovský problém, protože jeho představitelé obešli nejen OSN, ale i
vlastní parlamenty a kumulují obrovskou moc.
Věříme-li třeba prohlášení poradce presidenta Clintona, že v Kosovu po pět
let nedošlo k incidentu vyprovokovaném Bělehradem a že teprve v roce 1988 a
1999 došlo ke dvěma, rok vzdáleným incidentům budeme těžko věřit
(dodatečným) tvrzením, že v Kosovu probíhala genocida a hrozilo nebezpečí z
prodlení.
Zmínil jsem se o názoru lorda Owena, že se mělo vyjednávat jinak. Pro
zajímavost dodávám, že se Kanada a USA konečně shodly na tom, kolik lososů
mohou rybáři ulovit v pacifiku mezi Vancouverem a Aljaškou. Proti Balkánu
jde o prkotinu a přesto jednání trvala několik let, hrozilo se hospodářskou
válkou a div ne střílením (kvůli ochraně práv rybářů). Nakonec asi pomohlo
to, že Američanům končil pronájem torpédové střelnice patřící k území
Britské Columbie.
Chci tím vším říct, že jakmile se dostanete trochu pod povrch vypadají věci
zcela jinak.
Některé interpretace Jana Čulíka toho, co si Češi myslí jsou silně
povrchní: "Není přípustné snažit se zabránit rozsáhlému vraždění na
vnitřním území určité země vojenskou silou, protože na tom území má právo
rozhodovat jeho vláda."
Tvrdit, že Češi považují za přípustné, aby určitý stát na svém území
rozsáhle vraždil, považuji za zjednodušení, kterého by se novinář Čulíkova
formátu neměl dopustit. Být proti vojenské akci NATO neznamená souhlas se
zabíjením.
Skutečnost, že většina lidí, kteří reagovali na otázky Jana Čulíka, je
proti bombardování Jugoslávie potvrzuje to, co jsem naznačil výše - čím víc
informací lidé mají, tím hůře se jim přijímá oficiální linie NATO.
Bylo by záslužné, kdyby se Jan Čulík k tomu, co si Češi myslí o válce v
Jugoslávii, ještě vrátil a vložil svůj přehled do poněkud důkladnější a
objektivnější analýzy.
Jiří Jírovec.
PS A ten Miloševič je Chorvát nebo Srb? Tuto otázku mi položil
nerepresentativní vzorek severoamerické populace ztělesněný kolegou s nímž
jsem před několika dny supěl na kole cestou z práce. Přes veškerou kvalitu
místních sdělovacích prostředků neví o Kosovu takměř nic. A to jde o
člověka s universitním vzděláním, který se přece jenom tu a tam přijde o
politice pobavit.
Kosovský problém, ČR a západní "chattering classes"
Jan Čulík
Jiří Jírovec (viz výše, v tomto vydání Britských listů) cituje kanadského vysloužilého generála Mackenzieho, který
velel jednotkám OSN v Bosně, a v interview pro kanadskou CBC byl tázán na to, do jaké míry se Miloševiče dotkla obžaloba z válečných zločinů. Vysloužilý generál řekl, cituje Jiří Jírovec po paměti: "Myslím, že asi moc ne. Víte, ono je totiž pravděpodobné, že na
něj byl vydán tajný zatykač již dřív - to se tak dělá, aby takový člověk
byl pod tlakem."
Řeči se mluví a voda teče. 8. června 1999 napsal reportér týdeníku Independent v Jugoslávii Robert Fisk z Bělehradu toto:
"Slobodan Miloševič prý před šesti týdny utrpěl mírnou mrtvici, která se v třetím týdnu května opakovala a v jejím důsledku má ochrnutou levou ruku. Miloševičovi kritikové říkají, že druhou mrtvici způsobil Miloševičův šok nad tím, že ho a jeho kolegy obžaloval tribunál pro válečné zločiny v Haagu"
Tak jak to tedy vlastně všechno je?
Ať je západní demokracie jakkoliv nedokonalá, je založena na kritice. Mnoho lidí se živí tím, že v - často nepříliš dokonalé práci vládnoucích politiků - hledají hnidy. To je činnost záslužná, protože neustálé zpochybňování přijatých politických řešení často vede politiky k zvýšenému úsilí kritizovanou politiku zlepšit.
Nezastávám cynický názor, jaký - jak se někdy zdá - zastává Jiří Jírovec, že snad všichni politikové v demokratických zemích jsou stereotypně jednající primitivové a korupčníci, demokracie nefunguje a je tedy všechno ztraceno. Politiky ve vládě skutečně často korumpuje moc - přesto však přežívají aspoň někteří jedinci, kteří neztrácejí ani u moci svůj idealismus.
Dovolil bych si argumentovat, že úplně všichni demokratičtí politikové nejsou darebáci. Píše-li Petr Habala v Neviditelném psu (jak to nedávno citoval v Britských listech Jaroslav Teplý), že je demokracie dobrou ukázkou toho, jak si politická scéna vybírá jen ty nejhloupější a nejdruhořadější jedince, možná je to trpká zkušenost z deseti let českého postkomunismu, ale není to typická zkušenost ze všech demokratických zemí, stejně tak jako podnikání není všude na světě automaticky podváděním.
Ale vraťme se k těm neustálým kritikům. V Británii se některým z nich říká poněkud pejorativně "chattering classes" - středostavovské "povídavé" třídy, které nemají příliš moc nic jiného na práci než debatovat jen tak pro věc debaty. Být advokátem diaboli za každou cenu je, jak už jsem uvedl, ve většině případů zdravé, ale co si počít v situaci, kdy je nutno hledat pro obtížný a naléhavý problém (jsou vražděni lidé po desetitisících) schůdné řešení?
Být advokátem diaboli ovšem asi není zdravé, šířím-li jen své ideologické předsudky a pokud skutečnost dokáže, že jsem neměl pravdu, na chvíli se odmlčím a pak - aniž bych se omluvil, melu svou zas dál. To učinili mnozí západní levicoví obhájci sovětského typu života po rozkladu komunismu, mnozí to nyní činí při této válce o Jugoslávii. Přidávají se k nim také "pravičáci", kteří často ve Spojených státech prostě nesnášejí prezidenta Clintona, ať dělá co dělá. Přidávají se také lidé, kteří - zcela oprávněně - se děsí zabíjení nevinných lidí na obou stranách. Ale jaká byla alternativa?
Od začátku existence Britských listů mně nadávali mnozí čtenáři z České republiky, že jsem prý zarytý, ideologický "levičák". Ti lidé nevědí, o čem mluví: neznají na Západě dlouhodobě existující vrstvu pseudointelektuálů, kryjících se povrchní levicovou ideologií, povrchně kritizující západní společnosti jen pro jejich kritiku. Nikdy nebyli na veřejných shromážděních, kde jakoukoliv diskusi umlčely militantní feministky svými jednoduchými hesly.
Aby nebylo mýlky: znovu zdůrazňuji, že nejsem ani proti kritice, ani proti feminismu. Jen proti stereotypním, nepodloženým útokům.
Na postojích lidí v České republice se mi zdá fascinující, že ačkoliv většinou ostře odmítají "levicové západní ideology", tentokrát se s nimi dali dohromady. Kritické postoje západních apriori kritických intelektuálů modifikovali na základě své politické kultury pro domácí potřebu - totiž vyhnout se nutnosti něco udělat, když jde velkému počtu lidí o život.
Píše-li Jiří Jírovec jen o "údajném válečném zločinci Miloševičovi", připadá mi ten relativismus, s prominutím, obscénní. Mezinárodní soudní tribunál v Haagu využil podrobné dokumentace britské i americké rozvědky, která přímo ukázala, že nese Miloševič jasnou odpovědnost za vraždění lidí v Kosovu. Není to sprosté vůči těmto zavražděným lidem, zpochybňovat toto obvinění?
Nijak neobhajuji nedokonalost západní politiky. Jistěže je odsouzeníhodné, že západní mocnosti odkládaly vydání této tajné dokumentace proti Miloševičovi haagskému soudu až na poslední chvíli, kdy potřebovaly Miloševiče demoralizovat. To však, že snad využili této dokumentace účelově, přece neznamená, že není autentická? Nebo si Jiří Jírovec myslí, že ty záznamy o tom, jak Miloševič velel etnickému očišťování a vraždění, jsou také účelově zfalšovány?
Ano, přiznávám všechny chyby Západu: Západ zbaběle dával skoro deset let ruce pryč od jugoslávského problému, až vykvetl v kosovskou katastrofu. Ano, patnáct set usmrcených civilistů v Srbsku je těžkou cenou, která byůa zaplacema za nynější, doufejme, snad pro budoucnost uspokojivé řešení.
Jakou by však navrhovali v březnu 1999 kritikové, jako je Jiří Jírovec, západním spojencům alternativu? Miloševič, stejně jako jiní balkánští diktátoři a pseudopolitikové (Tudjman, Izetbegovič) nedodržuje dohody. K jejich dodržování ho přiměje jen síla. (Jeden čtenář mi napsal, že to je normální, že se na Balkáně prostě smlouvá.)
Mělo NATO zůstat s rukama v klíně, když Miloševič reagoval na útoky od KLA vyháněním, vražděním a vypalováním domovů civilního obyvatelstva?
Mělo NATO rovnou od samého začátku k tomu, aby rozdělilo navzájem znesvářenou srbskou a albánskou stranu vyslat do obtížně ovládnutelného horského terénu Kosova své pozemní jednotky, aby tam bojovaly proti partyzánům z obou stran v boji muže proti muži? Dovedu si představit, že by v tom případě civilní i vojenské oběti na obou stranách byly daleko vyšší než oněch 1500 civilistů a 3000 vojáků, které usmrtily letecké údery.
Kritikové musejí být velmi zklamáni. Ať už útočili na leteckou kampaň NATO proti Jugoslávii z jakýchkoliv pohnutek, ono se ukázalo, že byla účinná. Vypadá to, že se skutečně podaří z Kosova utvořit mezinárodní protektorát a obyvatelstvo se do něho bude moci vrátit.
Jak to velmi výmluvně napsal Neal Ascherson v týdeníku Observer o minulém víkendu, jde o jednu zásadní věc:
Mají mít prioritu všeobecná lidská práva nad suverenitou jednotlivých zemí, nebo mají mít diktátoři jednotlivých zemí právo dělat si na svém území se svými obyvateli, co chtějí?
Četl jsem v Lidových novinách jednoho komentátora, který se znepokojením poukazoval na to, že nynější válka Severoatlantického společenství vůči Jugoslávii byla "koloniální".
Ano, podporuju takovouto koloniální válku, když jde o základní lidská práva, jako je to, nemít vypalované domovy a nebýt vražděn po desetitisících.
Je zajímavé, že když se někdo proviní trestným činem na území své země, to, že je za to pohnán k odpovědnosti (alespoň mimo postkomunistické země, viz třeba případ britského konzervativního ministra Aitkena, který byl právě za křivou přísahu u soudu odsouzen do vězení na půldruhého roku), nepovažuje se to za kolonialismus.
Nemyslím, že je možné základní lidská práva relativizovat a hledat postranní vysvětlení, jako že ve skutečnosti jde o snahu Ameriky prosadit celosvětově svou hegemonii.
V západní Evropě se připravují na tento víkend velké demonstrace, v nichž budou desetitisíce lidí požadovat, aby Západ zrušil obrovské finanční dluhy rozvojového světa, peníze, které tamějším diktátorům zapůjčily neodpovědně v sedmdesátých a v osmdesátých letech západní banky, a úroky z kterýchžto nesplatitelných půjček musejí dodnes mnohonásobně západním zemím splácet neobyčejně chudí lidé.
Argumentuje se ovšem, že dluhy mohou být odepsány jen při uvalení velmi přísných finančních podmínek transparentnosti, zákonnosti a serióznosti - aby se poskytnutými penězi vládnoucí diktátoři znovu neobohatili.
Pokud je to kolonialismus, jsem všemi deseti pro.
Ještě pár poznámek k článku Jiřího Jírovce
Ano, reakce veřejnosti na válku v Jugoslávii se alespoň zde v Británii dosti podstatně odlišovaly od reakcí, jaké jsem obdržel od řady čtenářů Britských listů z ČR.
Možná, že v některých západních demokraciích mají velké průmyslové podniky na politiku země nepřímý vliv. Nedovedu si však představit, že by ředitelé amerického podniku Boeing či General Motors vedli konkrétně rozhodování politiků při jednání skupiny G8 anebo generálů NATO v Jugoslávii, ani si nedovedu představit, že by rozhodnutí k bombardování Jugoslávie vyšlo z průmyslových kruhů. To je naprosto absurdní.
Jsem přesvědčen, že na integritě území záleží méně než na vůli lidu po sebeurčení. Pokud by tomu tak nebylo, pak bylo úsilí Tomáše Masaryka o založení nezávislého Československa odsouzeníhodné - vždyť byly Čechy přece už tři sta let součástí Rakouska! Česká republika bude stejně zanedlouho jen regionem ve velkém státě Evropské unie. Kdyby nakrásně žilo v severních Čechách za sto let 95 procent Romů a 5 procent Čechů - budou jim Češi odepírat autonomii a vyhazovat je ze zaměstnání, protože jsou to Romové, jak se to dělo Albáncům v Kosovu? Tím si skutečně zadělají na vznik Romské osvobozenecké armády, a vznikne právem.
Můžeme si být jisti, že vysoce hispánská Kalifornie či Nové Mexiko budou opravdu za padesát - sto let stále ještě součástí Spojených států? Může si být Jiří Jírovec jist, že Quebec zůstane navždy součástí Kanady? Anebo, pokud by tamější Francouzi hlasovali pro osamostatnění, měla by ottawská vláda začít vyhánět francouzské obyvatelstvo z domovů a vypalovat jejich byty?
Potlačuje skutečně integrita území "chuť na odtržení"? Britská vláda zavedla za poslední dva roky velmi podstatnou regionální decentralizaci ve Skotsku i ve Walesu. Nejsem si vědom, že by to vedlo k posílení separatistických tendencí v těchto zemích, spíše naopak.
Židé utlačují Palestince. Ano, jistě, židé mají velký vliv na americkou politickou scénu, protože dokáží zmobilizovat velkou část obyvatelstva ve volbách a ta může být pro voliče nebezpečná. Kolikrát argumentovali kritikové nynější války, že kromě jugoslávského problému zůstávají desítky jiných problémů nevyřešeny. Já jsem rád, že se svět pokusil o řešení zatím aspoň tohoto jednoho problému.
