Lekce
Jedenasedmdesát procent je číslo, které by Václavu Fischerovi záviděl i Vladimír Železný. A co je co říct, protože Vladimír Železný sám sebe považuje za nejlepšího sběrače procent v Evropě. Teď však jsou Fischerova procenta podstatnější. Jsou výchovnou lekcí našim politickým stranám.
Neboť, ač mají pravdu všichni ti, kdo už před volbami upozorňovali, že senát není aréna pro osamělého hrdinu a že ho v konírně stranické senátorské čety snadno zasednou, přesto sedm z deseti voličů, kteří přišli k volbám, dalo hlas Fischerovi. Ptejme se proč.
Důvodů je několik. Za nepodstatnější je nutno považovat momentální chování politických stran. Čiší z něj, jak málo mají ponětí o tom, že pravým smyslem politiky je prosazování veřejného zájmu, a jak mnoho se domnívají, že jde o pouhou soutěž, jak se dostat k moci. Takoví závodníci však kromě klubů, za které soutěží, zajímají veřejnost zhruba stejně jako mistři Dolního Rakouska v lední metané zajímají obyvatele Trinidadu. K sedmi z deseti hlasů stačilo Václavu Fischerovi, že není jako oni.
Druhým důvodem je znechucení i únava z neustálých konfrontací a mobilizací, kterým veřejnost vystavuje momentálně nejsilnější česká politická strana. Občanů, kterým vyhovuje trvalá atmosféra hledání nepřítele, volání do útoku, vyzývání k obraně, zas není tolik. Těch, kdo si libují, když jim na dveře buší obden posel s mobilizačním rozkazem, je ještě míň.
Třetím důvodem je odborně dobře vedená a masivní kampaň nového senátora. Nebyla jistě levná. Budou-li však obyvatelé stranických sekretariátů, a to všech, ať už v nich voní sportovní masážní emulze nebo becherovka, tvrdit, že to je důvod hlavní či dokonce jediný a že Václava Fischera dovedly do senátu peníze, dopustí se fatální chyby. Dají nám najevo, že se na občany dívají jako na lidi, které je možno si jednoduše koupit.
(Vysílalo se v pondělí 30. srpna 1999.)
