čtvrtek 2. září

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Podnikání:
  • Jak banka ING šíří etické principy Situace na českých vysokých školách:
  • Znovu: Je práce zboží? (Marek Houša) Státní správa:
  • Pomoc Turecku: vyprahlost duší českých státních úředníků (Vlastimil Čich) Česká republika:
  • Na právu nezávislé právo (Dana Cihelková) Kosovo:
  • Kosovo po vítězství NATO (Jiří Jírovec) Pronikání španělštiny do USA:
  • Kosovo a l'américaine? (Jaroslav Teplý) Ekologie v ČR:
  • Vodohospodáři oprášili severočeské Gabčíkovo (Děti Země)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Kosovo po vítězství NATO

    Jiří Jírovec

    Po takměř třech měsících, které uplynuly od vítězství NATO nad infrastrukturou Kosova a Srbska, je čas na ohlédnutí zpátky.

    Připomeňme si, že bezprostředním důvodem vojenské akce NATO byl masakr v Račaku k němuž došlo v době kdy zhruba 200 000 kosovských Albánců, opustilo svoje domovy v místech střetů mezi KLA a jugoslávskými jednotkami. To spolu s 2000 tisíci zabitých v občanské válce v roce 1998 vytvořilo podle vůdců NATO svrchovaně kritickou situaci, která vyžadovala neodkladný zásah.

    Základem rétoriky politiků NATO se stalo heslo "Račak nám otevřel oči". Masakry na zeměkouli sice probíhají neustále a politikové jim stejně vytrvale nastavují slepé oko (jak říkají Angličané), ale Račak se v dané situaci hodil a tak otevřené oči politiků přehlédly, že vyšetřování masakru přineslo spíše otazníky než jasný verdikt o vině Srbů.

    Politikové NATO na počátku bombardování tvrdili, že nejde o víc než o lekci Miloševičovi, aby nepřekážel soužití albánské většiny se srbskou menšinou v Kosovu. Když se Miloševič po několika dnech nevzdal, retorika se poněkud změnila. NATO stále nemělo nic proti srbskému lidu, ale v zájmu dobré věci mu prý nezbývalo nic jiného než nevyhlášenou válkou překazit válečné choutky diktátora Miloševiče. Ale vzkázali, že to budou dělat citlivě, aby omezili okrajovým škodám.

    Jak dnové šli, Jamie Shea a příslušný službu konající generál informovali o tom, jak bombu od bomby je Miloševičova armáda slabší a slabší. Postupné rozšiřování definice legitimního vojenského cíle ovšem naznačovalo, že proklamované decimaci jugoslávské armády sami nevěřili a rozhodli se rozložit Jugoslávii tím, že učiní život civilního obyvatelstva nesnesitelným.

    Jaroslav Hašek prostřednictvím Švejka sdělil lidstvu, že není nic snazšího než fotografovat nádraží, protože to se nehýbe. NATO tuto nesmrtelnou poučku rozšířilo na bombardování - jak kdosi případně uvedl na Foru BL. Pravidlo selhalo jen jednou díky tomu, že kdosi opomenul fakt, že velvyslanectví, tedy soubor lidí a dokumentů, se může pohybovat z jedné nepohyblivé budovy do druhé.

    Zásahy ostatních pevných cílů, potvrzované záběry srbské televise, evidentně přiváděly vůdce NATO do stavu vojenského orgasmu. Dětinsko-sadistický výlev mluvčího NATO, líčícího úspěch uhlíkových bomb - NATO může "vypnout" Srbům proud, kdykoli se mu zlíbí - bude jistě vysoko na žebříčku nejodpornějších momentů, které kdy televise divákům přinesla.

    Miloševič musel vědět, že Západ dostane do trablu nikoli vojenskými akcemi, ale přinucením dostatečného počtu Albánců k odchodu z Kosova. Jinými slovy vytvořením nesnesitelných podmínek pro civilní obyvatelstvo - neboli taktikou NATO.

    V čistě vojenské vítězství (bez příslušného množství křížů na vojenských hřbitovech) nemohla doufat žádná strana. NATO nemohlo vyhrát jen ze vzduchu, protože poslat nějakou zemi zpět do doby kamenné je přece trochu příliš na evropský vkus a pro pozemní válku nebyla politická vůle. Jugoslávská armáda nemohla vzhledem k početní převaze doufat ve víc než v patyzánskou válku v níž by ostřelovači poslali do igelitových pytlů tolik vojáků, že by to posléze ovlivnilo veřejné mínění.

    NATO pochopitelně hledalo cestu ven a posléze ji našelo v Moskvou podpořeném návrhu G7. Jugoslávský parlament návrh dohody přijal, ale těžko ovšem lze mluvit o kapitulaci, protože proti Rambouillet Západ vlastně ustoupil. Je to tak absurdní, že je to až směšné. Tedy bylo by, kdyby nešlo o lidské životy.

    Stejně absurdní je to, že po vítězství NATO a rozmístění jednotek KFOR je v Kosovu na útěku (zaokrouhleně) 200 000 Srbů a že počet zavražděných odpovídá jednomu Račaku každých 14 dní.

    Počet vražd (30 týdně) uvedl v BBC Jamie Shea s tím, že situace je "vážná, nikoli však katastrofální", protože se prý nevymkla kontrole. Problém je pouze v tom, že "Máme vojáky, ti ale, jak víte, nejsou zrovna nejlepšími policisty. Postrádáme soudce, kteří by viníky pohnali k odpovědnosti a odsoudili je."

    To je chabá výmluva. Co si asi tak politikové NATO představovali? Proč se na tuto eventualitu nepřipravili? Co jim bránilo v tom, aby přivezli soudce a policii, vyhlásili stanné právo, a tvrdé sankce proti násilí? Vždyť zkušenost se zřizováním protektorátu nejméně jeden stát NATO má.

    Neméně pozoruhodný je i výrok velitele mezinárodních mírových sil v Kosovu KFOR, generála Michaela Jacksona, z rozhovoru pro londýnský nedělník The Sunday Telegraph a citovaný ze stejného zdroje jako výroky Sheaovy: "Někteří Albánci se chovají navlas stejně jako jejich předchůdci", řekl generál a dovysvětlil, že příliš mnoho Albánců prý nechopilo, že KFOR se pokoušejí v provincii vytvořit něco nového a odlišného. Současně také odmítl jakoukoli kritiku, že by mezinárodní mírový sbor nebyl schopen nastolit v Kosovu pořádek a zákon. "Děláme, co můžeme, ale chování (obyvatel Kosova) a jejich mentalitu nelze změnit pouhou přítomností vojáků."

    Zde se jistě nabízí otázka, jak tedy měla situaci zvládnout srbská vláda s níž Albánci odmíttli politicky pracovat.

    To "nové a odlišné" je podle dohody G7 návrat k trochu vylepšenému titovskému modelu: Kosovo jako autonomní oblast Srbska v níž Albánci a Srbové žijí svorně v míru a pohodě. Pouze naprostý hlupák by ovšem mohl věřit tomu, že pro takové uspořádání obětavě pracuje (zjednodušeně řečeno) politické a vojenské křídlo KLA a že jejich bohulibé úsilí narušují tak nějak méně chápaví jedinci.

    "Nové a odlišné" je nutné interpretovat nikoli ve smyslu "de jure", ale "de facto". Samozřejmě, že jednotky KFOR nejsou schopny nastolit v Kosovu pořádek a zákon, protože k tomu není dostatek politické vůle a peněz. Díky nečinnosti politiků vzniká Kosovo očistěné od Srbů (o cikánech a ostatních menšinách se přestalo mluvit) - tedy vskutku "nová a odlišná" situace. Albánci neschopnost KFOR pochopili velmi rychle a podle toho jednají. A proč ne? Jsou chráněni ješitností politiků, kteří těžko někdy připustí, že Balkán zbabrali.

    Ohlédnutí zpátky není nijak radostné. Zdevastované území, cár papíru ze smlouvy G7, těžko vyčíslitelné škody na životním prostředí a zelená dalšímu etnickému čistění s mrtvými a raněnými. Místo modelového soužití návod nacionalistickým vůdcům: zahalte se včas do demokratických hesel a mávejte vhodnými fangličkami.

    Jiří Jírovec

    PS Politolog Cas Mudde se svém článku v BL pozastavuje nad označením "etnický kdosi" (Albánec, Maďar, atd).

    Výraz "etnický kdosi", mající nejspíše původ v západních sdělovacích prostředcích, označuje skupinu občanů, kteří nežijí na "historickém území" a současně plně nesplynuli (jazykově, kulturně) s novým prostředím, přičemž výlučnost takové skupiny může a nemusí být podporována mateřskou zemí. Na rozdíl od zmíněného politologa se domnívám se, že tento termín není nezbytně spojen s nacionalismem.

    Můj známý Jerzy je v kosmopolitním Deep River Kanaďanem polského původu. Kdyby žil v městečku Wilno, vzdáleném necelých 100 km, byl by současně etnickým Polákem, protože tam na začátku století směřovali polští emigranti a udrželi si v podstatné míře jazyk i zvyky.

    Cas Mudde píše, že výrazy typu "etnický Němec" byly do roku 1990 sporné. Politicky zřejmě ano, protože implikuje (podezřelé) spojení s pravlastí. Označení uvedené v příkladu bylo používáno západními sdělovacími prostředky pro občany SSSR, kteří měli, tak říkajíc, německou krev. V bývalém Československu se etnická příslušnost oficiálně zaznamenávala jako "národnost". Příslušník národnostní menšiny tedy byl označován jako československý občan dané národnosti. Protože nacionalismus je vynikající zbraní, je jasné, že političtí vůdcové začali po roce 1989 využívat skutečné i fiktivní problémy menšin ve svůj prospěch. To se nutně projevilo i v zájmu sdělovacích prostředků a zvýšené frekvenci výrazu "etnický kdosi", který odráží politickou a nikoli biologickou podstatu věci.

    JJ



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|