Rasismus v Británii:

"Pokud mi někdo nepomůže, zabiju se"

Samině Junisové je čtrnáct. Obchod jejího otce byl podpálen Molotovovým koktejlem. Její rodina se skoro neodváží na ulici. Napsala tento zoufalý dopis svému poslanci. Jmenuje se Tony Blair.

Vyšlo v týdeníku Observer v neděli 26. září 1999. Článek je založen na druhém dílu pořadu britské komerční televizní stanice Channel Four "Tony's People", Tonyho lidé. Bude se vysílat ve čtvrtek 30. září.

Místní lidi říkají západnímu Conrforthu "Pejsek" - je to psí část okresu Sedgefield. Vesnice, skrytá v údolí nedaleko čtyřproudé silnice do Durhamu v severovýchodní Anglii, je jednou z ekonomicky nejpostiženějších oblastí ve volebním okrsku Tonyho Blaira. Mohammed Junis se sem přistěhoval se svou ženou a sedmi dětmi v září 1997. Obchod na hlavní vesnické ulici za pouhých 85 000 liber, včetně velké vily, v němž byl umístěn, se zdál být velmi výhodnou koupí.

Předchozí majitel ujistil pana Junise, že obchod má každý týden vysoký obrat: Tento obchod s potravinami a alkoholem byl v městečku zároveň jediným místem, kde se prodávají tikety Národní loterie, a průměrně se jich každý týden prodá za 3000 liber. Naproti je hostinec a odtamtud budou přicházet stále zákazníci. Junis skoro celý život jezdil v nedalekém Bradfordu s taxíkem, a díval se na možnost otevřít si vlastní obchod s velkými nadějemi.

Avšak kulturní rozdíly mezi nimi a jejich novými sousedy byly okamžitě zjevné. Útoky začaly hned: drobné nadávky od místních lidí cestou domů z hostince, občasné krádeže v obchodě od nevychovaných dětí. Pak se útoky zhoršily. Na roletu obchodu někdo nasprejoval nápis, "Pákistánci, jděte do prdele" a "Černý huby ven". V noci v domě někdo zvenku kamením rozbíjel okna. Junis začal uvažovat, že se vrátí do Bradfordu. Jeho manželka ho přesvědčila, aby zůstal - místní lidi to časem přejde, řekla mu.

Brzo ráno loni 27. prosince se paní Junisová vzbudila ve tři hodiny. Z obchodu v přízemí bylo slyšet bezpečnostní poplachové zařízení, a tak vzbudila manžela. Mohammed se šel podívat a otevřel dveře ložnice. Vyvalil se k němu černý kouř. "Nemohl jsem kouřem projít, a tak jsem dveře zase zavřel. otevřel jsem okno a začal jsem volat o pomoc."

Když přijeli hasiči, zjistili, že se z oken silně kouří a celá rodina je se strachem shromážděna v jedné místnosti v prvním patře. Všech devět členů rodiny bylo okamžitě odvezeno do místní nemocnice a dostalo se jim lékařské péče proto, že vdechovali nebezpečný kouř. Obchod zůstal od té doby uzavřený.

"Prostě se nemohu přimět k tomu, abych obchod znovu otevřel," konstatuje Junis. "Má na sobě teď kletbu, byl vypálen během ramadánu. Možná mi Bůh chtěl něco sdělit, že jídlo, které dávám na stůl, neměl poskytovat tento obchod. Požár posílil mou víru v islám. Možná jsem trestán za své předchozí chyby."

Pronásledování rodiny Junisových pokračuje. Další nápisy, další kamením rozbitá okna, sprosté telefonáty a výsměch z ulice znamenají, že rodina nevychází ven. Od požáru chodí místní lidi kolem domu a křičí "Burn, baby, burn" (Hoř, dítě, hoř) a "Kdopak asi ten požár založil?" Děti z rodiny nyní nechtějí chodit do školy. Ani jedno dítě nebylo od května na dětském hřišti.

"Jezdíme na návštěvu k přátelům do okolí," vysvětluje paní Junisová, "ale musíme být opatrní. Nikdo neví, co by se mohlo stát v domě, když jsme pryč."

Před měsícem napsala Mohammedova čtrnáctiletá dcera, Samina, svému místnímu poslanci.

"Můj život závisí na tom, abych se mohla odsud odstěhovat," praví se v jejím dopise Tonymu Blairovi. "Jste jediný člověk, který, mám pocit, může mé rodině pomoci se odsud odstěhovat. Od té doby, co byl tatínkův obchod podpálen, bojím se usnout, aby to neudělali znovu. A když mi a mé rodině nikdo nepomůže, zabiju se, protože se příliš bojím žít takovýto život. Raději bych umřela, než žít takovýmto životem. Nechám si kopii tohoto dopisu a jestliže spáchám sebevraždu, budou vědět, proč jsem to udělala, protože mi nikdo nepomohl. Tak ráda bych chtěla mít svobodný život, jako všichni ostatní."

Dopis byl datován 26. srpna 1999 a Samina na něj dostala o týden později čtyřřádkovou formální odpověď z poslaneckého úřadu ve volebním okrsku. John Burton, pracovník poslance Tonyho Blaira, napsal: "Jsem velmi znepokojen okolnostmi, které líčíte a zjistím, co nejrychleji, co by se dalo ve vaší věci dělat."

Premiérovy záležitosti, týkající se jeho volebního okrsku, jsou vyřizovány z domu Blarových v Trimdonu. Je to malebná hornická vesnice nedaleko West Cornforthu. Do svého volebního okrsku cestuje Tony Blair tak jednou za dva měsíce, a proto jsou velmi důležitá veškerá bezpečnostní opatření, sdělil listu Observer John Burton. Dům je oddělen od okolí vysokým plotem, a strážemi s automatickými zbraněmi.

Burton přiznává, že se dosud s Janisovými nesetkal - i když četl Saminin dopis. Nesedl do auta a nezajel - trvá do deset minut - do jejich domu. "Mohou mě navštívit tady," uvedl. "Rád se s nimi setkám". Nepříjemně sebou vrtí v křesle, když se zmíním o rasismu. "Nemyslím, že má rodina Junisových problémy z těchto důvodů. Vůbec tady problémy s rasismem nemáme, to vím. Myslím, že by se tahle rodina měla prostě vystěhovat. Zjevně se s místními lidmi neshodla."

Hostinec Flintlock Inn stojí přes ulici téměř přímo naproti domu Junisových. Hosté jsou tu hluční a fyzicky vyvolávají strach. je to ostrý kontrast ve srovnání s nervózní zdvořilostí členů rodiny Junisových.

Avšak osmého srpna byl pan Junis obžalován z fyzického útoku a z vlastnictví útočné zbraně, po potyčce nedaleko místních obchodů. O několik tádnů předtím ho obklopili tři mladíci a on utekl domů pro pomoc. Vrátil se se smetákem a před nenávistně hlučícím davem zbil tím smetákem výrostka tak, že upadl na zem. Minulý týden byl Mohammed odsouzen k dvanácti měsícům podmíněného trestu. "Udělal bych to znovu," říká hněvivě. "Ztratil jsem úplně sebeovládání, měl jsem pocit, že bych toho člověka zabil. Kdyby mi v tom nezabránili, nevím, co by se stalo."

Policie jsou v Junisově domácnosti častými přítomnými. Loni v únoru umístila sedgefieldská policie na místnosti v jejich domě v prvním patře dva uniformované policisty, ve snaze zaznamenávat útoky. Pro rodinu je nutnost jednat s policií neustálým zdrojem frustrace. Oba rodiče umějí jen lámaně anglicky a jen obtížně se s policií dorozumívají.

Po deset dní stálo před hostincem Flintlock Inn policejní auto. Hrozby se vrátily v okamžiku, kdy policisté odjeli. "Víme, že tady byla policie kvůli vám," zněl jeden anonymní telefonát. "Teď jste všichni už mrtví."

Dopis od místní policie z 9. dubna 1998 do poslanecké kanceláře Tonyho Blaira vyjadřuje oficiální názor na policejní zásahy v této věci. "Jsme předsvědčeni, že se v důsledku policejní akce situace podstatně zlepšila a důvěra rodiny Junisových v policii byla obnovena."

Každý večer kolem 19. hodiny si sedají Mohammed Junis s manželkou k večeři. Jejich tři mladí synové musejí být přesvědčováni, aby sešli k večeři z pokoje v prvním patře, kde se hádají o to, kdo víc vyhrál ve videohrách. Čtyři dcery se chichotají do dlaní a nadávají si anglicky, jazykem, jemuž jejich matka nerozumí. V jejich tiché konverzaci se mluví hlavně o mladých mužích. Během celé večeře poslouchá rodina nervózně, jestli se něco neděje venku. Jídlo je příjemné, ale atmosféra je napjatá.

Pan Junis hovoří při večeři vzrušeně o tom, že se s celou rodinou přestěhuje zpět do Pákistánu. Rodiče Junisovi nemají skoro žádné vzdělání. Rozhodnutí, která musejí každodenně dělat, jsou založena téměř výlučně na morálních předpokladech a na náboženských předpisech. Náboženské nápisy jsou všude na zdech. V domě vládne atmosféra provizoria, jako by se musela rodina každou chvíli vystěhovat.

Denis Brokes je předsedou Rady pro rasovou rovnost v hrabství Durham. je to dobrovolná organizace v městě Darlingtonu. Iniciativa má velmi málo peněz a nemůže nabídnout proti rasovému pronásledování rodiny Junisových žádnou efektivnější pomoc. Rasismus není výraznou místní prioritou. "Příslušníci etnických menšin tvoří jen 0,009 procent místního obyvatelstva," řekl John Burton.

Brokes žije v Darlingtonu už asi deset let. V sedgefieldském okrese je považován v oblasti rasových vztahů za odborníka. Vysvětluje, že předložil případ rodiny Junisových na všech úrovních lokální samosprávy. "Prostě existují tyto oblasti, do kterých nemohou etničtí lidé vůbec vkročit," uvádí. "jsou to oblasti, kde jsou příslušníci etnických menšin terčem systematické ostrakizace. West Cornforth je dobrý příklad. Je to bývalé hornické městečko s velkou nezaměstnaností. Mnoho tamějších lidí vidělo asi lidi z Asie jen v televizi. Multikulturalismus v takových oblastech pro místní lidi nic neznamená."

Ve čtvrtek večer sedí místní lidé v hostinci Flintlock Inn a hovoří o televizním filmu Tony's People, o němž předem napsaly místní noviny, Northern Echo. Noviny také velmi podrobně píší o tom, jak je rodina Junisových izolována od sousedů. Přítomní v hostinci - většinou jsou to muži, bývalí technici z nyní už uzavřených místních oceláren - si trpce stěžují na to, že se stávají ohniskem zájmu mediálního cirkusu, novinářů přicházejících z celé Británie. "Je dost obtížné si tady vydělat na živobytí. Nikdo tady nemá peníze, ale to vám zřejmě došlo, ne?" - "Nejsem rasista," vykřikuje jeden muž. "Můžete si tady sedět celý večer a budu se s vámi bavit. Ale když řeknete něco nesprávného, dám vám pěstí. Ne protože jste z Asie, ale protože dám pěstí každému, kdo řekne něco nesprávného." Společníci souhlasně přikyvují.

"Je to stejně podivná rodina," říká druhý. "Jsou mi opravdu odporní. Pořád mluví svým vlastním jazykem, nikdy nemluví anglicky. A ten obchod taky změnili - už není tak dobrý, jaký byl předtím. Utráceli jsme tam spoustu peněz. Zničili si to sami, tím, že nás nechtěli znát."

Muži tvrdí, že ve vesnici není rasismus: "Jděte se podívat na rodinu Sikhů nahoře u náměsí. A na toho člověka, který vlastní jiný obchod, tady nedaleko Nikdy neměli žádné problémy. Jen se jich zeptejte. Řeknou vám to na rovinu."

Jenže ta síkhská rodina se obléká do texasek a triček a vypadá jako vzor ponagličtěné etničnosti, jakou West Carnforth vyžaduje od všech etnických příchozích.

A asijský majitek obchodu Charlie's Grocery, jiného obchodu s potravinami, jen několik minut vzdáleného od domu Junisových, si během svých krátkých pobytů ve vesnici na rasové pronásledování nestěžuje. Bydlí v nedalekém městě Middlesborough a do vesnice jezdí jen obchod otevřít a dovážet do něho zboží. U pultu zákazníky celý den obsluhuje běloška.

Junisovi mezitím nosí svou náboženskou víru na odiv jako ochranný štít. "Proč bychom se měli měnit," vykřikuje Rubina, nejstarší dcera, které je jednadvacet. Je oblečena v tradičním šalvaaru-kamizu, dlouhé černé blůze až po kolena a volných kalhotech. Vlasy má svázané do drdolu. Má upřímnou tvář jen s minimálním makeupem.

"Proč bychom měli chodit v kalhotech a tričkách? Můj otec je silně nábožensky založený - je na tom něco špatného? Moji bratři a sestry taky - je na tom něco špatného?" Třese se hněvem. "Já vám povím, proč nás tady nechtějí - protože si to nenecháváme líbit. Někdo mi řekne, ať jdu do prdele, a já mu řeknu totéž, ale hlasitěji. Nejsme jen oběti."

V osmnáct hodin večer projede pomalu kolem hostince Flintstones policejní automobil, udělá oblouk a zastaví se na druhé straně ulice před domem Junisových. Dva policisté v uniformě sedí v automobilu pozorně tři čtvrtě hodiny, jejich prázdné, bezvýrazné tváře se soustřeďují na hostinec. Pan Junis otevře domovní dveře svého bytu a stojí, dívá se na policejní automobil a v ruce drží hořící cigaretu. Občas pohlédne směrem k hostinci.

"Je to teda sprostá drzost," říká jeden muž v hostinci a natahuje krk, aby se podíval na policejní auto. "Najednou na nás všichni dohlížejí, jako bychom byli zrovna my podezřelí. A co naše práva? My jsme tady vyrostli. A my tady budeme, když všichni ostatní už budou pryč."