Extremní forma pragmatické etiky

Juliana

V sobotnim tisku jsou rozhovory se dvema politiky, kteri zastavaji extremni formu pragmaticke etiky.

V Lidovych novinach rozmlouva Michal Musil s Vladimirem Dlouhym, v Pravu Alexandr Kramer s Miroslavem Mackem.

Musim se priznat, ze Mackovi i Dlouhemu zavidim, jak si dovedou zracionalizovat a omluvit jakykoliv svuj cin. Vse, co kdy delali (vstup do KSC [Dlouhy], nepruhledne privatizace [oba]), neslo udelat jinak. Jsou se sebou spokojeni, i kdyz podle fotek v novinach otistenych moc nevypadaji na lidi, kteri maji v dusi klid a mir. Vnitrni jas je neprozaruje.

Kramer pak uvadi, ze Macek kritizuje prezidenta republiky, a pta se ho, co on delal v dobe, kdy V. Havel zakladal Chartu a sedel ve vezeni. Macek odpovida, ze se staral o soukrome veci a ze komunismus by se stejne zhroutil i bez chartistu.

K tomu mam dve pripominky.

a) Pokud byl nekdo hrdinou v minulosti, bylo by hloupe, kdyby jeho jednani TEHDY kritizoval nekdo, kdo byl v te dobe zalezly za bukem. Neznamena to ale, ze minuly hrdina je dozivotne nekritizovatelny, a ze ho nemuze kdokoliv kritizovat za to, co dela nyni.

b) Reci o tom, ze Charta byla zbytecna a ze by se komunismus zhroutil i bez ni, mi uz taky delsi dobu lezou na nervy. Ano, zhroutil by se i bez ni, ale to v r. 1977 nemohl nikdo vedet. Antigona taky zemrela zbytecne (podle Macka jiste). Francouzi bitvu u Krescaku prohrali, ale na udatnost ceskeho krale se vzpomina jeste po 653 letech, takze asi zbytecna nebyla.

Hrdinstvi nelze na nikom vyzadovat, ale nechapu, proc se mnozi snazi jeho vyznam snizovat. Myslim, ze mnohy nehrdinsky obcan byl ve starych dobach rad, kdyz se z nejake "stvave vysilacky" dozvedel o nejakem protestu VONSu, protoze videl, ze se ne uplne vsichni smirili s osudem. Tak proc te hrstce odvaznych brat jejich minule zasluhy?