Česká pošta: Kdy pošta není pošta
Jan Čulík
Zajímavá scéna se odehrála minulou středu 22. prosince na poště v areálu Masarykova nádraží v Praze. Zákaznice tam přinesla k odeslání z jednoho podniku 333 dopisů, přehledně rozdělených na balíčky po pětadvaceti, aby se to poštovním úřednicím dalo lehce zpracovávat. S překvapením bylo zjištěno, že Česká pošta dopisy odmítla přijmout. "Na to my tady nemáme čas, máme tady spoustu lidí, namítala úřednice." (Přitom za zákaznicí s dopisy stála ve frontě jen jediná paní.) (K čemu asi jinému, než k příjmu dopisů normálně pošta je?)
"Já jsem ale myslela, že jsem na poště," bránila se zákaznice, jíž jaksi nešlo na rozum, že pošta tady zřejmě není od toho, aby přijímala dopisy. Poštovní úřednice, i vedoucí pobočky, rezolutně odmítaly dopisy přijmout: "Vy nám to tady necháte, zaplatíte zálohu, my to uděláme v noci a vy si pro drobné přijdete zítra."
"Ale já sem v žádném případě zítra nepůjdu znovu," namítala rozumně zákaznice. Nakonec ji byly prodány známky a zákaznice je měla na dopisy přilepit sama.
"Jenže já to budu muset sama razítkovat ručně," bědovala posléze poštovní úřednice.
"Já vám to sem vezu z pražského předměstí právě proto, abyste to ručně razítkovat nemusela, protože vím, že máte-linku," pravila zákaznice.
"Ale linka nefunguje, je zahlcená," (atd.) následovalo bědování poštovní úřednice.
Nakonec byly dopisy prohnány poštovní linkou, jenže se úřednice spletly o sto dopisů a přičetly je na účet jiné firmě, na což je zákaznice před odchodem musela upozornit.
Služby České pošty holt nejsou vždy nejdokonalejší.
Vlastně člověk někdy skutečně neví, jestli je opravdu na poště.
