S rolemi divno hrát

Ještě k zamyšlení nad protihradní kampaní

Vladimíra Dvořáková

Nicméně v Jařabově zamyšlení chybí to podstatné. Pro nás totiž není tak důležité, z jakých osobních či ideových důvodů nebo politických cílů někdo prezidenta kritizuje, interpretuje či dezinterpretuje, ale zajímá nás, jaké jsou skutečné problémy "vládnutí" Václava Havla. Fakt, že značná část kritik je hloupá, osobně či jinak motivovaná, neznamená, že některé z nich neobsahují racionální jádro. Hodnocení činnosti Václava Havla nesporně připadne historikům a nebude to snadný úkol, když uvážíme zlomový charakter situace a komplexní, místy až chaotický průběh celé společenské transformace. Hodnocení však bezpochyby nebude moci obejít několik rysů, které jsou patrné již dnes.

Václav Havel si především nikdy nehodlal připustit, že "pracovní zařazení" hlavy státu klade tituláře do postavení zcela se lišícího od role umělce nebo aktivisty politického disentu. Obvyklé obhajoby před touto výtkou ve stylu, že Havel je prostě Havel a že upírat mu tyto rozměry znamená zbavovat se toho nejcennějšího, co nám jiné státy závidí, tehdy jeho integrální a mnohavrstevné osobnosti, pomíjejí, že právě tyto rysy prodlužují zakladatelskou fázi; onen čas nevypočitatelnosti, kdy jsou slabě fungující články přetvářených a dosud málo zavedených institucí nahrazovány okamžitou improvizací klíčových osobností. Zcela pochopitelná je okázalá neúcta k režimu, který je bourán, méně omluvitelná je však nedbalost vůči tomu, co se buduje, vůči některým základním rysům fungování a legitimace zastupitelské demokracie.

Připomeňme jen Havlovo volání po druhé revoluci v srpnu 1990 - po prvních svobodných volbách! Po více než čtyřiceti letech měl parlament legitimitu odvozenou ze svobodných voleb - skutečnost, která by si zasloužila být "hýčkána" (bez ohledu na ono podivné chování poslanců, kteří si schválili platy a odešli na dovolenou). Volbami mělo končit období, kdy nejasně legitimované instituce (kooptovaný parlament) se rozhodovaly na základě nejasně formulovaných pravidel a improvizovaných procedur a také pod tlakem shromáždění občanů na náměstích, občas ve zřetelném konfliktu s celou sférou politiky i mezi sebou (například v Brně - které OF bylo "to pravé"? Cibulkovo, nebo to druhé?)

Volbami mělo tedy skončit jedno z nejkritičtějších období transformace, které se opírá o nedostatečnou legitimitu a podléhá výkyvům "nálad" v masách. Nebylo zapotřebí výzev k druhé revoluci, ale obrovského úsilí pro budování nových forem komunikace mezi společností a politikou. To znamená vytváření politických stran, budování státních institucí, ale také skutečnou diskusi o pravidlech politické hry, tj. o ústavě. Lze pochopit Havlovu nechuť být pouhým "kladečem věnců" - ovšem jeho aktivity by se měly odehrávat nejen v rámci striktní interpretace ústavy (byť i ta současná má mnoho nedostatků), ale také v rámci její logiky ve vytvořeném systému parlamentní demokracie a v rámci určitých ústavních tradic. Jen tak může hlava státu přispět ke konsolidaci demokratického systému. Vzpomínám si na paměti španělského krále Juana Carlose, na situaci, kdy plukovník Tejero zadržoval v Kortesech poslance i členy vlády. Jediným ústavním činitelem, který mohl situaci řešit, byl král. Jeho velkou starostí v této kritické situaci bylo, aby nepřekročil ústavní rámec, který je mu jako monarchovi vymezen.

U Václava Havla byla vždy patrná snaha interpretovat ústavu s maximalizací politické úlohy prezidenta republiky. Připomeňme jen jeho vyhlášení před volbami, že nemusí požádat o sestavení vlády představitele nejsilnější strany (ústava to skutečně přímo nepřikazuje, je to však běžný úzus a také vyjádření úcty k voličům); vystoupení v před poslanci (Rudolfinum 1997) s projevem, se kterým nebyl předem seznámen předseda vlády (již za první republiky zde byla tradice - běžná v parlamentních systémech - že prezident svůj projev konzultuje), svolávání schůzek parlamentních stran k relativně běžným problémům (s apriorním vyloučením jedné strany).

To, co je přirozené v prezidentských režimech, kde sám prezident tvoří vládu a ona realizuje jeho záměry, a co je skutečností v poloprezidentských režimech, v případě, že prezident má na své straně zároveň parlamentní většinu, již neplatí, když o tuto většinu v parlamentu přijde - pak je pouhým moderátorem politických konfliktů. A pouze tato úloha mu přísluší v režimech parlamentních, což je případ ČR. Pokud si tuto roli neosvojil, sestupuje vlastně do politického konfliktu jako jeden z jeho účastníků, a hovořit potom v příslušném výčtu o stranách ODS, ČSSD aj. také o straně Hradu, není až tak velkou nadsázkou. Funkce hlavy státu se tím ovšem degraduje.

Nejde o to, aby se aktivita prezidenta zúžila na "kladeče věnců", ale o to, že prezident jako určitý symbol zůstává v parlamentním systému mimo sféru politického dohadování (onoho často kritizovaného "kupčení", hledání pragmatických kompromisů, které, ať chceme nebo nechceme, je nezbytnou součástí každého politického rozhodování a jehož těžiště spočívá v politických stranách zastoupených v parlamentě). To mu ovšem ponechává větší prostor pro určitou "vizi", posilování hodnot systému, pro pojmenování závažných společenských problémů v obecné podobě. Může to být impulsem i pro veřejné mínění a zdrojem nátlaku na politické strany, aby těmto otázkám věnovaly pozornost.

Zdálo by se, že tato úloha by mohla Václavu Havlovi vyhovovat. Jeho novoroční i jiné projevy vždy jakousi vizi prezentovaly, a přesto se i ony staly terčem mnohé kritiky a výtky o nadměrném moralizování. Zde je hodnocení složitější. Hlubší analýza u nás doposud chybí (je příznačné, že ve větším počtu pocházejí z per zahraničních badatelů a literátů). Ve všech významných středoevropských zemích (Polsko - Walesa, Maďarsko - Antall, ČR - Havel) po roce 1989 nalezneme u vrcholných představitelů jakýsi morální diskurs, který má po pádu komunismu dovést ke katarzi. Tento diskurs je ovšem v mnohém jakýmsi návratem k hodnotám před komunistickou závorkou vývoje, do meziválečného období. Proto ten důraz na občanskou společnost, demokracii jako způsob života, tradici a konzervativní morální hodnoty, ale bez důrazu na procedury, výstavbu institucí, pravidla hry.

Kombinace tohoto diskursu zároveň s přijetím neoliberálních koncepcí ekonomické transformace (také s ignorováním institucí apod.) přispěla k občanské schizofrenii, kdy moralistní hlásání jsou každodenně konfrontována s realitou "gründerského kapitalismu". V Polsku a Maďarsku na to občané reagovali zvolením postkomunistů (volby 1993, 1994), v Čechách jednoznačnou volbou neoliberalismu.

Bohužel konflikt Václav Havel verzus Václav Klaus nebyl pro nás konfliktem produktivním, z něhož vyplývá pozitivní řešení, protože obě pojetí se pohybovala v minulosti. Vyspělé kapitalistické státy totiž od meziválečného období - tj. s analýzou příčin velké hospodářské krize, nástupu fašimu i komunismu, to znamená s analýzou příčin selhání liberalismu - prošly obrovským vývojem, kdy mimo jiné hledaly nové institucionální formy zprostředkování a zprůhledňování trhu, informací apod.

Nikoli náhodou byl například při demokratizaci Německa kladen takový důraz na aspekt sociálně-tržního hospodářství, legitimaci nového systému i novým pojetím "sdílené spravedlnosti" apod. Jsou to nesmírně složité otázky. Vývoj poté nebyl jednosměrný; prosazení neoliberální politiky bylo vyvoláno i nutností určitých korekcí. Ale neoliberalismus na Západě a na východě se lišil především tím, že na Západě se realizoval v podmínkách fungujících institucí, právního systému, určité "etiky" trhu. O těchto otázkách však již bylo na stránkách Listů napsáno mnohé.

Takže snad jen dodám: již v roce 1970 upozornil D.Rustow, že demokracie může vzniknout jen tehdy, pokud se zavedou procedury a mechanismy, jimiž lze úspěšně řešit konflikty. Není nezbytně nutné, aby je zaváděli demokraté, hodnotou se stávají až později. Znamená to uznání legitimity konfliktů v demokratické společnosti a důraz na procedury a instituce. Jak říká Adam Przeworski, v demokracii je vláda "pro tempore", dočasná. Každá nová vláda může prosadit jiné a nové řešení problému, což do každodenní politiky vnáší neustálé dohadování, možná i pletichaření. Klíčovým se stává procedurální rámec, sehrávání odpovídajících rolí v rámci pravidel, vedoucích ke stabilitě a konsolidaci systému.

Je pravda, že mnozí naši aktéři (jednotlivci i celé strany) svěřené role zatím nezvládají, Václav Havel však svůj part bohužel poněkud přehrává.

Autorka je politoložka.