Morální klacek na Němce?

Bedřich Loewenstein

Lidé jsou odjakživa vynalézaví, když se snaží ututlat nepříjemná fakta z vlastní minulosti, individuální i kolektivní. Náš narcismus se jen těžko smiřuje s minulými situacemi, kdy jsme se nezachovali skvěle, a Nietzsche má pravdu, tvrdí-li, že ve sporu s naší sebeláskou a naší pamětí obvykle vyhrává sebeláska. Je těžké najít světský ekvivalent církevních praktik zpovědí, pokání a odpuštění, a málokdy také fungují kulaté stoly pachatelů a obětí. Lidé ponechaní sami sobě tíhnou k tomu, aby mlčeli, zapírali, vymlouvali se ("taková byla doba"), relativizovali ("ostatní nebyli lepší") nebo vytěsňovali minulost ("tlustými čarami"); prožité hrůzy, ponížení nebo vlastní selhání je pak pronásledují v podobě nočních můr.

K obranným mechanismům ovšem náležejí i mýty a legendy (o jednomyslném odporu proti tomu či onomu režimu) a koneckonců i veřejné rituály, zpravidla prolhané nebo k ničemu nezavazující. Bolestnější je freudovská "práce vzpomínání", třebaže ani ona nemá patent na řešení. Dala by se však přeložit jako pracné vyrovnávání se s minulostí formou autentické beletristické nebo vědecké rekonstrukce, publicistiky a pedagogické osvěty, politických a právních aktů nápravy zla.

Tíživost minulosti je dozajista různá: jiné je kolektivní selhání a jiná individuální vina, jiná je situace skutečného pachatele a jiná situace lidí, kteří zlému přihlíželi a nepokusili se mu zabránit. V jistém smyslu však máme všichni "máslo na hlavě": totalitními mechanismy a válečným barabarstvím byly smazány hranice mezi pachateli a obětmi v tom smyslu, že jsme byli jedním i druhým. Stali jsme se spojitými nádobami, kterými kolovala kolektivní pomatenost a morální otupělost. Osvětim a gulag, Drážďany a Ústí nad Labem, Oradour a Alžírsko nejsou samozřejmě totéž, ale žádný z evropských národů nemá právo hrát si na morálního apoštola. Všichni se máme zač stydět a máme proč vracet se ke svým "kostlivcům ve sklepě". Ne proto, abychom potěšili poťouchlé kritiky, nýbrž kvůi sobě a svému morálnímu a politickému zdraví.

Když vlastní selhání bylo příliš čerstvé

Demokratická převýchova Němců měla asi zpočátku hodně rysů mimikry, vnějšího podřizování se západním vítězům, kteří se záhy změnili v ochránce před Stalinem. V poválečné bídě a beznaději zářil zvláště maják Ameriky, zprvu asi spíš její bohatství a volnější životní styl než její politické instituce. Konrád Adenauer, který tvrdošíjně prosazoval západní integraci Německa, získával většinu nejen heslem "žádné experimenty", ale i poměrně blahovolným postupem vůči bývalým nacistům a kolaborujícím elitám z hospodářství, soudnictví a univerzit. Politickým maralistům se tato "zapomnětlivost" nelíbila a řada znechucených antinacistů z prý restaurativní Spolkové republiky odcházela.

Úspěšná demokratická konsolidace, která nebyla jen průvodním jevem "hospodářského zázraku", však nakonec vychytralému prvnímu kancléři dala za pravdu.

V polovině 60. let jsem jel poprvé do západního Německa na studijní pobyt. Ovzduší republiky se začalo měnit, europeizovat či spíše amerikanizovat. S troskami měst postupně mizelo plačtivé obranářství, s rostoucím blahobytem a mobilitou a také s časovým odstupem od války přibývalo ochoty vyrovnávat se se zločiny hnědé diktatury - byť spíše ochoty obecného morálního odsouzení než zkoumání "fašismu všedního dne". Ještě nedávno poukázal Wolfgang Benz na skutečnost, že úspěch Deníku Anny Frankové souvisí s tím, že končí dříve než mohl popsat vlastní hrůzy táborů smrti. Ale nebylo to teď už jen svědectví obětí ani jen kritiky ze zahraničí: mnichovský ústav soudobých dějin soustavně prosvětloval všechny aspekty neblahé minulosti a přes studenty se kritické vědomí dostávalo do médií a škol; ludwigsburský úřad pro dokumentaci nacistických zločinů (sice založený až v roce 1958) sbíral materiály proti nepotrestaným pachatelům; v letech 1963-1965 probíhaly procesy s osvětimským personálem; fischerovská debata historiků (po roce 1961) otevřela nepohodlnou otázku, nejsou-li kořeny zla značně starší než v "přivandrovalém Rakušáku" Hitlerovi.

Soumrak nacionalismu

Později byla šířena legenda, že až rokem 1968 se Němci začali vyrovnávat s nacismem. Ve skutečnosti levicová rétorika fašistické etikety využívala jako obušku, kterým si vyřizovala účty se stávajícími represivními poměry, tj. moralistně, denunciačně a bez skutečné snahy pochopit historické skutečnosti. Byl v tom jistě i potřebný pokus překonat restaurativní ovzduší poválečné společnosti, distancovat se od jejích kompromisů a kontinuit, ale pokud šlo o nacismus, bylo příliš pohodlné po způsobu druhého německého státu odsunout veškerou vinu na kapitál, junkery a rodiče. Jak bylo možné cítit spoluodpovědnost a stud za zločiny minulosti, když kritická mládež emigrovala z národního "souručenství" a za fašistické považovala současné poměry?

Větší smysl mělo přijímat rozdělení Německa jako trest za hitlerovskou hubris: Brandtovo symbolické pokleknutí u památníku varšavského ghetta bylo třeba vidět v souvislosti s jeho novou východní politikou, tj. uznáním evropského statu quo. Jeho kritici namítali, že přílišným moralizováním a sebeobviňováním se Německo stane politicky vydíratelným, neschopným se domáhat svých oprávněných zájmů. Demokratický emigrant v čele nového Německa byl však větším realistou a jeho nezpochybnitelný antinacismus, osobní integrita a odvaha vykročit z poválečné nehybnosti byly vstupenkou Německa do klubu civilizovaných národů. Přesvědčil i většinu Němců. Také jeho méně vizionářský nástupce Helmut Schmidt roku 1968 proti raikálním kritikům a nacionálním nihilistům prohlásil: "Toto je nejsvobodnější německá společnost, která kdy v Německu existovala." Místo "permanentního stavu obžaloby" zasluhuje, aby se mladí lidé pro ni pozitivně angažovali. Kennedyovská výzva nalezla ohlas. Tehdy se ujal termín ústavní vlastenectví; přesto spolkový prezident Heinemann, který se kdysi vzdal křesla ministra vnitra, protože nesouhlasil s plány znovuvyzbrojování, pokládal za nutné říci, že nemiluje svůj národ, nýbrž svou ženu. Vlastenectví mělo především hledět vpřed.

Vědomí historické odpovědnosti

Německo (západní) bylo stále evropštější, Východ byl pro mladé lidi nezajímavý; nejen nacistická éra jim byla vzdálená, ale i národní stát 19.století jako normativní rámec politiky. Přirozeně neumlkly docela hlasy o "výprodeji národních zájmů", ale už jen z politické periferie, účelově, mimo hlavní proud politických diskurzů. Původně komunistický sympatizant, spisovatel Martin Walser, byl téměř volajícím na poušti, když v roce 1979 kritizoval vzdávání se národní orientace a vyjadřoval naději v historickou nedefinitivnost útvaru zvaného SRN.

Úspěšný experiment s občanskou společností bez nacionálního tmelu pokořoval i po pádu charismatického kancléře Brandta a po vyčerpání sociálnědemokratických reformních impulzů začátkem 80.let. Za intelektuálně méně náročného Helmuta Kohla se duchovní klima a politika příliš nězměnily, třebaže se někteří publicisté přimlouvali za "normalizaci" německých dějin jako prý nutné opory zdravé politické sebedůvěry; také za historizaci nacistické éry.

Mezitím se však někdejší klíčový význam národních dějin pro kolektivní identitu značně zmenšil, zatímco čtyři desetiletí po válce kupodivu spíš ještě stouplo vědomí singularity nacistických zločinů (s odpovídajícími "rituály zaraženosti"). Weizsäckerův památný projev z 8.května 1985 věrohodně tlumočil nemizející německou historickou odpovědnost za mnohamilionovou smrt a utrpení způsobené jeho jménem. Souhlas byl téměř obecný.

Dosti jednomyslně byl také o několik let později odražen pokus známého filozofujícího historika Ernsta Nolta historicky relativizovat holocaust vzhledem ke zkušenosti organizovaných masových vražd mimo nacistický kontext. Nešlo mu o to, nacistické vraždy omluvat, jak mu podsouvali jeho odpůrci, nýbrž postavit je do dobových souvislostí, zejména stalinismu, místo jejich negativního privilegování a instrumentalizace ve službách politické korektnosti. Nolte byl obviněn z nahrávání neonacistickým tendencím a takřka vyobcován z německé intelektuální komunity, nakladatel mu vypověděl smlouvu (píšu o něm v Historických studiích, K sedmdesátinám Milana Otáhala, Praha ÚSD 1998, str. 97-109).

Osvětim jako "morální klacek"?

Tento konsenzus teď podrobil zkoušce známý romanopisec, již zmíněný Martin Walser. Ve svém říjnovém projevu ve Frankfurtu n.M. se přiznal k hříchu vytěsňování nesnesitelného, také k odhlížení od zla, kterému není s to zabránit - tabuizovaným postojům bonnské politické kultury. Navíc si dovolil vyjádřit svou nechuť k lidem, kteří si rádi hrají na veřejné svědomí morálně a politicky zpustlého národa; svědomí je vždy individuální a nedá se delegovat. Walser šel ještě dál a zpochybňoval trvalou prezentaci německé hanby v médiích nejen jako kontraproduktivní, ale i jako nepřípustný pokus těchto kritiků vystupovat jako lidé s méně zpustlým svědomím a přejít ze strany obviněných na stranu obětí: instrumentalizovat Osvětim na "morální klacek".

Spisovateli jistě nikdo nebrání v idiosynkraziích vůči veřejným symbolickým aktům (i jiní publicisté občas památníky kritizovali jako místo na rutinní odkládání věnců a nepříjemných vzpomínek). Zajisté to nenahradí individuální smutek a osamocené svědomí. Podobně nemusí stoupat kvalita básníka a myslitele, vystupuje-li v póze vojáka v boji za správné smýšlení, s vypůjčeným jazykem a v kostýmu svědomí národa. Přesto Walser kromě obrany ze strany lidí nijak nepodezřelých z národního revizionismu, jako je sociálnědemokratický politik Klaus von Dohanyi nebo spisovatelka Monika Maronová, vyvolal bouři kritiky.

Ignatz Bubis, předseda ústřední rady židovských náboženských obcí v Německu, Walserovi přímo vytkl "duchovní paličství" a proti právu na zapomínání konstatoval, že truchlit nad nacistickými zločiny by nemělo být ponecháno židovské komunitě. (Kdosi poznamenal, že Bubis svými slovy ilustroval přesně to, co Walser označil za "morální klacek".) A historik Michal Wolffsohn, sám žid, Bubisovi vytýká, že svým reflexem na projev přeceňovaného literáta vnímá lepší dnešek brýlemi hrozného včerejška. Nejde o to, vytěsňovat minulost, avšak o to, neupadnout do její pasti.

Spor nabyl značné emocionality. Spiegel vyšel s titulkem "Je vina promlčena?", a mnoho lidí zřejmě soudilo, že padesát let sebeobviňování bylo dost. Jiní namítali, že promlčet lze jen vinu právní, nikoli zpochybněné dědictví. Stát se dospělým, plnoletým, normálním, znamená právě schopnost vzít na sebe zkušenost konkrétní minulosti, ať jako svědek, nebo jako dědic. A toto dědictví, soudí Robert Leicht v Die Zeit, nelze ponechat soukromé libovůli.

Samozřejmě je také individuální svědomí vždy formováno svým kulturním prostředím, ukazuje egyptolog Jan Assmann: Walserovo dělení na vnitřek a vnějšek nevychází. Jde jen o to, jak tradovat vzpomínku mezi generacemi, a k tomuto tradování patří nezbytně i rovina symbolicko-politická, kterou nemusíme stigmatizovat jako od počátku prolhanou. Je společnost, která se odvrací od své minulosti, je společnost bez paměti normální?, ptá se izraelský historik Saul Friedländer, a není morálně pochopitelné, že normální společnost vzpomíná na nenormální minulost mimořádným způsobem, tj. netruchlí jen nad vlastními mrtvými? Památník holokaustu uprostřed Berlína nemusí jen zraňovat, nemusí být jen poamátníkem kolektivní hanby, nýbrž i výzvou, možností překročit hranice kolektivní senzibility.

Pod režií Frankfurter Allgemeine Zeitung se teď sešli oba jedenasedmdesátiletí protagonisté - Walser a jeho kritik Bubis. Ten bere zpět své nařčení z duchovního paličství, ale trvá na možnosti zneužití Walserových tezí. Walser se dovolává práva na mnohoznačnost literárního textu a nedomestikované svědomí. Dohodli se, že se nelze dohodnout. Smířlivý závěr vzrušené debaty pochází z pera maďarsko-židovského spisovatele György Konráda, tč. prezidenta Berlínské akademie umění. Samozřejmě je každá paměť individuální, samozřejmě nejsme s to hledět denodenně hrůze a smrti do tváře, praví Konrád. Existuje i právo průměrného člověka na lhostejnost a zbabělost; sebemučení nemůže být požadavkem vzneseným na Němce zvenčí. Naopak skutečnost, že někdo byl obětí, nevytváří ještě právo na cenzurování projevů svých spoluobčanů. Každý rozhoduje koneckonců na svou pěst, jak intenzivně se bude dívat na tu či onu epizodu minulosti, ale vzpomínka není vymahatelná daň. Pocit lítosti za zločiny jiných je vzácné koření: kdo nic neudělal (nebo nemohl udělat) se přirozeně nemusí cítit vinen. Dodejme, že demokratická společnost má sice v sobě samoregulativní mechanismus, ale i nutně svá pravidla hry, která nejsou k dispozici. Němci v uplynulém půlstoletí udělali mnoho pro to, aby se stali slušnou společností s vysokými mantinely politické kultury. Sousedé se nemusí znepokojovat, opustí-li teď v rámci evropské normálnosti občas svou fixní ideu vzorného žáka, pokud jde o "zvládání minulosti".

Autor je český historik žijící v Německu.