Iniciativy Děkujeme, odejděte a Impuls 99 jsou prospěšné
Odpověď Václavu Žákovi
(Viz Václav Žák, K článku Simona Smithe: Cross-kulturní analýzy musí být přesnější , jinak mohou zavádět, Britské listy 20.12.99)
Pokud jde o schopnost Brita porozumět tomu, co se odehrává v České republice, úsudek přenechávám jiným. Otázka platnosti cross-kulturní analýzy je ovšem jiná věc. Přestože souhlasím s panem Žákem do té míry, že bych taky vyzval k opatrnosti a pozornosti vůči národním a dalším specifikům, nicméně se mi zdá, že v případě diskuse kolem
Impulsu 99 a výzvy Děkujeme, odejděte! je zdání české exkluzivnosti přehnané.
Chybí
jednak připravenost se podívat ven, jestli náhodou něco podobného už nebylo, jednak
vědomí řady studií , nebo spíš celého sociologicko-politologického oboru.
Navíc
nejeden teoretik (Touraine, Keane) vyvíjel své pojetí "nových sociálních hnutí" nebo občanské společnosti částečně na základě poznatků z tehdejších
komunistických států, anebo dokonce (Castells) z ještě odlišnějších zemí třetího světa. Většinou usilují právě o cross-kulturní anebo univerzální platnost.
Můžete polemizovat o tom, do jaké míry se jim to povedlo, ale nedá se říct, že jsou to teorie cizí jako takové.
Při pokusu umístit českou zkušenost do širšího kontextu jsem přitom neargumentoval, že jsou věci totožné. Mimo jiné jsem chtěl dokládat zvláštnost výzvy Děkujeme, odejděte!, jíž přičítám zvláštnosti české historické zkušenosti s demokracií
a totalitou.
Právě proto u ní může dojí t ke "směšování rolí", nebo může vytvořit "ideální podhoubí pro demagoga". V tom snad souhlasíme. Jenom nemyslím, že tu je
historická nutnost, ale pouze rizika: aktivizace občanské společnosti může, ale taky vůbec nemusí
vyústit v demagogii. Upozorňuje na to ostatně slovenská sociologická studie o občanství provedená v letech 1991-1993.
Za předpokladu, že je srovnání se Slovenskem panu Žákovi přijatelnější , stručně shrnuji některé její výsledky.
Identifikovala typy občanů na základě různého občanského potenciálu, přičemž převažovaly nedostatky - v
neochotě se aktivizovat, v nevědomí toho, co je demokracie a právní stát, v stálé přednosti státnímu paternalismu nad občanskou svépomocí anebo ve sklonu k nereflektované (a
proto zneužitelné ) mobilizaci. Závěr však nesouzní s Žákovem doporučením, že
prozatím "Česká [případně Slovenská] republika potřebuje mnohem víc než občanské
iniciativy upevnění politických struktur". Zní následovně:
"Podistým platí , že občania sú takí , aký je štát, a v tomto zmysle si z
prednovembrovej reality odnášame plné batožiny pasív a necností. No rovnako platí aj to, že štát je taký, akí sú občania. V tomto zmysle sa ako
občania nemožeme zbaviť zodpovednosti za kultivovanie vlastného štátu.
Od nás závisí , či to bude skutočne občanokratický štát alebo nejaký invalidný deviant." (R. Roško, Smer moderné občianstvo, Bratislava,
Sociologický ústav SAV, 1995, str.102)
Důkazem pravdy těch slov je úspěch Občianskej kampaně OK 98 jako jedné z
rozhodujících sil s vysokou účastí slovenských občanů a zvlášť mládeže ve volbách na
podzim 1998. Kampaň se držela principiálně nadstranicky, přičemž měla jasný
opoziční podtext. Vznikající občanská sdružení však zvládla složitou
spolupráci s opozičními stranami, aniž by podlehla demagogii. Právě
vměšováním se do politiky nesporně přispěla k demokratizaci slovenské společnosti. Z dnešního pohledu může vypadat jako chyba spíš, že se po volbách rychle stáhla.
Impuls 99 nás může zklamat - uvidíme. Rozhodně to nebylo dobré znamení, když stáhl svůj
podpis Richard Falbr - třeba to dalo za pravdu Žákovi, že je to iniciativa proti-levicová. Jenže Falbr
zdůvodnil své rozhodnutí kritikou, že Impuls je málo aktivní: na rozdíl od Žáka by chtěl
vidět ještě víc občanského zasahování do politiky. Proč? Protože chce ží t v
evropském kulturní m prostoru ("V západních zemích existuje něco, čemu se říká
sociální hnutí. To mně u nás velice schází." (Právo, 29/7/99)) a protože myslí , že Češi na to mají. Nejvíc však jeho zkušenosti v odborovém hnutí ho přesvědčovaly o
naléhavosti překonávat vlastní minulost: "Stejně jako si mnoho občanů za těch čtyřicet let komunismu odvyklo chovat se jako občané, odvykli si i odboráři chovat se jako odboráři.
Místo aby sami uvažovali, co je třeba dělat, ptají se, co pro ně udělá vedení. Jenže bez aktivní členské základny toho moc nezmůže." (Právo, 20/6/98). Jestliže česká společnost opravdu potřebuje nejvíc dobu klidu na upevnění politických struktur, kdy se potom
Češi začnou učit té nikde neustanovené, pořád jenom vyhledávané a obnovované roli jménem občanství?
Znovuzaložení demokracie po roce 1989 v Československu prošlo dvěma fázemi: po vzniku občanského hnutí s hlavním cílem rozbít starý systém rychle následovala částečně cílevědomá, částečně přirozená demobilizace. Klíčový moment byla transformace OF z
hnutí ve stranu, kdy přestalo působit jako kanál pro veřejné angažování. Už na olomoucké schůzce OF v prosinci 1990 Václav Klaus formuloval tezi, že občanská aktivita je ve své
podstatě destruktivní , proto vhodná pouze v prvních "revolučních" měsicích,
potom nežádoucí. Každému je přitom jasné , že po zbourání muselo následovat přestavení.
Protinázor pouze konstatuje, že role občanů v tom nemusí být rolí dodatečného inspektora práce. Když jsem mluvil o netrpělivosti jako o ctnosti, šlo mi o pomyslnou třetí fázi, kdy by se
občan vrátil do středu dění .
Simon Smith
