Globalizace vyžaduje globální koncepce
(Poznámka k úvaze Henry Kissingera, LN 22. ledna 2000, Clinton podkopává
roli Spojených států.)
Henry Kissinger bezesporu patří k nejpozoruhodnějším
osobnostem konce dvacátého století. Ve svých názorech je až překvapivě
konzistentní adokáže je předkládat ve srozumitelné podobě, přestože mnohdy
jde o neobyčejně složité problémy. Na druhé straně však nelze přehlédnout,
že tento jinak zkušený politik - byl v době prezidentství Richarda Nixona
ministrem zahraničí - se ve svých názorech nedokáže vždy vymanit z
názorových schémat bipolárního pojetí světa, o čemž právě svědčí jeho esej
"Clinton podkopává roli Spojených států".
Daň za nedůslednost
Henry Kissinger v kapitole "Nedůslednost v Iráku" říká, že:
"Irák je zkouškou americké politiky vůči zločineckým státům. Zde jsme však
od prosince 1998 ... na ústupu. Clintonova vláda proces kodifikovala do
strategie zadržování ... jež měla uzavřít Saddáma Husajna do krabice. Při
realizaci této strategie se vedla diplomatická jednání ve stylu new
age...."
Podíváme - li se však na tento výrok z hlediska historie
americké politiky, jaká byla uplatňována v letech studené války, musíme
dojít k závěru, že Henry Kissinger vlastně na Clintonovi kritizuje něco, co
bylo charakteristickým rysem politiky Spojených států téměř po padesát let.
Válka v Perském zálivu roku 1991, přestože byla ukončená porážkou irácké
armády a následným podrobením Husajna inspekci mise OSN, se však v
základních rysech nijak nelišila od strategie použité například ve
Vietnamu.
Odhlédněme na okamžik od etických problémů, které provázely
tuto válku přinejmenším od druhé poloviny šedesátých let a podívejme se
blíže, co bylo skutečnou příčinou vzniku "vietnamského syndromu". Dnes už
téměř nikdo nepochybuje, že válka ve Vietnamu byla jak válečným, tak
ideologickým střetem dvou koncepcí - demokracie a totality - uskutečňovaným
prostřednictvím třetí země.
Komunistické propagandě se tehdy dařilo soustředěným úsilím
přesvědčit svět, že Vietnam vede národně osvobozeneckou válku, tedy válku
spravedlivou a ospravedlnitelnou. Ve skutečnosti však nebylo nic tak
vzdáleno realitě jako tato uměle vytvořená legenda. Brežněvova doktrína
nebyla jen o omezené suverenitě komunistických satelitů, ale taktéž o
vyvolávání "národně osvobozeneckých válek" všude tam, kde pozice Západu
byly slabé (Etiopie, Nikaragua, Mosambik, Afghánistán, Grenada atd.).
Brežněv a jeho generálové dospěli k názoru, že když není
možné porazit Západ přímo, je možné jej porazit řadou malých válek, které
povedou k tak rozhodujícím geopolitickým změnám, že Západ (USA a NATO) se
ocitne v izolaci (zejména od přírodních zdrojů).
Všichni prezidenti bez výjimky, počínaje J.F.Kennedym, přes
L. Johnsona až po R. Nixona uplatňovali ve Vietnamu strategii
"odstupňovaného použití síly". Ta se v politické rovině doplňovala se
strategii zadržování. Podíváme-li se na strategii "odstupňovaného použití
síly" z hlediska vojenské vědy, musíme dojít jen k jednomu možnému závěru a
to, že šlo o "logický nesmysl", příkře odporující všemu, co vojenská věda
považuje za kořen strategického plánování válečných operací.
Souhrnně bychom mohli říci, že politika "strategie
zadržování" (omezování rozpínavosti komunismu) tak, jak byla tehdy
Spojenými státy (a spojenci) uplatňována, měla řadu nedostatků, majících
základ v kompromisech Stalin - Truman, které se následně promítly v chybné
koncepci strategie "odstupňovaného použití síly".
Předpoklad, že ve válce je možno použít jen takovou sílu,
která odpovídá politice zadržování, se Spojeným státům ve Vietnamu vymstil.
Jednak vedl k nesmyslnému prodlužování války za zcela zbytečných ztrát na
lidských životech, avšak také umožnil Sovětskému svazu rozvinout největší
propagandistickou kampaň, jaká kdy byla uskutečněna.
Výsledkem této chybné politiky Spojených států bylo zničení
svobodných institucí v celé Indočíně. Gerald Ford pak už jen mohl bezmocně
přihlížet, jak komunisté porušují všechny mírové dohody a dovršují porážku
Spojených států jak ideologicky tak vojensky. Dne 21. dubna 1975 abdikovala
v Saigonu vláda a devět dnů poté začal komunistický teror, o jehož podobách
a obětech se dnes už jen mlčí.
V přísně vymezeném pojetí politiky "strategie zadržování",
jak byla uplatněna zejména v závěru této války, šlo v podstatě o tutéž
politiku "new age", jakou v tomto článku vytýká Henry Kissinger v případě
Clintovovy politiky vůči Iráku roku 1998. Její trochu mírnější podobu však
lze nalézt v jak politické, tak vojenské strategii Spojených států během
války v Perském zálivu roku 1991.
Z hlediska vojenské vědy šlo o neukončenou válku s odloženým
řešením toho důsledku, který by měla z logiky věci mít. George Bush sice
stál před dilematem, co by se mohlo stát, kdyby byl Husajn zajat nebo kdyby
zahynul, avšak hrozba, že by se vzniklého mocenského vakua v této oblasti
mohl těžit Írán, byla zjevně přeceněná a odrážely se v ní obavy z možného
zkomplikování situace, která by mohla vést k nutnosti mnohem větší
angažovanosti Spojených států. V podstatě se Bush ocitl před tím samým
problémem, který způsobil porážku Spojených států ve Vietnamu, pouze jeho
intenzita nebyla tak výrazná.
Ukončení válečných operací v polovině cesty k úplnému
vítězství nad Husajnovým režimem bylo strategickou chybou, která se plně
projevila roku 1998, kdy si už Husajn mohl dovolit otevřeně se vzepřít
podmínkám inspekce OSN. Clinton si za daných již od podmínek roku 1991
velmi vzdálených okolností nemohl dovolit více, než "symbolické" krátkodobé
bombardování, kterému se Husajn mohl přes utrpěné ztráty klidně vysmát.
Většina arabských zemí vidí v Sadámově Iráku potenciální
hrozbu. Na druhé straně opakovaná váhavost Spojených států uvádí tyto země
do rozpaků a nedůvěry ke schopnostem Spojených států bránit v oblasti
Perského zálivu slabší sousedy před dalším pokušením zopakovat 'kuvajtské
dobrodružství, byť v jiné podobě.
Bylo zřejmě chybou ukončit tuto válku, aniž by její koncovka
- například zřízení mandátního území pod správou Ligy Arabských zemí -
dostala nějakou šanci. Henry Kissinger zřejmě nepostřehl, že jeho kritika,
byť oprávněná, se dotýká největší slabiny americké zahraniční politiky,
která ji provází už od války ve Vietnamu. Nedostatky je zřejmě třeba hledat
nikoli v "ochablé" zahraniční politice Clintona, ale v samotných základech
tradice americké zahraniční politiky, jak se utvářela po druhé světové
válce.
Bosna a Kosovo jsou spojité nádoby
Henry Kissinger vytýká Clintonovi (v pasáži "Bombardování
Srbska..."), že byl ovládán city, když nařídil zničení infrastruktury
Srbska bombardováním. K tomu říká: "V průběhu kosovské krize a po jejím
skončení opěvovaly Washington a Londýn svou zahraniční politiku
humanitárních akcí jako pokrokovou alternativu k tradičním diplomatickým
jednáním, založeným na zachování rovnováhy. Život je však daleko
složitější."
Právě v tomto výroku lze nalézt onen základ Kissingerova
politického myšlení, opírajícího se o dnes už neexistující politiku
tradičních diplomatických jednání, založených na zachování rovnováhy. Jde o
to, že svět se za posledních deset let natolik změnil, že politika
zachování rovnováhy už hodně dlouho postrádá toho partnera, vůči němuž by
se dala uplatňovat. Miloševičova Jugoslávie nemůže být partnerem, jehož
váha by byla podstatná, kdežto Rusko, verbální Miloševičův spojenec, svou
někdejší váhu ztratilo. Řečeno jinak, politika zachování rovnováhy nutně
vyžaduje adekvátně silného partnera, ten však už deset let na světě není.
Když se po roce 1990 začalo schylovat k válce na Balkáně a
situace začala nazrávat k prevenci, nacházely se zřejmě Spojené státy
(avšak také členské země NATO) pod vlivem přetrvávající politiky, opírající
se o tradiční diplomacii z dob studené války. Nekonečná jednání nakonec
vedla ke zničení Bosny a zcela zbytečnému utrpení statisíců lidí všech
tamnějších národností. Miloševič byl dost chytrý, aby tuto slabost Západní
demokracie využil ve svůj prospěch. Občanská válka v Bosně sice skončila
mírem, avšak za cenu trvalé přítomnosti vojsk KFOR. Je tudíž nasnadě, že
Bosenský konflikt může kdykoli při trochu větším otřesu vzplanout znovu se
stejnou intenzitou. Na přetrvávání tohoto rizika na Americké straně mají
větší či menší zásluhu jak Bush tak Clinton.
Miloševič na případu Bosny nabyl přesvědčení, že Západ bude
vždy upřednostňovat jednání před použitím síly a to i tehdy, jestliže
samotné Srbsko bude dál nějaký čas trvat na silovém řešení národnostních
problémů. Jeho politika taktizování mezi předstíranou ochotou jednat a
válkou mu hodně dlouho procházela. Nepostřehl však, že po roce 1995 již
Západ tuto hru přestal akceptovat a uchýlil se ke strategii kombinace
donucování silou s vyjednáváním, opírajícím se o hrozbu použití této síly.
Navíc, v letech 1997 - 1998 došlo ke změně pravidel, která vykrystalizovala
přímo ze zkušeností v Bosně. Zvýšení akcentu na humanitární stránku
problému nebylo umělé a už vůbec nebylo rozmarem Clintona či Blaira, ale
vyplývalo přímo z povahy úkolů vojsk KFOR (dříve IFOR, později SFOR).
Důraz na ochranu civilního obyvatelstva před rozmary
některých mocichtivých politiků, opírajících se o zfanatizované důstojníky
(například Arkan), byl správným, i když poněkud zpozdilým řešením (zničení
Sarajeva a jiných měst bylo zbytečným ústupkem před tímto fanatismem). Bylo
Miloševičovou politickou chybou, že tento posun nedokázal správně
vyhodnotit. V těchto souvislostech je však třeba upozornit na skutečnost,
že s plánováním a realizací strategie vojenských operací, jakou je mise
KFOR (IFOR, SFOR), nebyly v minulosti téměř žádné zkušenosti a je tudíž
logické, že tato strategie se vytváří podnes takříkajíc za pochodu, se
všemi omyly a nedostatky, které vznik nové kvality vždy provází.
Dá se říci, že ústupnost Západu, projevující se v nekonečné
ochotě jednat, vychovala Miloševiče k úskočnosti hodné orientálního
despoty. Kosovský problém pro něj znamenal šanci upevnit si doma mocenskou
pozici a v mezích naučených schémat pak jednal. Podobnost postupu
Miloševiče v Bosně s postupem v Kosovu je zjevná. Byl přesvědčen, že
problém vyřeší etnickým vyčištěním této provincie, přičemž bude předstírat
jednání, obdobně jak se mu to dlouho dařilo provádět v Bosně.
Henry Kissinger se v souhrnu k otázce účelnosti bombardování
vyjadřuje velmi skepticky (ostatně, není sám), avšak také nenabízí možnou
alternativu, co se mělo tehdy podniknout. Otázku rozvíjející se genocidy
albánské menšiny v Kosovu nechává bez povšimnutí. Sám k tomu říká: "Amerika
a spojenci jednali správně, když se vyslovili proti srbským etnickým
čistkám. Prostředky, které použili, však nebyly vhodné." Odtud vyplývá, že
podle něj měly být použity prostředky diplomatického nátlaku. Zkušenost z
Bosny však říká, že právě tento kalkul motivoval Miloševiče k násilnému
řešení této krize.
Je neoddiskutovatelným faktem, že Miloševič naplánoval
etnické vyčištění Kosova dlouho předtím, než Aliance přistoupila k
bombardování. Je tudíž legitimní ptát se, jak by tato "vyčišťovací" operace
dopadla, kdyby Západ zvolil čistě politickou variantu řešení? Na druhé
straně má Kissinger pravdu, když kritizuje bombardování, jehož počátek
načasování byl pouhé tři dny před opětovným nařízením podmínek inspekce
OSN. Když operační štáb Aliance stál před dilematem, zda má počkat a
zároveň nečinně přihlížet rozvíjejícím se vojenským akcím proti civilnímu
obyvatelstvu, neměl k dispozici precedens. Za těchto okolností byla každá
rada velmi drahá.
Z hlediska politické strategie by zajisté bylo výhodnější tři
dny počkat, zda Miloševič přistoupí na podmínky inspekce OSN. Dalo se
předpokládat, že Miloševič by na tyto podmínky nepřistoupil a pak by se
dalo bombardování mnohem lépe obhájit, už jen proto, že jiné řešení by
nebylo k dispozici. Kissinger rovněž nevzal v úvahu, že politikové jakým je
Miloševič jednají velmi iracionálně, velmi vzdáleně předpokladům na nichž
staví diplomacie. Netrpělivost Aliance se musela na tomto faktu nutně
odrazit.
Lze však pochopit důvody, které přiměly Alianci k
bombardování. Volba mezi dvěma zly, při absenci možnosti jiného řešení, je
velmi obtížná, obzvláště, když jedno toto zlo vyrostlo z chyb světového
společenství v Bosně, tedy v záležitosti velmi podobné. Nazíráno z tohoto
úhlu pohledu chyba nespočívala v samotném vojenském zásahu, ale v
nedostatečné politické formulaci jeho cílů, od níž se pak odvíjela
nedostatečná formulace vojenské strategie. Důsledkem pak je, jak říká
Kissinger: "Zásah v Kosovu nevyřešil politický problém, který ho vyvolal."
Poškodil sice infrastrukturu Srbska natolik, že se ocitlo v riziku úplného
zhroucení schopnosti vést jakékoli vojenské operace, avšak nepostihl
těžiště problému. Ten pak mohl přetrvat do budoucna, i když Miloševič stáhl
svá vojska z Kosova.
Požadavek OSN na udržení multietnického státu, v jehož
intencích se odvíjí současná mise vojsk NATO v Kosovu, byl sice z hlediska
respektování osvědčených principů nedotknutelnosti územní suverenity států
principiálně správný, ale jak poukazuje Kissinger, v daném případě
neudržitelný. Balkán je jednou z mála oblastí, kde se tyto principy prostě
nehodí aplikovat a každý takovýto pokus musí dříve či později zkrachovat.
Kissinger se však zjevně mýlí, vycházejíc z tradičního pojetí
diplomacie, vzešlé z bipolárního rozdělení světa, když nálepkuje za
"apoštoly etické zahraniční politiky" zejména Clintona a Blaira. Posun v
politickém myšlení od pragmatismu k etice zjevně není rozmarem těchto dvou
politiků, ale je vynucován povahou problémů. Podívejme se například na
válku v Perském zálivu roku 1991. Důvody, proč se Spojené státy a jejich
spojenci v ní angažovaly byly dva. V prvé řadě šlo o ohrožení tamnějších
zásob ropy (důvod pragmatický) a v druhé řadě šlo o zjevnou agresi proti
suverénnímu státu (důvod etický). Kdyby Spojené státy nesledovaly oba tyto
důvody, velmi obtížně by se dařilo uspět v arabském světě jen s jedním z
těchto důvodů. Byl to silný akcent na důvody etické, co přimělo k
angažovanosti jiné Arabské země, ačkoli nemají se Spojenými státy vždy
nejlepší vztahy.
Sám život pak potvrdil, že ve změněném světě se stávají
důvody etické zrovna tak důležité jako důvody vycházející z tradice. Tento
proces je zjevně ve svých počátcích a jeho formy se teprve utvářejí.
Kritizovat jej jako scestný směr není tím nejšťastnějším počinem, který by
bylo od tak zkušeného politika, jakým je Kissinger, možno očekávat. Na
druhé straně má však pravdu, když tvrdí, že tradiční nástroje stále mají
své oprávnění, což dokládá následujícím:
"Požadavek NATO v Rambouillet na neomezené právo na pohyb
jeho jednotek po celém území Jugoslávie a na okupaci části území suverénní
země ...." byl politikou "zatlačování krysy" do kouta. Tak maximalistický
požadavek neměl nejmenší šanci na úspěch, přestože vycházel z eticky
motivovaných principů a z představy, že tento prostor bude snáze
pacifikován, když bude vystaven tlaku norem multietnicity, což měla
přítomnost vojsk NATO zaručit.
Druhá část tohoto názoru: "...zaručoval velké krveprolití
ještě dříve, než etnické čistky ve velkém rozsahu začaly," se však už
vzdaluje realitě a vede k podezření, že Kissinger si zde vypomohl uměle
vytvořenou konstrukcí.
Požadavek na neomezený pohyb vojsk NATO byl sice
nerealistický a za daných podmínek nerealizovatelný, nevedl by však k
velkému krveprolití, jak Kissinger tvrdí. K tomu by prostě nemohly
vzniknout podmínky. Představa, že Srbové utečou do hor a budou bojovat,
nebyla na místě. Avšak ani představa, že by Miloševič na tak
maximalistickou variantu přistoupil, by nebyla reálná.
Závěr, že: "Takové požadavky by nemohla přijmout ani rozumná
srbská vláda," je spíše konstatováním samozřejmosti, než vývodem z logiky
věci. Kissinger má sice pravdu, ale ne celou. Ten problém je zřejmě někde
uprostřed, na což překvapivě přichází o několik odstavců dál, avšak
nesvazuje jej s předchozím.
"Méně důrazu na domácí politiku a uvážlivější pochopení dějin
by nastolily lepší rovnováhu mezi výzvami humanitárního a politického typu,
zachránily by více životů a vytvořily lepší podmínky pro dlouhodobý
politický vývoj," říká Kissinger na závěr úvahy o Kosovu. Podíváme- li se
na současnou situaci v samotném Kosovu, kdy vzájemná nenávist se dostala do
obrácené polohy (vyhánění Srbů), je zjevné, že větší akcent na praktickou
politiku by byl úspěšnější, než akcent na čistě humanitární ohledy. Je však
sporné, zda by zachránil více životů. Zkušenosti z Bosny tento názor
nepotvrzují.
Čečensko není Kosovo
Pokušení srovnat kosovský konflikt s válkou v Čečně je pro
mnohé odpůrce zásahu vojsk NATO v Kosovu velké, avšak vždy vyznívá
nepřesvědčivě.
Západ, i kdyby chtěl, nemůže použít tatáž etická kritéria,
která jej přiměla k angažovanosti v Kosovu, k jejich striktní aplikaci na
Čečensku. Jestliže Kissinger tvrdí a Západu vytýká toto rozlišení: "Šest
měsíců po veřejném ohlášení velkého vítězství ve válce v Kosovu ukázala
reakce Západu na ruské snahy ovládnout Čečensko, že případ Kosova se
zdaleka nestal obecně uznávaným principem," pak popírá ty principy, které
jinde obhajuje. Je nasnadě, že s tak destabilizovanou zemí, která ještě je
jadernou velmocí, jejíž vývoj se jen obtížně dá odhadnout sotva na jedno
volební období, nelze diskutovat jako s Miloševičem. To není slabost etické
politiky, ale pouhý respekt k realitě.
Vyčítat Clintonovi či Blairovi, že v tomto ohledu jsou
pragmatiky (jinou věcí je, že více, než je nutné) není upřímné. Nikdo na
světě si neumí představit, že NATO by do Čečny šlo, přestože tamější
situace by to vyžadovala nejen z důvodů etických. Reakce Ruska by byla
jednoznačná. Postavit jej do situace "krysy v koutě" není to, po čem by
svět zrovna toužil, už jen proto, že Rusko by pak nemělo na vybranou -
sáhnout po jaderném knoflíku. Přesto Kissinger má pravdu, když říká:
"Apoštolové etické zahraniční politiky se odhodlají ke kritice Ruska jen v
umírněné formě, určené spíš k uklidnění domácích kritiků než k ovlivnění
moskevských rozhodnutí."
Umírněnost ke Kremlu, jako styl pragmatické politiky
zohledňující jeho údajný potenciál, je vskutku zarážející. Stav tohoto
kolosu na hliněných nohou je povážlivý a je dilematem, zda by jej měl Západ
přestat podpírat a nechat jej padnout nebo do něj neustále pumpovat dolary
a modlit se, aby se stal zázrak a ti v Kremlu se konečně namlsají a
dostanou rozum. Očekávat, že jednou se v této zemi musí dostavit politická
kultura, alespoň v základních rysech srovnatelná se Západem, je dílem na
jedno století. Politika Západu k Rusku je tedy velmi dilematická,
vyžadující nejen rozvahu.
Válka o Čečnu však není pouze válkou s bandity, či válkou
špatných Rusů s neozbrojenými civilisty. Tam vedou válku špatní se špatnými
a na civilisty nebere nikdo ohled. To je realita a z té by se mělo
vycházet, při každém hodnocení tohoto problému. Jestli se NATO nechce
zaplést do problému, který by jej mohl přerůst, nemá jinou možnost, než se
uchýlit k diplomacii. Je však chybou, že ta diplomacie jde Rusku příliš na
ruku a vytrácí se z ní ten kredit, který v Kosovu alespoň z části získala.
Jestliže Kissinger v tomto směru kritizuje Clintona,
nepochybně má z části pravdu, avšak měl by také říci v čem a jak by bylo
třeba postupovat. Sice říká, že: "Dojde - li vůbec ke kritice Moskvy, pak
pro nepřiměřené množství obětí, nikoli kvůli účelu celé operace," nedodává
však, že kritice by měly byt vystaveny jak zbytečné oběti tak účel. Nemělo
by však jít pouze o kritiku "jako", ale konkrétní, obsahující hrozbu určité
nespolupráce. Rusko se neumí přizpůsobit novým poměrům v mezinárodní
politice a zřejmě ani nechce. Doufá, že využitím starých mýtů o zlém
medvědu, mu bude mnoho tolerováno. Sankce by mu rozhodně prospěly.
Přinejmenším by Putinovi lidé opět spadli na zem a plněji si uvědomili, že
za něco budou muset platit. Navíc, získání pověsti nevypočitatelného
běsnícího medvěda by nebylo zrovna to, co by Moskva právě teď potřebovala.
Naznačit, že nerespektování základních civilizačních hodnot, které po
ukončení studené války nabyly na významu, by mohlo rozevřít nejen pol!
itickou, ale také ekonomickou a technologickou propast,
kterou by Rusko jen obtížně záplatovalo, se může Západu v dlouhodobé
perspektivě vyplatit. Dokud Rusové nepocítí, že to Západ myslí vážně,
nebudou reagovat.
Hrozba nevypočitatelnosti totiž nevyplývá jen z Ruska, ale rovněž z
konfliktů, které vyvolává nebo má na nich nějakou účast. Rusové si zřejmě
dosud neuvědomili, že nemusí udržet události pod kontrolou a ty se mohou
zvrhnout do naprosto nevypočitatelného směru. Ovšem, totéž platí pro
všechny destabilizované oblasti na Balkáně a kdekoli jinde. Kissinger je
nepochybně dobrý analytik, avšak zbytečně se sám sebe omezuje svěrací
kazajkou jednostranného pohledu. Na jedné straně říká: "Neochotu ohrozit
vztahy s potenciálně silným Ruskem lze pochopit", kdežto na druhé straně
kontraproduktivně k předchozímu dodává: "I když připustíme, že ruskému
zásahu nebylo možné zabránit, bylo nicméně důležité odradit Rusko od pokusů
spoléhat napříště od uspořádávání vztahů s četnými sousedy na použití
síly". Z hlediska machiavelistické politiky by jedno vylučovalo druhé.
Pokus Clintona a Blaira odradit od podobných snah Miloševiče, je jim
nepochopitelně kritizován i v těch bodech, kde kritika není!
zcela na místě, přestože nesl minimum rizik, kdežto absenci jakýchkoli
opatření, která by Rusko přiměla ke změně politiky k nejbližším sousedům,
tvrdě napadá, přestože neuvážená a zbrklá rozhodnutí by mohla mít
katastrofální následky.
Vytváření stabilního mezinárodního řádu bude zřejmě vyžadovat
dlouhé přechodové období, kdy pravidla vzniklá v dobách studené války už
neplatí a nová pravidla ještě nedozrála k tomu, aby se stala obecně
uznávanou normou mezinárodních vztahů. Rovnováha mezi společenskými ideály
a politickým pragmatismem není dosud pochopena jako nutnost. Henry
Kissinger ve své eseji přinejmenším nastínil rozsah těchto problémů a
obtížnost nalézání východisek mezi přežívajícím a nově vznikajícím. Svět
totiž vstoupil do nesrovnatelně složité vývojové fáze, kdy osvědčené
postupy selhávají nebo se ukazují být nepřijatelně nemravnými i pro
pragmatiky. Morální pravidla mají sice absolutní platnost, omylem však je,
že nepřipouštějí evoluční historický vývoj. V politice jde o umění možného,
tedy také o schopnost v mezích možného tato morální pravidla aplikovat v
praktické politice.
Henry Kissinger patří do školy, která vyrostla na bipolárním
pojetí politiky. Nelze tuto školu ani zatratit ani glorifikovat. Zrovna tak
nelze zatratit či glorifikovat politiku ve stylu "new age", jak Kissinger
nazval etickou politiku. Nedávná historie ukázala, že praktická politika
mnohdy zplodila více falešného humanismu (Bosna), než tomu bylo v případě
Kosova, které se spíše než s čemkoli jiným potýká s důsledky nedostatečně
formulované strategie. Vytváření stabilního mezinárodního řádu, jehož
potřebnost je naprosto neoddiskutovatelná, nemůže být pouze věcí americké
zahraniční politiky, nikoli však z obav o Americký diktát, který je více
falešným mýtem z dob studené války než realitou, ale z důvodu čistě
pragmatických. "Outsideři" stojící vně tohoto úsilí nemohou vzít svou
budoucnost do vlastních rukou, kdežto "insideři" ano. Čím více zemí se
Americe a spojencům v NATO podaří do tohoto procesu vtáhnout, čím více
národů bude mít pocit, že mohou o sobě svobodně rozhodovat,!
o to snadněji se bude Americe pomáhat tam, kde chtějí lidé
něco změnit k lepšímu. Lze se právem domnívat, že právě to je tím etickým
principem, který by měl v mezinárodní politice převládnout.
