Starého psa Jaromíra Jedličku novým kouskům
nenaučíš
Byl jsem upozorněn na reakci ing.
Jaromíra Jedličky na můj mail pro pana
Málka (jenž byl díky novinářské
neposednosti pana Čulíka okamžitě zveřejněn), v němž jsem se vyjádřil k
úvahám bývalé horlivé mluvčí a obhájkyně
POLDI Kladno a rodiny Stehlíkových Dany Cihelkové (jejíž minulost jsem
náhodou odhalil až později, v Blistech
jaksi o ní nebylo ani vidu, ani slechu) o Bohu a o vědě; to se to zamotává,
že ano? K textu pana Jedličky mám několik
komentářů.
Za prvé, čtenář mohl dojít k mylnému závěru, že mě pan Jedlička
nezná a že můj text hodnotil podle obsahu.
Skutečnost je zcela jiná: s panem Jedličkou jsem přibližně před rokem a půl
vyměnil stovky a stovky kilobajtů mailů -
ukázka o velikosti 250 kB je zde. Moji adresu
získal kdesi na diskusním fóru. Zdálo se mně, že má zájem o vědu a že
se chce něco naučit, a tak jsem se mu idealisticky celé měsíce snažil
vysvětlit mnohé vědecké otázky. On sám je
následníkem pana Kahudy, ministra školství z padesátých let, který pěstoval
materialisticko-psychotronickou teorii
mentionů, částic zprostředkujících telepatii, které se pohybují
nadsvětelnou rychlostí; pan Jedlička je nazývá
minony. Odlesk těchto skvostných teorií měl čtenář možnost spatřit již v
Jedličkově příspěvku.
K otázce neslušnosti se nechci příliš vyjadřovat. Pozorný čtenář
snad pochopil, že arogantní titulek u mého příspěvku
nebyl můj, nýbrž ho zkonstruoval Jan Čulík, a o adekvátnosti slohu zbytku
mého příspěvku mě částečně ujistila i
řádka reakcí, které jsem dostal, všechny (až na Jedličku) byly pozitivní.
Nemyslím si, že by se člověk měl snažit být
ještě slušnější, než jsem já; podle mého mají špatné vlastnosti a hloupost
zelenou právě proto, že se proti nim téměř
nikdo dostatečně energicky neozývá.
Trpělivost jsem měl velkou, ale postupně vycházelo na povrch, že
teorie relativity není tím pravým, co by člověk měl
panu Jedličkovi vysvětlovat, protože nedokázal pochopit ani pojem těžiště,
ba ani základní filosofické principy vědy,
které ji odlišují například od víry - zvláště tvorbu předpovědí a jejich
experimentální ověřování. Po dlouhých měsících
korespondence, která nikam nevedla, si začínal i pan Jedlička uvědomovat
můj pocit beznaděje - a také to, že jeho
filosofické předsudky o nepoznatelnosti čehokoliv není schopen ve vědě
prosadit, v což pravděpodobně přesto dodnes
věří. S odstupem necelých dvou let se mně tak trochu odvděčil. Ať se nám to
líbí nebo ne, i tohle se může stát, je to
odvrácená tvář svobody tisku, zvláště svobody Blistů, které otiskují často
i příspěvky, (poslední vedlejší věta neprošla
cenzurou).
Ještě bych se rád velmi zhruba (nezdá se, že diskuse postoupila na
vyšší úroveň) zamyslel nad obsahem Jedličkova
posledního díla. V prvním odstavci na rovinu přiznává, že svůj článek
nepsal proto, že měl co sdělit čtenářům, nýbrž
proto, že byl "otřesen neslušností" mého příspěvku; skutečné pozadí snad
již čtenář chápe. Píše také, že nedokážu
zodpovědět na základní otázky ani ve fyzice, která je "zřejmě" mým oborem
(autor předstírá, že to neví stoprocentně,
ačkoliv jsme spolu vyměnili půl megabajtu korespondence). Sám moc dobře ví
třeba to, že na základní otázky (nejen)
ve fyzice zodpovídám rád a moje odpovědi třeba profesoři ani v USA, ani v
ČR zatím jinak než na výbornou
neohodnotili; tím se samozřejmě nechci tvářit, že jsem celý život jen zářil.
Jedlička tvrdí, že současný vědec prý věří tomu, že opakovaně
prokázaná korelace mezi dvěma jevy je přírodním
zákonem. Z opakované korelace mezi dvěma jevy je schopen vyvodit poučení
každý člověk, který přemýšlí alespoň
trochu racionálně; mezi vědci by takových mělo být mnoho. Přírodní zákon je
ale něčím více - má daleko širší a
obecnější platnost. Přírodní zákon není jen odpozorovaná korelace mezi
dvěma jevy, přírodní zákon je pravidlo, podle
něhož se příroda chová i v dalších situacích, než je jev, z něhož byl zákon
odpozorován a vydedukován. Vědecká
teorie má smysl jen tehdy, pokud je schopna činit předpovědi výsledků
dalších jevů, než jsou jevy, které pomohly k
jejímu zformování. V opačném případě nejde o vědeckou teorii, jen o sbírku
faktů, analogickou telefonnímu seznamu
nebo herbáři. Zvláště o fyzice často říkáme, že je životně závislá na
rovnováze mezi horkými a divokými spekulacemi a
chladnými a nudnými fakty z experimentů; narušení takové rovnováhy fyziku
degraduje buď na botaniku, nebo na
filosofii.
Náhoda je nepochybně součástí světa; podle kvantové mechaniky je
jistá forma náhody neoddělitelnou součástí
každého jevu. Například v principu nelze předpovídat jednoznačně, co se
stane s částicí; je možné určovat jen
pravděpodobnosti, že nastane takový či onaký výsledek. Povahu této náhody
ale dnes dost dobře chápeme; tento fakt
přírody neimplikuje, že je podstata jakéhokoliv jevu na světě nepoznatelná.
O částicích zapamatování (mentionech a minonech), na nichž je podle
autora založeno veškeré vědění, bych se nerad
vyjadřoval, už jim bylo věnováno místa příliš. Autorovi budiž omluvou, že
nemá s vědou nic společného a že může
svoje pozoruhodné myšlenky omlouvat nejen tím, že je před ním pěstoval i
jeho komunistický kolega Kahuda, ale i
stářím autorovy mozkové hmoty. Spojování nekonečnosti a nepoznatelnosti
světa je mně také jaksi nesrozumitelné -
zvláště proto, že mezi ateisty je obvyklejší přesvědčení, že je svět
nekonečný než mezi věřícími. Dnes již vím, že za
autorem proklamovanou "nepoznatelností" světa je cosi pravdivého. Půl
megabajtu intenzivní výuky fyziky, která
nikam nevedla, je přinejmenším náznakem, že je pro pana Jedličku svět
skutečně nepoznatelný, jakož i toho, že fyzika
není schopna panu Jedličkovi zodpovědět ani základní otázky. Tato
nepoznatelnost základních otázek panem Jedličkou
mu zjevně ani v nejmenším nemůže zabránit v tom, aby mohl otisknout "esej o
povaze fyzikálního zákona".
Chtěl bych se ale zastavit u předposledního odstavce, kde pan
Jedlička tvrdí, že věda je víra jako každá jiná. Věda
skutečně není žádná víra (ač s ní má jakési společné kořeny v historii) - a
lidé, kteří pronásledovali Galilea nebo i
Darwina, asi v hloubi moc dobře věděli, v čem je rozdíl. Nikam nevedoucí
korespondence mezi námi také dokresluje,
jak velká propast mezi vědou a konkrétními náboženskými předsudky (ale
ještě spíše mezi vědou a iracionalitou)
panuje. Kdyby pan Jedlička diskutoval se zastáncem jiného dogmatu, než je
Jedličkovo dogma minonů, asi by si s ním
dobře rozuměl. Propast mezi panem Jedličkou a racionalitou je ale hlubší;
nejde jen o jednu konkrétní nesmyslnou
hypotézu mentionů, ale o celý systém třídění informací a způsob tvorby
názorů a teorií.
Náboženství je postaveno kromě jiných věcí na dogmatech (jejichž
nejjednodušším příkladem je axióm o existenci
Boha), jakýchsi předpokladech, které byly komusi sděleny shůry, na nichž je
třeba trvat a pro které je třeba hledat
důkazy, přičemž lze přehlížet protidůkazy, jelikož a priori víme, že musí
být neplatné; podobně je tomu s
Jedličkovými částicemi vědomí. Důležité náboženské poznatky mají osobní
zabarvení, lidé jsou na nich tak či onak
zainteresováni; Bůh, který stojí za náboženstvím, je osobní a mnozí věřící
s ním také mají osobní vztah.
Věda je ze všech těchto hledisek pravým opakem. Jde jí o poznání
pravdy, o rozhodování mezi několika konkurujícími
si hypotézami o povaze věcí, které se provádí zcela neosobně porovnáním
jejich předpovědí s pozorováními - jako při
férovém sportovním soutěžení; výsledky takového rozhodování předem neznáme
a jsme (nehledě na svá očekávání)
připraveni na různé možnosti, jinak bychom experiment vůbec nemuseli
provádět. Má smysl provádět jen ty
experimenty, v nichž je výsledek alespoň trochu neurčitý, případně musí být
očekávaný výsledek alespoň v jistém
smyslu překvapivý. Sotva někdo získá peníze na experiment s miliónem
hektolitrů Becherovy limonády, který má
zjistit, zda se právě toto množství při smíchání s močí promění v kytici
růží; je to drahé a máme důvody k přesvědčení,
že výsledek známe.
Věda nezačala s žádným úplným poznáním světa ani s dogmatem, naopak
svět poznává postupně a stále lépe a jednou z
jejích největších předností je právě to, že dokáže své staré principy
překonat a nahradit principy dokonalejšími, které
však dokážou vše, co dokázaly principy v minulosti; to vůbec neznamená, že
lze principy nahrazovat, kdykoliv se nám
zachce. Světový rekord ve skoku do dálky také nelze překonat pouhým
výrokem, že už platí příliš dlouho a že bychom
měli uvolnit místo jiným - případně vyslovením komentáře, že všechny
předchozí rekordy byly zatím překonány, a
proto teď musíme překonat i ten nynější. Vědec musí být vždy schopen zbavit
se svých předsudků. Bůh, kterého si lze
představit za přírodními zákony, které věda studuje, je naopak zcela
neosobní: nelze s ním mít žádný osobní vztah.
Věda musí poctivě a objektivně studovat výsledky pokusů a nezaujatě,
logicky a racionálně promýšlet stále složitější
logické a matematické vazby, které stále pevněji spojují neustále
abstraktnější teorie s neustále propracovanějšími
experimenty. Vědec si musí být vědom i toho, jak daleko lze tu či onu
teorii užít. Nejcennější teorie, které máme, mají
velmi širokou sféru platnosti, jiné lze užít jen pro omezenější kategorii
jevů. Člověk ale snad nemusí být vědcem, aby
pochopil, proč je třeba Jedličkův důkaz neexistence Boha pomocí nekonečného
množství mentionů asi jedním z mnoha
důsledků vlivu času na autorovu mysl, nikoliv seriózním argumentem k
smysluplné otázce.
Tímto příspěvkem se nestavím proti žádné víře ani proti nikomu
osobně, jen jsem chtěl poukázat na nerozumnost a
nepoctivost, kterou byl článek pana Jedličky, jinak velmi milého staršího
pána, doslova nahuštěn.
