.. nikdo okolo na koureni ani na nohy nic samozrejme nerekne ...
Greenock je male mestecko asi hodinu jizdy na zapad z Glasgow.
clovek by rek ze tam ani pes nemuze chcipnout. a presto (chcip). v
greenocku potkate velke mnozstvi cizincu ze vsech zemi sveta! byl jsem na
jedne narozeninove party, kterou poradala katy z nemecka. potkal jsem tam
belgicana, italku, francouze, spanela a kazdeho koho jsem se zeptal co dela
rekl ze v ibm tedy IBM. greenock by se klidne mohl jmenovat ibmovska lhota,
nebo ibemov, protoze snad vsichni delaji v ibm. co delaji? grenocku, v te
... sveta je totiz helpdesk centrala pro cely svet.
te nezname firme ibm se vyplati presmerovat vsechny hovory do
greenocku a tam posadit lidi z celeho sveta nez mit v kazde zemi jednoho.
takze se rano probudite nekde ve vidni je krasne slunicko ale nejde vam
pocitac. co udelate? zavolate helpdesk. "dobry den, to je ale dneska hezky
..." rekne jak jste zvykly - "je, krasne" rekne operator a pritom ve
skotsku lije jako z konve. dejte si bacha kam volate! ten svet se stava
sakra malinkatym.
byl jsem se podivat take na glasgow univerzity na katedre
slovanskych jazyku (vice v nekterem dalsim cisle - treba o tom jak jsem byl
na hospitaci:), ted pouze kratce mam takove dilema: sedeli jsme s
douglasem, katie a mary. vsichni studuji cestinu a nutno rict ze mluvi
velmi dobre cesky! a povidame si kdyz tu douglas narazi na tema jazykova
diskriminace zen (priznam jsem ze mi chvilku trvalo nez se pochopil - pri
me inteligenci - o cem je rec) douglas tvrdi ze to ze zena se jmenuje po
muzovi - lepe receno ze koncovka -ova vyjadruje podrizeny vztah k muzovi je
jazykova diskriminace ktere by se melo zamezit. ja o tom porad premyslim.
zprvu jsem mu tvrdil ze my to tak necitime ze to vyslo z historickeho
vyvoje jazyka a ze dnes uz tam vlastnicke- podrizene zabarveni koncovky
-ova necitime, ze tam neni, mam pravdu? co si myslite vy hlavne zeny?
odpovedi zverejnim.
Chudí nemají nárok
Dobry den pane Culiku,
zajimalo by me, jake reseni navrhujete u uvedeneho problemu:
Poznamka JC: Eticky problem, proc ma nektery clovek narok na
zdravotni peci
jen proto, ze se nahodou narodil na bohatem Zapade, je podle me velmi
zavazny. K tomu viz take tento clanek z
deniku Guardian.
Pokud je eticke zdedit dum po rodicich, je stejne eticke zdedit po
predcich
fungujici stat vcetne zdravotniho zabezpeceni. Otazka by mohla znit - jak
eticke je, vnucovat se do domu, ktery zdedil nekdo jiny? Pokud reknu :do
domu po mych predcich se mohou nastehovat vsichni zajemci, hrozi, ze ten dum
spadne, nebo bude neobyvatelny. A navic vetsina z nas da prednost moznosti
odkazat svuj dum svym potomkum, je to dulezity motiv, kdo nemuze svuj dum
odkazat nekomu blizkemu, necha ho casto chatrat.
Spravne zneni otazky je tedy - kdo muze za to, ze nekdo jiny zadny
pekny dum
nebo-li fungujici stat po svych predcich nezdedil ? Za to vsak se
snizujicim se dedictvim pribyva dedicu.
Jake reseni tedy navrhuje autor onoho novinoveho clanku? Nabizi ze sveho
domu kazdemu jednu cihlu? Co vsak odkaze svym detem? Co kdyz globalizace
neni pricinou, ale naopak lekem na tyto problemy?
Vsichni bychom jiste radi zili ve zcela spravedlivem svete. Sliby
soudruha
Lenina se bohuzel nesplnily a jak je to se sliby ruznych nabozenstvi se resi
v jine debate.
Poznámka JČ: Nevím, co s tím má co společného Lenin. -
Myslím, že se vám, pane Maštalíři, do domova žádní chudí lidé vnucovat
nebudou. Otázka spíš zní, zda snesete jejich existenci, nebo ten poměr
bohatství šedesáti ku jedné. Mohou si skutečně obyvatelé chudých zemí za
svůj osud sami? A taky: není nám, když jsme svědky osudu obyvatel chudých
zemí (viz článek Františka Ročka o Ukrajincích v tomto čísle BL) vůbec
trapně? Skutečně platí, že nejsme za ubohou situaci jiných lidí vůbec
odpovědni?
Zajímalo by mě, jak by se pan Maštalíř na to díval, kdyby se
náhodou narodil v nějaké africké zemi a rodina by mu pomřela na AIDS. Na
bohatém Západě ovšem dnes už na AIDS neumřete - v Británii vám zajistí v pod
statě normální život koktejl léků, které stojí cca 10 000 liber ročně (asi
600 000 Kč). Platí to státní zdravotnictví. Slyšel jsem nedávno rozhovor s
britským lékařem, který se v Africe nakazil na AIDS tím, že se píchl o
jehlu od krve od jednoho pacienta. Jezdí do Afriky nadále - pracuje
normálně dál jako lékař - ostatní nakažení virem HIV v té Africe mezitím
umírají.
Zpráva z deníku Independent, 10. února 2000:
Počet úmrtí na AIDS zahltil márnice v Zimbabwe
V márnici jedné hlavní nemocnice v Zimbabwe čelí Paul Tabvemhiri
obtížné volbě. V nepříliš dobře chlazené místnosti pro mrtvé, postavené pro
21 mrtvol, kde však v těchto dnech jich normálně bývá šedesát, může umístit
zapáchající mrtvoly na police po dvou. Anebo je může rozložit po podlaze,
takže návštěvníci, přicházející pro své mrtvé, je musejí překračovat.
"Neinformují nás o příčině smrti, ale počet mrtvých neustále stoupá.
Víme, že je to AIDS. Dneska jsme jich vydali 18 na pohřeb - to je průměrný
den," konstatuje Tabvemhiri. Pracuje už sedm let v nemocnici v Parirenyatwa
v hlavním městě Harare. Od loňského června je márnice - zápach je cítit i
na ulici a uvnitř márnice je neobyčejně silný - otevřena čtyřiadvacet hodin
denně.
"Lidé si mohou vyzvednout mrtvoly, jakmile dostali povolení k
pohřbu. Jenže když vám v rodině zemřelo pět nebo šest lidí, začíná to být
pro mnoho lidí příliš mnoho peněz," řekl a ukázal na pět mrtvol, zabalených
v průhledných igelitových pytlích. "Už jsou tady měsíc. Nakonec budou
pohřbeni v chudinském hrobě."
Podle oficiálních údajů umírá denně v hlavním městě Harare 340 lidí,
z toho 240 na AIDS. Zimbabwe má asi 13 milionů obyvatel a má nejhroznější
statistiky AIDS na celém světě: podle konzervativních odhadů OSN je infekcí
HIV nakaženo 25 procent dospělých v produktivním věku.
V roce 1990 dosáhl průměrný věk v Zimbabwe vrcholu 61 let. Nyní
poklesl na 49 let. Populace sirotků roste každým dnem, velký počet
domácností nyní vedou buď lidé pod dvacet let anebo staří lidé. Na
osmdesáti procentech malého počtu nemocničních lůžek v zemi leží pacienti s
AIDS. Letos zemře podle odhadů v Zimbabwe na AIDS 80 000 lidí, celkem to
bude za posledních 14 let více než půl milionu lidí.
Začnu obecně. Po zkušenostech se soukromými televisními společnostmi v
Severní Americe, jsem si takměř jist, že téma války a lidského utrpení nemá
v sousedství reklam co dělat.
Mám značné pochybnosti o důvodech, proč Channel Four pořad vůbec natočil.
Máte nějakou představu o tom, kdo pořad financoval a jaké firmy byly ochotny
umístit v něm svoje reklamy? Zadává britská vláda dává této společnosti
nějaké zakázky. Pořad je totiž tak pro-natovský, nebo chcete-li
pro-britsko-vládní, že to až zaráží.
Přiznejme autorům pořadu, že objektivitu snad ani nepředstírají.
Výroky 22
lidí sestříhali do 73 různě dlouhých sekvencí, oddělených vstupy amerického
komentátora. Srbskou stranu zastupoval generál Pavlovič, vrchní velitel
jugoslávské armády v Kosovu se dvěma vstupy - v prvním prohlásil, že
Jugoslávie neměla důvod hrozbám NATO věřit, protože tato organizace neměla
důvod podporovat teroristy a zasahovat do vnitřní politiky jiné země a ve
druhém, že mu těsně před začátkem bombardování kdosi z NATO sdělil, že
bombardování začne a že má šanci zachránit srbský národ.
Nejvíce vstupů měla ministryně Albrightová (8), generál Clark a
vyjednávač
Holbrook (po sedmi). Kosovští Albánci celkem 22 z toho zástupci KLA,
Gorjani a Thaci celkem 8.
Celý pořad je kompilací materiálů, které nepřinášejí takměř nic
nového. Vše
je zabaleno do osvědčených emocionálních záběrů.
Po ročním odstupu je to velmi málo, zvlášť když víme, jak to všechno
dopadlo. Chybí jakýkoli náznak analýzy i odpověď na otázku, zda NATO vidělo
dál než za oslavy 50. výročí založení této organizace.
Komentátor pořadu na jednom místě říká: "Ze Západu přijela (na jednání v
Rambouillet -poznámka JJ) Albrightová a riskovala tím vlastní osobní
prestiž." Who cares, pane Čulíku, who cares? Svět nepotřebuje ješitné
politiky, kteří jsou ochotni poslat bomby na desetimilionový národ, aby
patřičně zabodovali v pomíjivých průzkumech veřejného mínění. Proč se pořad
nezabýval tím jaký byl plán A a při jeho selhání plán B atd ?
Kdyby šlo o ČT nebo Novu, jistě byste se pozastavil nad tím, že
pořad nechal
bez povšimnutí výrok Albrightové "Ráda bych řekla, že když se rozhovory
rozloží, protože Srbové odmítnou souhlas, budeme bombardovat. Jestliže se
rozhovory rozloží, protože Albánci odmítnou souhlas, nebudeme je moci
podpořit a budeme muset přerušit veškerou pomoc, která jim je nabízena
zvnějšku." i její varování Rugovovi: "zůstanete pod útlakem Srbů a jim na
milost a nemilost."
Neměli se autoři pořadu zabývat tím, co ta pomoc zvnějšku vlastně
obnášela?
Byla hrozba, že kosovští Albánci zůstanou pod útlakem Srbů míněna vážně.
"Humanitární" zákrok NATO přece nemohl záviset na tom, zda představitelé KLA
podepíší nebo ne. Mohlo si NATO vskutku umýt ruce? Byla by údajná genocida
(jak později NATO termín útlak rekvalifikovalo) Albánců pro NATO a USA
přijatelná nebo by šli do Kosova tak jako tak?
A co prohlášení Thaciho, že měl v Kosovu dvacetitisícovou armádu? Kde se
vzala, kdo ji vyzbrojil? Jak by na takovou situaci reagoval jiný stát?
Nenabízí se opět paralela se Severním Irskem? Nepotlačila tam náhodou
britská vláda občanské svobody v zájmu udržení pořádku?
Jak dlouho lze měřit dvojím metrem? Jaký je rozdíl mezi izraelskými a
srbskými buldozéry, které demolují z terorismu podezřelé domy?
Jednání v Rambouillet je v programu zjednodušeno na schéma zloduch
Miloševič
odmítl, kdežto přece jenom hodnější KLA podepsala. Jedinou skutečnou
novinkou, kterou se divák dozvěděl, bylo to, že si člen delegace KLA spletl
Albrightovou s uklizečkou a že první dáma americké diplomacie, je-li
uražena, umí nadávat jako dlaždič ("používala velmi explicitního jazyka,
který nemohli překladatelé přeložit do albánštiny").
Celou situaci není možné pochopit bez znalosti návrhu rambouilletské dohody
(od níž samo NATO později ustoupilo a podepsalo s poraženým Bělehradem
dohodu daleko mírnější). Jenže autorům pořadu nešlo o to, aby si divák
udělal svůj vlastní názor, ale o to, aby přijal ten, který prodávají.
Nejznámější kanadský deník, The Globe and Mail, otiskl 10. ledna
2000 článek
bývalého kanadského velvyslance v Jugoslávii v letech 1990-2, Jamese
Bissetta týkající se akce NATO proti Jugoslavii.
O dohodě v Rambouillet tam píše toto: "Bezprostředním důvodem pro
bombardování bylo, že Srbové odmítli podepsat ponižující rambouilletskou
dohodu, 57-stránkový dokument, který požadoval referendum o autonomii v
Kosovu a umožňoval přístup sil NATO do celé Jugoslávie. Takové podmínky by
nepřijal žádný suverénní stát. (Zvýraznil JJ.) Tento dokument byl zveřejněn
až dlouho po zahájení bombardování. Předseda výboru obrany francouzského
Národního shromáždění dostal jeho kopii až 3. června, tedy v době, kdy
Srbové již přijali podmínky příměří"! (James Bissette má zjevně na mysli
oficiální kopii návrhu dohody. Neoficiální verse byla na Internetu dostupná
dříve - poznámka JJ). Pochybuji, že se kterýkoli člen kanadského Parlamentu
obtěžoval požádat o kopii dohody. Rambouilletský dokument připravený
Američany, byl zcela jasně koncipován tak, aby zaručoval srbské odmítnutí.
NATO potřebovalo svoji válku." (Zvýraznil JJ.)
Za ocitování stojí ještě jedna část Bissettova článku: "Aliance se
dostala
do potíží: ®ádný z jejich cílů nebyl splněn. Bombardování vedlo k
humanitární katastrofě a likvidaci moderního evropského státu. Proto bylo
nezbytné najít řešení dohodou. NATO muselo nějak zachránit svoji reputaci.
Ačkoli urážlivé podmínky dohody z Rambouillet v podstatě vyloučily Rusy z
jednání, Aliance se obrátila na Moskvu, aby ji pomohla dostat se z tísně.
Bývalý ruský ministerský předseda Viktor Černomyrdin přesvědčil NATO, aby
přestalo trvat na dvou nejspornějších podmínkách - referendu a přístupu
vojsk NATO do Jugoslavie. NATO udělalo další ústupky: Uznalo svrchovanost
Jugoslavie nad Kosovem, souhlasilo s přesunem okupace Kosova pod hlavičku
OSN a povolilo, aby jugoslávské jednotky střežily srbská posvátná místa."
Nemám, co bych víc dodal. Snad jen to, že jsem pod textem postrádal Váš
dodatek, že jde o ukázku toho, jak se publicistika nemá dělat. Možná jste
to považoval za zbytečné, protože jste věděl, že to čtenářům BL dojde i
tak.
PS Kanadská CBC přinesla rozhovor s představitelem organizace
Human Rights
Watch, která právě publikovala zprávu o důsledcích bombardování Jugoslavie.
Zpráva mimo jiné konstatuje, že NATO porušilo mezinárodní zákony (použití
kuličkových bomb, bombardování civilních objektů), nikoli však v míře
požadované pro obvinění z válečných zločinů.
Jméno toho představitele, ani jeho funkci jsem nepodržel v paměti -
patrně v
údivu nad tím co prohlásil. Podle něj totiž bylo smyslem zprávy zmapovat
situaci tak, aby se NATO v přístí válce vyhnulo chybám, které vedly ke
ztrátě životů civilistů.
Podle mě to je zrůdná propagace "čisté" války, v níž zloduchy
dostihne kulka
nebo laserový paprsek, kdežto poctivý občan přečká někde u karet v krytu a
až bude po všem protáhne na sluníčku kostru a vydá se budovat vylepšenou
společnost.
Mému chápání se vymyká dělení lidí na vojáky a civilisty - jako by vojáci
byli něco méně než ostatní, jako by jejich ztráta byla méně bolestná. Navíc
v souvislosti s jakoukoli válkou bychom se měli ptát na všechny oběti.
Zprávy z Iráku mluví o tisicích dětí, které každoročně umírají v důsledku
války v Zálivu a následného politického manévrování. Kolik lidí zemřelo a
zemře v Srbsku a Kosovu kvůli rozbombardované infrastruktuře? Kam se poděly
jedovaté látky ze zničených rafinérií a chemiček?
Základní poučení z války by nemělo být, jak ji příště vest ještě
lépe, ale
jak ji příště zabránit. K tomu bohužel nesměřuje ani pořad Channel Four
ani zpráva organizace, která pozoruje lidská práva.
PSS James Bissett se svým článkem dostal na černou listinu kanadského
ministerstva zahraničních věcí. Při nedávné návštěvě Bělehradu mu bylo ve
dveřích velvyslanectví sděleno, že tam je persona non grata, což bývalý
velvyslanec obratem sdělil posluchačům Radia CBC. Podle oficiální verse
byli pracovníci velvyslanectví v té době tak nějak pracovně zaneprázdněni a
na bývalého velvyslance prostě neměli čas.
Luboši Motlovi: Chtělo by to trochu víc pokory
Jsem velmi na rozpacích, mám-li posoudit, zda panu Motlovi tolik
vadí údajná nespokojenost a levicovost B.L. nebo mé nesmysly, triviality,
nepravdy, nedorozumění, filozofické a náboženské předsudky a má nadutost.
Obávám se, že důvodem jeho razantní kritiky mého příspěvku k problematice
ateismu a teismu je spíše nejen jeho nespokojenost s "věčně nespokojeným
levicovým plátkem" (B.L.), kterému se on raději vyhýbá. Není to nic nového,
čím by překvapil. V archivu B.L. lze nalézt více takovýchto tvrzení, v
nichž autor dává na vědomí, že do B.L. vlastně nahlédl náhodou (naposledy
si čtenáři na toto téma mohli vychutnat "empirika" Šlajchrta), ale jinak je
nečte.
Pokud pan Motl považuje za nutné z důvodu "udržení dobré nálady"
B.L. nečíst, je to zajisté jeho problém. Není mi však jasné, proč si tuto
"dobrou náladu" pokazil sepsáním dvanáctistránkového elaborátu, jemuž
věnoval několik drahocenných hodin ještě téhož dne, kdy byl můj článek
publikován. Nabízí se jisté vysvětlení, vyplývající z jeho subjektivního
zařazení B.L. do kategorie "levicových plátků", avšak nejsem si jistá, zda
autor tímto chtěl sdělit svému okolí, že on se řadí do opačného ideového
proudu, nebo je to jen prevence před káravým ukazováčkem kádrujících
českých kolegů (vždyť dnes se v Česku nosí pravicovost).
Dovedu pochopit, že určitým skupinám lidí B.L. velmi vadí, právě pro
jejich nepohodovost a kritičnost k poměrům v této postkomunistické zemi.
Míra kritičnosti či servility těch či oněch novin však může být jen stěží
měřítkem pravicové či levicové orientace. Ostatně, osobně se domnívám, že
B.L. nejsou ani pravicové ani levicové, ale jsou nezávislé. V zemi, kde
dlouho bylo módou nekriticky přitakávat "panu profesorovi", se zajisté může
stát, že nezávislost na politických celebritách je vykládána jako
levicovost. Mě osobně nijak nezajímá, zda B.L. jsou pravicové či levicové a
je mi to úplně jedno, právě proto, že jsem nezávislá a pokud mi vydavatel
poskytuje potřebný prostor k publikování (který mi je v Česku pod různými
velmi stupidními záminkami odpírán), aniž by si nárokoval, co mám či nesmím
publikovat, pak nemám důvod se znepokojovat.
Ta "nějaká omezená ideologická dáma" (děkuji za kompliment)
Cihelková si v očích pana Motla zajisté musela hodně nadrobit, když si
dovolila z pozice nezávislé novinářky nahlas uvažovat o existenci či
neexistenci Boha, jaksi mimo rámec křesťanské teologie, navíc z pozice
zkoumání individuálního prožívání víry a k tomu ještě poukázat na ta úskalí
vědy, která by mohla opravňovat k opatrnému konstatování: "věda objevuje
Boha". Pokud je mi známo, tak většina velikánů teoretické fyziky oplývala
velkou pokorou, jak k této vědě samotné, tak k otázce existence Boha.
Udivuje mě tudíž, že panu Motlovi je tato problematika naprosto jasná.
Například Stephen Hawking neopomenul toto dilema zmínit v každé své knize
a nečinilo mu problém hovořit o roli Boha téměř na každé své přednášce.
Co však považuji od pana Motla za velmi nekorektní, je jeho výsměch
něčemu, o čem sám dobře ví, že jakýkoli výklad zahrnující tak rozsáhlý
okruh problémů musí být moc a moc zredukován, jednak pro úsporu místa a
taktéž z důvodu co největší srozumitelnosti pro nejširší okruh čtenářů. Sám
dobře ví, že riziko zkreslení je v těchto situacích velké. Neideologický
fyzik by se nesmál, ale položil by doplňující otázky.
Nemohu tvrdit, že bych byla na danou problematiku odborník, ale
taktéž nemohu říci, že by mi byla zcela cizí. Nicméně, kdybych byla
nekorektní, nebylo by problémem nachytat pana Motla na švestkách a obvinit
jej rovněž z "diletantství a debilit" (omlouvám se za reprodukci těchto
neslušností), například, když manipuluje se slovy v rozporu s významem
toho, co jsem napsala, a tvrdí, že "kvarková teorie není kosmologie...."
(kdo by o tom pochyboval?), případně, když mi podsouvá, že nedokážu
rozlišit teorii částicové fyziky od kosmologie, a pak se tomu vysmívá. Jak
sám tvrdí, bylo by to na gigabajty. Dovolím si poznamenat, že by taktéž
bylo na gigabajty, kdybych měla jeho názory na daný problém uvést na pravou
míru. Pouze si dovolím poznamenat, že mé výroky posunul do snáze
napadnutelné polohy. Jak už jsem řekla, nepovažuji se za odborníka, ale
dovolím si tvrdit, že kosmologie by bez částicové fyziky nemohla být tak
úspěšná, jak je, a částicová fyzika bez kosmologie by byla vědní
disciplínou s ručením velmi omezeným (a o tom byla řeč).
V této souvislosti si dovolím konstatovat několik výroků osoby
mnohem povolanější (Stephen Hawking): "Abychom mohli studovat počátek
vesmíru, potřebujeme teorii, která by kombinovala obecnou teorii relativity
s kvantovou mechanikou. Takovou teorií je kvantová gravitace". "V několika
posledních letech došlo k takovému pokroku v teorii, že dává naději, že
zanedlouho budeme mít plně konzistentní kvantovou teorii gravitace, to je
takovou teorii, která bude v souladu s výsledky obecné teorie
relativity..."
Jak vidno, jsou ve fyzice oblasti, kde se kosmologie stýká s
částicovou fyzikou v tom nejširším slova smyslu. Je to zajisté na další
výklad, kterého však váženého čtenáře ušetřím. Nejsem vyznavač pořekadla:
"kdo chce psa bít, klacek si vždy najde. Nicméně, A. Migdal v pojednání
"Fázové přechody vakua" říká: "Ve vakuu, a to i tehdy, kdy v něm nejsou
žádné částice, ani kvanta polí, probíhají přesto ustavičné kmity polí
odpovídajících různým částicím. Vletí-li do vakua částice, pak tyto vakuové
kmity (!) ovlivní její pohyb a stávají se pokusně měřitelnými." Migdal ve
své práci nehovoří o polích částic, ale hovoří o polích vakua. A to je
velký rozdíl!
Paul Dirac roku 1956 řekl: "...zůstává ještě dlouhá cesta, po níž je
třeba jít. Podle mého názoru představuje otázka popsání vakua základní
problém, jenž je v dnešní době před fyziky. Nejsme-li schopni správně
popsat vakuum, jak se můžeme domnívat, že dovedeme správně popsat cokoli
složitějšího?" Od těch dob výzkum ve fyzice vakua sice značně pokročil, ale
ne natolik, aby vedl k uspokojivému výkladu těch jevů, které se blíží
limitě, ovšem až při velmi malých délkách 10-33 a méně, nebo extrémně
vysokých energiích 1028 MeV, pod nimiž přestane být vakuum spojitým
prostředím.
Vraťme se však ke kvarkové teorii. Není pochyb, že vysvětluje
většinu interakcí ve světě částic, elegantně zdůvodňuje ty jevy, které byly
dříve problematické, ale trpí jednou zásadní vadou. K tomu, aby kvarky
mohly být adepty na elementární částice, neměla by tato teorie trpět tak
velkým množstvím operátorů, jakých je zapotřebí pro bezrozporný popis
interakcí částic. Podezření, že kvarková teorie se sice principiálně ubírá
správným směrem, ale ne zcela správně interpretuje dosažené výsledky,
domnívám se, je na místě.
Vraťme se na okamžik k Migdalovi a co z něj vyplývá pro všetečného
tazatele. Stěžejní otázkou, jdoucí na samé dno problému, je: "jsou kmity
polí vakua, odpovídající různým částicím, jevem vyplývajícím z
fundamentálních vlastností strukturální uspořádanosti vakua, tedy kmitají v
něm kvanta vakua (podobně jako molekuly vody v šířící se rázové vlně) nebo
se v něm šíří pole částic, které je na kvantové struktuře vakua nezávislé
(vážené čtenáře prosím o prominutí, více nejde tuto otázku zjednodušit)? V
odpovědi na tuto otázku se ukrývá rovněž odpověď na otázku, proč si myslím,
že je kvarková teorie dcerou zákona nezamýšleného účinku.
Není snad blíže skutečnosti konstatování, že kvarková teorie
popisuje pravidla v utváření vnitřní architektury částic a rozložení
energie v závislosti na této architektuře, přičemž tyto vztahy určují
jednak vlastnosti částic a způsoby jejich rozpadů? To by také vysvětlovalo,
proč kvarky nemohou existovat vně částic.
Pan Motl se vysmívá mému příměru, v němž uvádím, že hmota je vlastně
"klubíčko kmitajícího nic, napěchované energii". Když se podívám do jedné
populárně naučné knihy, zabývající se dialekticko materialistickým výkladem
teoretické fyziky (Čelada, Kuba, Cesta do nitra hmoty, 1983 SNTL Praha),
mohu se tam dočíst: "Prostor gravitačních sil, prostor elektromagnetických
sil, ba i vakuum, v němž nepůsobí zjistitelné síly, jsou zvláštní formy
hmoty". Tady má můj kritik k dispozici důvod, proč tvrdím, že dialektický
materialismus je vulgární a dosazuje za Boha hmotu (vakuum je zvláštní
forma hmoty - mám se chechtat?).
To není problém, zda byla dříve slepice či vejce, to je problém
zásadního významu. K tomu, abych mohla vystavět katedrálu strukturální
uspořádanosti částic, počínaje neutriny a konče protony a neutrony (pro
větší srozumitelnost pomíjím - se sebezepřením - ostaní částice), od niž by
se daly jednoduše odvodit všechny vlastnosti těchto částic a všechny známé
interakce, nepotřebuji žádné spekulace o "zvláštních formách hmoty", ale
plně si mohu vystačit s modelem, jehož základem je: 1.) kvantum vakua (jaké
množství) ve vzbuzeném stavu. 2.) Díra ve vakuu (jaké množství) ve
vzbuzeném stavu. 3.) celková energie obsažená v daném jevu (můžeme měřit v
MeV). O tom, že to funguje se může pan Motl přesvědčit jednoduše a
nepochybuji, že není pro něj problémem přijít na to - jak.
Příroda má jednu zajímavou vlastnost, která se uplatňuje univerzálně
- vyvíjí se od nejjednoduššího ke stále složitějšímu, přičemž každý
dosažený stupeň je využit v kombinaci s dalšími stupni, nacházejícími se na
téže úrovni nebo na nižších úrovních, ke vzniku vyšších stupňů. To platí
jak pro struktury vakua, elementární částice, atomové prvky, molekuly
bílkovin, nebo molekuly DNA. Zajisté neříkám nic pozoruhodného, ale chci
poukázat právě na tuto univerzálnost, o níž se opírá princip kreativity,
který je možno najít už na úrovní strukturální uspořádanosti vakua.
Model vesmíru, tak jak je pojatý vulgárním materialismem, tvrdícím,
že i vakuum je vlastně formou hmoty, která má tu fundamentální vlastnost,
že se přetváří v nekonečných proměnách, přičemž vždy budeme hovořit o
hmotě, by skutečně ke svému vzniku Boha nepotřeboval a fungoval by jako
mechanický stroj, jehož pérko se natáhlo v okamžiku velkého třesku.
Nevím, jak velkým hříchem je domnívat se, že tak jednoduché to není.
Jak velkým hříchem je domnívat se, že má smysl hovořit o tom, co bylo před
velkým třeskem a zda jej bylo ke vzniku vesmíru vůbec zapotřebí (nebo
historie vesmíru přes singularity)? Je hříchem hovořit o vesmírech více či
méně podobných tomu našemu, které jsou od sebe natolik vzdálené, že se
nemohou navzájem pozorovat a jejichž míra podobnosti je dána
fundamentálními vlastnostmi kvantových struktur vakua v určitém rozpětí
energií? Je hříchem hovořit o jiných vesmírech, které jsou méně či více
nepodobné našemu vesmíru, jejichž vlastnosti jsou sice rovněž dány
fundamentálními vlastnostmi kvantových struktur vakua, avšak s jiným
rozpětím energií (Hawking: "Nezbude nám než představu, že existuje jeden
jediný vesmír, který pozorujeme, opustit. Namísto toho budeme nuceni
přijmout představu, že existuje soubor možných vesmírů, které se vyskytují
s určitým rozdělením pravděpodobnosti)? Je za těchto podmínek hříchem hov!
ořit o nekonečnu, v němž je náš vesmír pouze jedním z mnoha jiných, ne vždy
sobě podobných (Vždyť dvacet miliard světelných let je z hlediska
předpokladu existence více vesmírů nicotnou délkou)?
Možná, že z hlediska respektu k rigoróznímu pojetí výkladu hmotné
fyzikální reality, zformovanému uznávanými autoritami teoretické fyziky, to
hřích je, obzvláště od laika, který si s fyzikou hraje po večerech. Otázkou
však je, kolikrát byl tento hřích spáchán samotnými fyziky a většinou se
vždy ukázalo, že k němu měli oprávněný důvod, ačkoli výkřiky, že "Bůh
nehraje v kostky", nebyly ojedinělé.
Zajisté, dnešní kybersvět Boha nepotřebuje, vystačí si se svou
virtuální realitou civilizačních vymožeností. A není pochyb, že jsou
příjemné. Dovolím si však poznamenat, že velikáni tohoto světa jej zdravili
pozdravem "Bůh s vámi" a mysleli to velmi vážně. Ten odklon od kořenů naší
kulturní identity neznamenal jen rozchod s teologicky pojatou vírou,
projevující se vnitřně prázdnými rituály, ale také ztrátou schopnosti
individuálního prožitku víry, po němž přišla nevíra v sama sebe. Otázka
teismu či ateismu je především problémem, kde Boha hledat? Obávám se, že v
tomto světě se k němu upínají už jen lidé, kteří ztratili poslední naději z
možných, jaké tento svět může poskytnout.
Na všech bojištích světa, kde lidská těla se v okamžiku proměňují v
beztvaré cáry a uzlíčky bolesti, je slyšet křik: "Ježíši Kriste, pomoz mi".
Všude tam, kde najednou se člověk ocitá na prahu smrti, v nemocnicích,
chudinských doupatech, nebo kdekoli jinde, pod tíhou zločinu či zvůle
"všemocných", kdy si uvědomí, že tento svět už přestává být jeho součástí a
propast mezi bytím a nebytím se začne zvolna rozevírat, upínají se lidé k
té nejzazší naději - Bohu. Teismus či ateismus ve světle nejniternějšího
vnitřního prožívání individuální úzkosti pozbývá na významu. Ten spor není
pro lidi ocitnuvší se v kritických situacích důležitý. K tomu, aby lidé
mohli Boha nalézt, musí zřejmě sestoupit do nejzazších hlubin lidské
samoty, jejího zoufalství, bolesti a bídy.
Dalo by se samozřejmě namítnout, že nic z toho ještě existenci Boha
nepotvrzuje, avšak také nevyvrací (kdyby Bůh byl, nikdy by tyto hrůzy
nedopustil - opravdu?). Účast na bohoslužbách ještě není potvrzením víry a
zrovna tak jim není pobožnost. Těchto samospasitelných mravokárců jsou plné
modlitebny a svět kvůli ním nebude ani lepší ani horší.
Ve chvílích krajní nouze člověk Boha potřebuje a výzkumy z oblasti
stavů klinické smrti naznačují, že tato potřeba je zřejmě vyslyšena.
Odpůrci těchto výzkumů mohou samozřejmě namítat, že v počátečních fázích
klinické smrti může dojít k nějaké intoxikaci mozku a "dobrotivá příroda"
to zařídila tak, aby samotný průběh smrti byl pro umírajícího příjemný.
Proti tomuto názoru však existuje mnohem pádnější argument, spočívající ve
faktu, že evoluce nepreferuje a neupevňuje nic z toho, co pro ni není
výhodné. V tomto smyslu se pak můžeme ptát, co výhodného by mohlo být pro
úspěšnější existenci druhu homo sapiens v intoxikaci mozku a ve změnách
jeho funkce, navozujících stavy blaženosti a pokoje ve fázi klinické smrti,
když mrtví už nemají možnost sdělit tuto zkušenost pozůstalým? Nakonec to
byla právě věda, která sdělení těchto velmi zvláštních zkušeností umožňuje.
Ve výčtu pro a proti bych mohla pokračovat velmi dlouho. Pan Motl má
zřejmě naprosto jasno, na kterou misku vah si přiložit. V souvislosti s
jeho tvrzením, že do vědy se marxismus a leninismus prakticky nepromítl
(kolik problémů způsobil studentům, kteří se proti němu bouřili?), bych si
dovolila uvést několik takovýchto stupidit: "Diracova hypotéza skvěle
zapadla do obrazu, který o více než půl století dříve vytvořil o světě
dialektický materialismus, vědecká filozofie Marxova, Engelsova a
Leninova...". " ... fyzikové by pohotově přijali Diracovu teorii, kdyby
posuzovali svět z hlediska Leninova učení - že vše ve světě je pohybující
se hmota, všudypřítomná, nevyčerpatelná a nerozlučně spjatá s pohybem".
"Všechna bohatost a neuspořádanost pohybů elektronů a jiných částic, která
některé fyziky tak zmátla, je způsobena prostě tím, že elektron je vždy
součástí hmotného pole. K pochopení této skutečnosti byla nutná vyspělá
filosofická průprava, důsledný materialistický názor na h!
motný svět." "Redukovat fyzikální realitu kvantové mechaniky na statistický
výskyt částic a jejich impulsů, energií atd, je už sotva možné, takový
výklad neobstojí. ... kromě výskytu částic musí být ve vakuu něco fyzikálně
reálného." "Svět se vyvíjí do nekonečna, protože hmota a její pohyb jsou
nezničitelné." "Elektron je stejně nevyčerpatelný jako atom."(tady něco
vařili pejsek s kočičkou). Dalších dialekticko materialistických nesmyslů
váženého čtenáře ušetřím.
K principu neurčitosti: National Institute of Standards and
Technology udržel po 100 mikrosekund iont berylia ve stavu "Schrödingerove
kočky", kdy spin jeho elektronu směřoval zároveň "nahoru" i "dolu" a celý
atom se vyskytoval na dvou místech v prostoru současně". Nelze tady
rozvádět, kolik námahy vynaložila "marx leninská fyzika" v dobách reálně
socialistických, aby studentům vysvětlila, že Schrödingerova rovnice sice
umožňuje výklad, že nelze vypočítat polohu a impulz současně, ale že toto
platí pouze matematicky, nikoli fyzikálně (ale běda přeběda by bylo
studentovi, který by za reálného socialismu tuto stupiditu veřejně odmítl).
K výroku: "Vesmír jako gigantický mechanický stroj, udržovaný v
chodu působením přírodních zákonů na hmotu, není žádná "vulgárnější podoba
dialektického materialismu", nýbrž naprostý pilíř fyziky, který vládl až do
začátku 20 století a s Marxem nemá nic společného". Pouhý nepatrný výčet z
učebnic dob reálného socialismu uvedený výše dokazuje, že marxisté ten
"mechanický stroj", byť opatřený blábolem o věčné a nevyčerpatelné hmotě,
chtěli nejen udržet co nejdéle, ale navíc z něj udělali ideologii. Udivuje
mě proto, když pan Motl jinde píše: "Ani teorie relativity samotná v žádném
smyslu neznamenala pád ideje vesmíru, jako obřího deterministického
hodinového strojku." Bylo by zajisté irelevantní jakékoli handrkování
filosofických podvodníků, kdyby se ovšem za nevíru v něj v dobách reálného
socialismu nevyhazovalo z univerzit a nezavíralo do kriminálu. Nevím, jak
by se panu Motlovi líbil budík jehož kolečka se v něm vyskytují nahodile a
občas se také trochu jinak točila. Kdyby každá jeho část ukazovala jiný čas
a občas kdyby nějaké kolečko zkolabovalo do černé díry. Od roku 1905, kdy
se v mechanický vesmírný stroj ještě věřilo, uplynulo mnoho času. Jistěže,
galaxie se chovají téměř jako mechanický stroj, ale to jen taková show po
straně, jakoby pěna na vrcholcích vzdouvajících se vln.
K virtuálním částicím: na mou otázku: "Jsou to ještě hmotné objekty
nebo už nejsou? Odpovídá: "A co z toho? Tahle otázka nemá žádný vědecký
smysl a je naprosto prázdná." Sám sobě zdůvodňuje: "Pokud řekneme, že jsou,
asi budou mít navrch dialektičtí materialisté, pokud řekneme, že nejsou,
budou mít navrch idealisté. Stupidní jsou obě skupiny, pokud si myslí, že
je mezi nimi rozdíl." S tímto závěrem lze souhlasit, s podmínkou, že pan
Motl se mýlí v jednom - tato otázka má vskutku velmi velký význam, pokud ji
chápeme v kontextu se vším, co vyplývá z fyziky vakua. Pro mne je totiž z
mnoha neideologických důvodů důležité, jestli je něco "hmota" a něco jiného
"energie", bez ohledu na princip ekvivalence. Rozvádět nebudu, bylo by to
na knihu, pouze si dovolím podotknout, že mi to trochu připadá jako
"hodinky jako holínky, vždyť oboje se nosí".
Ke kvantové struktuře vakua: obávám se, že pan Motl nemá zcela
pravdu, pokud říká: "pokud chceme být úplně přesní, musíme diskrétní
strukturu započítat pro libovolné délky." Bez postranního úmyslu, se nelze
takto široce vyjádřit, pokud druhá strana zjevně má na mysli (zjednodušeně
řečeno) kvantovou strukturu vakua, tedy o mnoho méně než jsou virtuální
elektron- pozitronové a fotonové struktury. Je s podivem, že o kousek dál k
tomu říká: "No, alespoň na něco se dá kývnout".
Není pochyb, že Diracova teorie elektronu platí jen pro fermiony,
už jen proto, že větší ambice si nedělala. Podívejme se však na věc jinak.
Ve vakuu nejsou elektrony v záporném stavu (moře elektronů v záporném
stavu), ale probíhají v něm neustále kmity vakua, které těmto elektronům
odpovídají. Malý, ale podstatný rozdíl! Tím zajisté Diracova teorie nic
netratí. Otázkou spíše je, proč by příroda postupovala podle více odlišných
schémat, když mnohem výhodnější je postupovat podle jednoho výchozího
schématu a to aplikovat v různých kombinacích na ostatní částice?
Řečeno jinak - v širším záběru - k čemu jsou nám dobré kvarky a
antikvarky (horní, dolní, spousta barev atd.), když strukturu částic lze
vysvětlit mnohem jednodušeji, obdobně, jako lze vysvětlit tabulku prvků
pomocí skládačky z neutronů a protonů (odvodit elektronové slupky je pak
snadné), způsobem, který bezpečně zvládne každý středoškolák? Právě proto
považuji kvarkovou teorii za nechtěné dítko určitého způsobu myšlení, byť
by se zdálo, že skvěle popisuje 99 procent pozorovaných jevů ve světě
částic. To jedno procento neúspěšnosti je zjevně důsledkem nějaké závažné
chyby, dotýkající se podstaty této teorie (bude však zajisté platná tak
dlouho, dokud nebude exaktně dokázána jiná teorie - více bezmezerová).
Na závěr chci panu Motlovi vzkázat, že děkuji za jeho omluvu,
zaslanou na mou emailovou adresu a přijímám ji. Pouze si dovolím
poznamenat, že ačkoli diskreditace cizího názoru cestou jakoby řízeného
úniku informací, není mým oblíbeným způsobem diskuse (a už vůbec nemíním
nahrávat těm v pozadí, jimž právě o to šlo), tuto malou indiskreci jsem si
dovolila, už jen proto, že reakce má smysl pouze tehdy, dojde-li k ní na
stejné úrovni. Nicméně, pominu-li všechny osobní útoky, vulgárnosti a
ideologizaci tam, kde není ani omylem, musím váženého čtenáře upozornit, že
odpověď pana Motla má z hlediska většinového názoru (proudu) v teoretické
fyzice opodstatnění a nelze jeho stanovisko, vyjadřující tento většinový
proud, bagatelizovat, jen proto, že v osobní rovině to bylo od něj hodně
nefér.
Kvantová chronodynamika je v současnosti na vrcholu úspěšnosti a
pokud bude odpovídat na mnohé otázky, jak tomu bylo dosud, je důvod ji brát
vážně. To však neznamená, že okrajové názorové proudy, pochybující o
kvarkové teorii jako dlouhodobě udržitelné, nemají právo na existenci, byť
by byly zastávány, nazíráno z hlediska pozice pana Motla na Rutgers
university, laikem. Diskuse o přírodních zákonech, teoretické fyzice a
kosmologii bude vždy bez konce, zrovna tak jako jsou bez konce diskuse o
Bohu. Právě proto tuto odpověď uzavírám s přáním pokoje (a více pokory před
tajemstvím života) všem lidem dobré vůle.
Jak Češi myslí: Výbor z
Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium
Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je znovu k dostání v internetovém knihkupectví 