pondělí 14. února O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Sdělovací prostředky: Mediální komise učinila první krok k odvolání Rady ČT (Alexander Urban) Česká televize: Zdeněk Šámal, šéf zpravodajství ČT, má ztratit své absolutní pravomoci (Jan Čulík) Český rozhlas: Pomluvy v Radiožurnálu? (Jan Čulík) Ekologie: Bezpečná těžba kyanidem (Ivan Hoffman) Internet: Hackeři: Chaos na internetu způsobil jeden mladý Němec Zdravotnictví: Británie vytvoří genovou banku půl milionu občanů Historicko-politické zázemí Rakouska: Rakouské mýty Mike Tyson a "znásilnění": Kolikrát a jak lze trestat za týž přestupek nebo trestný čin? (Jiří Jírovec) Fyzika, náboženství, Bůh: Poznámky k některým článkům z minulého týdne (Jaroslav Štemberk) Levicový a pravicový tisk, fyzika a další témata diskuse s Danou (Luboš Motl) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Měl jsem z toho rozhovoru špatný pocit. Vzpomínal jsem na nedávný článek o nízké úrovni českého žurnalismu, který zveřejnil v Britských listech Štěpán Kotrba. Argumentoval v něm, že čeští novináři se neptají nezávislých pozorovatelů či "odborníků", aby se něco nového dozvěděli, ale aby získali použitelný "štěk", (soundbite), jímž by v krátkém časovém prosporu mohli dodat autority ideologickému názoru, který se svým pořadem snaží posluchačům vštípit. Měl jsem dojem, že jsem byl z vlastní hlouposti zneužit přesně tímto způsobem. Vyladil jsem si tedy zmíněný pořad s velkými pochybnostmi. S ulehčením jsem zjistil, že mé poznámky do něho nebyly zahrnuty. Vlastně v nich nebylo nic nového, ale hlavní asi bylo, že se do pořadu nehodily: kromě jiného kritizovaly Čtyřkoalici a pořad byl, jak se zdálo, skoro nepokrytě připraven téměř jako politické vysílání ve prospěch právě Čtyřkoalice.

Tento krátký pořad, Ozvěny plus, který se vysílal po patnáctiminutových hlavních večerních zprávách na Radiožurnálu v sobotu 12. únota v 18.15 mě šokoval. Nebyl totiž založený skoro na vůbec žádných faktech - veškerá argumentace byla na vodě - kromě insinuací jsme se nedověděli vůbec nic konkrétního. Jeho hlavním motorem byla energická snaha pošpinit - emocionální náboj, založený na předem daném iracionálním předsudku.

Je to asi taky tím, že Radiožurnál neposlouchám příliš často. Šokovalo mě to, na co jsou posluchači asi běžněji zvyklí, jak uvedl jeden pražský pozorovatel, s nímž jsem záležitost posléze konzultoval.

Po sovětské invazi roku 1968 založili dogmatičtí komunisté u moci v Československu zuřivě ideologický týdeník "Tribuna". Jeho účelem bylo mimo jiné špinit reformátory z období Pražského jara, kteří ovšem neměli žádnou možnost obrany. Fascinovalo mě, že některé rysy tohoto druhu "novinářské práce", spíše emocionální propagandy, stále ještě přežívají v dnešní České republice, a to, pozoruhodně v práci nejmladších novinářů ve veřejnoprávním rozhlase. Jak je možné, že tyto principy přežily tak dlouho a objevují se v práci lidí, kteří by neměli mít nic společného s praxí komunistického režimu, který padl před deseti lety, je pro mě záhadou.

Sobotní Ozvěny plus byly variací na téma "Nemáme rádi sociálnědemokratickou vládu, protože je 'levicová'- a je šokující, že Klausova ODS zradila své pravicové přesvědčení tím, že ČSSD podporuje v opoziční smlouvě."

Na vyjádření takového politického názoru není přirozeně nic špatného, pokud ho jeho nositel - třeba jako stoupenec nebo člen nějaké strany - vyjadřuje na veřejných politických shromážděních či schůzích či jinde, kde je zjevné, že se projevuje stranickopoliticky. Povinností novináře,pracujícího pro veřejnoprávní televizi či rozhlas však je nikdy neprojevit ve vysílání vlastní osobní politickou zaujatost - veřejnoprávní sdělovací prostředek to diskredituje. Novináři ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích prostě nesmějí ve vysílání vyjadřovat vlastní politické názory - jsou tam od toho, aby dělali profesionální úsudek, nikoliv politickou propagandu pro stranu, která se jim líbí. Jak to, že v Českém rozhlase nesedí žádný zkušený vedoucí redaktor, který by tyto banální zásady veřejnoprávního žurnalismu redaktorům rozhlasu vysvětloval? Jakto, že se Rada Českého rozhlasu nezmůže na žádný zásah, dochází-li k porušování těchto zásad? Škodí to přece vznikající české demokracii.

Potíž právě je, že sobotní Ozvěny plus byly téměř nepokrytou a skoro úplně nekritickou reklamu pro Čtyřkoalici a v ní Unii svobody. Pořad nekriticky - i když, s počátku s mírnou ironií, uvedl tvrzení Unie svobody, že prý ODS a ČSSD spolu uzavřely jakési tajné dodatky a na jejich základě vyžaduje ODS vliv na privatizacemi České spořitelny i telekomunikací. Prý zároveň přislíbila, že za to nebude osobně napadat členy Zemanovy vlády.

Obrovskou slabinou pořadu bylo, že údaje o oněch "tajných dodatcích" byly nepodložené. Samozřejmě, bylo by legitimní udělat třeba i dramatický pořad o tajných dodatcích k současné opoziční smlouvě ODS a ČSSD, jenže tvůrci pořadu by museli splňovat jednu drobnou, avšak velmi důležitou podmínku: museli by ty dodatky, tedy konkrétní důkazy - mít v ruce. Bez těch důkazů byly jakékoliv citované výroky Ivana Pilipa z Unie svobody jen bezpodstatným blábolem. Novináři se nemohou při své práci zastavit jen u nepodložených výroků politiků a zakládat svou práci na nich. To, že politik něco tvrdí, není zpráva. Z toho pak vznikají ony nesmyslné kolotoče virtuální reality obvinění a protiobvinění, vypouštěných nazdařbůh z úst politiků, z nichž - zcela mimo praktickou skutečnost - z velké části žijí české sdělovací prostředky. Politikové to přirozeně dělají schválně: zabývají-li se média jen jejich neustálým protiobviňováním, nezbývá čas na nezávislou analýzu politické práce vlády ani politické kontroly vlády, kterou má provádět opozice. Agendu mají určovat média, nikoliv politikové svými nepodloženými výroky.

Ivan Pilip řekl v pražském rozhlase, v pořadu Ozvěny plus, že "jistojistě tajné dodatky existují, protože mnozí o nich soukromě hovoří". Pro profesionálního novináře, který pociťuje respekt vůči vlastní práci i vůči posluchačům, to nemůže být odrazovým můstkem k rozhlasovému pořadu.

Pořad Ozvěny plus se nicméně na základě těchto nepodložených tvrzení jal skandalizovat člena sociálnědemokratické vlády Miroslava Šloufa, "bývalého svazáka a komunistického kádra Miroslava Šloufa", jako ho charakterizoval pražský veřejnoprávní rozhlas. Pořad pokračoval:

"Namluvilo se o něm leccos, ale protože s médii příliš nekomunikuje, je toho podstatně méně než v případě Miroslava Macka. Přesto se už Šlouf stačil mezinárodně proslavit. Před nedávnem se jako šéf mise zdejších podnikatelů vydal do Iráku, tedy do země, kam si vzhledem k embargu netroufá podle generálního tajemníka ředitele Zdeňka Lišky ani Svaz průmyslu a obchodu." (Následoval citát ze Zdeňka Lišky, známým způsobem potvrzující ideologický postoj tvůrců pořadu.)

Vždycky je ovšem daleko přesvědčivější nechat mluvit důkazy než emocionální obvinění. Je možno argumentovat, že někdejší příslušnost Miroslava Šloufa ke komunistické straně či SSM je aktuální, nosná zpráva a že by takový člověk neměl v dnešní vládě nic co dělat. (Vládu pojímám široce, ve smyslu vládního týmu, tedy ministry i s poradci a náměstky, atd.)

(Osobně o této argumentaci deset let po pádu komunismu pochybuji - pokud se Šlouf dopustil nějakých trestných činů, měl už být dávno za mřížemi - o to se měli během těch deseti let snad snažit čeští investigativní žurnalisté. Nadávky bez důkazů a konkrétních obvinění nic neznamenají. Nebyly-li sebrány přesvědčivé důkazy případných trestných činů, kolektivní vina jen za členství či funkcionářství v KSČ či SSM je neuplatnitelná. V současnosti je nutno hodnotit poctivost, schopnost, profesionalitu a integritu jednotlivých politiků. Jak to, že nikdo nikdy nic moc nenamítal například proti komunistické minulosti Vladimíra Dlouhého? Nejsou tato obvinění trochu účelová? Je dost dobře možné, že Miroslav Šlouf dobré vlastnosti nemá a kvalitní a profesionální politik není. Je však nutno to dokázat, ne mu jen nepodloženě nadávat. To Český rozhlas diskredituje.)

Pokud tedy navzdory výše uvedenému jsou reportéři Českého rozhlasu přesvědčeni, že i deset let po pádu komunismu je někdejší příslušnost Miroslava Šloufa ke KSČ významná zpráva, měli o tom vyrobit přesvědčivý, hard-hitting, průrazný dokumentární pořad, tak dobrý - mluvila by v něm fakta, nikoliv emoce - že by Šlouf musel odejít z politiky. Pokud takový pořad nejsou schopni vyrobit a odvysílat, posluchač dospěje k závěru, že emocionální insinuace vysílané proti Šloufovi jsou jen výrazem nepřípustné politické zaujatosti novinářů Českého rozhlasu.

Obdobně nosným pořadem by byl průrazný, na přesvědčivé dokumentaci založený pořad o Šloufově cestě do Iráku, s vysvětlením, proč tam jel a čeho se tím dopustil, atd. Jenže v pořadu musejí vždycky v první řadě hovořit fakta.

Pořad však na Miroslava Šloufa dál útočil bez důkazů a kritizoval pak i ODS, že nynější sociálnědemokratickou vládu nenapadá za přítomnost lidí, jako je Šlouf ve vládě. Vypadalo to, že Českému rozhlasu vyloženě vadí, že se dvě hlavní české politické strany dohodly na určité míře konsensu při řízení země, v jehož důsledku například sociálnědemokratická vláda zatím schválila dvojnásobek nových zákonů, než kolik jich bylo schváleno za vlády Klausovy (to v pořadu Českého rozhlasu nebylo). Jako by byl Český rozhlas zklamán, že se v parlamentě nyní většinou schvalují zákony a že se zrovna teď nevedou už žádné dryáčnické, osobně emocionálně zaměřené kampaně bez věcné podstaty proti jednotlivým vedoucím politickým představitelům - jaké se například loni na podzim vedla proti tehdejšímu ministru zdravotnictví.

Pořad argumentoval, že absence kritiky z ODS na adresu sociálnědemokratických politiků je "zřejmě" důsledkem fungování oněch "tajných dodatků". Jenže jejich existenci nedokázal, všechno zůstalo na úrovni neseriózních, nepodložených spekulací.

Nejvíce šokující na celém pořadu však byla skutečnost, že v dnešní České republice může veřejnoprávní rozhlas odvysílat ostrý, nepodložený útok na určitého občana a vůbec mu během pořadu neposkytne právo na odpověď. Šlouf nebyl v pořadu vůbec interviewován, ani nebylo uvedeno, že interview odmítl, a v pořadu nebyl interviewován ani vůbec žádný jiný činitel sociálnědemokratické vlády nebo dokonce jen strany.

Autoři pořadu si snad měli uvědomit, že právě v ostrém rozhovoru s obviňovaným člověkem bývá dané téma nejjasněji ozřejmeno. Jestliže obžalovanému politikovi není poskytnuta možnost, aby se ve vysílání obhajoval, a divákům tedy možnost posoudit, zda je či není jeho obhajoba přesvědčivá, program také naprosto ztrácí důvěryhodnost.

Audiatur et altera pars - Nechť je vždy slyšena také druhé strana. Je neetické, pokud veřejnoprávní rozhlas prezentuje ve vysílání jen jednu, zaujatou stranu problému.

Vysílané pořady musejí splňovat tyto základní podmínky každé jen minimálně profesionální žurnalistiky:

1. Musejí být založeny na faktech, nikoliv na mlhavých insinuacích.

2. Musejí prezentovat ne pouze jeden, ale alespoň dva radikálně protichůdné pohledy na zkoumanou záležitost, a oba tyto pohledy musejí během pořadu energicky ze všech úhlů zpochybňovat a podvracet. V Británii existují dosti přísné zákony o pomluvě, někteří pozorovatelé tvrdí, že tyto zákony škodí investigativnímu žurnalismu. Kdyby se BBC dopustila takového lapsu, že by odvysílala toto politickopropagandistické vysílání ve prospěch Unie svobody, založené na nepodložené skandalizaci jednoho politika a na nepodložených insinuacích a nedokázané existenci určitých dodatků dohody ODS-ČSSD, okamžitě by měla na stole tvrdou žalobu za pomluvu.

Možná až budou v ČR efektivněji fungovat soudy, k témuž bude docházet i v České republice a novináři si dají pozor, aby to, co vysílali, bylo založeno na faktech. Znovu opakuji: nestačí se spokojit s tím, že nějaký politik něco "říká" - když pro to nemá důkazy. Podle britského zákona je šéfredaktor trestně odpovědný za pomluvu ve svém listě či elektronickém sdělovacím prostředku, i když cituje někoho jiného. Mám pocit, pokud se nepletu, že podobná je situace i z hlediska českých zákonů.